Od roku 1976 nemám rád poznámku, že ten či onen pilot má jistý titul, protože jinak by musel určitou část sezóny strávit v nemocnici. Většina fanoušků F1 velmi dobře ví, co se 1. srpna 1976 stalo a jak to nakonec dopadlo. Letos je ve hře ještě 612 bodů (myšleno celkem a s bonusem za nejrychlejší kolo) a pokud by Valtteri Bottas jenom vyhrával a s Lewisem se něco stalo - aniž by to člověk chtěl přivolávat - tak by Finovi stačila pouhá tři vítězství a převzal by vedení. Což jsou jen statistické hrátky.
Realita je taková, že když si Bottas v Rusku "povyskočil" a uzmul z Lewisova náskoku jedenáct bodíků, šestinásobný šampion zakontroval čistou "pětadvacítkou" v pohoří Eifelu. Víme všichni dobře, jak je ošidné vyslovit jakoukoli prognózu ve kterémkoli oboru, ale Bottas by si měl spíš hlídat záda než hledět dopředu. Pořád je hrozivější čtrnáctibodová ztráta Verstappenova než dohánět oněch 69 "puntíků" na Lewise. A ještě jedné maličkosti jste si možná všimli. Vůbec první odstoupení v sezóně zaznamenali právě Bottas a s ním i Lando Norris, takže de facto jediným, kdo má na kontě plný počet kol je Lewis Hamilton. Pravda, Sergio Pérez a Nico Hülkenberg rovněž ještě nezaznamenali žádný defekt či nehodu, ale oba neabsolvovali všechny Grand Prix tohoto ročníku.
Mick Schumacher předává přilbu svého otce Lewisovi Hamiltonovi na Nürburgringu | foto: Mercedes AMG F1 Team
Pokud odhlédneme od netradičního a ojedinělého gesta rodiny Schumacherovy, pak asi největším tématem německé Grand Prix, byť měla oficiálně docela jiný název (jen bych se nechtěl dočkat, aby se podobná praxe hlouběji vžila a když už, ať zůstaneme u místopisných krajů. Děsím se představy, že jednou budu koukat na Grand Prix tržnice Hui Hang Phu či jinou šílenost) byl Ricciardův boj o stupně vítězů a tetování. I na tom je vidět, že když umíte banalitu prodat, tak máte o ohlas postaráno.
Pokud se člověk opravdu pečlivě probíral diskusemi, pak četl nadšené, škodolibé až jedovaté narážky na snad tisíckrát skloňované tetování, ale že Renault na své 101. pódium během své účasti v F1 čekal více než devět let už by nikdo z fleku neuhodl - a to se ani neptám, zda by fanoušci byli schopni vydolovat z paměti, kdože to tenkrát na bedně stál a na jakém místě. Stejně tak Daniel musel bezmála 29 měsíců čekat, až se konečně potřicáté podívá na paddock z čestného prostoru vítězů. Vzhledem k tomu, že byl středem pozornosti, tak už uhádnout jeho předchozí hrátky s botou - pro pořádek to bylo na sklonku května 2018 v Monacu. Jak ten čas letí, vážení.
Takhle před Eifelem řádil Daniel Ricciardo naposledy před 14 měsíci v Monaku | foto: Pirelli
Další téma mnohokrát vytahované a ohýbané - krize Ferrari. Už jsem psal, jak je překvapivé - a nejen mezi laiky - kolik lidí Maranellu ono pokoření přeje a ještě si myslí, že by měli dostat naloženo víc. Prosím, každý máme své oblíbence a naproti tomu týmy, mužstva, kluby a další subjekty, které nám nevoní. Je mi jen líto, že zvedla poměrně silná pomstychtivá vlna, jejímž jediným cílem je Ferrari co nejvíc pošlapat.
Říká se, že "máš-li škodu, o posměch se nestarej," ale určitě by se to mohlo obejít bez neustálých slovních útoků. Stačí je říci jednou a dále se v tom nehrabat. Samozřejmě, když jsem ve svých knížkách mapoval historii tragických týmů, nešlo někdy říci, že se zúčastnění chovali jako diletanti, ostatně si to zasloužili, ale tady najednou po dvou třetinách sezóny, navíc ještě v mnoha směrech výjimečné, mnoho "expertů" odhazuje Italy na smetiště dějin.
Je pravda, že prožívají sezónu špatnou, ale pořád to není takový malér, jako v některých dřívějších sezónách. A tady se dostáváme na pole, jak vlastně takový propad hodnotit. Podle bodů? To by pak letos "Ferka" byla docela v pohodě. Ovšem bodovací systém měnil, přidávala se místa, za něž dřív body nebyly, takže jediné adekvátní srovnání je přepočítat výsledky podle toho kterého klíče. Ale i kdybychom to udělali a vzali dlouho platnou bodovanou šestku, pak jsou na tom Leclerc, Vettel a Ferrari pořád lépe než v ltech 1969, 1973 a 1980, dokonce výrazně lépe. A pořád jim ještě šest závodů zbývá, takže by teoreticky mohli pokořit i výsledek z roku 1992.
