Brazílie v 60. letech nepatřila mezi velmoci motoristického sportu. Vždyť neměla ani vlastní Grand Prix a s piloty to nebylo o mnoho lepší. Komu řeknou něco jména jako Fritz d'Orey nebo Gino Bianco? Ještě tak Francisco Sacco "Chico" Landi, který se dokonce prosadil v GP Argentiny na dělené čtvrté místo, ale to bylo nadlouho vše.
Podnikavý Wilson Fittipaldi senior byl mužem, který probudil slávu největší jihoamerické země a dokázal ji prosadit do povědomí motoristického světa. Ovšem bez patřičné podpory svých synů by to nikdy nedokázal. Mladý Emerson se začal prosazovat velice úspěšně v jihoamerických závodech, ale stejně jako starší bratr Wilson jr. záhy pochopil, že má-li něco znamenat, musí se ukázat Evropě. Tady mu přišly vhod známosti, zkušenosti i finanční prostředky jeho sourozence. Emerson se zviditelnil v F2 a zakrátko stál na prahu Formule 1. Eminentní zájem o něj projevil Frank Williams a nabídl mu místo po tragicky zesnulém Piersi Courageovi, který nepřežil havárii v Grand Prix Holandska 1970.
? recap: The father of Brazilian motorsport and racing legend, Emmo Fittipaldi tells his #F1 story. #HisNameIsEmmo pic.twitter.com/GtMTYzrl6E
— McLaren (@McLarenF1) December 12, 2016
Emerson Fittipaldi byl hodnocen vždy jako upřímný, přímý a přátelský člověk. Nedokázal nikomu odmítnout žádost o interview, po pozdravu obvykle zapředl rozhovor, takže nebylo divu, že občas někam dorazil pozdě. Proč to připomínám? Protože když Williams předložil Fittimu nabídku, odmítl Brazilec udělat něco za zády svého chlebodárce v F2. Požádal Colina Chapmana o radu, zda má kývnout - a Mr. Lotus mu promptně nabídl Formuli 1 ve vlastní režii. Nebylo to nic tak moc těžkého, protože John Miles evidentně na svou roli nestačil a Fittipaldi se zdál být dobrou náhradou.
Emerson... kdo?
Třiadvacetiletý rodák ze São Paula tedy usedl poprvé do staršího Lotusu 49C v Grand Prix Velké Británie - a už ve druhém závodě přivezl více bodů než Miles za celé působení u Lotusu. Přišla však Monza, Rindtova tragická nehoda a tým byl na pokraji krachu. Na Chapmana se snášela obvinění, že nestaví bezpečné vozy a osočovaný konstruktér se proto rozhodl pro radikální krok: do Grand Prix USA ve Watkins Glenu poslal Emersona a dalšího ryzího nováčka Reine Wisella na identických vozech s Rindtovým. A Emerson se stal po Farinovi, Fangiovi, Baghettim a Regazzonim (500 mil INDY sem opravdu nezapočítávejme) teprve pátým pilotem, který dokázal vyhrát ve své první sezóně Grand Prix. Jistěže mu napomohly problémy Pedra Rodrigueze, který musel těsně před cílem k boxu pro palivo, ale na jeho dojetí to nic nezměnilo. Zaskočení reportéři si teprve zvykali na jeho jméno a ptali se: "Emerson... kdo? Jak dál?" A "Emmo" dokonce v interview "zapomněl" na povinnou angličtinu a portugalsky sdělil celému světu: "Bylo to vítězství pro Jochena Rindta. On se neodvolatelně stal šampionem."
Na Lotusu 72 slavil Fittipaldi první mistrovský titul | foto: Caterham F1 Team
Lotus se ale z těžké rány ještě vzpamatovával, navíc v roce 1971 laboroval tým s alternativním pohonem - zkoušel turbínu Pratt&Whitney, kterou si osahal i Fittipaldi v Monze. Byl to experimentální rok se svším všudy, zato ten další se stal velkým Emersonovým sólem. V nových barvách sponzora JPS vyhrál pět závodů, třikrát stanul na pole-position a vedle zisku titulu mistra světa zajistil i pro Lotus vítězství v Poháru kontruktérů. Týmová dvojka Dave Walker nepřidala ani jeden bod...
