Po svém automobilovém „zahřívacím kole“ v roce 1960 Surtees doufal, že se jeho další kariéra spojí se stájí Lotus, v jejichž barvách slavil v Portugalsku první pole-position v F1 a také v Oportu dlouho vedl, než se mu zaplnil kokpit benzínem z prasklé nádrže. Chapman nakonec Surteese vyměnil za Innese Irelanda a exmistr světa řidítek akceptoval nabídku jezdit za Parnellův tým Yeoman Credit. Coopery, které Parnell pro tým pořídil, však nebyly tak docela konkurenceschopné, John se dočkal pouze dvou pátých míst.
Proto pro něj mohla být velice zajímavá zpráva z mistrovské stáje z Maranella – commendatore Ferrari mu pro sezónu 1962 nabídl místo v týmu, ale Angličan ze dvou důvodů odmítl: nechtěl nastoupit do stáje čerstvě ověnčené mistrovským titulem a nechat se obvinit za případného strůjce neúspěchu, důležitější však byl fakt, že jako správný gentleman nechtěl předčasně vypovědět smlouvu s Regem Parnellem, a navíc měl ještě v Anglii nějaké obchodní zájmy a odchod do Itálie se mu nehodil. Yeoman Credit však ještě na podzim 1961 přešel pod hlavičku týmu Bowmaker Racing a Surtees si musel zvykat na vůz Lola. Spolupráce to byla více než dobrá a v budoucnu se Surtees s Lolou opět setkal.
STRASTI A SLASTI S ČERNÝM KONÍKEM
Rok s Lolou byl pro Surteese i tuto legendární značku velice úspěšný. Počínaje Grand Prix Monaca „Big John“ pětkrát dojel v bodované šestici a tuto nepřetržitou řadu korunoval dvěma druhými místy. Na domácí půdě na vítězného Clarka ztrácel téměř půl minuty, ale na deštivém Nürburgringu šlapal na paty krajanovi Hillovi a od premiérového triumfu ho dělily necelé tři vteřiny. Celkové čtvrté místo bylo lepší než sám závodník očekával, také Lola se dostala na stejnou příčku v Poháru konstruktérů – tuto metu už ve své dlouhé kariéře nikdy nepřekonala.
Deštivý závod v Magny Cours v roce 1968 s Hondou RA301 (foto: Lucky Strike B. A. R. Honda)
Dvouletá smlouva s Parnellem vypršela, Bowmaker Racing ukončil činnost, takže tentokrát už nabídka Ferrariho nezůstala bez odezvy. Italové vkládali v Surteese velké naděje, protože rok 1962 nebyl pro Italy jen ústupem ze slávy, byl výsledkově přímo tragický. V týmu sice ještě panoval jistý chaos, ale vedení už aspoň rozumně ustoupilo od megalomanských praktik s několika piloty a soustředilo se na dva vozy; Surtees se stal jednoznačnou jedničkou (vedle něj se střídali Mairesse, Scarfiotti a Bandini).
John s velkou slávou vyhrál po roce a půl pro vzpínajícího koníka opět závod F1 (GP Německa), ale tím jako by vyčerpal všechnu týmovou energii. Podepsal se na tom i nepříliš kvalitní italský motor, neboť u Ferrari se intenzivně pracovalo na novém typu V8 pro další sezónu. Surtees věřil v to, že nadějný švýcarský inženýr Michael May dokáže připravit konkurenceschopnou pohonnou jednotku, proto odmítl lákavé nabídky od soupeřů a zůstal v Maranellu. Ovšem z první poloviny šampionátu 1964 si odvezl pouhých deset bodů a zdálo se, že opět skončí pouze ve středu startovního pole. Nový motor měl za svými zády Surtees na Nürburgringu a zopakoval loňské vítězství, tím také zatroubil ke zteči na mistrovský titul.
Další triumf na Monze plus druhá místa v Kanadě a USA ho povýšily na dosah koruny krále F1, ale k finálnímu krůčku mu musely pomoci v posledním závodě v Mexiku vedlejší okolnosti. Především smůla Jima Clarka, jehož únik oleje donutil odstoupit v předposledním kole z bezpečně vedoucí pozice, pak se jeho týmový kolega Lorenzo Bandini „postaral“ o Grahama Hilla dost nešetrným manévrem, při němž bylo Britovo BRM poškozeno natolik, že nedávalo plný výkon. A do třetice – v posledním kole Ital jedoucí na druhé pozici vyslyšel pokyny vedení týmu a pustil Surteese před sebe. Tohle druhé místo znamenalo pro „Big Johna“ zisk titulu s náskokem jediného bodu před Hillem a osmi před Clarkem.
