Od návratu americké Grand Prix v Austinu do kalendáře F1 se neustále hovoří o renesanci tohoto motoristického odvětví v zemi hvězd, pruhů a neomezených možností. Historie F1 v USA má své zajímavé kapitoly, ale také ukazuje, že s jejím prosazováním to nejspíš nebude jednoduché. Nejde až tak o vyslovený nezájem, ale absenci několika atributů, které nelze přehlížet.
Nad přístupem Američanů k F1 se zabývalo mnoho odborníků, zamýšleli jsme se i my (například zde). Závěry byly různé a nakonec se stejně nepřišlo na úspěšný závěrečný verdikt. Přesto si nelze všimnout některých jednotících prvků a z nich plynoucích důvodů, proč se v USA zatím o Formuli 1 urputně bojuje. Zkusme se zamyslet na těmi nejzákladnějšími. Předesílám, že nejsou a ani nemohou být seřazeny podle důležitosti nebo významu.
1. Tradiční patriotismus
Američan potřebuje své hrdiny. Je jedno, jak se jimi ten či onen stane, ale musí splňovat určité atributy. Chtějí zažít pocit, který provázel Caesara při jeho výpravách, kdy se zrodilo jeho slavné veni, vidi, vici. V minulosti si zástupci USA mysleli, že všechno je zkrátka jenom otázka peněz. Proto vznikaly odvážné, ale mnohdy krátce trvající kroky jako Scarab, Scirocco, Parnelli, Penske nebo F.O.R.C.E. Haas. Pokud tu někomu chybí Shadow, pak vězte, že to je záležitost natolik specifická, že se jí raději budeme věnovat někdy jindy a mnohem detailněji. Ostatní pokusy, snad s výjimkou snahy Rogera Penskeho, většinou nepřinesly kýžený efekt a ona varianta: "Co umí ostatní, dokážeme taky" nefungovala. Záhy došli aktéři k hořkému a opakovanému poznání, že Formule 1 chce daleko víc.
Jednodušší to bylo s piloty, ale pokud si projdeme seznam více než sedmi stovek mužů a žen, kteří usedli do kokpitů monopostů F1, těch opravdu špičkových bylo skutečně hodně málo. Samozřejmě, Američané mají své dva šampiony, ale už hodně dávno, takže současná generace, která má být posedlá F1, o tom prvním (Phil Hill) nejspíš ví minimum a druhého si spojuje s jinými úspěchy než F1. Zvláště, když Mario Andretti vlastně výrazně do osudů královny motoristického sportu výrazněji promluvil jen ve dvou sezónách. Nelze tvrdit, že třeba Eddie Cheever byl špatný pilot, ale pro Američany mohl být méně zajímavý, protože byl z jejich pohledu vlastně Evropan - dlouhodobě žil v Itálii a domů se vrátil vlastně až po skončení své "efjedničkové" kariéry.
Mario Andretti, poslední americký hrdina v F1 | foto: Williams F1 Team
2. Krátkodobé nadšení
Vše, co je nové, je atraktivní a úžasné. Pro Američany zcela určitě. Ale často to mívá až nepříjemně podobný průběh. Po prvním nadšení opadne zájem a postupně ono "nové a fantastické" hyne na úbytě. Neplatí to jen pro F1, mnozí z nás mají v živé paměti fotbalový šampionát v roce 1984, který byl USA přidělen i tak trochu s cílem nastartovat zájem o soccer a rozjet nadšení pro hru, která v této zemi skomírala. Po prvním impulsu a vzývání kapitána reprezentace Alexise Lalase vše spadlo na dřívější úroveň. Tím nechci říci, že se fotbal v USA nehraje, ale že by se evropské týmy musely bát invaze amerických hráčů na evropský kontinent opravdu nehrozí, spíš se do jejich klubů ochotně přemisťují fotbaloví "důchodci", kteří si na sklonku kariéry rádi přivydělají.
Podívejme se na GP USA s podtitulem západ. U jejích zrodu stál expilot F1 Dan Gurney a podnikatel Christopher Robin "Chris" Pook. Šli na věc od lesa - který závod je považován za největší ikonu? Monako. Tak uděláme jeho americkou kopii. A ještě ve stínu slavného (a britského) plovoucího paláce Queen Mary. Když se pak hned v prvním závodě (1976) podařilo zažehnat obavy z nezájmu obyvatel Long Beach, kde nová trať vznikla, zajistit velice atraktivní závod historických vozidel a někdejších šampionů a veličin F1 a přesvědčit týmy, že zvýšené nároky na výdrž vozidel budou kompenzovány vyšším příjmem (Američané v tomto směru hráli vždy prim), zdálo se, že nový zázrak je na světě. Vždyť Pook nabídl těm, kteří nebudou chtít snášet "kravál a puch monopostů" atraktivní výlet během závodního víkendu a zájem projevilo pouhých 46 lidí, přitom Long Beach tehdy mělo 700 000 obyvatel! Gurney dokonce hovořil, že opráší svou značku Eagle a pro debut nové trati pošle na dráhu americkou značku s americkým pilotem (ve hře byl Brett Lunger), ale tady už chyběly peníze. A ty se také ukázaly být hrobníkem trati v Long Beach. Postupem se obyvatelům začal závod zajídat, nenašel si masovou oblibu a v roce 1983 se tu jelo naposled. Což po Watkins Glen a společně s novou verzí Indianapolisu byl jeden z nejvyšších počtů.