Čas zrání
Emerson byl jedním z největších favoritů pro rok 1973 a začátek sezóny podle toho i vypadal: Z prvních šesti závodů tři vyhrál a ostatní skončil na stupních vítězů. Pak ale přišla série nedokončených závodů a ani Emerson nebyl vždy bez viny - třeba ve Francii předvedl zbrklý manévr, kterým vyrazil z trati nováčka Schecktera a sám zničil své naděje. V Rakousku zase utekl z vozu plného unikajícího paliva. Co však bylo pro jeho další kariéru důležité, v Lotusu se objevil další dravec Ronnie Peterson a přes ujišťování, že jejich vzájemný vztah je výborný, faktem zůstávalo, že Emerson začal mít dojem, že Švéd se stává Chapmanovým favoritem. I proto ještě před koncem roku oznámil svůj odchodu od Lotusu, zatím ale neznámo kam.
Bernie Ecclestone velice rychle rozpoznal potenciál, který Fittipaldi představuje, navíc tu byla možnost jeho propojení s koncernem Marlboro, který hodlal opustit tým BRM. Ecclestone nabídl oba posty ve svém týmu bratřím Fittipaldiovým a pro jistotu si pojistil úspěch blíže neurčenou sumou u ředitele koncernu Patricka Duffelera, ale překvapivě neuspěl. Wilson jr. totiž odmítl s tím, že rok závodit nebude (proč, to se ukázalo později) a Emersona nakonec přetáhl k sobě McLaren. Ecclesone o dva roky později Duffelerovi řádně připomněl jeho jednání (více zde).
V McLarenu po boku Denny Hulmea už předváděl "Emmo" výkony mnohem více promyšlené, nehonil se za vítězstvím za každou cenu, prostě se z něj stal rozvážnější šampion. Dokázal ve finále vytěžit z poklesu formy a jistých zmatků u Ferrari - v poslední Grand Prix jízdou na jistotu v podobě čtvrtého místa podruhé získal korunu automobilového krále. V té době mu u nohou ležela celá Brazílie, i když po několika týdnech měla novou modlu: to když Wilson jr. představil první brazilský vůz F1. Emerson mezitím vykročil zdánlivě pevně za obhajobou titulu, nenechal se rozhodit ani tragickou Grand Prix Španělska, kde jako jediný dokázal setrvat na svých stanoviscích a odolal nátlaku pořadatelů a šéfů. Odmítl startovat a svůj názor jako jediný nezměnil, byť jeho bratr Wilson a Arturo Merzario demonstrativně vzdali po prvním kole. Od Grand Prix Monaka však vylétla vzhůru hvězda Niki Laudy a Fittipaldi pochopil, že s tímhle soupeřem nejspíš neuspěje.
Vzpomínková akce v kokpitu vozu, se kterým se Emmo stal podruhé mistrem světa | foto: McLaren
Připomeňme si ještě Grand Prix Velké Británie a vodou zalitou trať v Silverstone. Emerson tu vyhrál předčasně ukončený závod značně kuriózně: ve chvíli, kdy pořadatelé vytáhli šachovnicovou vlajku, byl Brazilec v depu a měnil pneumatiky. A to nebyla jediná pikantnost, protože toto zvláštní vítězství bylo pro Emersona v F1 vůbec posledním.
Brazilská oběť
Obhajoba byla v této době v F1 těžkou věcí a všeobecně se mělo za to, že dvojice Fittipaldi-Lauda bude hlavním magnetem roku 1976. Jenže před sezónou si Emerson prohlédl návrhy nového brazilského Copersucaru a možná spíš diplomaticky nadhodil: "Krásné auto, to bych chtěl pilotovat!" Wilson jr. nelenil a začal jednat. Obvolal Emersonovy partnery a připravil je na velkou změnu, Emerson pak možná s jistým překvapením, ale přesto odhodlaně zavolal Teddy Mayerovi a sdělil šéfovi McLarenu, že jeho tříletý kontrakt skončí o rok dříve.
Tady by stálo za to zmínit jednu důležitou věc. Od počátku svých kariér byli oba bratři vedeni k tomu, aby své výdělky snášeli na jednu hromadu a z té si bral každý to, co zrovna potřeboval. Rozpoznáváme v tom účast jejich otce, který si později pochvaloval, jak tato praxe skvěle fungovala. Emerson měl díky tomu možnost přečkat nováčkovské úskalí v Evropě, Wilson jr. pak využil část prostředků k rozvoji vlastního týmu.
