Zajímal by mě názor ostatních fanoušků F1, jak pohlížejí na "divotvorný kotel na Monze". Monacká ruleta je také zajímavá a byl to jeden z prvních závodů, které jsem na televizní obrazovce viděl, ale jako ikonický jsem považoval vždy závod na Autodromo di Monza. Možná i proto, že až na jedinou výjimku v roce 1980 se jí nepodařilo z oficiálního šampionátu F1 vystrnadit.
Dočkali jsme se tu závodů velmi plytkých, kdy bylo umění udržet po nedělním obědě oči otevřené (to až v éře 21. století, jinak jsme absolvovali předpůlnoční prodlouženou čekajíc na záznam), divočinu, kdy se události řítily podobně jako utržené vagóny po nakloněné trati. Nezřídka tu byl korunován nový šampion, často se tu pekly přestupy a pak tu byli nezaměnitelní tifosi, specifická fanouškovská skupina, jejíž chování asi nejlépe popsal Petr Haura v ročence Piloti F1. Zapomněl jsem na něco? Ano - také jsme tu vídali závody, o nichž se mluvilo a bude dlouho mluvit. Nejen kvůli tragédiím Wolfganga von Tripse, Jochena Rindta či Ronnie Petersona (a nelze zapomenout ani na Paola Ghislimbertiho), závodům s přízviskem "století", ať se jednalo o roky 1967 nebo 1971, překvapivá vítězství jako v případě Claye Regazzoniho, který coby nováček vyhrál svůj pátý závod ve voze F1. Zažili jsme i čtyři oválové závody - pokud nepočítáme pátý filmový v jediném dobrém hraném filmu o F1 - Grand Prix z roku 1968 - a zvrásnění cílové rovinky šikanou. Mnozí z nás ještě pamatují vlnovku po startu, s níž dnešní Variante del Rettifilo nemá nic společného. Jinak vypadala Variante della Roggia a současná Variante Ascari byla normální zatáčkou nesoucí jméno Vialone. Ale pořád to byla Monza, jejíž jméno se vyslovovalo s úctou a vítězství tu bylo ceněno téměř stejně jako v Monaku.
Na Lotusu 79 hledal Andretti těžko soupeře (ilustrační foto) | foto: theaustingrandprix.com
Když v roce 1978 Mario Andretti na černozlatém Lotusu deklasoval za asistence Ronnie Petersona závodní pole, říkalo se, že Chapmanovu geniální "devětasedmdesátku" (= Lotus 79 Ford) lze porazit jen v případě, že bude startovat o kolo později. Právě v tomto ročníku, v němž po startu havaroval Ronnie Peterson a v důsledku ne zrovna profesionálně zvládnuté operace druhý den ráno skonal, Andretti do jisté míry naplnil onu predikci: dostal trestnou minutu za "ulitý" start (pořád si myslíte, jak strašný trest je 10 vteřin stop & go?) a přesto dokázal dojet na šestém místě. Reminiscence s Hamiltonem se přímo nabízí. Lewis sice dostal trest podstatně nižší, a i když mu narostl povinností zajet do depa, pořád to bylo minimálně o třetinu kratší než v případě malého Američana. Také musel na trati bojovat o pozice, zatímco Mario v klidu putoval v čele, ovšem zase se musel prodírat "okolky", tedy piloty ztrácející jedno kolo - a jak víme, není to vždy záležitost jednoduchá. Do jisté míry je symbolické, že ač Andretti projel cílem jako první - a proto se Chapman jistou chvíli domáhal, aby bylo vítězství uznáno, když byl jako první odmávnut - musel po odečtení šedesáti vteřin vzít zavděk až šestým místem, ovšem zároveň si definitivně posvětil mistrovský titul. Hořké na tom všem byly okolnosti - jediný soupeř Ronnie Peterson v tu chvíli ležel v nemocnici a nikdo nevěděl, jak tragicky skončí, a Chapman a Lotus nemohli tušit, že další vítězství přijde téměř přesně až za čtyři roky - v Rakousku zásluhou Elia de Angelise.
