Je vcelku pochopitelné, že mnohem více jsou zviditelněny příběhy slavných, mistrů světa či adeptů na korunu motoristického krále. To je bezesporu případ Niki Laudy a jeho "proslavené" nehody na německém Nürburgringu v roce 1976 - připravila ho nejen o titul mistra světa, ale také vepsala do jeho tváře nesmazatelné stopy nástrah, které v F1 číhají.
Je ale také pravda, že Lauda se dokázal - jak jej opěvoval dobový tisk - jako bájný Fénix z popela a už po 34 dnech sedět v kokpitu Ferrari, aby si vyzkoušel, nakolik ho nehoda poznamenala. A o dalších sedm dní stál na startu GP Itálie a přes evidentní omyl na startu se dokázal vrátit na bodované příčky a dojel čtvrtý! To je jen část historie, kterou fanoušci F1 znají určitě velice dobře.
Méně známý je případ pětinásobného mistra světa Juana Manuela Fangia. Po změně pravidel pro sezónu 1952 se nezúčastnil oficiálního šampionátu a málem na to doplatil životem. V nemistrovském závodě Grand Prix Monza (7. června 1952) startoval na Maserati A6GCM a vše se začalo kazit ještě před samotným podnikem. Fangio k němu dorazil po šestihodinové jízdě přes Alpy jen pár minut před startem. Nejel tedy kvalifikaci, s Maserati neměl dokonce ani smlouvu, ale protože majiteli značky hraběti Orsimu slíbil účast, byl připraven startovat.
S jeho účasti v poli souhlasili i všichni jezdci, ale "El Maestro" musel vyrazit do závodu z konce startovního pole. Ve druhém kole (to už předjel patnáct soupeřů) zavadil pravým předním kolem o nízký obrubník v druhé zatáčce Lesmo, jeho vůz šel do bočního smyku a narazil do ztvrdlých balíků slámy. Odborníci se shodli, že únava a vyčerpání ovlivnily Argentincovy reakce. Z nehody si odnesl těžké zranění krku a páteře, šest dní strávil na lůžku bez jediného pohybu, po třech týdnech mohl vstát a dostal sádrový krunýř, jehož se zbavil až po dvou a půl měsících. Zbylou část sezóny 1952 odepsal, ale v další už byl v plné formě opět na startu a v šampionátu F1 získal titul vicemistra. Že na něm nehoda nezanechala žádné následky, dokazují i čtyři následující mistrovské tituly.
John Surtees | foto: Scuderia Ferrari
Jediný muž, který vedle šampionátu na dvou kolech dokázal triumfovat i ve Formuli 1, byl John Surtees. Také v jeho kariéře je kritický bod, vztahující se k 25. září 1965. V kanadském Mosportu absolvoval na Lole T70 trénink na závod série Can-Am a po defektu závěsu těžce havaroval. Jeho nehoda nebyla zachycena, ale očití svědci tvrdí, že John utrpěl těžká zranění, při nichž se mu dokonce mírně zdeformovala jedna polovina těla.
Po několika dnech kritického stavu se Surtees vrátil do Evropy a opět se pustil do boje o titul, ale ten mu zhatila nepřátelská atmosféra ve stáji Ferrari. "Big John" ještě dokázal vyhrát tři závody včetně ikonické Monzy 1967, poté založil vlastní stáj. Sám vždy tvrdil, že se na něm nehoda nijak nepodepsala.
Dvojnásobný šampion Graham Hill měl na kahánku ve Watkins Glen 1969, kdy po nárazu do bariéry utrpěl těžké zlomeniny obou nohou. Několik týdnů proseděl na kolečkovém křesle, poté přišly ke slovu berle, s nimiž nezničitelný Graham "dopajdal" přesně šest měsíců a dva dny po nehodě ke svému Lotusu v barvách stáje Roba Walkera, aby v cíli získal bod za šesté místo.
Na otázky, zda mu zraněné nohy nečiní potíže opáčil v duchu typického anglického humoru: "Problémy má spíš můj krejčí, když mi chce ušít kalhoty." Pravdou ovšem je, že Hill po návratu už nedosáhl vyloženě dobrých výsledků, několikrát bodoval, ale vítězství nebo umístění na stupních vítězů už zůstaly mimo jeho možnosti.
Brundle na stupních vítězů s M. Schumacherem a Prostem v GP San Marina 1993 | foto: Williams F1 Team
Současný expert a komentátor F1 Martin Brundle ze své kritické chvíle s nadsázkou vinil manželku. Ta totiž vždy byla přítomna na okruhu, kde její muž startoval. Ale v Detroitu 1984 se necítila dobře, navíc panovalo velké vedro, a tak zůstala v hotelu. Martin, velký soupeř Ayrtona Senny, jehož dokázal v britské F3 porážet, těžce havaroval v tréninku a výsledkem jeho nárazu do betonové zdi byly polámané nohy a vážně poraněné kotníky.
Po zbytek sezóny se léčil, aby se v roce 1985 opět na závodní dráhu vrátil. Jezdil až do roku 1995 a jeho nejlepší sezónou byl bezesporu ročník 1992 v barvách Benettonu po boku Michaela Schumachera, kdy bodoval v devíti závodech za sebou a vyjel pět umístění na "bedně".
