Bráno z přísně technického či jak je moderní bezpečnostního pohledu je okruh v Monte Carlu nevyhovující v mnoha směrech. Únikové zóny, vzdálenost diváků od trati, dokonce eventualita pádu vozu do mořského zálivu – našli bychom další důvody, proč Grand Prix Monaca zrušit, a přesto nikdo neudělá to, co se odehrálo v letech 1951-1954, prostě toto bizarní závodní místo z kalendáře F1 nevypadne. Diváci se na něj těší, piloti všude tvrdí, že oni také, i když si dovedu představit, jak enormní zátěž je v tomto případě čeká. Spíš se tu daleko víc prolíná zájem docela jiný než závodní, ale to není třeba zdůrazňovat – spousta akcí marketingových a společenských, v některých případech vůbec nezakrývajících snahu na věhlasu F1 parazitovat. Ale komu lze co vyčítat? Takhle se svět točí a není nic nového pod sluncem, že skutečné hodnoty jsou obaleny spoustou balastu.
Ale pojďme k tomu, co dělá tento podnik jedinečným. Zdaleka to není jenom spousta karambolů a dramat na trati i mimo ni, když v 70. letech nastal boom městských okruhů, podobné situace jsme vídali i na jiných místech, ať to bylo Long Beach, Detroit, Phoenix… Jenže Monte Carlo bylo první v mnoha směrech, počínaje hromadnou kolizí hned v premiérovém ročníku 1950, kdy se v Bureau de Tabac „potkalo“ v prvním kole hned devět vozů (tedy téměř polovina startovního pole), přes jedinou městskou, ale o to drastičtější smrtelnou nehodu Itala Lorenza Bandiniho, který v roce 1967 uhořel prakticky na dosah mořské hladiny, až po obvykle velmi nebezpečné nehody s dobrým koncem. Žádná jiná trať se ale nemůže chlubit tím, že z ní piloti létají do moře, což mimo jiné předvedl se vší parádou v roce 1955 Alberto Ascari (a vyvázl jen se zlomenou nosní přepážkou) nebo o deset let později Paul Hawkins. Řadí se k nim také účastníci velkolepé podívané – byť tak všemi fanoušky F1 hodnocena není – zvané Grand Prix. Ano, film Johna Frankenheimera, uvedený do kin v roce 1968, využil této možnosti a poslal jeden vůz elegantním saltem do vod zálivu, pochopitelně s veškerým zabezpečením. A co třeba naprosto ojedinělý výkon Grahama Hilla v roce 1965? Kdo si může dovolit po chybě a vyjetí z trati vystoupit, odtlačit svůj monopost o pár potřebných metrů zpátky, opět nasednout a ještě vyhrát? Lidská paměť není nekonečná, ale pokud mě neklame, tohle se nikde jinde ještě nestalo.
Aniž by to Nigel Mansell tušil, jeho památná prohra se Sennou v roce 1992 byla i derniérou v monackých uličkách, Brit už se zde s formulí 1 v žádné další Grand Prix nesvezl
(Foto: Williams F1 Team)
Při vzpomínkách na závody minulé se mi zdá jako téměř nemožné vybrat jen jeden jediný. Ovšemže taková selekce vychází z nějakého počtu názorů respondentů. Dobře, vyhrál rok 1992, kdy Mansellovi zkazil vítězství mezi piloty proklínaný „plíživý plattfuß“. Mansell tehdy prodělal na faktu, že více než polovinu délky okruhu musel jet velmi pomalu s ubývající pneumatikou, tak přišel o pohodlný náskok a jeho po tři závěrečná kola trvající duel se Sennou ukázal, že na této trati je možné téměř všechno, jen s předjížděním to je horší. Je skutečně tento ročník zajímavější než stíhací jízdy Nikiho Laudy z let 1977 a 1978? A co hromadné nehody krátce po startu, vedle té zmíněné z prvního ročníku třeba důsledek „závodního nepřátelství“ ve stoupání Beaurivage mezi Denny Hulmem a Jean-Pierre Beltoisem v roce 1974, na které doplatili ještě další čtyři piloti (pro pořádek Merzario, Schenken, Pace a Redman)? Zrovna tak lze na internetu najít i „letecký den“ Dereka Dalyho z roku 1980, jehož ambiciózní snaha se prodrat do popředí skončila v Ste. Dévote a kromě něj mohli pořadatelé odklízet trosky vozů jeho týmového kolegy Jariera, dále pak Prosta a Giacomelliho. Drama o dva roky později se popsalo už mnohokrát, také Paddock o něm referoval, ale málo se hovořilo třeba o ročníku 1985, kdy došlo ke strhujícímu boji mezi Alainem Prostem a Michele Alboretem. Ital měl tehdy vítězství na dostřel, ale třikrát se ocitl v kritických situacích a výjezdy mimo trať ho stály vítězství. Lze také vylovit z paměti hrůzně vypadající nehodu Alexe Caffiho (1991), který během tréninku v zatáčce „u bazénu“, jak se familiérně říká úseku S de la Piscine, doslova rozpůlil svůj arrows (tehdy ovšem zvaný footwork) na dvě prakticky stejné poloviny. Ačkoliv to do F1 tak docela nepatří, věhlas si získal svou neuvěřitelnou nehodou i Clay Regazzoni, jehož „efdvojka“ v roce 1968 doslova podjela vozidla – Clay však provedl něco ve formě malého zázraku, protože se před nebezpečnou guillotinou dokázal smrsknout v kokpitu a za vražednými traverzami vylézt nezraněn. Tréninkové nehody postihly i Karla Wendlingera (1994) a Sergia Péreze (2011), obě ve stejném místě; bohužel pro Rakušana to byl de facto konec jeho kariéry, i když pak ještě šestkrát do kokpitu formule 1 usedl.
