PADDOCK LINE - GP Německa: Toulky pod Eifelem

O historii tohoto horského a vedle Spa-Francorchamps jednoho z posledních přírodních okruhů se napsaly desítky knih, byly dokonce natočeny filmy či jednotlivé epizody do seriálů o formuli 1; máte-li dost peněz a silný vůz, můžete si částečné pocity mužů ovládajících „šíleně rychlá kola“ vyzkoušet, a pokud vám náhodou chybí patřičné „žihadlo“, ani to není problém, na trati situované do kouzelného pohoří Eifelu protkaného legendami o loupeživých rytířích, kterému vévodí místní dominanta hrad Nürburg, vám za patřičný obolus nějaké zapůjčí. Smutnou stránkou této možnosti je stále stoupající počet obětí způsobených třeba jen přeceněním vlastních sil.

Nürburgring jako by měl problémy přímo zakódovány ve své podstatě. Už jenom při jeho realizaci to skřípalo a dokonce to skončilo skandálem a smrtí. Na trať bylo vyčleněno 14 milionů tehdejších marek, ovšem ještě během stavby se roznesly „zaručené zprávy“, že si větší díl této částky strčil do kapsy ctihodný pan starosta Nürburgu. Ten pohanu neunesl a dva roky před prvním závodem obrátil proti sobě ústí pistole. Teprve rok po tomto smutném aktu se zjistilo, že o žádnou zpronevěru nešlo. A zajímá vás, kdo tu vyhrál vůbec první Grand Prix, která v roce 1927 ještě neměla oficiální statut mistrovství světa? Jedna z největších jezdeckých legend Rudolf „Rudi“ Caracciola tehdy vykouzlil maximální rychlost 175 km/h, ovšem jeho Mercedes skrýval pod kapotou úctyhodný sedmilitrový agregát. Trať ale v té době čítala 28,265 kilometrů, protože se jezdilo na obou částech, tedy jak na větší Nordschleife (severní smyčka – 22 810 m), tak i Südschleife (jižní smyčka – 7 747 m). Pokud vám součet zcela nesedí, je třeba si uvědomit, že část obou „okruhů“ se prolínala.

Černou stránkou historie „Zeleného pekla“ jsou oběti, a je to smutné prvenství, že seznam obětí začíná Vincencem Čeňkem Junkem, který tu zahynul rok po otevření trati. Jeho manželka a jedna z nejlepších žen za volantem všech dob, Eliška Junková-Khásová po jeho smrti ukončila svou kariéru. Dodnes se tvrdí, že Junek mohl havárii přežít, ale jel bez ochranné přilby, kterou nedoručila pošta – kvůli směšně malému nedoplatku. Další zvučná jména mající rozeseté pomníčky kolem trati jsou mimo jiné Onofre Marinin (1954), Peter Collins (1958), John Taylor (1966), Gerhard Mitter (1969) či Carel Godin de Beaufort (1964), který sice nezahynul přímo na trati, ale osudným se mu stalo zranění, které utrpěl při tréninku na GP Německa. I Niki Lauda, díky jehož mediálně tolikrát připomínané nehodě (která jistě bude k vidění i v chystaném „formulovém“ filmu Rush, jenž dorazí do kin v říjnu letošního roku) byl konec starého Nürburgringu urychlen, tu zažil něco jako první varování. Tři roky před jeho fatální ohnivou nehodou tu vylétl s BRM z trati a chybělo opravdu málo, aby se netrefil do domku traťové hlídky. Odnesl to tehdy jen zlomeným zápěstím. Bylo by však mylné domnívat se, že v té době jednoznačně nejdelší dráha v kalendáři F1 byla odstavena jen kvůli Laudovi. Už dlouho předtím byl německý autoklub ADAC jako pořadatel vyzýván k přestavbě nebo přesunu závodu F1 na jiný okruh.

Přestavba Nürburgringu se týkala Jižní smyčky, ale kdo by čekal, že po jejím dokončení se sem F1 trvale vrátí, ten se těžce přepočítal. V letech 1983 a 1984 tu dokonce proběhly demonstrace žádající přesun závodů F1, ovšem řešení bylo šalamounské – v roce 1984 se tu jela Grand Prix pod evropskou hlavičkou, až v roce 1985 se po téměř deseti letech od opuštění „velkého Ringu“ vrátily nejrychlejší monoposty opět sem. Tím ale první kapitola novodobých dějin Nürburgringu skončila. Od roku 1995 se tu opět objevovaly formule pod vlajkou Evropské Unie, dvakrát si trať „vypůjčili“ Lucemburčané, aby tu snili kratičký sen o vlastní Grand Prix. Zbytek už je historií nedávných dní – od roku 2009 se formule 1 střídavě koná zde a na přebudovaném Hockenheimu.