James Hunt si na Monze užil své | foto: McLaren
Ona tu je ještě jedna spojitost - Hamiltonův (Giovinazzi promine, ale ten přes potrestání nebyl v detailních záběrech hledáčků) trest za neoprávněné zajetí do boxů. Bude to mít ještě hodně komentářů a dohadů, zda nešlo ze strany Italů o komplot proti suverénnímu Britovi, což je pochopitelně nesmysl. Čtveřice Paolo Longoni, Garry Conelly, Mathieu Remmerie a Tom Kristensen asi těžko mohla říci - dneska to Lewisovi osolíme. Můj osobní dojem je, že vyhodnotili situaci s Magnussenovým Haasem stojícím de facto v těsné blízkosti vjezdu do pit-lane jako nebezpečnou a rozhodli o uzavření boxů, dokud jeho auto nezmizí. Jak byly nebo nebyly týmy informovány, to je už druhá stránka věci, ale pokud by v tomto směru něco haprovalo, pak by se postižení bezpochyby ozvali. A je tu ještě jeden zásadní fakt - až na Hamiltona a Giovinazziho nikdo do boxů nezamířil, třebaže to některým komentátorským expertům přišlo divné (kromě mnoha dalších věcí). Padly i narážky na případ Hunt, Mass a Watson v roce 1976: Italové tehdy provedli ještě před tréninkem kontrolu oktanového čísla paliva u všech týmů a stáje McLaren (Hunt, Mass) a Penske (Watson) tímto testem neprošly. Jenže hovořme o spiknutí, když podobná kontrola byla avizována a bylo jen na vůli těch kterých pořadatelů, kdy ji provedou. Ono by se zase tak moc nestalo - výsledkem zjištění nepovolených hodnot oktanových čísel byla anulace pátečních tréninkových časů (pro později narozené, tehdy se počítaly nejlepší výsledky zajeté během všech tréninků na GP, kvalifikační session je až hudbou posledních let) a trio mohlo v sobotu bez potíží získat slušné postavení na startu. Do hry však vstoupila zlomyslná náhoda - v sobotu jako na potvoru v Monze pršelo a zmíněná trojice na mokru nemohla ohrozit páteční "suché" časy konkurence. Nakonec se trojice na start dostala jen díky tomu, že Merzario a Stuppacher z Monzy odeslali své vozy a Edwards se spokojil s odstupným a postoupil své místo Watsonovi. Nakonec Hunt havaroval a když na něj diváci bučeli a posmívali se mu, jeho ruka vystřelila k davům ukazující nelibé "cornuto". Pak už na adepta mistrovského titulu létalo shnilé ovoce, lahve a dokonce i kamení.
Když už jsme u těch názorů, dokonce se tvrdí, že s ohledem na věhlas Mercedesu komisaři váhali s Hamiltonovým potrestáním. I to je nesmysl, zvláště když už avizovali penalizaci pro Giovinazziho - snad by jim to prošlo jen v případě, že by dokázali Hamiltonův příjezd do boxů před jejich uzavřením. Jenže to by nejspíš Lewis k mechanikům nejel, protože to nebylo ve strategickém plánu. Diskutovat také můžeme o argumentu - proč nebyl Haas zatlačen do mezery za jeho zádí. Tady je otázka, kterou by mohli zodpovědně rozřešit pouze lidé dokonale znalí Monzy: je totiž dost dobře možné, že by se tam vůz nevešel. Skoro bych se k tomu názoru klonil, protože skutečně tlačit ho do boxů by byla větší komplikace. Z mého pohledu také poněkud kulhá, že by si tak ostřílený borec a tolikanásobný mistr světa nevšiml umístění indikátoru uzavření boxové uličky. Nemyslím, že jel na Monze poprvé, absolvoval tu už třináctý závod a během té doby trať nejspíš neprošla zásadní změnou v této oblasti. A pokud ano, pak by jezdci dostali náležité upozornění...
Nic to nesnižuje na jeho obrovské invenci, s níž se pustil do téměř ztraceného boje. Právě v tom je jiný než někteří piloti - napadá mě maně Carlos Reutemann, který velmi rychle a často ztrácel motivaci na beznadějných pozicích. Hamilton nejspíš dobře ví, že kromě kromě možnosti opětovného dobytí promarněných pozic - nikdo přece nemohl tušit, jestli safety car ještě jednou nevyjede - mu takové jednání, závodní jednání, zvyšuje kredit. Kdo o něj téměř jistě přichází, je bohužel Valtteri Bottas. Po Hamiltonově pádu na chvost pole měl možnost ukázat, co v něm dřímá, když se pozornost soustředí jen a jen na něj. Upřímně, nepředvedl nic světoborného. Dočetli jsme se o spoustě potíží, které ho provázely, ale to nic nemění na faktu, že si nedokázal poradit s vozy před sebou, třebaže za Norrisem se držel hodně blízko. Tým ho navenek rozhodně podrží (pneumatiky, chlazení), ale nedivil bych se, kdyby uvnitř padlo něco ve stylu "Tak nám řekni, co ještě chceš." Když k tomu přidáme mizerný start, není divu, že Valtteri asi nadále zůstane spolehlivou dvojkou.