O historii bychom mohli psát a mluvit ještě hodně dlouho, právě v Monacu je velice bohatá a jen dokazuje, že pomíjet ji je velká škoda. Pořád je to ale menší zlo, než ji – ať úmyslně či jen díky pouhé neznalosti – deformovat. Asi v takovém duchu, jak to při televizním přenosu předvedl komentátor Tomáš Richtr. Mám na mysli jeho tvrzení, že v deštivém ročníku 1984, kdy na tolemanu „debutující“ Ayrton Senna (ten debut měl znamenat, že jel poprvé v Monacu, jinak před tímto závodem už absolvoval čtyři Grand Prix) sahal v ulicích Monte Carla po vítězství, jenže než stačil na zaplavené trati předjet zpomalujícího Alaina Prosta v čele, vedení závodu Grand Prix ukončilo. Senna se údajně tehdy rozčiloval, že šlo o komplot ze strany FISA a jejího šéfa Balestreho, díky jehož zásahu v pozici vedoucího závodu došlo k předčasnému ukončení. Tak to bylo v neděli v TV řečeno. Skutečnost je zcela opačná.
Ve funkci vedoucího závodu byl tehdy zkušený profesionál, Belgičan Jacky Ickx, absolvent 114 Grand Prix, z nichž v letech 1967-1979 osm vyhrál. Mimochodem, jeho silnou stránkou byly právě deštivé závody, což dokázal mimo jiné v Grand Prix NSR 1969 na pověstném Nürburgringu či o dva roky později v holandském Zandvoortu. Startoval také ve zmoklém závodě v Monacu 1972 a tudíž velice dobře věděl, jaké nebezpečí na piloty číhá. Byl to právě on, kdo o své vůli závod v 32. kole ukončil. Snad až na Sennu (který ale později souhlasil se svými kolegy) zazněl unisono názor, že konečně rozhodoval o osudu a zdraví pilotů někdo, kdo dané problematice rozuměl. Ovšem zcela jiného názoru byl – právě Jean-Marie Balestre. Ihned po závodě obvinil Ickxe z diletantství a dal mu najevo, že o tomto závodě se ještě bude mluvit. A také ano – měsíc a půl po Grand Prix Monaca při schůzce FISA v Paříží předestřel Balestre kolegům „případ Ickx“ a bývalého pilota a vedoucího závodu obvinil, že jednal bez konzultace s přítomnými sportovními komisaři, tedy unáhleně a impulsivně. Co bylo Ickxovi platné, že se za něj postavili jezdci, kteří jeho rozhodnutí vítali, protože jakékoli prodlení mohlo mít za následek třeba vážnou nehodu a z ní plynoucí zranění – Balestre byl neoblomný: Belgičana zbavil funkce a navíc mu ještě napařil pokutu ve výši 6000 $ za porušení sportovních řádů. Schylovalo se dokonce k soudní bitvě, protože Ickx toto rozhodnutí kvalifikoval jako poškození své pověsti, ale nakonec celý případ odezněl ad acta.
Boxová zastávka, červené pneumatiky - drama se začíná odvíjet (foto: Pirelli)
Letošní závod bezesporu vstoupí do historie – i když chyb v boxové komunikaci a následném rozhodnutí jsme v minulosti už něco zažili. Jeden případ za všechny: rok 1981, Nelson Piquet bojuje o titul mistra světa a v Grand Prix Kanady, předposledním závodě sezóny ukrajuje bodový zisk v té době klasifikaci vévodícího Carlose Reutemanna. Ovšem o jeden cenný bod přichází, protože manažer Herbie Blash záhadně „přehlédl“ za Brazilcem jedoucího Bruna Giacomelliho a signalizoval Piquetovi, že Italova Alfa Romeo je mimo pořadí. Nelson vstřícně udělal Brunovi místo, a až v cíli se dozvěděl, že se tím připravil o jedno pořadí.
