Jak už to u Francouzů bývá, plné jméno je obvykle delší a to platí i v tomto případě. Jean-Pierre Alain Jabouille se narodil 1. října 1942 do nelehké doby v okupované Paříži. Později vytáhlý blonďák se začal věnovat své závodní vášni a už v roce 1967 po absolvování obvyklé závodní školy (tou prošli ve Francii i další významní piloti) začal sbírat zkušenosti ve francouzské F3. O rok později se stal vicemistrem, nestačil jen na kolegu Ceverta.
Málokdo věděl, že Jean-Pierre byl vystudovaný inženýr, od roku 1969 pracoval jako vývojový pilot u firmy Alpine a soustředil se na 24 hodin Le Mans - bohužel už tady se začíná projevovat pro něj typická smůla. V letech 1968-1978 osmkrát startoval, ale pouze v roce 1973 dojel do cíle jako třetí. Mezitím se na rozdíl od této kategorie úspěšně etabloval v F2 a po odchodu od Alpine (1975) si postavil s podporou firmy ELF vlastní podvozek F2. Sice skončil sezónu jako vicemistr za krajanem Laffitem, ale o rok později už s podporou Renaultu získal titul. Byl za tím jednoznačný záměr - Renault se chystal dobýt F1 a Jabouille, jenž se staral o vývoj turbomotoru, byl logickou volbou.
Renault RS01 znamenal pro Jabouillea návrat do F1 na "plný úvazek" | foto: Renault
Do F1 ovšem Jean-Pierre nakoukl už dříve, ale pokusy v GP Francie a Rakouska 1974 na nespolehlivých monopostech Iso-Williams resp. Surtees nevedly ke kvalifikaci. O rok později v Dijonu dostal od Tyrrella třetí vůz a úspěšně se na start postavil a dojel dvanáctý. Pak téměř půldruhého roku obětoval práci na turbomotoru, jemuž se soupeři vysmívali a první starty zdánlivě jejich posměšky potvrzovaly. Renaultu se říkalo "čajová konvice", protože často končil v oblacích páry nebo kouře z poškozeného turbodmychadla. Přišel ale Watkins Glen 1978 a opovrhovaný žlutočerný vůz sahal po třetím místu. Nakonec se umístil stupínek pod pódiem, ale bylo zřejmé, že se turbo nesmí podceňovat.
Jabouille i přes veškerou snahu stále bojoval s nespolehlivostí svého vozu, ale věřil nejen ve vítězství, ale i mistrovský titul. Konečně v Grand Prix Francie na prodloužené verzi Dijon-Prénois nenašel soupeře a mohl sklidit sladkou odměnu za dva roky strádání a odříkání. Všichni ve francouzské stáji byli přesvědčeni, že jsou na nejlepší cestě, ale Jabouille místo dalších úspěchů sklízel opět jen hořký pocit pilota, jenž opouští nedobrovolně první pozici. Ze 45 Grand Prix u Renaultu jich nedokončil nebo nebyl klasifikován v plných šestatřiceti. Slabou náplastí mu bylo vítězství v rakouském Österreichringu 1980. V té době už byl rozhodnut odejít z týmu, ale osud mu nepřál ani v tomto případě - v předposledním závodě těžce havaroval na montrealské trati a odnesl si především těžce poraněné nohy.
Jen dvakrát si mohl Jean-Pierre vychutnat tento pocit - zde jako vítěz GP Francie 1979 | foto: Renault Sport F1
V té době měl podepsaný kontrakt s Ligierem, ale rekonvalescence neprobíhala uspokojivě, když se konečně po půlroční pauze objevil na startu v argentinském Buenos Aires, nekvalifikoval se. A další závody ukazovaly, že jeho schopnosti kvůli zraněné noze jsou náhle mnohem slabší. Po GP Španělska, kde jeho kolega Laffite bojoval o vítězství, se Jean-Pierre rozhodl - a ukončil svou kariéru v F1. Posunul se na manažerský post (tvrdilo se, že v tom hrají roli "příbuzenské vztahy, protože Laffite byl jeho švagr) a málem korunoval úsilí týmu mistrovským titulem - ten nakonec v dramatickém finále získal Nelson Piquet, Laffite se umístil s minimálním bodovým odstupem jako čtvrtý.
Po kritickém roce 1982 a propadu stáje Ligier se Jabouille opět vrátil na trať do francouzské série Supertouring. Poté mu v druhé polovině 80. let nabídl post ve vývojovém oddělení vozů pro Le Mans další francouzský gigant Peugeot. Jean-Pierre tedy porušil své předsevzetí, že na legendární čtyřiadvacetihodinovku definitivně zanevře: nejdřív si udělal předpremiéru v týmu Sauber a dojel pátý, poté letech 1991-1993 s Philippe Alliotem a Maurem Baldim hájil barvy Peugeotu - v posledních dvou případech skončili třetí. Jeho posádka však v oněch třech případech startovala vždy z pole-position.
V roce 2017 se Jabouille zúčastnil promonatáčení s Nico Hülkenbergem a Jolyonem Palmerem s vozem z roku 1978 | foto: JAMES MOY / PHOTOGRAPHY / XPB
Pro Peugeot zorganizoval Jabouille i účast v F1, když dodal pohonnou jednotku pro tým McLaren. Bylo to v roce 1994, kdy se Jean-Pierre posunul do čela sportovní divize Peugeot, kde nahradil Jeana Todta. Čtyřletá smlouva s McLarenem však byla anulována už po jednom roce, v němž tým poprvé od roku 1980 nevyhrál ani jeden závod. Peugeot pak poskytl motory stáji Jordan, ale ani tam neuspěl. Když zkrachoval i zamýšlený projekt vlastního vozu (viz publikace Formule 1 - ztracené naděje), opustil Jabouille francouzskou značku a věnoval se vedení vlastního týmu v kategorii ISRS.
Jabouille byl s Nigelem Mansellem jedním z posledních pilotů, majících i odborné vzdělání, ale nikdy ho nestavěl na odiv. Mnohokrát prožil smůlu z kategorie neuvěřitelných - například v JAR 1979 ho stihl na vedoucí pozici defekt pneu přesně ve chvíli, kdy míjel vjezd do boxů. Až po závodě se ukázalo, že absolvoval dvě třetiny závodu s poškozeným závěsem, ale na jeho stylu nebo časech se to nijak neprokázalo... Nadále se zajímal o automobilový sport a jeho názory bývaly nezřídka publikovány. Účastník 49 Grand Prix, v nichž získal pouhých 21 bodů, zemřel 2. února 2023 ve věku 80 let.