Závody F1 stále rád navštěvuje (foto: Scuderia Ferrari)
MISTR SVĚTA NA HRANĚ SMRTI
John se ocitl náhle v pozici, na kterou možná nebyl až tak připraven. Neustále se připomínala výjimečnost jeho výkonu – všeobecně se přechod mezi kategorií dvou a čtyř kol jedním či druhým směrem příliš nevydařil. Škarohlídi poukazovali na Bandiniho podporu a čekali, zda je John umlčí dalšími brilantní výkony, jenže Ferrari jako obvykle po vystoupání na vrchol usnulo na vavřínech. A to se stalo i tentokrát – John náhle zjistil, že jeho vůz nestačí na Lotus, BRM a později ani na Brabham. Třikrát se dostal na stupně vítězů, ale to všechno se odehrálo v první polovině šampionátu. Pak už zbývalo jen trápení a také jedna nehezká dáma s kosou v ruce.
25. září 1965, dva týdny po Grand Prix Itálie, se jede závod sportovních vozů Can-Am na nepříliš kvalitní a piloty neoblíbené trati v ontarijském Mosportu. V tréninku se Surteesovi na jeho Lole T70 utrhl přední závěs kola – Johnův vůz několikrát zarotoval vzduchem a nakonec uvěznil pilota pod sebou. Dvacet dní byl Surtees v bezvědomí, neustále nebylo jasné, zda vůbec přežije. Když bezprostřední nebezpečí pominulo a nezdolný Brit se probral, jeho první slova k lékařům zněla: „Vím, že to se mnou vypadá špatně, ale budu závodit?“ Jen pro ilustraci – Surtees měl těžké poranění páteře, ztratil velké množství krve, zlomil si pánev, žebra, obě nohy…
Je neuvěřitelné, že se dokázal vrátit do špičky nejen ve formuli 1, ale i na poli sportovních prototypů, ačkoliv sám srovnal svou nehodu s karambolem Stirlinga Mosse v Goodwoodu 1962. Také on měl obavy, že se sníží jeho schopnost bleskově reagovat, ztratí jezdecké instinkty. K tomu se přidalo nemilé zjištění, že u Ferrariho zmizelo přátelské ovzduší. Přitom jeho výsledky po těžkém zranění byly nadějné – John vyhrál ceněný závod 1000 km na Monze, po výborném výkonu v Monacu (odpadl) triumfoval na těžké trati ve Spa.
Odborné časopisy označily Surteese za favorita pro zisk titulu v roce 1966, ovšem jen málokdo tušil, že v Maranellu proběhlo něco, co se vymykalo rozumu. Špatné vztahy živené protisurteesovsky zaměřeným italským tiskem vyústily v otevřenou roztržku. Po několika oficiálních prohlášeních došlo k překvapivému rozuzlení: Ferrari popřel, že by mezi ním a Surteesem došlo k nějakému rozkolu; ten špatný kdo kul pikle byl manažer Eugenio Dragoni. Ovšem byl to právě Surtees, kdo nakonec po vzájemné dohodě Maranello opustil.
John Surtees na startu Velké ceny Itálie 1968 (foto: Lucky Strike B. A. R. Honda)
MEZIČAS S ČEKÁNÍM
Tým Cooper poskytl Surteesovi azyl, což nebylo v rozjeté sezóně nijak jednoduché. John v podstatě nezklamal, ale přechod do nové stáje a aklimatizace si vybraly nutnou daň: přestože v druhé polovině vystoupal na všechny druhy stupňů vítězů a skončil na pozici vicemistra, mezera mezi ním a šampionem Jackem Brabhamem byla víc než propastná. Ferrari se připravilo o velký úspěch a nastoupilo na dlouhou cestu tápání, Johnovi dost možná prolétl druhý titul mezi prsty – to už nikdo nezjistí.
