Fanoušci F1 zajímající se o historii jistě namítnou, že loni triumfovala španělská jednička v barvách Ferrari ve Valencii, ale zde je důležité podotknout, že šlo o Grand Prix Evropy. A pokud si promítneme tehdejší poměr evropských a ostatních závodníků (16:8) a uvědomíme si fakt, že ve špičkové vítězné formě byl tehdy jen Mark Webber, výhra Evropana byla vlastně téměř jistá. Proto bychom se mohli držet výslovně konkrétních zemí uvést, že od Grand Prix Brazílie 2008, kdy Felipe Massa svým triumfem na Interlagosu paradoxně prohrál mistrovský titul, čekal svět F1 celých 75 závodů na dalšího ryze domácího vítěze.
Španělské závody vždy patřily k těm, ve kterých se „něco“ dělo. Kdo dnes zavítá do Barcelony a projde se parkem Montjuich, možná ještě najde někde šrámy po jedné z nejvážnějších nehod v historii F1 z roku 1975, na jejímž konci bylo pět obětí z řad diváků a pořadatelů. O rok později se už jelo v Jaramě, a tentokrát byl španělský závod okořeněn „milimetrovým skandálem“, když odpovědní pracovníci po přesném měření vozu vítěze diskvalifikovali z prvního místa Jamese Hunta. Jenže už za dva měsíce a tři dny FIA Angličana omilostnila a důležitých devět bodů mu bylo navráceno – James tehdy zavtipkoval, že bude v historii nejspíš jediným pilotem, který vyhrál dva závody ve dvou dnech, ovšem ono vrácené a u příležitosti GP Itálie téhož roku definitivně potvrzené vítězství mu vyneslo mistrovský titul. Malý skandálek provázel i rok 1977, kdy v depu neznámý nenechavec ukradl Švýcaru Regazzonimu tašku s doklady a penězi. Další malér přišel v roce 1980, kdy se pořadatelé v Jaramě při sporu FOCA a FISA přiklonili na stranu prvně jmenované organizace a FIA poté závod degradovala na nemistrovské klání. Dramatický byl i rok 1981, kdy se po krátké pauze nečekaně vrátil do F1 nejen dodavatel pneumatik Good Year (který s velkým halasem ukončil svou činnost na konci předchozího roku), ale také druhdy slavný sponzor John Player Special, jehož účast byla vždy spojována se stájí Lotus. Tentokrát se Španělsko vyznamenalo především po závodní stránce, strhující duel pětice pilotů o vítězství skončil překvapivým triumfem Gillese Villeneuva a zbylá čtyřka se vešla do intervalu 1,231 vteřiny za vítězem! Bohužel pro Gillese byl tento jeho šestý triumf posledním v kariéře. A kterým rokem se rozloučíme se vzpomínkami? Může to být rok 1994, kdy po tragédii v Imole přišla další vážná nehoda, ovšem havárii na cílové rovince odnesl pilot neštěstími sužované stáje Simek, tehdejší novic Andrea Montermini, „jenom“ zlomenou patní kostí. A nelze si nepřipomenout legendární úsměvný odjezd Johnnyho Herberta od boxového stání se zvedákem zaklesnutým v zadním lůžku rok poté. Prostě ve Španělsku je co připomínat.
Ono to bylo zajímavé i s tratěmi – Circuit de Catalunya je už pátým španělským okruhem, na němž se formule 1 objevila. I když… vůbec první španělské dvě Grand Prix se jely v ulicích barcelonské čtvrti Pedralbes, další čtyři v již zmíněném parku Montjuich a až rovněž uvedená Jarama byla ryzím závodním okruhem. Nynější trať u Montmeló (k níž je to od Barcelony nějakých dvacet kilometrů) už také leccos pamatuje – především 23 závodů na nejvyšší formulové úrovni, a potom tři zásadní úpravy. Nejdřív se „narovnávala“ šikana Nissan na rovinku (od roku 1995), potom doznala změny zatáčka La Caixa (2004) a o tři roky později byla zvrásněna předposlední rychlá zatáčka nově vybudovanou pasáží Europcar.
V určitých sezónách byla tato země na Pyrenejském poloostrovu vstupní branou do evropské části sezóny F1, a v dřívějších letech se tu většinou představovaly nové typy vozů. Díky tomu má Španělsko další primát, který už nejspíš nikdo nepřekoná – v roce 1976 tu startoval poprvé v mistrovském závodě šestikolový vůz: slavný Tyrrell P 34 s Francouzem Depaillerem za volantem. To dnes už je praxe docela jiná, evropské závody zvolna ustupují exoticky znějícím destinacím a ona část sezóny na nejstarším a druhdy formuli 1 zaslíbeném kontinentu je stále kratší.
