Willi Kauhsen Racing: jepičí život německého snu o F1 (2/2)

MARNÁ SNAHA HRSTKY NADŠENCŮ
Privilegia první zkoušky monopostu Kaushen WK 1 se těšil pozdější šampión cestovních vozů Ital Gianfranco Brancatelli, jehož testování odhalilo zásadní slabinu – přísavný efekt nefungoval. Jakkoli „revolučně“ monopost WK 1 s kratším rozvorem vypadal, nesl zásadní aerodynamické a konstrukční chyby, znemožňující účinný průtok vzduchu pod vozem. Monopostu navíc chybělo přední přítlačné křídlo. Sice v pozdějších letech tento trend našel ve formuli 1 místo, ale v roce 1978 nebyl přísavný efekt prozkoumán natolik, aby se vůz obešel bez přítlačného křídla na špičce vozu.

Navíc ani pneumatiky Goodyear nebyly nic světoborného. Vzhledem k tomu, že Kauhsen se opozdil se splátkou a nebyl schopen platit obrovské částky za nové obutí, obdržel od Američanů druhořadé pneumatiky. Do této chvíle Kauhsen vynaložil do svého snu zhruba půl milionu marek.

Jenže monopost nefungoval podle představ. Bylo nutné začít nanovo s čistým listem. Druhá generace měla větší nádrž, neboť ta původní nemohla pojmout tolik paliva, aby vůz dojel do cíle. Byl zvětšen rozvor kol a aerodynamika dostala hranatější tvary. Na pozici pilota byl angažován Patrick Neve z Belgie s penězi nápojů Kinley. Svým příchodem umožnil výrobu tří šasi a nákup šesti motorů. S penězi se rozšířil i počet zaměstnanců, Kauhsen dosadil do pozice týmového manažera Derricka Worthingtona.

Neve testoval na dráze v Zolderu. Nepředvídatelné chování monopostu v něm zanechalo rozčarování. Jízdu v modelu WK 1 si vyzkoušel i dlouhými vousy pověstný Harald Ertl, ale při testování v Hockenheimu havaroval v důsledku nefungujících brzd. Přinejmenším to tvrdil. Kauhsen pak zjistil, že havárie byla natočena amatérským kameramanem a pásku od něj za 100 marek koupil. Jen aby dokázal, že Ertl lhal. Neúspěšně, za havárii opravdu mohl vůz. Když ztroskotala jednání s Marcem Surerem, vrátil se do kokpitu Neve.

V lednu 1979 odstartovala konstrukce třetí generace vozu. Stále bylo co zlepšovat a nové myšlenky a nápady si žádaly nová uplatnění. Při oficiálním testování na okruhu Paul Richard byl Neve o šest vteřin pomalejší než Jacques Laffite. S rychlostí Kauhsenova monopostu to vypadalo bledě.

Větší hrozbou jak samotná konkurenceschopnost byla pro Kauhsena neochota Mezinárodní automobilové federace (FISA, později FIA) pustit jeho tým do šampionátu F1. Kauhsen nebyl schopen zaplatil vstupné 30 000 dolarů, protože Neve opustil potápějící se loď a s ním sbalil kufry i sponzor Kinley, který dokonce tvrdil, že s týmem neměl nikdy co dočinění. Lidé se německé stáji vyhýbali obloukem a bylo vůbec štěstí, že Kauhsen našel pilota i sponzora.

Starý známý Brancatelli podepsal smlouvu na celý rok. Půjčovna automobilů Schors do týmu investovala 1,5 milionu marek a zdálo se, že Kauhsen je připraven vstoupit do klubu piraň. První příležitost se naskytla ve Španělsku na okruhu Jarama, na pátém podniku sezóny.

K první grand prix na evropské kontinentu bylo přihlášeno 27 pilotů, z toho 24 mohlo nastoupit do závodu. To znamenalo jediné – tři nejpomalejší odcestují z madridské provincie předčasně. Úvodní trénink měl odstartovat v deset hodin dopoledne, avšak na okruh nedorazili lékaři ani hasiči a teprve jejich poledním příchodem mohly monoposty vyjet na dráhu. Willi Kauhsen přivezl do Jaramy dva vozy s podvozkem 004 a novějším 005 – oba už dávno ztratily podobnost s Lotusem 79. Kapitz a Chabek šli při konstrukci svou, ne příliš úspěšnou cestou.

Kvůli pozdní platbě 30 000 dolarů nebylo v depu pro tým Kauhsen místo. Jen s pomocí Bernieho Ecclestona svolila stáj Lotus uvolnit půlku garáže a pustit na ni německé kolegy. Kauhsen se totiž potýkal s napjatým rozpočtem. K 30 000 dolarů za vstupné musel zaplatit i pokutu za absenci v prvních čtyřech grand prix roku. Poněvadž se všechny jely na mimoevropském kontinentu, Kauhsen na tom pravděpodobně netratil tolik, jako kdyby se jich zúčastnil.

Nejrychlejší čas páteční kvalifikace zajel Gilles Villeneuve, Brancatelli za ním zaostal o více než deset vteřin. Přesto nebyl poslední, Arturo Merzariho s vlastním vozem čelil problémům a nezajel jediné kolo s rozumným časem. Brancatelli usedal do modelu WK 1/004. Novější 005 zachvátil po druhém kole menší požár a mechanici jej po revizi připravovali až na sobotu.

Druhého dne se Brancatelli zlepšil o tři vteřiny, ale na postupové příčky se díval z dálky pěti vteřin. Z pole-position startující Jacques Laffite mu ujel o osm vteřin a Kauhsen mohl předčasně balit.

Po španělském debaklu konstruktér Chabek rezignoval. Navzdory tomu, že finanční zdroje se krátily a pneumatiky Goodyear byly pořád ty stejné, co používal Nevé v testech, podal tým Kausen přihlášku na závod v belgickém Zolderu.

První kvalifikační trénink proběhl v pátek za mokra. Jezdci tak pouze trénovali, boj o postavení na startu měl proběhnout v druhé kvalifikaci. Brancatelli s modelem WK1/005 byl s desetivteřinovou ztrátou  na prvního Villeneuva beznadějně poslední. Porucha spojky jeho snažení navíc o nějakou dobu zkrátila a mechanici se museli dát do oprav.

Předpověď počasí slibovala na sobotní odpoledne jasno. Jezdci v řádu tří vteřin překonávali páteční časy a v hodinu a půl dlouhém dramatu soupeřili o nejvýhodnější postavení na startu. U týmu Kauhsen bylo již dobojováno. Technické potíže nedovolily Brancatellimu zajet měřené kolo, resp. jedno odjel – téměř o 40 vteřin pomalejší než páteční. Na vině byla opětovná porucha spojky, kterou mechanici nestíhali opravit. Bohužel, jediný náhradní model WK1 /004 zůstal v Německu.

Kauhsen si uvědomil bezradnost pokusu uspět ve formuli 1 s vlastním vozem. Proto plánoval nákup použitých modelů Lotus 79 a usnadnit si cestu na výsluní. Lotusy mu nakonec vyfoukl Hector Rebaque a Kauhsen nadobro složil zbraně. Vozy prodal Merzariovi, jehož konstrukce byla stejně mizerná jako Kauhsenova. Merzario vstoupil z bláta do louže a ani on se ve formuli 1 s týmem nesoucí jeho jméno příliš dlouho neohřál.

Willi Kauhsen učinil za motorsportem tlustou čáru. Založil dopravní společnost a přestěhoval se do Belgie poblíž německých hranic u města Cáchy. Své drahocenné monoposty si po letech odloučení koupil ze soukromé sbírky a restauroval je.