Onen citát odrážel tehdejší dobu a skutečnost, že dlouhodobé pobyty pilotů v jednom týmu byly větší vzácností než v současné době. Jako vyslovený exot se jevil třeba Jim Clark - ten celou svou kariéru (1960-1968) odjezdil pouze a jenom v kokpitu Lotusu. Byl prvním a zůstává jediným šampionem věrným jedné značce.
Pokud si projdeme letité týmové sestavy, určitě si všimneme oněch "držáků" neboli jezdců dlouhodobě působících v jednom týmu. Mnohokrát se také stalo, že se po určité době vraceli do známého prostředí. Prototypem budiž Jacques Henri Laffite. Svou kariéru nastartoval v týmu Williams, kde strávil třetinu sezóny 1974 a téměř celý rok 1975. Pak si ho vybral jaké svou jedničku Guy Ligier a Francouz si u něj odkroutil poctivých sedm let. Po martyriu s typem JS 19 a klesající výkonnosti francouzské stáje zamířil zpět do tehdy mistrovského Williamsu, ale svůj comeback nenaplánoval šťastně. Proto po dvou letech opět zaklepal na vrata Ligieru a zde také zakončil svou kariéru v F1.
Jacques Laffite (vpravo) spojil většinu kariéry s týmem Ligier | foto: Williams F1 Team
O něco kratší dobu strávil u Tyrrella Patrick André Eugene Joseph Depailler. Bývalý dentista už dostal od "strýčka Kena" šanci na třetím voze v roce 1972. Podobnou příležitost mohl čekat i v další sezóně, ale coby známý smolař si zlomil nohu při motokrosu, takže se závoděním byl na nějakou dobu ámen. Když se Tyrrellovi rozpadl "team snů" Stewart-Cevert, šanci dostal Patrick a následujících pět let hájil modrobílé barvy stáje někdejšího dřevaře. Pak už přišel hořký epilog - působení u Ligieru (1979) přetrhla jeho havárie s deltaplánem a angažmá u Alfy Romeo (1980) ukončila tragická nehoda při předzávodních testech na Hockenheimringu.
Stáj Ferrari byla pověstná specifickým přístupem commendatoreho k pilotům - nezřídka se sestavy měnily i několikrát v průběhu sezóny. Proto jako jisté zjevení působí Švýcar Gianclaudio Giuseppe "Clay" Regazzoni (1939-2006), jenž v Maranellu strávil šest let - ovšem v zájmu objektivity dodejme, že rozdělených na dvě trojletky. Po sezóně 1972 ho Enzo vyhodil a Clay si vyzkoušel slasti britské stáje B.R.M. Upřímně, nestálo to za nic, proto rád kývl na opakovanou Ferrariho nabídku. Trvalo dvanáct let, než ho v počtu Grand Prix absolvovaných na Ferrari předstihl Ital Michele Alboreto.
Michele Alboreto (po boku Senny) se na konci 80. let stal Ferrariho nejvěrnějším pilotem | foto: Lucky Strike B.A.R Honda
Pojďme nyní na opačný pól - jeho prototypem může být Říman Andrea de Cesaris (1959-2014). Pilot, jemuž se díky jeho stylu říkalo "Crasheris" vystřídal během 15 sezón v F1 (pravda, některé neabsolvoval celé) hned deset týmů. Postupně to byly Alfa Romeo (opakovaně), McLaren, Ligier, Minardi, Rial, Brabham, Dallara, Jordan, Tyrrell a Sauber. Pokud vás zajímá, kde absolvoval nejvíc závodu, tak v týmu Kena Tyrrella - plných 32.
Zvláštním případem je bezesporu Brazilec Roberto Moreno (*1959). Nezapočítáme-li jeho nepovedený pokus za Lotus v Holandsku 1982 (Mansell byl zraněn a Roberto se nekvalifikoval), pak v období let 1987-1995 vystřídal osm týmů, pohříchu však ty nejhorší. Leccos napovídá fakt, že ze 76 pokusů se na start dostal jen ve 42 případech. Kromě známých značek Jordan a Minardi (vždy epizodní starty) někteří jeho chlebodárci budou dnešním fanouškům znít jako sound z jiného světa: Andrea Moda, Eurobrun, AGS, Forti, Coloni... Jediné blýskání na časy zažil v Benettonu, k jeho smůle ho však nahradil tehdy vycházející talent jménem Michael Schumacher.
Carlos Reutemann může sloužit jako typický představitel rčení "ve špatnou dobu na špatném místě". | foto: Williams F1 Team
Zmínit je třeba ještě další zajímavý případ - Carlos Alberto Reutemann, potomek švýcarských přistěhovalců do Argentiny a pozdější politik proslul tím, že ve snaze dosáhnout úspěchu přebíhal do mistrovského týmu - aby ten po jeho příchodu výkonnostně poklesl. Popřípadě musel ustoupit týmové jedničce. Nejdřív utekl od Brabhamu k Ferrari (1976), ovšem tam po jistých obstrukcích přeci jenom pro ročník 1977 preferovali Laudu. Když Niki zamířil po sezóně zamířil do Brabhamu, zdrtil svět Mario Andretti s Lotusem a Carlos ostrouhal. Proto se dohodl s Chapmanem a v roce 1979 už tvořil s Andrettim týmové duo - aby nevyhráli ani jeden závod, protože do popředí se prodral především Williams. A tak Carlos nelenil a upsal se Franku Williamsovi. Pro toho byl jedničkou Alan Jones a Reumannovi nepomohla ani známá rebelie v roce 1981 - o jediný bod ho porazil Nelson Piquet. Když pak Jones na čas v F1 skončil, zdálo se, že Carlos bude mít konečně dveře otevřené - ovšem Argentinec znenadání skončil se závodní kariérou - po dvou závodech ročníku 1982. Kdyby tak tušil, co se stane a že Keijo "Keke" Rosberg právě na williamsu získá titul...
Doba se mění a v současnosti pěti, šesti i víceleté kontrakty nejsou ničím výjimečným. Těch, co mění kabáty a prostředí je stále méně a pokud se tak stane, je to informace ve světě F1 hojně probíraná. Stačí vzpomenout na přechod Lewise Hamiltona z McLarenu do Mercedesu - kolik expertů i fanoušků nad tím krokem kroutilo hlavou a tvrdilo, že si nynější sedminásobný mistr světa pohřbil kariéru...
Nezapomenutelný Gilles Villeneuve | foto: Scuderia Ferrari
Zakončeme tento výlet do historie doprovázený několika příklady vzpomínkou na pilota, který byl vlastně rovněž oddaný jedné značce - protože debut na třetím McLarenu v GP Anglie 1977 byl spíše epizodou. Kanaďan Gilles Joseph Henri Villeneuve (1950-1982), dodnes ikonická postava F1, odjel všechny další závody na Ferrari a sám prohlásil, že by z Maranella nikdy neodešel, ostatně vytrpěl tu spíše hubenější roky a zahynul právě v době, kdy se vzpínající koník opět dral nahoru. Možná i proto ho Enzo Ferrari označoval za nejoblíbenějšího pilota po celou dobu existence týmu F1 a neváhal ho symbolicky postavit na roveň svého milovaného (a rovněž předčasně zemřelého) syna Dina.