Natěšené obecenstvo roku 2013 bylo snad ještě pod dojmem úspěchu fotbalových hvězd naladěno na další vítězství. Pokud si projdeme závod od začátku do konce, Fernando Alonso jejich naděje plnil vrchovatě. Už jenom start v jeho podání ukazoval, že je odhodlán odčinit loňský „neúspěch“, kdy se nechal zaskočit překvapivým vítězem Maldonadem. Postupem času začínalo být jasné, že jeho triumfální tažení může překazit smůla podobná snad jen té z minulého závodu letošní sezóny nebo z ročníku 2001, kdy vedoucí Mika Häkkinen musel zaparkovat vedle tratě svůj trucující mclaren v posledním kole – z první pozice! Nádherné odpoledne pro Ferrari mohl podpořit ještě lepšící se Massa, ale v tomto případě to vypadalo, že tým zaměřený na Alonsa propásl ideální čas k povolání Brazilce k poslední zastávce – už tři čtyři kola před ní začal Felipe jezdit výrazně pomalejší kola než dotahující Räikkönen. Ale zkuste si naplánovat strategii do posledního puntíku…
(Zdroj: Daimler AG)
Jestliže jsem v minulém Paddocku přisoudil černý den stáji se vzpínajícím se koníkem ve znaku, tentokrát si kartu s Petrem stejné barvy vytáhl Mercedes. V jejich případě se naplnily vlastní prognózy a díky tomu byl postaven na hlavu význam kvalifikace. Co byla platná třícípé hvězdě první řada, když z toho bylo trápení a zoufalý boj nikoli s Red Bullem či Ferrari o palmu vítězství, ale s dalšími týmy středu závodního pole, kam zatím patří i McLaren. Že to v německém týmu neklape podle představ naznačují první zásadní personální změny, ale otázkou je, zda by se především nemělo začít dělat něco s autem, protože lze jen těžko předpokládat, že se závody budou jezdit ve formě sprintu na dvě kola.
Dokonale utajený byl tentokrát Mark Webber, a přitom to byl právě on, kdo se po naprosto tragickém startu (propadl se o osm pozic) dokázal vyburcovat k výkonu, za nějž by mu patřila kdysi populární Prix rouge et blanc Jo Sifferta, neboli cena za bojovnost udělovaná novináři. Ostré lokty tentokrát nechal v rukávech Peréz a můžeme si jen domýšlet, zda to byl důsledek nějaké veřejnosti skryté důrazné domluvy ze strany týmových představitelů, případně samotného Martina Whitmarshe. Když se totiž Mexičan v závěrečné fázi dotáhl na Buttona a zdálo se, že s čerstvějšími pneumatikami zopakuje svou rebelii z Bahrajnu, přišel nejspíš nenápadný pokyn a Sergio se poslušně stáhl. Je to jen dohad, ale jak lze jinak vysvětlit, že se náhle odstup povolující Perézovi využít systém DRS natáhl na více než dvouvteřinovou ztrátu? I přenosová technika tento duel naráz přestala sledovat, ačkoliv právě po minulém závodě mohl slibovat řádné napětí. Těžko říci, zda se McLaren rozhodl k důkladnému uspořádání vztahů.
Španělsko také opět připomnělo, jak jsou kouzla s pneumatikami důležitá pro vlastní závodění, bohužel snaha Pirelli stále více připomíná tendenci dosáhnout stavu, kdy strčíme pilotům do kokpitu grafy hlídající opotřebení pneumatik a je pak vůbec nemusí zajímat soupeři. Něco podobného už tu bylo, i když tehdy šlo o palivo – ročník 1984 po prvních závodech piloti překřtili na „economy run“ a děsili se naprosté degradace F1. A trvalo pak několik let, než se za cenu zásadních zákazů zase začalo závodit více na trati než na počítačových obrazovkách, hlídajících spotřebu a zbytky paliva v nádržích…
Konec dobrý, všechno dobré – pro slavící Španělsko a s ním i Ferrari. Mercedes se může utěšovat faktem, že pokud si udrží tréninkovou převahu, bude v monackých soutěskách soupeřům řádně zatápět. Perla Azurového pobřeží nás čeká už za dva týdny a i když můžeme vést dalekosáhlé debaty o smyslu tohoto legendárního okruhu, přesto nás bude i nadále přitahovat jako můru plamínek svíčky. Takže u monacké Grand Prix určitě na viděnou.
RoBertino
P.S. K práci moderátorů bychom měli být shovívaví, sám jsem si ji vyzkoušel a vím, že to není procházka růžovým sadem. Ale pokud už se na tuto vojnu dám, měl bych bojovat s přehledem a ne se unášet snahou být co nejvtipnější a přehlížet evidentní skutečnosti. Potom se nebude stávat, že nám budou některé změny v pořadí servírovány s notným zpožděním, pokud vůbec.
Tuhle stránku…