Emerson v národním voze nezačal nejhůř, na domácí půdě se kvlaifikoval na pátém místě a vypadalo to, že Copersucar-Fittipaldi opravdu bude kráčet k vítězným metám. V Long Beach si vyjel Fitti první bod, jenže pak se až příliš bolestně začalo ukazovat, že Ricardo Divilla ještě nebyl pro stavbu vozu F1 dost zkušený. Dvojnásobný mistr světa musel prožít potupu v podobě neúspěšné kvalifikace v Belgii a jeho věčný úsměv začala střídat zachmuřená tvář. Pro muže, který od svého debutu neskončil v konečném hodnocení mistrovství hůře než desátý náhle nebyla lepší než 17. příčka. V dalším roce sice posbíral Emerson o něco více bodů, ale na druhou stranu se nekvalifikoval dvakrát. Střídaly se osobnosti, konstruktéři, ale nic nepomáhalo. Ani krátká renesance v podobě druhého místa v GP Brazílie 1978 nebyla ničím jiným, než přeludem.
Tichý odchod
Do sezóny 1979 nastupoval Emerson (samozřejmě i s Wilsonem na postu šéfa týmu) s nožem na krku. Copersucar žádal výsledky a pokud by nepřišly, pětiletá éra štědrého podporování by byla u konce. V polovině roku bylo jasné, že nejčernější scénář se naplní. Jediný bod a marné boje na ztracených pozicích hovořily jasně. Co mohl exmistr světa očekávat? Paradoxně se nemusel obávat nezaměstnanosti, měl nabídku od Lotusu, Brabhamu a McLarenu, vstřícně se vyslovil i Ken Tyrrell, jediný Ferrari uzavřel své brány.
Může se zdát nepochopitelné, že takovými nabídkami Emerson pohrdl: místo toho s bratrem koupili krachující tým Wolf a pokračovali ve svém donkichotovském boji dál. Jistým povzbuzením určitě bylo třetí místo Fittipaldiho chráněnce Keke Rosberga v Argentině, sám šéf Emerson přidal stejné umístění na "dlouhé pláži" - byl to onen závod, ve kterém málem přišel o život Clay Regazzoni. Pro dvojnásobného šampiona to byl poslední okamžik, kdy se na dění kolem Grand Prix díval ze stupňů vítězů. Vůbec poslední bod do své schránky pilota F1 přidal o měsíc později, svým způsobem stylově v Monaku - kde nikdy nedokázal vyhrát.
Fittipaldi v dobách, kdy šéfoval brazilskému týmu v seriálu A1 GP | foto: A1 Grand Prix Media
Na konci sezóny šokoval svět náhlým a nenápadným odchodem. Sám ho označil za věc stylu, nechtělo se mu rozviřovat podobnou publicitu jako Niki Lauda. Přesunul se na druhou stranu zdi depa, ale byl to smutný konec. V dalších dvou letech chybělo snad všechno - slušné auto, peníze a postupně i nálada. O problémech týmu leccos napovídal i fakt, že v Rakousku se tým vůbec neobjevil, protože neměl peníze na repasi motorů. Z tohoto hlediska je vlastně zázrakem, že Chico Serra ještě o rok později dokázal vydolovat nějakým zázrakem poslední bod v historii týmu. Bratři musel nakonec vyhlásit konkurs a Emerson na tohle dobrodružství doplatil ještě hůř. Jeho manželka Marie-Helena, zvyklá na určitý standard, se nedokázala vyrovnat s faktem, že její manžel skončil na mizině, a svazek, který byl ve světě F1 považován za příkladný, po několika měsících skončil.
Druhá míza
Emerson si na živobytí přivydělával občasným závoděním, nezřídka i na motokárách. Šance se na něj usmála před sezónou 1984. Tým Spirit se dostal do svízelné situace a potřeboval velké jméno, aby přitáhl sponzory a pozornost tisku. Emerson byl jedním z těch, kteří se měli o takový zázrak postarat. A hned poté, co do bílého vozu usedl, bylo jasné, že Fitti má závodnický cit pořád v rukou. Při předsezónních testech na hlavu pokořil druhého adepta na post pilota, Maria-Fulvia Ballabia. Jenže za tím stáli sponzoři a tak Emerson bohužel ostrouhal. Více se problematice týmu Spirit věnuji v druhém díle publikace, která se snad mezi vyvolené čtenáře už brzy dostane.
