První jednička
Jestliže v dřevních dobách motoristického sportu se vozy označovaly všelijak (vedle čísel písmeny, symboly či kombinacemi všeho možného), od prvního oficiálního ročníku F1 (1950) byly zúčastněné monoposty označeny čísly. A historicky první jedničku si vezl Maestro Fangio.
To bylo v Británii, ovšem většina dalších závodů se vyznačovala zajímavým jevem – v prvních letech až na britskou Grand Prix a 500 mil INDY byla přidělována jen sudá čísla. A jednotliví piloti je měli závod od závodu jiná.
Zapomeňme na to, že by onu jedničku od roku 1951 vozil předchozí mistr světa. Němci zase v prvních ročnících zkoušeli jiné oživení – v roce 1951 začínala startovní čísla sedmdesátkou, o ročník později stovkou.
Proto se také po dlouhá léta mohl Němec Rudolf Krause pyšnit tím, že vozil na svém BMW po dlouhou dobu nejvyšší číslo v historii F1: a sice 136. Nejspíš proto, aby Němci šokovali potřetí, napodobili v roce 1953 britský vzor a vzali to také od jedničky, ale navíc jako vůbec první zařadili do sady čísel „nešťastnou“ třináctku. Tu měl další domácí pilot Mauritz von Strachwitz, ale byla mu platná přesně podle legendy, u jeho jména zůstala poznámka – pouze přihlášen, k závodu (a tedy i tréninku) nenastoupil…
Kolikrát jsme měli "třináctku"?
O dalších dvou případech čísla 13 už jsme na F1News.cz psali, tak jen rychlá rekapitulace. Až do letošního roku se toto číslo objevilo pouze jedinkrát v závodě – v Grand Prix Mexika 1963 s ním startoval Moisés Solana. Po něm už to zkusila jen Divina Galica v britském závodě roku 1976, ale svůj Surtees do závodu nekvalifikovala.
Alan Jones s Williamsem pronásledovaný v Rakousku 1979 McLarenem Johna Watsona
- čísla dobře viditelná (foto: Williams F1 Team)
Od 60. let jednotliví pořadatelé Grand Prix dbát na „sudou“ pomalu přestávali – u té nejdéle vydrželi Italové a Francouzi. Němci, Britové a zámořské závody postupně dodržovaly úzus, že úřadující mistr světa by měl mít na svém voze číslo 1. Až Graham Hill v roce 1969 (s výjimkou přežívajícího sudého systému v Itálii) ho vozil poprvé po celou sezónu, ale o rok později toto pravidlo opět nebylo dodržováno.
A nebylo ani zásadou, že by piloti jedné stáje měli čísla jdoucí po sobě. Stávalo se třeba, jako v případě Grand Prix Španělska 1970, že Stewart ve stáji Tyrrell měl startovní číslo 1 a jeho týmový kolega Servoz-Gavin šestnáctku…
Že se FIA hodlala zabývat i tak malichernými věcmi dokazuje fakt, že od Grand Prix Belgie 1973 byl stanoven jakýsi řád, podle nějž měly týmy pravidelně startující v celém kalendáři dané sezóny mít svá stálá čísla. On tento rok byl výjimečný i něčím jiným – poprvé v historii F1 se objevilo vůbec nejnižší možné číslo – byla to nula na třetím McLarenu Jody Schecktera. Stalo se tak při Grand Prix Kanady a USA. Na další podobný počin se pak čekalo dvacet let…
Fixní čísla a rekord "Lelly Belly"
Pro sezónu 1974 byla týmům přidělena fixní čísla podle výsledků Poháru konstruktérů 1973, v základní sadě měla každá stáj dvě čísla, přeskočila se třináctka a případným soukromníkům či třetím a dalším vozům určité stáje pak byla přidělována čísla neobsazená.
