Velice dobře si vzpomínám na úvod útlé publikace výborného novináře a bývalého šéfredaktora časopisu MOTOR Miloše Kováříka, kterou ovšem podepsal jedním ze svých pseudonymů Henri Devos. Jmenovala se Miláček François a pojednávala o nezapomenutelném idolu žen a talentovaném pilotovi Cevertovi: "Když se o víkendu mezi dvěma desítkami obětí automobilových nehod zabije pan XY, dozvíme se o tom maximálně z krátké noticky v novinách. Pokud však zemře známý pilot F1, pak se ihned začne mluvit o krutém sportu a zbytečné ztrátě života. Pochopitelně, je to slavná osobnost, denně vídaná v novinách, televizi, časopisech..."
Stačí připomenout, co se dělo po některých úmrtích. Když se na Monze 1970 zabil Jochen Rindt, zvedla se vlna odporu nejen proti Colinu Chapmanovi, že staví příliš nebezpečné konstrukce, ale také proti sponzorům, že podporují "smrtelný sport" (nikdo už ale neobvinil záplavu automobilek, že vyrábí vozy, do nichž každou vteřinu na celém světě usedají kandidáti smrti). Po Laudově těžké nehodě najednou přestal být Nürburgring "výzvou pro skutečné muže" a po Petersonově tragédii na Monze o dva roky později málem legendární trať šampionátu F1 z kalendáře zmizela. Když se v roce 1982 zabil Gilles Villeneuve, přišly na přetřes technické neduhy F1, krátce poté po skonu Riccarda Palettiho zazněly kritické hlasy proti mladým a nepříliš zkušeným pilotům. A úmrtí fenomenálního Ayrtona Senny (zvláštní je, jak často se v této souvislosti zapomíná na Rolanda Ratzenbergera) dokonce zpochybňovalo samotnou existenci formule 1, Niki Lauda o tom určitě ví své, pokud už nezapomněl...
Sennova nehoda dokonce vyvolala názory, že existence F1 už se přežila. | foto: Williams F1 Team
Chci tím říci, že každá tragická událost vyvolá pochopitelně smutek, ale také někdy až hysterickou snahu honem něco napravovat. A ono kolikrát opravdu není co. Ostatně není to právě ona velekampaň za obnovu skutečné F1 a její očistu od nudy, která možná má důsledky v opatrnosti? Vzpomínám si při této příležitosti na jeden vtip, kdy matka v obavách o život syna-bojového pilota své ratolesti radí: "Lítej, synáčku, pomalu a nízko!" Bezpečnost F1 se za posledních dvacet let, tedy od dob smrti Ratzenbergera a Senny nesmírně zvedla, ostatně když si vzpomeneme na některé hrůzostrašné nehody, pak z nich piloti většinou odkráčeli po svých a pokud už došlo k nějakým následkům, pak pouze ohledně počtu vynechaných závodů na základě lékařského rozhodnutí. Vliv na to pochopitelně měly a mají nové technologie, které dokáží piloty více ochránit. Rád bych ale připomněl slova jednoho z rytířů F1 a muže, který o nehodách věděl svoje a jedna taková ho upoutala i na kolečkové křeslo. Clay Regazzoni po Sennově smrti vyslovil zajímavý názor: "Formule 1 potřebuje vozy bezpečné, potřebuje ochranu diváků, nesmí se stát krvavým sportem. Musíme si ale také uvědomit, že ani sebelepší bezpečnostní opatření nemohou nikdy vyloučit nehody, a to nehody s tragickými konci. Když vůz vyletí z trati v rychlosti kolem 250 km/h, lze předpokládat, že může nastat situace, kdy ani sebelepší prevence prostě nebude mít šanci."
Pérez také prožil situaci, která mohla skončit tragédií. | foto: Sahara Force India
Lze samozřejmě předcházet různými analýzami právě takovým náhodám a poučit se z předchozích karambolů. Je ale také nutné si uvědomit, že mluvíme o závodním sportu, kde se dá předpokládat kontakt obou vozů, chyba pilota či technické selhání. Pokud vám při výjezdu z tunelu v Monacu praskne pneumatika, upadne kolo či dojde k závadě brzd, máte zhruba 50% šanci, že (ne)trefíte středový dělící pás svodidel. Případně vám Karl Wendlinger a Sergio Pérez podají exaktní informace. Došlo pochopitelně k patřičnému obalení daného místa ochranným materiálem, ale tím se hrozba jen snížila, nikoli eliminovala. Úmrtí Grahama Beveridge a Paola Ghislimbertiho za svodidly také neznamenala, že traťoví maršálové tyto posty vyklidili. A podobné to je i se situací, která vedla k těžkému Bianchiho zranění.