Vettel po závodě prohlásil, že nejlepší věc, kterou na Monze mohlo Ferrari potkat, je absence diváků. Není sporu o tom, že maranellští se potácejí v krizi obřích rozměrů a její konec se jeví v nedohlednu. Přitom je třeba si uvědomit, že existují vzestupy a pády, vrcholy a pobyt na dně. Ukažte mi tým s delší historií, který si touhle sinusoidou neprošel. Vzpomínáte na rok 1988, kdy Mansell (plus jeho náhradníci Bundle a Schlesser) s Patresem náhle hráli zcela nedůstojnou roli? Odhlédněme od nedávné mizérie McLarenu a vyvolejme z paměti rok 1980, kdy měl Watson občas potíže s kvalifikací a kaštany z ohně vytahoval začínající Alain Prost pátými a šestými místy. Ferrari po sérii Schumacherových triumfů najednou marně usilovalo o vítězství v nějakém závodě a vyhrálo jen ostudnou GP USA, do níž vyrazilo šest vozů. Nebo Red Bull po spanilé čtyřleté Vettelově jízdě rovněž dosahoval na první místa mnohem méně. Jistě, není to taková tragédie jako u Ferrari, ale jak už jsem jednou uvedl - McLaren prožil čtyři bídné roky a z hlediska starého bodování první šestice by si stěží nějaké body vůbec připsal. Až bude Ferrari v roce 2022 klopýtat v druhé polovině bez valných výsledků, můžeme bít na poplach a bát se o další osud rudých ořů. Pro fandy vzpínajícího se koníka je určitě současná doba těžko kousatelná, ale někdy je třeba vsadit na trpělivost. Stačí si uvědomit, že Scuderia Ferrari S.p.A. už těch krizí prodělala hned několik (1962, 1969, 1973, 1980, 1992 - to jen namátkou) a dokázala se pozvednout možná ne k titulu, ale určitě do popředí.
Je v tom kus symboliky - Vettel na Monze v roce 2008 při vítězné jízdě | foto: Scuderia Toro Rosso
... a jeho "následovník" Pierre Gasly | foto: Red Bull Content Pool
Když Vettel před dvanácti lety na podceňovaném Toro Rosso vyhrál deštěm zalitou GP Itálie, bylo to obrovské pozdvižení, leč málokdo čekal, že "Schumi-Bumi" naváže zanedlouho čtyřmi mistrovskými tituly. Tím nechci predikovat, že Gasly je budoucím šampionem, jen se mi líbí ona časová spirála. Sýčkové ať píšou či mluví a spoustě okolností, které týmu AlphaTauri hrály do not. Na to říkám - no a co? Je to snad jediný případ v jedenasedmdesátileté historii F1? Neznáme dost vítězství, která se zrodila právě ze smůly jiných? Jedno jsem ostatně zmínil v tomto článku. A také se ne nadarmo říká, že štěstí přeje připraveným. Pro Gaslyho může být tenhle triumf i jistým zadostiučiněním, když Red Bull, který ho poslal na střídačku do tehdy ještě Toro Rosso, v Itálii vyhořel. Myslíte, že je příliš velkou utopií očekávat, že se co nevidět vytasí Helmut Marko s nějakým zásadním prohlášením?
Na závěr dvě maličkosti. Od roku 1976, kdy Hunt porazil Laudu, kterému jsem titul s ohledem na jeho kruté zážitky přál (a taky u Ferrari jezdil můj nejoblíbenější pilot Clay Regazzoni), mi McLaren k srdci nijak nepřirostl. Nemlaťte mě kvůli tomu, hezké české rčení říká: "Někdo má rád holky, jiný zase vdolky." Ale když jsem sledoval jeho těžké trápení, něco uvnitř mé formulové duše mi říkalo, že by bylo mnohem lepší, kdyby se původě novozélandská stáj zase vyšvihla na pozice, kam bezesporu s ohledem na své tradice a historii patří. Mohu říci, že mě těší vzestup a dobývání ztracených pozic, i když "meklereňákům" stejně fandit nebudu.
Od příštího roku nám zmizí Renault a objeví se Alpine. Zajímal by mě názor ostatních fandů, zda se jim podobné šarády líbí nebo ne. Jenže doba prošla různým vývojem a dnes je vše daleko víc podřízeno záhadným image, jejichž smysl nám do jisté míry uniká. Ostatně, když si vzpomenu na rok 1976 a první snímky žlutého vozu s tehdy revolučním přeplňovaným motorem (což byla ovšem jen oprášená, třebaže do jisté míry novátorská myšlenka), jmenoval se - Renault Alpine A500. Historie se skutečně opakuje.
Ano na oficiálního viníka Patreseho jsem…