K tomu chci pouze dodat - jestli u Ferrari jdou špatnou cestou, ať se na ní ve vaně neúspěchů vykoupají, ale to pořád není důvod si z nich utahovat. Podívejme se do historie F1 a záhy zjistíme, že výrazné krizi se nevyhnul téměř žádný tým - Ferrari navíc ční nade všemi v délce působení v F1 - a když si vzpomenu na propady Williamsu, McLarenu, vlastně i Red Bullu a dalších týmů, které se dokázaly z krize na nějaký čas pozvednout (Lotus, Brabham) nebo se z ní nevzpamatovat (Tyrrell, Ligier), pak si říkám: "Počkejme, až ta mizérie u vzpínajícího se koníka potrvá tak dlouho, jako dominance Mercedesu. A potom lze uznat, že už je to opravdu průšvih!"
Od roku 1980 bylo Ferrari v Poháru konstruktérů nejhůře čtvrté... Naposledy v roce 2014, | foto: F1NEWS.cz
Dovolím si malou osobní poznámku: po mnoho let je mi slušněji i agresivněji vytýkáno, že jsem nekritický fanda Ferrari. Přiznávám, že díky Clayi Regazzonimu jsem k němu jistou náklonnost získal, ale rozhodně nikdy nepřekročila jistou hranici. Byly roky, kdy jsem Maranellské úspěšně přehlížel, ač určité vztahy se zpřetrhat nedaly. Postupem času jsem vnímal italskou stáj jako legendu a také se tak k ní choval. Toť vše.
Nico Hülkenberg už potřetí přišel, viděl a nepropadl. Tedy kromě prvního silverstonského entrée, za které ale nemohl. V diskuzích se tradiční debatér Ferda poptal, jak to bylo s úspěšnými náhradníky. Není nic složitého se projít historií a dohledat, kdo se vyšvihl do popředí a kdo naopak nepotvrdil naděje do něj vkládané, ovšem je také udělat jistou selekci. Jedna věc je ojedinělý, jednorázový záskok, jiná vystřídání pilota s úspěchem při prvním klání a poté s dalšími slušnými výsledky. Takhle to zní možná poněkud kostrbatě, ale z archivů F1 jsem pro vás vybral tři příklady, na nichž bych rád předvedl, co jsem měl na mysli.
Nico Hülkenberg se zařadil mezi úspěšné náhradníky | foto: Racing Point F1 Team
Rok 1972 - stáj McLaren se zvedá z poněkud pošramocené éry provázené smrtí svého zakladatele Bruce McLarena. Pro tento rok angažuje šéf týmu Teddy Mayer vedle stálice jménem Denny Hulme nadějného agresivního Petera Revsona. Jenže Američan, podobně jako Mario Andretti, má i závazky za velkou louží a je jasné, že některé závody v F1 nepojede. Poprvé chybí v Monaku a Mayer oslovuje zkušeného jezdce, Angličana Briana Redmana. Ten seděl naposledy v F1 před více než 14 měsíci - jel úvodní závod sezóny 1971 na Surteesu. Pětatřicetiletý rodák z Colne si ale počínal, jako by žádná mezera neexistovala. Kvalifikoval se desátý a cílem náročného, deštivého závodu projel na pátém místě. Za dva týdny ve Francii byl devátý a krátké působení u McLarenu završil dalším pátým místem na obávaném Nürburgringu. Tehdy si vysloužil čtyři body do celkové klasifikace, dnes by jich měl na kontě dvacet. A Redman podruhé a opět v souvislosti s Revsonem. Když se Peter Revson v předzávodním testu v Kyalami zabil, byl to opět Redman, kdo za něj usedl do černého Shadow (po půlroční přestávce) a dojel na sedmém místě...
Přenesme se do roku 1977, ovšem do stejné stáje. U Shadow se zbavili nevýrazného Renza Zorziho, jehož nahradil talentovaný Riccardo Patrese. Ten začal svou kariéru slibným devátým místem v Monaku, ale zároveň bojoval i na špičkové úrovni v F2. A právě před Grand Prix Švédska sdělil týmu, že hodlá obhajovat své výborné umístění v nižší kategorii. Šéf týmu Jackie Oliver byl v nezáviděníhodné situaci. Nebyl dostupný žádný pilot, protože měli smluvně potvrzené kontrakty. Nakonec to Oliver vyřešil jednoduše - ačkoliv seděl v F1 naposledy v posledním závodě roku 1973, prostě po třech a půl letech sejmul přilbu z hřebíku a usedl do uvolněného auta. A bez větších potíží dosáhl v závodě devátého místa.
Uprostřed sezóny 1979 měl Francouz Jean-Pierre Jarier neuspokojivé jaterní testy a lékaři mu vystavili stop na dva závody, aby se dostatečně zotavil. Ken Tyrrell byl v podobné situaci jako Oliver, ale jemu se podařilo na základě nařízení šéfa FISA Jean-Marie Balestreho s odvoláním na "force majeure" (vyšší moc) povolat náhradníka, Brita Geoffa Leese. Ten měl za sebou pouze jeden neúspěšný kvalifikační pokus před rokem v GP Velké Británie, kdy ještě naboural Huntův McLaren (ovšem s vydatným Jamesovým přispěním. V ostrém závodě v Jarierově Tyrrellu si vedl víc než zdatně a na Hockenheimringu nechybělo mnoho, aby si bod místo Jochena Masse odvezl on - ovšem i sedmé místo bylo vynikajícím výsledkem.
Obdobných případů bylo více, ale jak už jsem uvedl, je třeba rozlišovat mezi veleúspěšným debutem - vždyť pilotů, kteří při prvním startu získali body, je celá řada - dále pak trvalým nahrazením anebo jenom krátkým záskokem. Věřím, že si na podobné téma ještě v dohledné době popovídáme.
Tolik jsem toho teď…