Pokud dojde k havárii, je pochopitelné, že nepojízdný monopost by měl být odstraněn co nejdříve. Ale také se musí brát ohled na místo, kde vůz stojí a co se děje s pilotem. Jde-li o vážné ohrožení, vyvěsme červené vlajky a není co řešit. Zvláště je-li vůz na takovém místě, že hrozí řetězová reakce. I když ani to není všelék, stačí si vzpomenout na nehodu Michalea Schumachera na Silverstone 1999; tehdy už bylo vyvěšeno... Pokračujme dále: co pilot, jak poznat, je-li v nebezpečí nebo jen otřesen? To už tak jednoznačné být nemusí. Bianchiho nehoda byla, jak píší mnohé osobnosti F1, součtem několika nemilých náhod, mezi nimiž je však jedna připomínaná, a tu žádné bezpečnostní opatření neobsáhne, totiž chyba pilota. A při vší úctě k Julesovi tam taková indicie je.
Výjezd safety caru je rovněž podroben značné kritice. | foto: Mercedes AMG F1 Team
Co s tím? Zvláště ve fázi safety caru nebo VSC? Snad nikdo nepřijde na to, že jakmile se objeví SC nebo VSC, zmáčkne pilot knoflík a vůz se automaticky nastaví na konzistentní rychlost, senzory vpředu a vzadu začnou vysílat paprsky, které nedovolí, aby se zmenšila daná vzdálenost pod předepsanou mez. Jak by si pak takoví bezpečnostní agenti poradili se situací těsně před restartem? Ti, kteří zase budou prosazovat okamžité přerušení a nový start nechť připustí, že se tím značně zvyšuje možnost karambolu, jenž takovou proceduru obvykle provází. Pokud bude chtít letmý start, je to v podstatě totéž, co restart po zajetí safety caru do boxů. A to ani nemluvím o variantě, že takových něhod uvidíme v jednom závodě třeba pět. Opravdu by potom prospělo startovat celkem šestrát? A to vůbec nemluvím o prodlení, které by přípravu startu provázelo.
Možná to chce něco docela jiného - připustit fakt, že piloti by měli být myslící lidé a musí nést odpovědnost za to, co provedou. Udělá-li jedinec natolik hrubou chybu, že se tím vystaví do neřešitelné situace, těžko budeme pro každý takový případ vymýšlet adekvátní ochranu. A pak je třeba si připomenout to, co po Laudově nehodě v roce 1976 řekl Arturo Merzario: "Je to naše práce, kterou jsme si vybrali, se všemi riziky, nebezpečím a vším, co z toho vyplývá. Nikdo nad námi nestojí a nenutí nás do toho auta sednout, to jsme si zvolili sami..." Piloti to i přiznávají, někteří dokonce připouštějí, že ono nebezpečí je do jisté míry přitahuje. Pokud si pustíte kultovní italský film Formula Uno, febbre della velocitá, určitá část diváků otevřeně sdělí, že jde na závod s nadějí, že uvidí nějakou tu bouračku, samozřejmě se šťastným koncem. Leč i to štěstí někdy zrovna má na práci něco jiného a někde jinde...
Hamilton zažil atypickou příhodu, která ovšem také mohla skončil velice špatně. | foto: Mercedes AMG F1 Team
Vzpomněl jsem si na poněkud bizarní případ - Alan Stacey se zabil v Belgii 1960 jen proto, že mu do obličeje vlétl opeřenec. Můžeme si říci, že to dnes není možné, ale vzpomeňme nedávného incidentu, kdy se pod hledí přilby Lewise Hamiltona dostal nějaký hnyz. K tragédii v F1 stačí setina vteřiny. Obalíme kvůli takovým případům závodní tratě sterilním prostředím, kterým sotva pronikne vzduch? Bude prevence tak dokonalá, až bude bezpečnost sama o sobě nebezpečná?
Když přišel dr. Marko o oko, Ecclestone už úřadoval se svou F1CA. | foto: Red Bull Racing
Skon Bianchiho je bezpochyby událostí tragickou, na tom se všichni shodneme. Bylo by ale dobré se s chladnou hlavou zamyslet nad tím, co je ještě možné v F1 změnit a zda je to vůbec smysluplné. Bernie Ecclestone řekl, že se podobná situace nesmí opakovat. Určitě si to během své dlouhé kariéry říkal už v případě Pierse Courage, Jo Sifferta, Helmuta Marka, Rogera Williamsona, Françoise Ceverta, Helmuta Koinniga, Marka Donohue, Niki Laudy, Toma Pryce, Ronnie Petersona, Claye Regazzoniho, Gillese Villeneuva, Riccarda Palettiho, Philippa Streiffa, Martina Donnellyho, Ayrtona Senny, Rolanda Ratzenbergera... všechny tyhle havárie během svého působení v F1 zažil a pro zmíněné piloty znamenaly buď smrt nebo velice těžká zranění, která ve většině případů znamenala konec závodní kariéry. Pokud chceme mít opravdovou F1 a v ní piloty, kteří jsou pro nás výjimeční právě tím, že dokáží tyto pro nás neskutečně rychlé stroje ovládat a tím také riskovat, musíme se smířit s tím, že bude i nebezpečná. Stejně nebezpečná jako vlastně většina sportů, ve kterých dochází také k úmrtí, ať to je z důvodů podcenění schopností, vlastních sil nebo nedostatkem zkušeností... či pouhou shodou náhod. Cyklistika, maratóny, dostihy, horolezectví, lyžování a v poslední době extrémní sporty nejsou výjimkou.
