Američané se rozhodli závodit ve vozech, které byly zprvu zcela bez úprav, a následně ve vozech, které mohly být modifikovány, ale karoserie vozů musela zůstat původní. Za vším byly samozřejmě podnikatelské plány, kdy šlo o to, že jedete při práci ve stejném voze, na které poté koukáte v televizi, jak jede neuvěřitelnou rychlostí zápasíc s jinými vozy. A mnoho amerických řidičů opravdu bylo normálními smrtelníky. Zajímavým a vtipným faktem je, že prvotní piloti k závodění přišli skrze pašování alkoholu. Když byla v Americe prohibice, tak se alkohol vozil ve vozech, které řídili rychlí a šikovní řidiči, kteří dokázali ujet policii. Ti se pak přesunuli k závodění v NASCAR.
Evropské automobilky naopak vsadily na závodění v nejrychlejších možných vozech, které se normálně nevyráběly. Tradice, kdy závody sleduje otec se synem, jsou dodržovány. A v Americe se Formule 1 příliš nevysílala. Ostatně závody se jezdí v době, kdy je v Americe ještě noc. Mladí Američané tak nesní o tom, že jednou budou jako Michael Schumacher, ale spíše jako nějaký jezdec, co jezdí v NASCAR nebo v IndyCar. Tito piloti jsou ve Spojených státech amerických celebritami, přitom v Evropě by je téměř nikdo nepoznal. Většina Američanů by naopak nepoznala piloty Formule 1.
Současní piloti Formule 1 postupem času získávali zkušenosti v nižších závodních sériích, přičemž většina z nich začínala na motokárách. Tyto série, kde se získávají zkušenosti, jsou však z většiny evropské, což znesnadňuje zapojení Američanů do této závodní série. Piloti Formule 1 závodí od útlého věku a často jsou ze závodnických rodin. Kromě talentu však potřebují též hromadu peněz, které většinou automobiloví závodníci mají (minimálně ti úspěšní). To však neznamená, že se do Formule 1 pilot nedostane, pokud není z bohaté nebo závodnické rodiny.
Kupříkladu Lewis Hamilton začal v motokárách závodit, když mu bylo šest let. Jeho otec chodil do tří prací, aby mu motokáry mohl platit. Hamilton byl v závodění v motokárách talentovaný a v jedenácti letech vyhrál závod sponzorovaný McLarenem. Tento úspěch ho spojil s Ronem Dennisem, šéfem týmu McLaren ve Formuli 1. Hamilton v jedenácti Dennisovi řekl, že by chtěl jezdit za McLaren ve Formuli 1 a Dennis mu odvětil, ať dojde, jakmile mu bude devatenáct let. Ve třinácti letech se Hamilton stal součástí mladíků z McLaren Mercedes young driver program. Hamilton tak začal závodit v mezinárodních motokárových závodech, kde se setkával mimo jiné i s Nicem Rosberkem. Následně se Hamilton probojoval do Formule Renault, Formule 3000, GP 2 a konečně do Formule 1. Hamiltonova cesta tak ukazuje nejen postupný vývoj jezdců formule 1, ale i fakt, že si tímto vývojem prošli všichni tito jezdci, neboť Hamilton už jako mladý závodil s Rosberkem, Vettelem či Kubicou. Budování konexí v průběhu kariéry jezdců je tak něco, co americkým jezdcům chybí a co je pro ně obrovskou překážkou, která jim brání v tom, aby se probojovali do Formule 1.
Pro Američany však není nemožné dostat se do Formule 1. Vzpomeňme na Maria Andrettiho, posledního Američana, kterému se povedlo vyhrát Velkou cenu. Ten se prosadil díky tomu, že do Evropy v patnácti letech emigroval a potkal se s Colinem Chapmanem, vlastníkem Lotusu. I díky neskutečně propracovanému vozu Lotusu Andretti vyhrál celý šampionát Formule 1 v roce 1978. Ještě před Andrettim vyhrál šampionát Formule 1 Phil Hill, a to již v roce 1961. Hill byl jako mladík vybrán Enzem Ferrarim do programu pro mladé nadějné jezdce, díky čemuž se do Formule 1 v budoucnu podíval. Opět zde tedy byla konexe s evropským stylem závodění a výchovy mládeže.
Automobilky ve Formuli 1 jsou si vědomy toho, že mladíci ve Spojených státech amerických nemají takové možnosti, jak se do kokpitu nejrychlejších monopostů dostat, a tak spouštějí i přeshraniční programy pro nadějné mladé jezdce. Jeden z těchto programů vyhrál Scott Speed, který si tak mohl zazávodit v Torro Rosso, což byla druhá, sesterská stáj Red Bullu ve Formuli 1 (v podstatě dnešní Alpha Tauri). Scott Speed však byl nahrazen mladým talentem, kterým nebyl nikdo jiný, než Sebastian Vettel a o něm už jste jistě slyšeli více.
Konstatování Günthera Steinera z úvodu článku tak v kontextu výše uvedeného znamená, že se do Formule 1 nedá jen tak z ničeho nic vstoupit. Zkušenosti závodníků se budují postupem času v různých závodních sériích, které jsou pro komplexní rozvoj závodníků klíčové. Mladíci závodí se svými budoucími rivaly již v útlém věku a hloupé chyby na okruzích, kde se Formule 1 jezdí, učiní v nižších soutěžích, kde jsou mnohem méně podstatné než ve Formuli 1, kde se točí obrovské peníze a kterou sledují miliony lidí. Není tedy namístě ptát se, proč žádný Američan nejezdí ve Formuli 1. Namístě je ptát se, proč by zde Američan vůbec jezdil.
Existovaly i další - a ne tak docela neúspěšné pokusy, jak se snažili Američané ve Formuli 1 - Danny Sullivan, Eddie Cheever a navíc Beatrice Haas Lola. Sullivan ale změnil priority, Cheever po slušné kariéře nechtěl křižovat světem. A tým Haas-Lola? To je zajímavý příběh sám o sobě, jenž vydá na samotnou knihu...