Vývoj nalezneme ve všem a zastavit se nedá - je jenom otázkou, zda je vždy ten jediný správný. Pochopitelně nad snímky monopostů z Rakouska na počátku 70. let, stojících na mezi v prostoru ohraničených provazy a pod sebou poházenou slámu budí pobavené úsměvy. Nicméně těžko zapomenout na ono nedočkavé vyhlížení nedělních pozdních večerů, kdy jsme sledovali v televizi hodinové záznamy povětšinou evropských závodů, sem tam jsme se dočkali přenosů - pravidelně právě z Monaka, což mělo svůj důvod. Občas se povedlo zajistit přenosy z Rakouska či NSR, pokud zrovna (rok 1979) rakouští kapitalisté krátce před závodem nezvedli poplatky, takže jsme až později díky potají natočenému materiálu pana Rauba viděli aspoň střípky zdejší Grand Prix. To vše provázel nezaměnitelný hlas Luboše Pecháčka, jehož jedinečný příběh na pokračování z tedy populárního magazínu MOTORistická současnost dokazuje, že se vyznal nejen v F1, ale blízká mu byla i rallye.
Dnes jsme samozřejmě o mnoho dál, hýčkaní všemi možnými technologiemi - a občas si nutně musíme položit otázku, zda v tom všem je ještě vůbec nějaký prostor k závodění. Bylo by nespravedlivé svádět vše na nudné Monte Carlo - pohledem do historie si lehce zjistíme, že ve zdejším specifickém prostředí se s výjimkou let, kdy se bouralo, pořadí opravdu mění výjimečně. A zvláště v poslední době, kdy do značné míry nekonzistentní posuzování karambolů může úmysly pilotů zpochybnit. Je tu také pohled ekonomický - známý ničitel formulových komponentů Vittorio Brambilla by si v této době rozhodně ani neškrtl.
Formule 1 má daleko do fotbalu a hospodských debat rádoby odborníků i skutečných fanoušků. Že ale diskuze kolem ní mohou být víc než zajímavé, dokazují pravidelná setkání v Hříměždicích. V této souvislosti bych rád využil autorského práva a pozdravil dobrého přítele Odina, jenž tuto akci vymyslel a obětavě organizoval - nechť jeho rekonvalescence probíhá nadále úspěšně a snad stihneme další pokračování naší ságy na podzim. Záměrně nezmiňuji scénáristicky nachystaná okázalá show různých jedinců, abych nebyl nařčen ze závisti. Pravdou ale je, že F1 je záležitost komplexní a žádá si nejen přístup k tomu danému závodu, ale i k dalším, stále častěji přehlíženým bodům. Neboť kontakty s bývalými piloty F1 hovoří jasně - historie je pro F1 pro svou pestrost a bohatost jedním slovem nezbytná.
Předjíždět či nepředjíždět
Zpět k tématu dnešních dnů. Jedním z nejžhavějších témat se stala otázka duelu Carlose Sainze jr. a Oscara Piastriho na výjezdu ze zatáčky Ste. Dévode směrem k "formulovému boulevardu" jménem Beaurivage. Současné pokrytí nám dovoluje rozpitvat celou situaci milivteřinu po milivteřině, argumentovat a dokazovat. Následně se k tomu připojí otázka, jak moc je nebo není spravedlivé, že se pro některé viník kontaktu Sainz jr. pro restart vrátil na třetí místo. Připomíná mi to výrok jednoho komentátora, jen kdysi řekl: "Budeme se tak dlouho snažit být co nejvíc spravedliví, až ublížíme nakonec všem a nejvíc sami sobě." Když si člověk uvědomí, kolik toho bylo napsáno, vysloveno, okomentováno, potvrzeno a zpochybněno, pak se mi nějak začíná zdát, že nastane doba, kdy místo útoku pilot zvolí jistotu. Což povede k pomalé, ale nevyhnutelné smrti závodění.
Nepochybuji o tom, že v dřívějších dobách prostých radiokomunikace, si piloti po nějaké té ráně taky zanadávali a po závodě se rozhodli si to chlapsky vyříkat. Většina z nás zná napadení Salazara Piquetem (Německo 1982), Sennovy facky Irvineovi (Japonsko 1993), konflikt Senny s Mansellem (Španělsko 1986) nebo vztek Schumachera vůči Coulthardovi (Belgie 1998). Ono těch vyhrocených duelů bylo víc, ale potvrzuje to fakt, že dřív se věci řešily možná nedokonale až primitivně, ale bez humbuku. Pár příkladů i za ty ostatní: když mladík Jody Scheckter vyprovodil v Kanadě z trati Françoise Ceverta, mírně kulhající Francouz ho v boxu napadl pěstmi - a tím bylo vše vyřešeno. Stejně tak v Holandsku 1982 po kolizi Alboreta a Dalyho v závěru závodu (kvůli níž Ital přišel o jisté body) si první jmenovaný na viníka počkal a fyzicky mu domluvil. Irský zástupce byl vůbec takovým recidivistou - o tři roky dříve v Long Beach se nějak nedohodl s Hectorem Rebaquem a jejich rvačku za svodidly nemohli po nějakou dobu eliminovat ani zástupci traťových hlídek.