3. Chybějící tradice
Právě ono střídání tratí a oblastí nevede prozatím k hlubšímu zájmu o F1. Ono se nedá říci, že by závody nebyly navštěvovány, ale počty diváků značně kolísají a to spíše sestupným směrem. Počítejme s námi, v žádné jiné zemi se v rámci Grand Prix nevystřídalo tolik míst - od Sebringu přes Riverside, Watkins Glen, Long Beach, Las Vegas, Detroit, Dallas, Phoenix a Indianapolis až k Austinu. S výjimkou Watkins Glenu, kde nepříliš velkou kvalitu trati vyvažovaly skutečně jen královské odměny, se většina zmíněných okruhů neměla šanci zvlášť etablovat. V případě Indianapolisu to pak byla známá pneumatiková aféra v roce 2005, která značně ochladila vztah Američanů k F1, proti variantě okruhu jako takového měl někdo něco opravdu jen výjimečně.
Američané se do F1 dvakrát nehrnou - vzpomenete si ještě na Scotta Speeda? | foto: GEPA pictures GmbH
4. Přílišná konkurence
Jestliže někteří zainteresovaní lidé volají po větším počtu závodů v USA, i když netuším, kam je chtějí termínově nacpat, vědí dobře, o čem mluví. Na severoamerickém kontinentě je daleko víc událostí, které mají svou tradici a především jsou americké, úspěšné, zkrátka domácí. Sice občas zavítají do jiných oblastí, ale spíše v exhibičním stylu (NHL), případně se roztáhnou po americkém kontinentu jako celku (závody amerických formulí) nebo participují se sousední Kanadou, ale pořád F1 strčí hravě do kapsy americký fotbal a NBA. Zkuste se takového patriota zeptat, jestli půjde na Super Bowl nebo na Grand Prix do Austinu. F1 zkrátka pořád nemá patřičný zvuk a těžko říci, jestli ho vůbec na podobné úrovni získá.
5. Závody versus show
Když jsem se v době dospívání setkal s jedním Američanem, který ale měl evropské kořeny a tudíž byl méně zatížen onou mentalitou, řekl mi zajímavou věc - Američané vše vnímají jako určitou formu divadla. Tak trochu jsou jako velké děti, chtějí prožívat opojné sny - možná proto, že doma žádné nemají. Jenom závod je pro ně nudný, i kdyby se předjíždělo od začátku do konce. Potřebují show bez ohledu na to, zda je možná nebo ne. Chtějí se bavit. Na tom by nebylo nic špatného, pokud by si většinu věcí nechtěli ohýbat podle vlastního nahlížení zábavy. Stačí odskočit k filmovým adaptacím zejména klasických předloh. Američan nechce obdivovat to, co vnímáme třeba v Evropě jako hodnoty - on má svoje a vyžaduje je. To není odsudek, jen konstatování. A tady se dostáváme na křižovatku dění. Americký trh je bezesporu velice silný a v současné době zmítané finančními krizemi může F1 podpořit. Ovšem je potřeba při otázce A položit i tu B - za jakou cenu? Už tu padl názor, že pokud chtějí Američané F1 uzurpovat, ať si nadále hýčkají své šampionáty s oválovými závody a F1 přijímají takovou jaká je. Jestli to bude platit i poté, co se chopí vesla Liberty Media, to je otázkou budoucnosti.