Zapadlá hvězda bez lesku? Ale kdepak. Když to nevyšlo v F1, zamířil Brazilec do šampionátu CART. Nové prostředí si osahal v týmech WIT Racing a H&R Racing, než se stal právoplatným členem týmu Patrick Racing. A po pěti letech přišlo sladké zadostiučinění: vyhrál nejen slavných 500 mil INDY, ale po dalších čtyřech triumfech se stal i šampionem CART. Úspěch z INDY zopakoval ještě v roce 1993, v této a další sezóně byl v sérii CART vicemistrem.
I přes skutečnost, že jeho kariéra v F1 dávno skončila, je Fittipaldi stále středem pozornosti | foto: dtm.de
Když v roce v 1996 těžce havaroval na Michigan International Speedway, považoval to za znamení a po 22 triumfech se rozloučil se závodnickou kariérou, i když ne tak docela. Později se do Champ Cars vratil jako majitel týmu, krátkou dobru strávil i v sérii A1GP. Objevoval se ještě v seriálu Grand Prix Masters, předloni si ještě v domácím prostředí zajel šestihodinovku v seriálu WEC ve skupině LMGTE Am na Ferrari 458 Italia závod, který dokončil s Jeffem Segalem a Alessandrem Pier Guidim na 21. místě (6. ve třídě).
Hodně zdraví, Emmo
Fittipaldi byl srdečný člověk, který se ale občas choval jako dr. Jekyll a Mr. Hide. Na trati obvykle přecházel do agresivní nálady a jeho poznávacím znamením byla pěst bojovně vysunutá z kokpitu. Po Grand Prix USA 1975 se dokonce pustil po závodě do ostré výměny názorů z Regazzonim, který ho podle jeho názoru blokoval. Také při zmíněné španělské Grand Prix byl krajně rozčilen a neváhal vyrazit téměř na fyzické bázi takové persony, jakými byli Ecclestone a Mosley.
Na druhou stranu chápal někeré okolnosti, které jsou ve světě tvrdého bussinesu málo vídané. Zatímco třeba Ken Tyrrell absolutně neuznával porušení smlouvy, Emerson se takhle na sklonku roku 1981 zachoval velkoryse ke Kekemu Rosbergovi a umožnil mu odejít k Williamsu o rok dřív, než dovoloval tříletý kontrakt. Je také známý případ, že v roce 1994 i za cenu nevýhodné startovní pozice nedokončil trénink v Indianapolisu, aby se mohl zúčastnit pohřbu Ayrtona Senny. Závod nakonec ještě málem vyhrál, ale 15 kol před cílem mu jeho třetí triumf ve slavné pětistovce překazila havárie ve 4 zatáčce.
Fittipaldi rád zavítá i do paddocku Grand Prix: S Vijay Mallyou v Mexiku | foto: Sahara Force India
Měl také v životě velké štěstí, prakticky celou kariérou prošel bez vážnějších nehod, pouze v roce 1973 prodělal v tréninku na Grand Prix Holandska nepříjemnou havárii, kdy jeho lotus vyletěl z trati v rychlosti 225 km/h a Emerson vyvázl s ošklivě pochroumaným kolenem. Musel dokonce před závodem absolvovat několik kol, aby přesvědčil pořadatele, že je schopen ovládat vůz, ale i když se do monopostu za pomoci přátel nasoukal, bolavé místo mu dovolilo odjet pouhá tři kola.
Štěstí měl i v osobním životě, pokud pomineme epizodu s první chotí. V září 1997 absolvoval se svým pětiletým synem výlet v letadle a zřítili se do oblasti močálů. Naštěstí dopadli lépe než Fittipaldiho krajan Carlos Pace o dvacet let dříve, jenom na záchranu čekali devět hodin.
Emerson Fittipaldi se pustil i do podnikání a dopracoval se v obchodním světě zajímavých výsledků. V Brazílii třeba pěstuje ve velkém pomeranče, dlouho mu patřilo výhradní zastoupení Mercedesu pro Jižní Ameriku, pod palcem má rafinérie na ethanol. Před deseti lety se podíval i do České republiky, tedy pět let poté, co byl uveden do americké Síně slávy motorsportu. Nezbývá než Emmovi, Fittimu či jak jsme si za ta léta zvykli mu říkat, popřát ještě hodně dalších úspěšných let.