David Coulthard neměl v Belgii 1998 daleko k ruční výměně názorů se Schumacherem | foto: Mercedes-Benz Motorsport
Dnes víme o každém hnutí mysli a vytváří to poněkud diskutabilní dojem. Emoce jistě mnozí vítají a bulvární deníky si rády smlsnou nad výrazy, jimiž postižený častuje z jeho pohledu autory kolizí či nebezpečných manévrů. Občas to ale zabíhá do roviny, nad níž zůstává rozum stát. Mediální vnímání je velmi důležité a všechny ty průpovídky v prohlášeních o společné práci týmu, boji o lepší výsledky a vzájemné pomoci pak torpéduje jediný výrok, jaký předvedl za zatáčkou Portier v prvním kole prozatím posledního závodu Pierre Gasly. Ano, nikdo není rád, když se otloukají vozy jednoho týmu, ale pořád závodíme a nejezdíme po kolejích. Pokud chce pilot bojovat o lepší pozici - a zvláště na některých tratích - nese riziko, že se někdy něco nepovede. Smiřme se jednou s tím, že přání pouze a jedině bezpečných předjížděcích manévrů je zkrátka utopií, jinak by byla F1 předvídatelná a to nikdo nestojí. Pomalu se suneme do sféry, kde se dva vozy dotknou koly a oba piloti svorně hlásí: "He hit me, he push me out, he is an idiot!" Budu teď chvíli za kacíře, ale domnívám se, že chyba nenastala a priori v rozdílném posuzování, ale vůbec jeho vystupňování. A jsme opět u toho - pravidla jsou stále více nastavena tak, aby se počítalo s každou eventualitou a pokud možno se nikomu neublížilo. Že se tím spouští dominový efekt nejspíš nikoho nenapadlo. A tak budeme pomocí AI pitvat do detailu po milimetrech postavení jednotlivých vozů na trati v té či oné zatáčce a pomalu budeme více a více sterilní. Přičemž jak nám naznačil Lando Norris po GP Monaka, stejně budou lidé nespokojení, a to navzdory faktu, že komisaři postupovali podle pravidel. Tak se alespoň za nespravedlivá označí pravidla. Dovolte mi ale opět jednu jedovatou otázku - kdyby byla situace opačná, šel by pilot McLarenu na vedení a prohlásil: "chyboval jsem, důrazně žádám, abych byl přesunut na poslední místo?" Tak trochu to připomíná fotbal a pokutové kopy - kolikrát jsme od hráčů slyšeli, že penalta byla přinejmenším diskutabilní, ale rozhodčí - a dnes další výdobytek naší doby VAR - rozhodli tak a tak...
Zrozen k vítězství - ambiciózní Mario Andretti | foto: Williams F1 Team
Je zajímavé, že díky snahám získat pro F1NEWS.cz nějaké zajímavosti jsem kontaktoval několik bývalých pilotů F1 a položil jim právě onu ožehavou otázku. Většinou odpovídali, že v jejich dobách se řešily pouze vyslovené případy za hranou a spousta věcí se brala jako součást závodění. "Když jsem na trati, ostatní jsou moji nepřátelé a já je chci porazit. A k tomu hodlám využít všech prostředků, někdy hodně tvrdých a možná přehnaných, ale takových, abych obstál před sebou i před nimi. Jinak se nikdy nestanu mistrem světa," pronesl v jednom rozhovoru v roce 1977 Mario Andretti, jemuž se jeho cíl splnil v další sezóně.
Jde nám jen a jen o bezpečnost
V působivém, ale z historického hlediska hodně nepovedeném filmu Rivalové se říká: "Na tratích F1 každý rok zahyne jeden pilot". Jenže scénář Howardova snímku pomíjí fakt, co je příčinou těchto tragédií. Odpůrci historie nyní mohou přeskočit podkapitolu a bavit se nějakým rádobyvtipným komentářem některých stejně kvalitních expertů. Já bych se zamyslel na smutným seznamem pilotů, kteří položili na oltář F1 své životy - a ve kterých případech šlo o nějaké podcenění či přímo hazard. Dovolím si začít rokem 1969, kdy se celkový koncept F1 začal blížit určitému standardu:
1970, Zandvoort (NL) Piers Courage: Havárie v Holandsku, po níž nešťastnou náhodou zabil pilota uvolněný díl závěsu. Následný požár už neměl na jeho osud vliv.