Zvláštní je případ Brita Johnny Herberta. Velmi talentovaný mladík podepsal v červenci 1988 smlouvu s týmem Benetton, ovšem o měsíc později, 28. srpna, těžce havaroval v závodě F3 na okruhu Brands Hatch a zdálo se, že bude rád, když vyvázne životem. Lékaři dokonce zvažovali amputaci nohou, ale Johnny se dokázal z těžkých zranění vykřesat. Vůbec nechtěl slyšet, že by měl odložit start, rovněž musel použít berle, aby se dostal k vozu, ale debut byl nadmíru úspěšný - v Brazílii dojel čtvrtý.
Jenže po šesti závodech z týmu zmizel. "Problém byl v manuálním řazení, hůře postižená pravá noha se nevyrovnala s námahou. Měl jsem ale velké štěstí, že jsem netrpěl žádnými psychickými problémy," vrátil se později Herbert k potížím. Je pravdou, že pak pouze zaskakoval, než se definitivně uchytil u Lotusu (1992) a po třech letech jako Schumacherův kolega dokázal vyhrát dva závody. Bohužel jeho velký talent nehoda přibrzdila a na nejvyšší stupínky jeho výkony nestačily.
V podobné situaci jako Herbert se ocitl o pět let později finský pilot Jyrki Järvilehto, známější jako JJ Lehto. Po podpisu smlouvy s Benettonem pro rok 1994 těžce havaroval 21. ledna 1994 při testech v Silverstone a musel být poraněnou páteří dočasně nahrazen Josem Verstappenem. Problém byl v pouze jednoročním kontraktu a Fin cítil, že má pouhého půl roku na to, aby přesvědčil Flavia Briatoreho, že je tím správným pilotem.
"Benetton na mě nevyvíjel tlak ohledně návratu. Byly to výsledky Jose ve voze, v němž jsem měl jezdit já. To bylo hodně těžké," komentoval JJ svůj návrat na tragické Imole 1994, kde se mohl hned léčit z dalšího šoku, když do něj zezadu narazil Lamyho Lotus. Přes veškerou snahu ale Lehto neuspěl, byl opět vystřídán Verstappenem a poslední dva závody sezóny už odjel v barvách Sauberu. Tím jeho kariéra v F1 skončila.
Mikova kariéra mohla skončit podstatně dříve | foto: McLaren
Nechybělo mnoho a Finsko přišlo o dva mistrovské tituly. Psal se 10. listopad 1995, probíhala páteční kvalifikace na závěrečný podnik v australském Adelaide a druhým místem z předchozího závodu pozitivně naladěný Mika Häkkinen bojuje po nejlepší umístění. Když se rychlostí 175 km/h blížil k zatáčce Brewery Bend, ústící na dlouhou rovinku Brabham Straight, došlo k defektu levé zadní pneumatiky, neovladatelný McLaren MP4/10C přeletěl obrubník a narázil do bariéry z pneumatik.
Profesor Sid Watkins zjistil, že Mikovi zapadl jazyk a pilot se dusil. Lékař nepropadl panice, ihned po vyjmutí těla z vozu provedl spontánní tracheotomii - zachránil tím Häkkinenovi život. Po okamžitém transportu do nemocnice v Adelaïde lékaři konstatovali poranění lebky a újmu v oblasti vnitřního ucha.
Naštěstí Mika po uměle vyvolaném spánku byl schopen komunikovat: "Právě jsem vjížděl do zatáčky a uslyšel pfffff - auto nešlo zvládnout, následoval let přes obrubník a náraz bokem do bariéry. Úder do hlavy byl tak silný, že mi dočasně ochrnula půlka obličeje kvůli poškozeným nervům. Když jsem chtěl spát, museli mi přelepit levé oko, aby nezůstalo otevřené." Po pěti týdnech v nemocnici zkusil Mika své závodní schopnosti; zotavil se natolik rychle, že v roce 1996 už se opět mohl postavit na start a pokračovat ve své veleúspěšné kariéře.
Grand Prix Kanady, 15. června 1997, 52. kolo. Vůz Prost JS45 francouzského pilota Oliviera Panise postihl defekt zadního závěsu. Vůz se vznesl, od pravé bariéry se odrazil na protější stranu a po nárazu do poněkud nešťastně umístěného stohu pneumatik skončil napříč trati se zcela zdemolovanou přídí.
Pilot byl při vědomí a pokusil se kokpit opustit, ale nakonec musel využít asistence traťových komisařů a zdravotnického týmu. Po převozu do nemocnice Sacré Coeur následovala tříhodinová operace, Panis utrpěl dvojnásobnou zlomeninu pravé a jednoduchou levé holenní kosti. Ihned se vybavila reminiscence s havárií Jacquese Laffitea - byla téměř identická a pro Panisova krajana představovala konec kariéry v F1. Olivier už po několika dnech zvažoval přesun do rehabilitačního centra v Bretani - zbytek sezóny 1997 musel vynechat, ale pesimistické předpovědi se nenaplnily: Francouz působil na tratích F1 až do roku 2004.
Přehled je samozřejmě pouze výběrem, rozepisovat se o zranění Michaela Schumachera (1999) je podobným nošením dříví do lesa jako u Niki Laudy. V budoucnu se zaměříme i na neúspěšné návraty či předčasné konce kariér. Formule 1 totiž dokáže být nejen krásná, napínavá, ale umí i ztratit kredit a nabízí zklamání a někdy až kruté příběhy.
. Sice smutné, co se…
…
