V promáčené Grand Prix Belgie 1939 na okruhu Spa-Franchorchamps jezdil na limitu, přestože s komfortním náskokem držel první příčku. Jeho vůle – za žádných okolností nepolevit – se mu pár kol před cílem stala osudnou.
Dick zahynul v pouhých 26 letech a Velká Británie ztratila znamenitého jezdce, který vstoupil do dějin motorsportu jako anglický pilot ve službách Hitlerova Německa. Mezi jeho nejvýznamnější triumfy patří vítězství v Grand Prix Německa 1938, kde nepříjemně zaskočil nejvyšší představitele Třetí říše a do historie se zapsal jako „nesprávný vítěz“.
DICK SEAMAN 1. část
ZÁVODNÍ SEDAČKA NAMÍSTO KŘESLA DIPLOMATA
Dickovi rodiče si na nedostatek peněz nemohli stěžovat. Otec William John Beattie Seaman vydělával velké jmění v lihovarnictví. Se svou o 21 let mladší ženou Lilian Mary plánovali jedinému potomkovi, pokřtěném jako John Richard Beattie Seaman, budoucnost v politice. Ke zklamání otce i matky propadl Dick kouzlu automobilů a život předurčený rodiči ho nezajímal. Jeho snem bylo povolání závodního pilota.
Dick zahájil studentská léta na internátní škole v 
Hildershamu. Odtud pokračoval na školu Rugby, nejstarší soukromou školu ve Velké Británii, založenou v roce 1567. Během dalšího studia, tentokrát na univerzitě v Cambridge, ho otec odměnil automobilem Riley Brooklands 9.
Psal se rok 1931 a Dick brzy navázal blízké přátelství se spolužákem Whitneyem Straightem. Spojovala je vášeň pro automobily a zájem o motorsport. Dick se stal členem univerzitního závodního klubu a s druhým automobilem od rodičů, MG Magnette, nastupoval do několika podniků. Na základě úspěchů a Straightova naléhání začal brát motorsport vážněji a třetím dárkem od rodičů – dvoulitrové bugatky – pokračoval v úspěšném tažení po britských okruzích. Jako člen Straightova nově založeného skromného týmu se občas vracel za volant MG a startoval za hranicemi Velké Británie. V roce 1934 slavil vítězství ve švýcarském Bernu v kategorii Voiturette s maximálním objemem motoru 1,5 litru. Triumfoval i v závodě do vrchu v Mont Ventoux a v Grand Prix Československa dojel ve třídě Voiturette jako pátý.
Dick si byl vědom izolovanosti britských ostrovů, proto často cestoval do Evropy a porovnával síly s tehdejší profesionální špičkou. Zatímco na starém kontinentě piloval řidičské schopnosti, nemocný otec bědoval nad synovou pohnutou zábavou. Nepřál si, aby Dick riskoval život na okruzích, stále ho viděl jako diplomata, nebo člena britského parlamentu. Ve snaze odpoutat Dickovu pozornost od automobilových závodů, pořídil mu letadlo. Dick byl nadšen, ale koupě se minula účinkem – letadlo využíval k rychlejšímu přesunu mezi britskými a evropskými okruhy.
K tomu, aby mohl sbírat vavříny i v roce 1935 potřeboval lepší vůz. Dick obdržel nabídku na post továrního pilota týmu ERA (English Racing Automobiles), ale netrvalo dlouho a počáteční nadšení vystřídalo rychlé vystřízlivění. Nespolehlivý motor donutil Dicka ve zlém upustit ERU a pokračovat v sezóně jako privátní pilot. Rázem triumfoval v Pescaře, Bernu a Brně.
Pro rok 1936 mu jeho mechanik Giulio Ramponi doporučil koupi deset let starého vozu Delage. Mladý Brit pochyboval o správnosti investice do obstarožního stroje, ale zkušený Ramponi (několik let strávil u automobilky Alfa Romeo) Dicka přesvědčil. Jenže Delage nebyl zadarmo a Dick přispěchal za matkou s žádostí o 2000 liber. I přes počáteční neochotu mu vypsala šek a příspěvek na synovy neřesti před manželem tajila.
Společná fotografie Dicka Seamana a jeho matky Lilian Mary Seamanové
Delage koupený od lorda Earla Howa pro začátek disponoval výborným podvozkem. Ramponi k tomu zvýšil výkon motoru, vyměnil převodovku a brzdy a monopost přestavěl do platných regulí. Ve výsledku dával Delage výkon 200 koní, což převyšovalo i monoposty ERA a Maserati. Ramponi připravil Dickovi prostředek ke spanilé cestě za triumfy.
Když otec zjistil, že matka poskytla synovi 2000 liber na nový vůz, byl odhodlán Dicka vydědit. Rozhodl se odjet do Londýna a synovi domluvit. Cestu do britské hlavního města už ale nestihl, před odjezdem zkolaboval a zemřel.
Dicka ztráta otce nezarmoutila natolik, aby se závoděním skončil. Debutem roku 1936 mu byl závod British Empire Trophy. Pak odcestoval do Monte Carla, kde na vlastní oči viděl profesionalitu dvou závodních organizací. Zdála se mu jako z jiného světa, nikdy nic podobného předtím nespatřil – byly to německé týmy Auto Union a Mercedes.