V tomtéž roce se v historii F1 objevilo vůbec nejvyšší startovní číslo, kterým byl překonán letitý „rekord“ Němce Krauseho a zároveň šlo o hodně vzdálený prequel dnešního systému – do Grand Prix Velké Británie byl přihlášen Brabham Italky Lombardi s číslicí 208. I když přísně vzato, „Lella Bella“ se při své volbě držela reklamních zájmů, ona číslice představovala vlnovou délku Radia Luxemburg, které ji při tomto startu podporovalo.
A ještě jednu výjimku tehdy formule 1 zažila – protože Stewart coby mistr světa F1 opustil po sezóně 1973, jedničku přidělenou na základě Poháru konstruktérů dostal Lotus a potažmo s tím Peterson. Od roku 1975 tedy mistr světa vozil na svém monopostu jedničku, jeho kolega dvojku. Po sezóně, pokud titul neobhájil, si jeho stáj prohodila čísla s tou, odkud se rekrutoval nový šampión.
Michael Schumacher v Monaku po návratu do F1 s trojkou (foto: Mercedes AMG F1 Team)
Mistrovi zůstává jednička
Pochopitelně pokud novopečený mistr se ziskem titulu stáj opouštěl, přecházelo právo mít číslo 1 na tým, ve kterém hodlal pokračovat. Ostatním týmům zůstávala čísla stejná, pouze pokud nějaká stáj skončila se závodní činností, došlo k určitému přeobsazení postů.
Nicméně třeba takový Tyrrell nebo Ligier si svá čísla získaná v roce 1974 resp. 1976 držely dlouhých dvacet let, Ferrari strávil nemalý čas s 27 a 28, Williams zase dlouho vozil 5 a 6, díky tomu se Mansell mohl proslavit svou Red 5. Renaulty po celou dobu svého prvního působení v F1 měly číslo 15 a později i 16.
Naproti tomu se putovalo třeba u Fittipaldiho stáje – od původní třicítky přes dvojici 28, 29 ke 14 a posléze do finální 20, 21 (tato čísla ovšem zdědil tým po Wolfu, kteroužto stáj bratři Fittipaldi koupili).
Pochopitelně týmy, jejichž vstup do F1 provázela čísla obvykle vyšší třicítky časem sestoupily níž – jako typický příklad bychom mohli zvolit Arrows. Je to neuvěřitelné, ale od roku 1974 musela být jen dvakrát řešena situace, kdy obhájce titulu v F1 nepokračoval – ke slovu se opět dostala už vzpomínaná nula – a je to pikantní, že to bylo hned ve dvou sezónách po sobě – nejdřív neobhajoval titul v roce 1993 Mansell, o rok později Prost – nulu tak po dva roky vozil na svém williamsu Damon Hill.
Změna je život, a tak počínaje sezónou 1996 byla přidělena startovní čísla podle umístění týmů v Poháru konstruktérů, ovšem každý následující rok se měnila podle toho, jakou příčku stáje na konci sezóny obsadily. Pouze mistr bez ohledu na výsledek značky s níž startoval, měl právo v dalším roce vozit jedničku.
Krásně čitelná byla loni startovní čísla jezdců u Williamsu - na snímku Pastor Maldonado v Suzuce
(foto: Williams F1 Team)
Čísla přežijí
Samostatnou kapitolou byla velikost čísel a také jejich umístění, dlouho byly výsostným prostorem pro jejich zobrazení příď a boky vozů a zrovna tak nemalou část historie byly jejich podkladem kruhové či čtvercové bílé plochy. S nástupem sponzorů a větší barevnosti monopostů se i startovní čísla stávala součástí „válečného zbarvení“ a jak čas plynul, pomalu se ztrácela v reklamních nápisech a grafických kreacích.
Dokonce by se dalo napsat, že posledních pár sezón už bylo jejich hledání docela dobrodružnou hrou. Po čtyřiceti letech jsme tedy letos opět svědky toho, že jednotlivé týmy mají čísla nikoli pěkně u sebe, ale hezky česky řečeno „každý pes jiná ves“. A my se můžeme jenom dohadovat, zda nové číslování vydrží stejnou dobu nebo půjde jen o krátkou módní záležitost.
