Ve formuli 1 se „Stříbrný kámen“ udržel jako jediný z plejády okruhů, na nichž se psaly slavné kapitoly nejen britského, ale i světového motoristického sportu. Postupně opouštěla nejprestižnější formule Aintree, Brands Hatch a nakonec i ambiciózní Donington, ačkoliv ten se dočkal F1 pouze v hávu evropské Grand Prix. Ztratily se přímé rovinky, trať, jíž se někdy říkalo „zlomený kufr“, začala působit dojmem, že se její téměř pravoúhlé zatáčky vlivem nějakého vedra krabatí. Doba je neúprosná, stačí si srovnat tu podobu, na níž začala oficiální historie mistrovských šampionátů F1 (Grand Prix se pochopitelně jezdily daleko dříve) a zjistíme, že od roku 1950 narostl počet zatáček z původních osmi na osmnáct a letošní místo startu už bylo třetí variantou – nejdřív vyráželi piloti do závodu z dnes už neexistujícího úseku spojujícího přímou cestou zatáčky Abbey a Woodcote, v letech 1952 – 2010 ležel prostor startu a cíle mezi úseky Woodcote a Copse Corner.
Pokud byste měli zájem si vyslechnout, co všechno jsme na bývalém vojenském letišti jen v rámci F1 zažili, připravte se na příjemně strávené odpoledne. Jako malá návnada může posloužit hned několik položek – vůbec poprvé v historii přerušený závod z důvodu hromadné havárie (1973), proměnlivé počasí a kvůli tomu předčasně ukončený závod, kdy jeho vítěz v té době stál v depu (1975), tak rychlý trénink, že oficiálním časoměřičům nestačily tabulky pro přepočet průměrné rychlosti (1979), patří sem i trojí počin Michaela Schumachera – v roce 1994 byl kvůli nedodržení místa v zahřívacím kole po závodě diskvalifikován, v roce 1998 po udělení trestu stop & go zajel do boxů v posledním kole a byl tak odmávnut jako vítěz v depu, a o rok později se jeho incident v zatáčce Stowe Corner stal jednou z nejdiskutovanějších nehod posledních let. V témže závodě ztratil pozdější mistr světa Mika Häkkinen zadní kolo, a nelze ani zapomenout na rok 2003, kdy se přímo na rovince Hangar Straight objevil šestapadesátiletý Neil Horan a šermoval vstříc vozům formule 1 nápisem „Čtěte bibli – jediná bible je správná“. Tohle křesťanské intermezzo vedlo nejen k podání žaloby na jeho osobu ze strany šéfa okruhu Andrewa Walkera, ale také stálo pořadatele nemalé úsilí, aby se Grand Prix v následujícím roce na Silverstone vůbec jela.
Pokud se podíváme ještě na chvíli do historie, pak zvíme, že na této trati vzdálené asi padesát kilometrů od Northamptonu se jelo 46 britských Grand Prix a vyhrálo tu šest Angličanů – Peter Collins, James Hunt, Nigel Mansell, Damon Hill, Johnny Herbert a Lewis Hamilton. Že vám to číslo nesedí? Jim Clark, Jackie Stewart a David Coulthard byli přeci Skotové a John Watson se narodil v severoirském Belfastu. Možná to je úsměvná poznámka, ale kdo zná řevnivost v rámci Britského společenství, pochopí. Shrňme to tedy do následujícího závěru – všechny čtyři země konstituční monarchie se do dějin silverstonského okruhu významně zapsaly, ať už vítězstvím nebo v případě Walesu a jeho zástupce Toma Pryce alespoň nejrychlejším tréninkovým časem v roce 1975.
Než se dostaneme k samotnému závodu, musím ještě udělat jednu historickou poznámku. Tým Franka Williamse oslavil na domácí půdě svou 600. Grand Prix ve své historii. K tomuto číslu je nutné se probít přes některé statistické komplikace, není překvapivé, že některé prameny uvádějí jiná čísla, protože podobně jako Tyrrell či jiné týmy využíval sir Francis Owen Garbett Williams i jiné vozy, než ty, které nesly jeho jméno.
Je tu však jedna věc, která v celém přenosu nezazněla a je rozhodně také povšimnutí hodná – v roce 1979 to byl Švýcar Clay Regazzoni, který přivezl „světoběžníku v teniskách“, jak byl Williams občas nazýván, právě na Silverstone vůbec první vítězství jeho vlastního vozu, a po osmnácti letech na stejném místě slavil tým jubilejní sté vítězství v F1 – postaral se o něj Jacques Villeneuve a shodou okolností to byl také poslední vítězný závod F1 na britské půdě, kterého stáj dosáhla.
