Dovolím si začít poněkud netradičně. Určité komplikace mi znamenaly, že jsem se dostal k Paddocku s jistým odstupem, alespoň jsem si aspoň mohl zjistit, jak se zachází se skutečnými mistry F1. Není překvapivé, že se rozebírá kdejaká prkotina, když se pak podíváte na televizní přenos, musíte konstatovat, že jsou tam bohužel časté chyby.
Ono vyjetí ze zaběhlých kolejí má na svědomí muž, díky němuž se drahnou dobu o F1 zajímám. Ne nadarmo byl zván posledním rytířem formule 1 a jeho osud byl ukázkou nezlomnosti silné povahy. Gianclaudio Giuseppe "Clay" Regazzoni na mě jednoho dne vykoukl ze stránky Pionýrské stezky a já byl definitivně lapen. Vůbec jsem tehdy nezaregistroval, že je vicemistrem světa a jak smolně přišel o titul. Prožíval jsem s ním martyrium po odchodu od Ferrari, hubená léta u Shadow a fantastický comeback na Williamsu. Držel mu palce, aby mohl zase chodit a proklínal Long Beach, kde tento kníratý sympaťák vyhrál historicky první závod F1 konaný ve stínu slavné Queen Mary.
Čím déle jsem se o královnu motoristického sportu zajímal, tím intenzivněji jsem pátral v historii tohoto "Italošvýcara", jak ho jednou nazval Niki Lauda. Byl mi stále sympatičtější a pořád jsem hýčkal možnost, že se s ním aspoň jednou v životě setkám, hlavně díky tomu, že jsem k F1 měl stále blíž a částečně jsem s ní byl spjat profesionálně. V tomto směru bych apeloval, že pokud o něco opravdu stojíte, neodkládejte to s mávnutím ruky, že je času dost. Nastal 15. prosinec 2006 a mé touhy se přesunuly do položky nesplnitelných.
Clay by se na začátku září dožil osmdesáti let | foto: Williams F1 Team
Rád bych Clayovi hodně řekl, třeba jak jsem mu s naivitou malého kluka fandil a jednou dokonce napsal neumělý dopis. Rád bych mu poděkoval, že mi dovolil být u jeho kariéry a skrze něj se nadchnout pro F1. Rád bych mu složil hold dokončením knihy, jejíž realizace se zasekla na nevyjasněných otázkách ohledně obrázků - téměř desetinásobné navýšení ceny lze rozdýchat jen těžko. Rád bych se také omluvil těm, kteří mi prozatím pomáhali ji utvářet, že je dílo stále ve fázi rozpracování a hledám cesty, jak ho uzavřít.
Proč na Claye vzpomínám právě teď? Proč si vybavuji jeho fantastickou úvodní necelou sezónu, kdy vletěl mezi hvězdy jako uragán a pouhé dvě třetiny závodů ho vynesly na třetí příčku šampionátu? Proč si připomínám jeho spektakulární nehody, které mu vynesly titul "nezničitelný", mezi něž se řadila i ta z tréninku na 500 mil INDY 1977? Proč jsem nostalgicky vytáhl složku s výstřižky a zápisky a strávil nad ní nějaký čas? Protože Clay Regazzoni by 5. září 2019 oslavil osmdesáté narozeniny. Bohužel nehoda u Parmy je příčinou, že mu uznání a poklonu musím poslat tam, kde nejspíš komentuje setkání Laudy s Huntem...
Nyní se vraťme do reality. Tři vítězné závody rudých ořů z Maranella, z toho jeden v provedení double, to čekal po letní přestávce opravdu jen málokdo. Ono se ale také často hovoří o úspěchu, který nese problémy. A tím je prozatím ve Scuderii Ferrari ambiciózní a snad i právem sebevědomý Charles Leclerc. Patřičně zocelený trpkou zkušeností z Bahrajnu, náležitě nabuzený porážkou z Rakouska, takže tu máme produkt, s nímž může dojít italská stáj hodně daleko.
Jen aby ve scuderii Ferrari ty úsměvy nezhořkly | foto: Scuderia Ferrari
Jenže... není všechno zlato, co se třpytí. Zvláště v Singapuru už byly nářky Leclerca tak trochu mimo nádobí, které má k dispozici Ema s mámou. Je vcelku pochopitelné, že strategie probíhají nějakým způsobem a nemůže být přesně nalajnováno, jak se povedou. Navíc do hry promlouvá mnoho aspektů, mezi nimi i podmínky na trati. Leclerc by měl vzít na vědomí, že Vettel tentokrát zajel své kolo natolik rychle, že prostě šel před Charlese. Jak se praví v úžasné komedii Eva tropí hlouposti: Tečka... a puntik tam. Jenže Monačan se cítil už podruhé poškozen a o to víc, že tentokrát tým neustoupil. Chápu, proč asi: frustrovaný Vettel by další uloupené vítězství po Kanadě asi těžko rozdýchával, na tom mít harmonii u obou pilotů něco je, jenže podle Leclercovy reakce to vypadá, že opak spíš bude pravdou. Do jisté míry lze chápat jeho rozladění - veze se na vlně euforie, dvakrát vyhrál a měl na dosah hattrick, převyšuje Vettela co do počtu kilometrů absolvovaných na vedoucí pozici, má lepší skóre ve startovních statistikách... teď jde jen o to, aby si srovnal myšlenkový postup. Mohu se samozřejmě mýlit a může nastat nějaký totální kolaps, jako v roce 1976, ačkoliv si nikdo druhý Nürburgring nepřeje. Leclerc by pak mohl žehrat, že třeba přišel o nesmírně důležitých sedm bodů, ale to se mi zdá opravdu hodně přitažené za vlasy.