Závody se do dějin a análů F1 zapisují většinou trojím způsobem – jejich průběh je strhující a nedovolí se vzdálit z hlediště či od obrazovky, nebo je naopak natolik nudný, že stačí opsat startovní rošt a porovnat ho s výsledky. Třetí kategorií je nějaká událost, která se běžnému závodnímu dění vymyká. Sem rozhodně spadá incident v boxech, který nejhůře odnesl kameraman Paul Allen. V následné smršti výtek a opatření se opět ukazuje, že situace měla mírně hysterické finále. Aby bylo jasno, rozhodně nejásám nad tím, že někdo přijde v F1 k úrazu a je jasné, že kdo se pohybuje v boxech, musí počítat s tím, že dojde k nějaké chybě. Spíš bych vznášel obvinění a dotazy, jak je možné, že profesionálně secvičený tým pit-crew udělá takový lapsus. Pochopitelně jsme jenom lidé a ti se mohou mýlit, ale právě proto by měl být vynesen exemplární trest. Stačí si vzpomenout na jiný vážný incident z tragické Imoly 1994, kde špatně nasazené kolo opustilo Alboretovo minardi a téměř zabilo inženýra v boxovém stání Lotusu. Jistě bude chvályhodné, že všichni zúčastnění v boxech budou nosit přilby, ale pokud se podobná chyba bude opakovat a kolo trefí někoho do zad, může mu vážně zranit páteř a potom jsou jakékoli přilby marné – nechceme-li, aby všichni v depu běhali v brnění. V tomto směru je rozhodně moudřejší omezit záběry přímo z boxové uličky (jak už bylo prezentováno), protože způsobů, jak pokrýt prostor televizní technikou je určitě dost.

Jako mnohem větší malér, o kterém se psalo minimálně – a přitom mohl napáchat daleko větší tragédii – lze hodnotit případ samovolně putující Marussje Julese Bianchiho. Je pochopitelné, že pokud nechtěl být nedobrovolně ugrilován, musel velice rychle z kokpitu ven, ale při vší profesionalitě by možná šlo při nasazování volantu natočit jej takovým směrem, aby při případném rozjetí neputoval vůz tam, kam při závodě – totiž napříč tratí. Představme si, že by se tam dostal ve chvíli, kdy by bok po boku, jak tomu bylo v tomto úseku častým jevem, bojovali dva soupeři. Proti tomu, co by následovalo, by byl Allenův otřes mozku, zlomená žebra a klíční kost vcelku zanedbatelný detail. Na tomto poli asi čeká pořadatele a FIA ještě pořádný kus práce, protože jak je vidět, ze zdánlivě nevinné situace mohou nastat komplikace obřích rozměrů.

Pokud jsme se do posledního kola těšili na boj o vítězství, nějak jsem měl dojem, že právě tady více než kde jinde vstupovalo do děje ono pravidlo o tom, že „… jednou věcí je soupeře dojet, ale pak je potřeba ho ještě zdolat“. Chyběl těsnější kontakt, a ačkoliv Lotusy tentokrát na dostižení Red Bullu evidentně měly, nedokázaly ještě více zdramatizovat zatím vcelku podobný scénář jako v dobách nedávno minulých. Můžeme už jen spekulovat, zda měl Kimi zajet naposledy do boxů, je docela možné, že by v samotném závěru o svůj náskok přišel, stejně tak ale mohl platit přesný opak. To jsou všechno otázky strategie, která se leckdy vymyká rozumu. Už to není o bojích na trati, ale o duelech za monitory a přepočty, které jsou stejně jen z poloviny odhadnutelné. Stačí, aby před vámi někdo udělal hodiny, musíte prudce zabrzdit a strategie se v té chvíli ocitá v místech, která lze definovat rozličnými termíny.

Nedá se rozhodně říci, že by Německo bylo závodem nudným, jen se opět ukazuje, že pořád ještě přetrvává rozdělení sil, které hodně dlouho před závěrem šampionátu může vynést další triumf obvyklým šampionům posledních let. Záhadou nadále zůstávají Mercedesy, jejichž výkony jsou daleko rozmanitější než obligátní přirovnání „jako den a noc“. Williams kromě nekvalitního vozu sráží ještě problémy v depu, přes nadějné výsledky tentokrát vyhořeli černí koně z Force India, a po jejich bok se může zařadit i Massa, který po velice nadějných výkonech tentokrát skončil až příliš brzy.

Příštím závodem vstoupíme do druhé poloviny šampionátu, i když to vlastně až tak docela neplatí, při lichém počtu závodů se onen střed hledá obtížněji. Nechci být falešným prorokem, ale pokud v Maďarsku neuvidíme nějaký zásadní zvrat v rozdělení sil ve startovním poli, můžeme už v této době vyhlásit sezónu za de facto ukončenou a další závody pojmout jako statistické hrátky. Proto se těšme na Hungaroring, případně se na něj i zajeďme podívat.