Tehdy prý v počítači došlo k erroru a Giacomelli z něj nějak „vypadl“. Ostatně na vině nemusí být vždy technika – o rok dříve v Holandsku na druhém místě jedoucí Laffite neporozuměl signalizaci: depo se mu snažilo naznačit, že jeho hlavním problémem je blížící se Arnoux, zatímco vedoucí Piquet je zcela mimo jeho dosah. Jacques si to ale vyložil zcela obráceně, že Piquet odpadl a nikoli Arnoux k němu, ale on se blíží k Arnouxovi. Vinu tehdy vzal na sebe nedávno zesnulý manažer Gérard Ducarouge (a také se tvrdilo, že to byl jeden z důvodů jeho pozdějšího propuštění).
Přezutí na pneumatiky této barvy mělo pro vývoj letošní Grand Prix Monaca veledůležitou roli
(foto: Pirelli)
O příčinách změny pořadí v letošním ročníku se mohutně píše, mluví, spekuluje. Zda to nebyla od Mercedesu opět nějaká „schválnost“, snaha trochu zdramatizovat probíhající šampionát, nebo jenom omyl, chyba, špatná kalkulace. Dokonce se objevil i názor, že Hamilton dostal od týmu jako odměnu za podpis nové smlouvy opravdu velice originální dárek. Spíš se naskýtá jiná otázka, zda už naše společnost, a potažmo s tím i formulový národ na boxové zídce není až příliš závislý na záplavě dat v takové míře, že si s ní prostě občas neví rady. Toto Wolff veřejně zmiňoval selský rozum, ovšem dnes máte každou část monopostu sledovanou do posledního detailu a snaha všechno zkombinovat prostě lidský úsudek odsouvá do pozadí. A přirozené myšlení je tím degradováno na poskoka techniky. Pilot se najednou nemůže sám rozhodnout, co má udělat, strategie a taktika mu svazuje závodní instinkt. Kdybych to chtěl přirovnat k běžnému smrtelníkovi, moc nerad bych se dožil situace, kdy mi na základě všech indicií o mých tělesných orgánech chytrý telefon (nebo něco jiného) vypočítá nejpříhodnější čas pro návštěvu toalety bez ohledu na skutečnou potřebu. Nevím, zda by plechové „sorry“ z jeho reproduktoru mohlo kompenzovat nadílku v kalhotách. Stejně tak si Hamilton prožil hodně krutý okamžik. Maně mě napadá jeden slavný výrok Maria Andrettiho po Grand Prix Švédska 1977 (viz článek o tankování), který prohlásil: „Představte si, že máte v náruči dívku svých snů, a ona musí náhle domů.“ Lewis měl cestu k vítězství umetenou, jel jednoznačně na vítězství a to mu nakonec odebere „chyba algoritmu“. Je tu ale ještě jeden aspekt, kterého si čtenáři F1News dobře všimli – Lewis po výměně ještě zhruba vteřinu zůstal stát, než se od svých mechaniků odpíchl. Z přenosu nebylo zřejmé, zda „zaspal“ nebo musel čekat na projíždějícího Felipe Nasra. Právě oněch 4,1 při výměně bylo zásadním časovým údajem, kdyby tato hodnota byla o vteřinu menší, minimálně se dostal na Racing Line před Vettela. Ale to je dokazování ex post. A ještě slovo ke schodům vítězů, že Lewis po závodě podal Rosbergovi ruku, to není přes obrovskou frustraci nic výjimečného, ostatně piloti jsou v této oblasti řádně „vycepovaní“, oficiální ceremoniály jsou jednou z hlavních oblastí PR Ecclestoneova cirkusu a dělat takové vylomeniny jako v Japonsku 1977, kdy hned dva ze tří mužů patřících na stupně vítězů nedorazili na dané místo, jsou dávno passé.