1970, Monza (I), Jochen Rindt: Havárie v tréninku, ovšem hlavním důvodem skonu jediného mistra světa in memoriam bylo jeho vlastní podcenění upoutání v kokpitu a dále chybný transport z okruhu do nemocnice.
1971, Brand Hatch (GB), Jo Siffert: Švýcar podlehl popáleninám v nemistrovském závodě už po skončené sezóně. Šlo o jezdeckou chybu a nebylo prokázáno selhání záchranných jednotek.
1973, Zandvoort (NL), Roger Williamson: O této nehodě se napsalo hodně a je zachycena i ve filmu Formula 1: La Febbre Della Velocità, takže jen stručně - jezdecká chyba pilota, nedostatečné pokrytí okruhu ze strany vedení, proto nemělo ponětí, co se v zatáčce panorama děje a závod nepřerušilo. Kromě Davida Purleye však nikdo z přítomných nezastavil.
1973, Watkins Glen (USA), François Cevert: prasklý píst pravého předního kola byl příčinou smrti ženami obletovaného pilota, považovaného za nástupce Jackie Stewarta.
1974, Kyalami (ZA), Peter Revson: smutné padesáté výročí skonu amerického pilota, zvaného Champaign Pete, není dodnes uspokojivě vysvětleno - mohlo jít o technickou závadu stejně jako chybu pilota.
1974, Watkins Glen (USA), Helmut Koinigg: jezdecká chyba mladého Rakušana, po níž narazil do svodidel tak nešťastně, že přišel o hlavu.
1975, Zeltweg (A), Mark Donohue: Američan zemřel čtyři dny po tréninkové nehodě na krvácení do mozku, když narazil do sloupu reklamního panelu.
1977, Kyalami (ZA), Tom Pryce: Walesan zahynul po pochybení dobrovolného požárníka, jenž před ním přebíhal trať a byl vozem sražen. Pilota zabil těžký hasicí přístroj.
Peterson v roce 1978 nezahynul na trati | foto: Williams F1 Team
1978, Monza (I), Ronnie Peterson: Švéd podlehl následkům nepovedené operace, jeho zranění podle vyjádření odborníků nebyla fatální.
1980, Hockenheimring (D), Patrick Depailler: Francouz zahynul při testech před závodem - dodnes se vedou spory, zda byla důvodem smrti závada nebo fakt, že kolem trati ještě nebyly instalovány záchytné ploty.
1982, Montreal (CDN), Riccardo Paletti: Italský nováček narazil při startu v rychlosti 170 km/h do stojícího Ferrari D. Pironiho.
1982, Zolder (B), Gilles Villeneuve: Tréninková kolize a smrtelný úraz poté, co se u Kanaďanova Ferrari utrhaly kotevní šrouby sedačky a pilot vyletěl z kokpitu.
1994, Imola (SM), Roland Ratzenberger: Tragický víkend v Imole. Rakušan zahynul na následky nárazu do zdi poté, co mu v tréninku upadlo přední křídlo.
1994, Imola (SM), Ayrton Senna: Havárie v zatáčce Tamburello z důvodu defektu řídící tyče u Brazilcova vozu.
2014, Suzuka (J), Jules Bianchi: Francouz zemřel po devíti měsících od nehody, kdy ve fázi safety caru narazil do stroje Caterpillar 910H odklízejícím vůz Adriana Sutila.
Proč předkládám tento seznam? Z něho vyplývá, že technické závady se na fatálních nehodách podepisují zhruba stejným poměrem jako lidské pochybení. Bezpečnost se začala rapidně zvedat s koncem existence doutníkových monopostů na úzkých kolech. Navíc oněch třináct nehod není zdaleka jen otázkou nedokonalých bezpečnostních opatření.
Je to svým způsobem paradox - chceme bezpečí pro piloty, diváky a personál; když však dojde k nějaké nehodě či neštěstí, jako bychom se ho nemohli nabažit. Přiznejme si jednu věc, kterou už ve zmíněném italském filmu pronesl James Coburn: "Samozřejmě jsem přišel na formule, ale také jsem očekával nějakou havárii, vzrušení." Je to tak i v jiných sportech: ve fotbale a hokeji nás kromě gólů baví střety, fauly, rvačky na hřišti či ledové ploše a vůbec konfliktní situace, v gymnastice pády, příznivci vodního póla si pamatují zápas mezi Maďarskem a SSSR na LOH v Melbourne jen kvůli unfair zákrokům v bazénu a výsledek mnozí ani nevědí.