V historické knize F1 bude mít letošní britská Grand Prix zcela určitě přízvisko „Vzpoura pneumatik“. Čtyři defekty na levých zadních kolech už lze těžko označit za náhodu a tato skutečnost závod rozhodně ovlivnila. Nejenom proto, že Hamilton musel opustit vedoucí pozici a Massa spadl po vynikajícím začátku až na chvost startovního pole – pozdější dva výjezdy safety caru jim do jisté míry zase pomohly. Spíš jde o to, že piloti pochopitelně věděli nebo byli přímo svědky oněch událostí a rozhodně jim to na klidu nepřidalo. Zdánlivě banální nařízení „držte se dále od obrubníků“, které mohly být jednou z příčin zmíněných potíží, znamenalo buď si tuto okolnost hlídat, pak se ale těžko dalo bojovat o pozice; nebo ji ignorovat, a potom si dotyčný koledoval o podobný malér. Závod se tím k radosti diváků zdramatizoval a britská Grand Prix patřila k jedněm z nejlepších podívaných za posledních několik let, ale pro piloty asi byla hodně vyčerpávající nervovou zkouškou. A dalo se také očekávat, že hned po závodě se začne debatovat, vydávat prohlášení a v neposlední řadě hledat řešení. Nutné je si všimnout ještě jedné věci – Hamiltonův defekt se od ostatních, alespoň dle z televizních záběrů, poněkud lišil. Jeho pneumatika jako by se na běhounu nedokázala udržet, kratičkou chvíli „plavala“, než se definitivně roztrhla. Ovšem ony čtyři defekty si byly až nápadně podobné, takže s napětím lze očekávat následná vyjádření Paula Hemberyho či někoho dalšího zastupujícího značku Pirelli.
Rosberg si vlastně zopakoval vítězství v duchu letošní Grand Prix Monaca, i když tentokrát se dá dlouze spekulovat, zda by dokázal opět dominujícího Vettela zdolat, pokud by obhájce titulu i patnáctý závod v řadě dojel nejen do cíle, ale ještě na bodované pozici. Celkovou délku Grand Prix mu opět „vhodně“ rozdělily dva výjezdy safety caru a hodně ho kupředu postrčila i dobře (ale i dost možná šťastně) zvolená strategie.
Nakonec měl ještě v samotném závěru nahnáno, jestli drtivě sprintující Webber nedosáhne více než jen nijak neohodnocené prémie za nejrychlejší kolo. Australan nebyl v jednoduché pozici, osobně si sice nemyslím, že by mu jeho prohlášení o odchodu z Red Bullu nějak ještě více ztížilo postavení v týmu, ale rozhodně byl pod dohledem nejen médií, ale i samotných fanoušků. Opět se ukázalo, že jeho slabinou jsou starty a ještě navíc přišel bodyček od Grosjeana. Jeho cesta z hloubi pole jako by však předvedla Webbera zoceleného a především – vyrovnaného a soustředícího se už jen na obhájení svého závodního profilu. Ještě horší pozici měl Paul Di Resta, který místo boje o svůj historický úspěch zkoušel nemožné – a nakonec obohatil své bodové konto v nadále se posouvajícím osobním rekordu: bodoval už šestkrát v řadě. Vyzdvihnout je nutné i dalšího postiženého „nemocí Pirelli“, problémy stíhaného Felipe Massu, který stejně jako famózní Hamilton po nemilé zkušenosti neztratil chuť riskovat a nejednu pozici si vydobyl v tvrdém souboji kolo na kolo. Domácí miláček zčásti vynahradil divákům jiné zklamání, které předvedl klopýtající McLaren. Nechci nic předjímat, ale zdá se mi, že letitého účastníka šampionátů F1 čeká podobně tristní sezóna jako ty v letech 1978 - 1980 či 1994 – 1996, kdy se marně čekalo na vítězství. Letos to zatím nestačí ani na stupně vítězů.
Na těch se v Silverstone sešli muži, za nimiž můžeme najít hned šest triumfů – Webber a Alonso tu vyhráli dvakrát a kromě nováčka ve Zlaté knize Silverstone sem patří i zpovídající Damon Hill, který na této trati dokázal to, co se jeho otci nikdy nepovedlo – tedy vyhrát. Šampionát se nám zase poněkud zkomplikoval, i když Vettel i nadále může být v klidu a vyhlížet pro obhájce titulu zcela určitě krajně prestižní další závod v kalendáři F1. A ten už je, bráno z pohlednu dnešního uspěchaného světa, opravdu za dveřmi…
P.S. Vím, že chybovat je lidské a v žádném případě nebudu tvrdit, že se mi to nikdy nestalo. Bohužel při poslechu toho, co nám předkládají hoši za mikrofony TV Nova mám dojem, že spíš než odpovědně informovat mají tendenci dělat z Grand Prix komentátorskou estrádu a být vtipnými za každou cenu. Nechme stranou faktické nedostatky, jako v případě tvrzení, že Jim Clark v Silverstone vyhrál v letech 1962, 1963, 1964, 1965… (jako důkaz si lze pustit záznam GP zhruba ve 27. minutě). Bohužel pro pana Richtra skotský pilot v daných letech sice vyhrával, ale „pouze“ britskou GP, a ta se v jím uvedených letech vždy na Silverstone nejela – v roce 1962 ji hostil okruh v Aintree a o dva roky později pak Brands Hatch. O podobné nedůslednosti však tentokrát až tak nešlo, spíš se diváci mohli pozastavit nad spoustou přebrebtů a nesmyslů – opravdu netuším, jak může Grosjean v souboji kolo na kolo ohrozit Grosjeana a podobné další perličky. Možná by stálo za to opustit letně rozverné tlachání a zase se jednou více soustředit na to, co je vidět na monitorech a řádně to okomentovat – a ještě jednou opakuji, že tentokrát nemám na mysli historické omyly.
A co se týče …
(příliš velké…