Zůstává otázkou, co dál? Nejhorší by ze strany třícípé hvězdy byla snaha tenhle neuvěřitelný úlet kompenzovat. Pokud by Rosberg přijal nařízení týmu v duchu: „Nico, víme dobře, jak to bylo v Monacu, tak v Kanadě nech Lewise vyhrát,“ věřím, že by v očích fanoušků klesl hodně hluboko a doufám, že to nikoho nenapadne. Hamilton bude rozhodně nabuzený do krajnosti a odhodlán dokázat, že pokud se do jeho výkonu nebudou motat přemýšlivé mozky, zvládne vyhrát. Jenže dnešní F1 už není jen o signalizačních tabulích a jízdě od startu k cíli. Jisté je jen to, že Mercedes bude nejen pod velkým tlakem ohledně situace v týmu, ale také pod drobnohledem veřejnosti. Na jednu stranu nic příjemného, na druhou stressové situace mohou přinést něco zajímavého pro nás, fanoušky.
Fernando Alonso by mohl opouštět Monaco s pocitem křivdy, nakonec ho z případného
rozjímání o nespravedlnosti vysvobodila trucující technika (foto: McLaren)
Další kontroverzní okamžik bylo dvojí posouzení nikoli shodných, ale podobných situací v tradičním místě problémů, takto zatáčce Mirabeau. Tady se málem popral Hunt v roce 1975, když ho z trati vyšoupl Depailler, Didier Pironi o čtyři roky později málem urazil hlavu Niki Laudovi, když neodhadl brzdný manévr, velice dramaticky vyzněla v sezóně 1986 i kolize Patricka Tambaye a letošního moderátora na stupních vítězů Martina Brundlea (ten tu ostatně skončil v tréninku o dva roky dříve koly vzhůru ve výjezdu ze série zatáček u bazénu). V Mirabeau Martin poslal Patricka do vzduchu a jeho Lola předvedla dokonalé salto kolem podélné osy.
Letos dvojice Alonso - Hülkenberg a v závěru Räikkönen - Ricciardo opět rozvlnily hladinu dohadů ohledně posuzování takzvaných závodních incidentů. V čem se vlastně lišily? Asi v tom, že po kontaktu Alonsova vozu s Hülkenbergovým skončil Němec čumákem v bariéře, zatímco Fina odklidil Australan z cesty tak šikovně, že zůstal na trati. V diskusních příspěvcích zaznělo nemálo hodnocení, já bych přidal ještě jedno – ve velice povedené hře Formula 1 2013 za manévr, který Ricciardo provedl, okamžitě na monitoru vyskočí hláška buď Causing a collision a penalizace, nebo Illegal overtake v červeném rámečku s časovou hodnotou, v níž musím pustit pilota zpátky před sebe. Zdůrazňuji, že jde o oficiální produkt FIA, takže buď bude potřeba podobné simulátory urychleně předělat nebo vysvětlit mimo jiné Tomu Kristensenovi, že v F1 jsou některé situace poněkud odlišné od 24 hodin Le Mans. Na vysvětlenou, dánský pilot nejel ani jeden závod F1, což nemuselo, ale mohlo hrát roli v rozhodování (pochopitelně na to nebyl sám, tak by bylo přehnané mu klást nějakou vinu). Jen bych rád věděl, jak se cítil Fernando Alonso, jenž za stejnou situaci dostal penalizaci. Upřímně, pokud padl názor, že Ricciardo nebyl penalizován proto, že Räikkönen mohl v závodě pokračovat, na základě takových rozhodnutí by se z F1 brzy stala kolekce kolizí. Ne že by fanoušci nestáli o vzrušení, ale získávat pozice stylem boxerů mi nepřijde jako adekvátní významu tohoto závodního odvětví.
Je tedy zaděláno na drama, tedy aspoň vnitrotýmové, repríza loňského napětí mezi Hamiltonem a Rosbergem, i když tentokrát jsou piloti v područí houfu odborně vyškolených lidí, díky nimž mají vyhrávat. Jak vidno, funguje to i na opačnou stranu. Počkejme si tedy do Kanady, jaké další překvapení nám digitální éra F1 přinese.
P.S. Jen zcela na okraj – pokud někdo britskou režii zodpovědnou za TV přenos kritizuje za pomalé vyhledání problematických situací, co si máme myslet o tvrzení moderátora v osmé minutě vysílání Grand Prix, že na startovním roštu stál Kvjat před Ricciardem? Taky stačila trocha pozornosti a nemuselo se tolik tápat o příčině žlutých vlajek v nábřežní šikaně (sektor 2), protože z přenosu bylo naprosto jasné, že šlo o důsledek kolize Pastora Maldonada a Maxe Verstappena v průběhu pátého kola. Dvojice v „našem“ studiu si toho evidentně nevšimla, tak by měla být s haněním, že někdo něco nestíhá, opatrnější. A docela na závěr, Nico Hülkenbergovi byla oficiálně ze jména odstraněna přehláska, jak by se dalo usoudit z výslovnosti v podání pana Charouze?