Je celkem jasné, že motoristický sport byl nebezpečný a do jisté míry zůstává i dále. Jak už bylo mnohokrát řečeno, o smrtelné nehody nemá nikdo zájem, maximálně o ty, které dobře dopadnou a jezdec jako novodobý hrdina vystoupí z vozu bez zjevné újmy. Bohužel se stále více potlačuje výjimečnost dané oblasti a stává se z ní pořád víc a víc spíš show s jasně daným scénářem - prozatím jen před a po závodě. I když... i tady bychom mohli polemizovat.
Schumacher, Michael | foto: Scuderia Ferrari
Nemocná F1
Mohlo by se zdát, že je vše v nejlepším pořádku, ale občas není vůbec od věci nahlédnout i za velmi pečlivě naaranžované pozlátko. V mé soukromé edici publikací o F1 nyní pracuji na historii týmu Ligier, je velmi bohatá a plná zajímavých, mnohdy méně známých věcí. Ikonickou postavou tohoto francouzského týmu byl charismatický Jacques Laffite - a v jeho zpovědi jsem nalezl velmi zajímavé postřehy. Uvádím je proto, že se jedná o muže, jenž až do své nešťastné nehody na Brands Hatch 1986 držel čelní postavení v počtu absolvovaných Grand Prix.
„Dnes se nestaví okruhy pro skutečné piloty. Je velmi těžké odhalit talenty jako Schumacher, Prost nebo Senna, protože když vyjedete z trati, obvykle vás nečeká nic horšího než štěrková úniková zóna. Pokud se roztočíte, nehrozí žádné nebezpečí. Předtím bylo možné hovořit o skutečných pilotech. Pokud projížděli zatáčky rychlostí přes 200 km/h a brzdná zóna se nacházela proti zdi… ne každý byl schopen se s tím vyrovnat. Dnes jsou všude retardéry, což je smutné, protože už to nejsou závody. Z pilotů, co dnes přicházejí do F1, jsou někteří dobří, jiní méně dobří. Okamžitě se přizpůsobí rychlostně, ale pro mě to nejsou oni opravdoví řidiči. To je na tom smutné. Na moderních okruzích není nic originálního: nemají duši, ale jsou bezpečnější. Samozřejmě jsem rád, že jsou vzácné smrtelné úrazy, ale tohle byl vždy nebezpečný sport a těm z nás, kteří se ho zúčastnili, se prostě nebezpečí líbilo - a počítali s ním. V dnešní době je riziko mnohem menší; kdokoli může naskočit do auta a jet docela rychle. Pokud potřebujete zabrzdit na 100 metrech, tak zabrzdíte, a pokud uděláte chybu, víte, že nejhůř skončíte na trávě nebo v kačírku.
Když jsme za mých časů udělali chybu, následoval náraz do bariéry. Pokud jsem přehnal otáčky, motor okamžitě vybuchl. V dnešní době to nedovolí elektronické vychytávky. Kde jsou ony jemné rozdíly v řízení? Je to velký problém. Kdybych vytočil motor na 10 500 místo na 10 300, příští kolo bum! Abyste jeli rychle, museli jste držet přesně 10 300, nic víc. Pokud v dnešní době nevíte, jak patřičně přeřadit, nevadí. V důsledku toho je opravdu těžké odhalit skutečné talenty, ale existují. Schumacher je toho důkazem."
Ona debata o Formuli 1 jako takové je samozřejmě na dlouhé a dlouhé hodiny. Argumenty mohou být pro jednu i druhou stranu zavádějící, nedostatečné, pochybné... Svět se šine nějakým směrem a oni "piloti, jenž sklápěli hledí přilby jako kdysi rytíři před turnajem," jak pravil Clay Regazzoni, nahradila nová generace. Jestli dostatečně silná a kvalitní, aby opět přinesla do F1 napětí, to je otázka. Zatím mám spíš opačný dojem, z z poměrně velkého množství těch, kteří postupně F1 opouštějí. Ostatně - není výjimkou, že čtu vyjádření ve smyslu - přenos jsem si nechal ujít a jen projel záznam; větší část závodu jsem si pustil zrychleně; od začátku sezóny jsem neviděl jediný závod a musím říci, že mi to nechybí..." Je chyba opravdu a jenom v nás?