F1 potřebuje show, jako v případě Checa Péreze před GP v Austinu | foto: Sahara Force India
Ještě jednou Austin
Nechme ale nemilých vizí a pomiňme tentokrát i otázku podbízení se mladé generaci diváků, k tomu se dostaneme třeba někdy příště. Učiňme ještě krok zpět do Austinu a připomeňme si základní body 18. podniku letošní sezóny. Nedalo mi to a pustil jsem si letité záznamy z Grand Prix Belgie 1979, kde v poměrně dost nepřehledné zatáčce zůstal stát James Hunt. Pořadatelé se pokoušeli odvléci jeho wolf z trati, mávali žlutými vlajkami jak zběsilí, jeden stál u přídě vozu a zuřivě gestikuloval paží, aby ho piloti řítící se kolem rychlostí bratru 200 km/h viděli. Po dvou minutách vůz zmizel. Žádný safety car, žádné červené vlajky. Riskovalo se? Jistě, ale to riziko bylo na obou stranách. Někdy mám dojem, že jsme tak posedlí bezpečností, že místo efektivního řešení raději volíme alibistické, aby náhodou... Připomíná mi to nedávné putování historií Alfy Romeo (článek zde), kdy z obavy z odborů se raději upustilo od tankování, jen aby nebylo zle. Pořád se nějak zapomíná, že automobilový sport prostě je nebezpečný. V tomto případě stál Verstappenův vůz daleko od trati u svodidel. Pochopitelně mohl někdo zrovna tam vylétnout a trefit ho, ale taková náhoda může panovat prakticky kdekoli a s vyhodnocením rizikových faktorů bychom jeli v režimu VSC nebo SC prakticky celý závod. A tak si kladu otázku - pohrdali dřívější pořadatelé a závodníci svými životy víc? Opak bude pravdou. Věděli o nebezpečí a věděli, že musí spoléhat jeden na druhého. Dnes mám dojem, že se až příliš věří všemu možnému, jen ne vlastnímu úsudku. Ale může to být jen dojem.
Pak tu jsou ony komentované souboje, které přinesly značné debaty a dohady. Už v reportu ke Grand Prix jsem vyslovil dotaz, proč nejsou dvě prakticky identické situace vyhodnoceny stejně. Lze debatovat o trestu Kvjata a Magnussena a ptát se, proč za dva značně rozporuplné manévry zůstal čistý jako lilie Fernando Alonso. K tomu můžeme přičíst i otázku chování Räikkönena po jeho fatální zastávce v boxech, i když tady lze předpokládat, že jednal s cílem co nejdříve odstranit překážku z trati na dost nepříjemném místě. A jsme zase u otázky - proč v tomto případě nebyl vyhlášen VSC? Někdy to může vypadat, že odpovědní pánové mají před sebou na stole minci a řeknou si lidové - panna nebo vorel? A co padne, podle toho se rozhodnou.
Už v případě Rosberga a Räikkönena v Malajsii se dlouze diskutovalo o tom, zda měl Nico dostat penalizaci nebo ne. Nakonec ji dostal - a z letmého pohledu byla kolize dvojice Alonso - Massa v USA zcela adekvátní. Ne nadarmo stále větší počet lidí říká, že F1 ztrácí svou atraktivitu značně nekonzistentním posuzováním některých sporných okamžiků. Dokonce se objevily názory, že šlo o vědomou podporu McLarenu, protože ho F1 potřebuje na místech vpředu. Tak daleko to ještě nezašlo, ale pokud se podobné názory objevují, není něco tak docela v pořádku. Jestliže si - viz výše zmíněný VSC - chceme hrát na křišťálově čistou a bezpečnou F1, nelze situaci v 31. kole vyhodnotit tak a po stránce ochrany pilotů další o nějakých sedm kol později posoudit zcela opačně. Není možné jeden manévr ztrestat a následný identický přehlédnout. Na to je F1 příliš drahým špásem, aby se s ní mohlo takhle experimentovat.
Oslavenec Grosjean a jeho stá Grand Prix | foto: Haas F1 Team
Zmínku je nutno udělat o dvou jubilantů - Romain Grosjean se oficiálně stal členem neexistujícího Klubu stovkařů, který dnes ale postihla značně inflace v podobě stále rostoucího počtu závodů. Leccos naznačuje i fakt, že před necelými čtyřiceti lety, kdy se přes 100 Grand Prix přehoupli Ronnie Peterson a Clay Regazzoni, neměl tento klub ani deset členů. A Grosjean je v současnosti 68. pilotem, který má na kontě sto a více závodů v F1. Lewis Hamilton se zase posunul na třetí příčku pilotů v počtu vítězství a chybí mu dva triumfy, aby předstil čtyřnásobného šampiona Alaina Prosta. Pak už to bude dlouhá cesta na vrchol - na vedoucího Schumachera ještě potřebuje čtyři desítky vítězství. A do třetice - jubiluje i Mercedes, který si zapsal 70. vítězství. Ovšem na páté příčce mezi značkami ještě nějakou dobu setrvá, protože před ním figurující Lotus se těší z náskoku 37 vítězných Grand Prix.
Nás už čeká nadšené mexické publikum, které si na rozdíl od Američanů může užívat hned dvou pilotů na startovním roštu, i když jak už jsem zmínil jinde, preference Péreze jsou naprosto neoddiskutovatelné. Ale kdo ví, třeba Gutiérrez dostane od domácích fandů takovou podporu, že konečně prolomí prokletí desáté příčky a ukáže Grosjeanovi a Haasu, že opravdu nebyl špatnou volbou. Čeká nás další díl tajenky týkající se světového šampiona a doufejme i plno dalších zajímavostí. Jen chci věřit, že nebudou opět rozporuplné a konfliktní. Jenže - není to tak trochu v povědomí všech fanoušků, že na něco podobného čekají?