Podstatně hůř vnímám přístup Mercedesu, který vůbec nehodlá nic zastírat. V diskusi zazněla spousta příspěvků o tom, že Bottas je vyložená dvojka, že takovou smlouvu asi podepsal a tudíž nechť nosí vodu a je rád, že závodí za nejlepší stáj v F1. Myslím si, že Bottas nic o dvojce nepodepisoval a prostě byl postaven před hotovou věc. Navíc bych řekl, že je pod mnohem větším drobnohledem - když udělá chybičku on, hned je všude plno názorů, že nemá na to, aby reálně soupeřil s Hamiltonem a dále v podobném duchu - Lewisovi chyby procházejí podstatně méně dramaticky, dokonce jsem četl i názor, že je to od něj milé občas dokázat, že je taky člověk.
Ty víš, Lewisi, že budu hodný. Jak si Toto přeje | foto: Mercedes AMG F1 Team
Mercedes vždy na začátku sezóny avizuje, že hodlá nechat piloty - v rámci rozumného soupeření - závodit, ať se ukáže, kdo je lepší. Spíš mi to ale přijde asi v tomto duchu: Valtteri, máš dva pokusy, abys Lewise totálně zadupal do země. Pokud neuspěješ, koukej se klidit na své místo na galerii. Pokud budeš lepší, máš opět další pokus potvrdit, že to nebyla náhoda. A tak pořád dokola. Není potom divu, že Bottasovy výkony připomínají dost často horskou dráhu - a potažmo na to doplácí i tým. Co mu pak bude platné, když v závěru, až bude šampionát rozhodnutý, mu Mercedes milostivě - s veřejným entrée - poskytne maximální podporu, možná i s přispěním Lewise. Bude to takový milodar, o který asi nikdo příliš nestojí.
Tím se dostáváme k otázce týmové režie. Už jsme to tu rozebírali mockrát a závěr je jasný - dokud budou v F1 týmy, potud bude i týmová režie. Že to je mnohdy past pro diváky, kteří chtějí místo odevzdaného kroužení vidět souboje kolo na kolo, víme všichni. Že stáje, kde jeden pilot výrazně převyšuje druhého (proto se tam žádná týmová režie de facto nemusí řešit), na to svým způsobem doplácejí, víme rovněž. Jenže řešit vše zákazem? To je asi stejný nesmysl, jako nařídit pilotům, že si do 25 metrů po startu vyberou stranu trati a po té budou až do cíle jezdit. Taktizování tu bylo, je a bude, jen je občas velmi necitlivé, jak ho ta která stáj využije. Spíš bych řekl, že fanouškům ani tak nevadí, když si v rámci dostižení a poražení soupeře piloti pozice vymění, jako je hněte, když se z jednoho pilota - obrazně řečeno - udělá obětní beránek, nebo ještě výstižněji, odevzdaný "blbec". Ostatně neřekl kdysi dávno slavný Julius Gaius Caesar, že by byl raději v poslední vesnici první, než v celém Římě druhý?
Když se nedaří, i igelit se najde. Kevinovo trauma v Singapuru | foto: Haas F1 Team
Na závěr se ještě ohlédnu po malé raritě v podobě Kevina Magnussena. Opět jsme u podivně nastaveného pravidla, že bonusový bod získá jen pilot jedoucí na bodované příčce. Jistě, může to být snaha zabránit těm vysloveně pomalým pilotům, aby těsně před koncem nezkoušeli urvat onen bodík a neovlivnili dění na špici. Ale F1 se skládá ze dvaceti pilotů a každý by měl dostat stejnou šanci. Navíc Dán přivezl do depa nechtěnou ozdobu - vzpomínám si na podobný případ v roce 1980 v úvodním závodě, kdy musel do depa Jones na Williamsu, protože se mu na chladič rovněž přilípl igelitový pytlík. A nebyl to zdaleka jediný případ. Tehdy ovšem ještě neexistovala radiokomunikace, takže důvod zastávky byl mechanikům hodně utajen a museli chvíli pátrat, proč vlastně jejich pilot do depa míří. Nakonec tam Jones stál dlouhých sedm vteřin - ale navzdory tomuto extempore tuto Grand Prix vyhrál.
Zatímco se equipa týmů a vlastně celý cirkus F1 přesouvá do Soči, já musím s lítostí konstatovat, že mi letos nevyšel ani jeden milý pit-stop na Odinově základně v Hříměždicích. Zvláště ten druhý mě mrzí, protože bych dorazil s osvětlením jedné z doposud hodně zahalených historických komnat dámy jménem F1. Bohužel, technika byla proti, což mě opět vede k zamyšlení, zda se z ní pomalu nestává onen zlý pán. Každopádně doufám, že dotřetice už to klapne se vší parádou.