Adolf Hitler se rozhodl šířit jedinečnost německého národa i prostřednictvím závodních aktivit. Automobilkám Auto Union a Mercedes poskytl štědrou finanční podporu na vývoj monopostů grand prix a obě značky od svého debutu vládly evropským i světovým okruhům. Práce ostatních týmů byla, v porovnání s precizností německých mechaniků, amatérských chaosem.
Dick byl smířen s faktem, že za volant těchto dokonalých strojů nikdy neusedne. Vysoce hlídané výrobní tajemství automobilů se v žádném případě nesmělo dostat do rukou nepřátel. To bylo příčinou angažmá výhradně německých závodníků, posléze pilotů ze spřátelené Itálie. Tento postoj byl naštěstí pro Dicka po krátkém období přehodnocen a do tajů výrobního tajemství začali být zváni i jezdci s jinou národností.
Mercedes dával na obdiv své stříbrné vozy po každém vítězství
Okouzlen německými týmy se vrátil zpět na zem. Čekalo ho zápolení s Ramponiho výtvorem a o angažmá u stříbrných šípů si zatím nechával jen zdát. Z Monte Carla odletěl na ostrov Man v Británii, kde soupeřům zamával krátce po startu. Další dva závody tak úspěšné nebyly. Na Nürburgringu v prvním kole u lesa Adenau vyjel z dráhy, ve francouzské Grand Prix Picardy opět chyboval. Příliš vysokou rychlostí vyjel ze zatáčky, přeletěl kupu kamení a narazil do domu. Poškozený monopost byl poslán do Anglie, kde ho Ramponi přestavěl do provozuschopného stavu.
Vůz dorazil do Coppa Ciana na poslední chvíli. Italští celníci ho však zdrželi na hranicích a Dick stihl pouze letmou technickou prohlídku a start – bez jediného tréninkového kola. V závodě udržoval střídmé tempo a po problémech s kompresorem byl odmávnut na šestém místě. Ve španělské Pescaře se mu dařilo mnohem lépe, po startu z prvního místa vyhrál a největšího konkurenta hraběte Carla Felice Trossiho nechal 40 vteřin za sebou. Velký náskok vyvolal u závodních komisařů pochybnosti, kteří požádali Ramponiho o překontrolování objemu motoru. Náročná technická operace by zabránila startu v Bernu, kde se již následující víkend konala Grand Prix Švýcarska. Ramponi motor zapečetil a pod příslibem pozdější kontroly odjel s Dickem do Švýcarska. I přes účast třech továrních vozů Maserati a dvou továrních automobilů ERA zůstala Dickova dominance neotřesená. Zvítězil s náskokem jedné a půl minuty. Závodu se zúčastnil i Lord Howe a s hořkou pachutí v ústech sledoval nekončící úspěchy svého bývalého delageho.
Dick oslavil v Bernu čtvrté vítězství roku, páté přidal v Doningtonu v podniku Junior Car Club na 200 mil. Závod byl pro všechny účastníky náročný v tom, že spojoval dvě výkonnostní kategorie. Jezdci na rychlejších strojích tak neustále kličkovali mezi pomalejšími vozy. Dick musel hodně zabojovat, aby získal druhé doningtonské prvenství roku 1936. Na čele se nejprve usadil Peter Whitehead, pak jej vystřídal Dick, jenž neuhlídal dotírajícího lorda Howa a přišel o první místo. Howe však zajel ve 49. kole pro palivo a přišel o vedení. Tuto povinnost si Dick mohl díky úspornější spotřebě odpustit a projet cílem jako první.
Dick taktéž debutoval v hlavních závodech grand prix. Do té doby startoval jen v grand prix třídy Voiturette. Premiérový start si užil v Německu na okruhu Nürburgring. S automobilem Maserati V8RI hájil barvy stáje Scuderia Torino, týmovým kolegou mu byl Trossi. Dick odstartoval z devátého místa, ale již po dvou kolech odstoupil kvůli potížím s brzdami. V depu přihlížel Trossiho jízdě, jehož maserati převzal ve 14. kole a dojel osmý.
Druhým startem v grand prix mu byla domácí Velké Británie na okruhu Donnington, kde chtěl Dick mermomocí potřetí vyhrát. Nebál se napsat dopis týmu Mercedes a žádat o zapůjčení jednoho z posledních modelů monopostu. Zástupci automobilky telegramem odepsali, že stříbrné šípy v žádném případě nepůjčují ani neprodávají. Dick tedy spojil síly s Hansem Rueschem a sdílel s ním nejrychlejší automobil ve startovním poli – Alfu Romeo TIPO 8C. Závod vypsaný na 120 kol (500 km) trval 4 hodiny a 25 minut, tudíž střídání jezdců bylo nezbytné. Dick s Reuschem si bezkonkurenčně přijeli pro vítězství.
Po třetím prvenství v Donningtonu roku 1936 obdržel od Mercedesu druhý telegram, tentokrát s pozvánkou k testování na okruhu Nürburgring v Německu, kde probíhal „nábor“ nováčků do stáje Mercedes…
DICK SEAMAN 1. část - ZÁVODNÍ SEDAČKA NAMÍSTO KŘESLA DIPLOMATA
DICK SEAMAN 2. část - VÝBĚROVÉ ŘÍZENÍ NA POST PILOTA MERCEDESU
DICK SEAMAN 3. část - ŠPATNÝ VÍTĚZ
DICK SEAMAN 4. část - PŘÍLIŠ NEBEZPEČNÁ JÍZDA