Kam dále? Cooper s těžkými agregáty Maserati už pěl labutí píseň, špičkové týmy byly obsazeny. Ozvali se Japonci a Surtees jim kývl i proto, že začal ve svém nitru probouzet i chuť promlouvat do konstrukce vozů, a Asiaté mu v tom nebránili. Volil však cestu pozvolnou a nikoli bezhlavou, požádal o spolupráci Erica Broadleye a nová Honda, s níž podepsal „Big John“ dvouletou smlouvu, se z větší části rodila v britských dílnách značky Lola. Však se také novému japonskému typu začalo rychle říkat „hondola“. Ne vždy se vše dařilo dle představ, nicméně Honda díky Surteesovi prožila do té doby nejlepší sezónu, kterou okořenilo Johnovo vítězství na Monze v dramatické Grand Prix, pro níž novináři nikoli neprávem volili termín „závod století“.
Další vývoj japonského monopostu přidělával vlasy ztrácejícímu Surteesovi stále větší vrásky. Nepovedený typ 302, jehož strůjci byli japonští inženýři Sano a Nakamura, považoval John za natolik nebezpečný, že s ním po několika testovacích kolech odmítal startovat a cizeloval s Broadleyem předchozí typ 301. Jeho obavy se potvrdily, nejdřív s „třistadvojkou“ těžce havaroval Chris Irwin v Belgii při tréninku, a ve Francii se v ní v závodě zabil Francouz Jo Schlesser.
V té době už Surtees stále více rozvíjel myšlenku vlastního týmu, jejíž vize se začala naplňovat poté, co Surtees koupil v městečku Edenbridge (hrabství Kent) objekty opuštěné továrny na topná tělesa a zde spřádal první nitky vlastní značky. Ještě si však dovolil odklad a přijal nabídku stáje BRM pro rok 1969 (Honda F1 opustila stejně jako Broadley). Boj na ztracených pozicích především kvůli nevhodné pohonné jednotce u tohoto veterána znamenal ztrátu chuti se prát o místa v druhé polovině startovního pole.
Dobře vycítil, že budoucnost spočívá v agregátu Ford Cosworth, což také dal najevo při odjezdu na GP JAR, kdy mu jeden z mechaniků sdělil, že se jim podařilo motor BRM vyladit tak, že by mohl mít nadějných 420 koní. „Kde by se tam vzaly? Radši mi přibalte jako spoluzavazadlo jeden Cosworth“, reagoval na tuto zprávu Surtees. Jediný kloudný výsledek s BRM představovalo třetí místo z Watkins Glen, jinak tato bídná sezóna jen uspíšila jeho rozhodnutí vyrazit do světa rychlých kol s vlastním štítem.
V Monze minulý rok (foto: Marussia F1 Team)
TICHÝ A NENÁPADNÝ KONEC
Ještě dvě sezóny se Surtees objevoval na tratích Grand Prix na vozech nesoucích jeho jméno. Tedy abychom byli přesní – první polovinu ročníku 1970 jezdil na zakoupeném mclarenu, aby se udržel, jak sám říkal, v dobré kondici. Paradoxně tak po nečekané smrti zakladatele této značky a těžkém zranění Denny Hulmea hájil sám její barvy, třebaže už pod hlavičkou Teamu Surtees. Byl to také on, kdo v kanadském Mosportu, kde před čtyřmi lety málem přišel o život, získal pro svou značku první mistrovské body.
Ještě v dalším roce atakoval v JAR stupně vítězů, dvakrát bodoval a pak se stáhl ze závodní dráhy, ačkoliv hodně dlouho napínal novináře neurčitými zprávami ohledně konce své kariéry. Skutečně poslední závod absolvoval v roce 1972 na Monze, a i když v dalším roce nevylučoval možnost návratu do kokpitu, na své jezdecké úspěchy už nenavázal. Zůstal mu Team Surtees, ale to je už docela jiná kapitola.
Ačkoliv se mu nepovedlo to, co Jacku Brabhamovi, aby na svém voze vyhrál mistrovství, nebo Bruce McLarenovi, aby ve svém voze zvítězil alespoň v Grand Prix, do historie motoristického sportu se zapsal několikrát zmiňovaným obojživelnictvím – a troufám si říci, že s ohledem na stále se prohlubující specializaci se už jen těžko někomu podaří tento jedinečný úspěch napodobit.
JOHN SURTEES (*11. 2. 1934 – Tatsfield, Velká Británie)
Absolvované Grand Prix: 111
Získané body: 180
Pole-Position: 8
Vítězství: 6
Umístění na stupních vítězů: 24 (6-10-8)
Nejrychlejší kola: 11
Umístění v bodované šestici: 40
Mistr světa F1 1964, vicemistr světa 1966
