Rodák z Etonu v Missouri prošel americkou armádou a v jejích řadách působil i v korejské válce u Military Intelligence. V mnohých materiálech se dokonce tvrdí, že jako pracovník CIA vysílal agenty do Severní Koreje a Vienamu. V tomto případě se ale s největší pravděpodobností jedná o záměnu s Donaldem Nicholsem (1923-1992), majorem u 6004. AISS (Air Intelligence Service Squadron). Náš Nichols se na počátku 60. let vrhl na podnikání a jako prodejce pneumatik GoodYear a Firestone se zatoulal až do Japonska, takže se zapojil i do vzniku okruhu pod horou Fuji, kde se zmíněné výrobky testovaly.
Do USA se vrátil v roce 1968 právě včas, aby v čele týmu Advanced Vehicle Systems přichystal útok na sérii Can-Am. Výsledkem jeho snažení byla koupě vozu Petera Bryanta, který jej postavil u firmy Autocast a označil jako Titanium Ti22.
Saddened to hear that Shadow’s GP-winning & CanAm championship winning founder, Don Nichols, has passed away
— Stuart Dent (@Stuart_Dent) August 22, 2017
?? #F1 pic.twitter.com/2GPUKlSQLR
V roce 1971 ale musel Nichols konstatovat, že i přes značné počáteční nadšení spěje ke krachu, proto došlo ke spojení bývalých soupeřů a spřežení Shadow-Autocast pokračovalo nadále ve "stínovém provedení", tedy jako Shadow. Vzápětí Nichols získal podporu amerického ropného giganta UOP a díky štědré podpoře mohl nejen nadále rozvíjet program Can-Am, ale zamířit i na pole Formule 1.
Tým ve Formuli 1 byl sice veden jako americký, ale Shadow v podstatě vedli Britové. Jako sportovní ředitel působil Jackie Oliver, který pro Nicholse jezdil Can-Am, konstruktérem byl Tony Southgate, manažerem se stal další bývalý pilot Alan Rees a základna byla pochopitelně v Anglii. Jedinou americkou stopou v týmu byl vedle ředitele v podobně Nicholse americký pilot Can-Am George Follmer.
Ten také překvapivě přivezl ve Španělsku první stupně vítězů pro nový tým (v jeho druhém závodě), ale novinka trpěla jednak tradičními dětskými nemocemi a jednak setrvalým nezájmem Nicholse o dění v týmu, které přenechával Oliverovi & spol. V některých případech vůbec na závody nejel, pokud ano, často trávil čas mimo boxy Shadow.
Alan Jones vyhrál pro Shadow jediný mistrovský závod | foto: Williams F1 Team
Oliver postupně dokázal dostat do týmu úspěšného Američana Petera Revsona, jenže ten se krátce po svém angažování zabil při testech v jihoafrickém Kyalami. Dalším mistrovským tahem byl příchod Toma Pryce, kterého Oliver vyfoukl podstatně bohatšímu Lordu Heskethovi. Postupně přibývala další umístění na stupních vítězů (Jarier, Pryce), ale Oliver stále vyčítal Nicholsovi minimální zájem o dění ve stáji.
Dokládá to i událost z Grand Prix Švédska 1977 - když na začátku sezóny přišel Shadow o Pryce po známé tragédii v Kyalami, kde ho po srážce s traťovým komisařem zabil hasicí přístroj, narychlo Oliver angažoval Alana Jonese. Nevýrazného Renza Zorziho nahradil Riccardo Patrese, ale ten v té době jezdil F2 a odmítl do Švédska jet, aby nepřišel o důležité body. Nichols řekl Oliverovi, ať tedy někoho sežene a dál se o věc nezajímal. Nakonec tedy sportovní ředitel musel sejmout přilbu z hřebíku a po 43 měsících, kdy ve voze F1 neseděl, nastoupil na start Grand Prix. A úspěšně - dojel v plné konkurenci devátý. Nicholsovo jednání ale vedlo k rozhodnutí, které týmu Shadow zlomilo vaz.
Nichols totiž už v roce 1975 nedokázal udržet ve stáji hlavního sponzora UOP, alespoň z něj pod hrozbou soudního řízení vytáhl peníze, které pokryly podstatnou část sezóny. Jinak se o sponzory staralo vedení týmu a díky záchraně v podobě německé cigaretové firmy Tabatip přežil tým až do roku 1977, kdy v Grand Prix Rakouska slavně vyhrál závod Alan Jones. Pro Shadow to bylo vlastně už druhé vítězství, ale triumf Toma Pryce na Race of Champions 1975 byl bohužel pro tým v nemistrovském závodě.
Oliver nakonec se svými věrnými sbalil všechny plány a odešel vytvořit konkurenční tým Arrows. Nichols se najednou ocitl bez vedení, měl k dispozici pouze designéra Johna Baldwina a piloty Claye Regazzoniho a Hanse-Joachima Stucka.
Don se najednou musel starat o spoustu věcí, se kterými měl problémy, ještě že mu pomohl bývalý Fittipaldiho manažer Jo Ramírez. I tak byla ale sezóna obrovským propadákem, tým se udržel nad vodou jen díky aktivitě Regazzoniho, který zajistil sponzora Villiger Kiel. Nichols se aspoň zahojil žalobou u Britského soudního dvora, který zakázal "dezertérům" používat jejich vůz Arrows FA1. Ale Nicholsovi to nijak nepomohlo.
Arrows byl postaven na základě plánů vytvořených původně pro Shadow | foto: wikiwand.com
Ještě jeden dar mu nabídl nadějný Elio de Angelis, jehož otec de facto sponzoroval nasazování jednoho vozu v sezóně 1979. Jak Nichols pojal tento počin dokazuje i fakt, že o druhého pilota týmu, Holanďana Jana Lammerse, se téměř nikdo nestaral. Protože si Nichols nevěděl rady, proklouzl mu mezi prsty i možný přísun amerických dolarů ze strany "krále havajských oválů" Dannyho Ongaise. Organizátor Oliverova typu v týmu chyběl.
De Angelis v posledním závodě roku 1979 (GP USA) vydobyl čtvrté místo a Nichols tak měl pro rok 1980 k dispozici výhody FOCA (startovné, přepravné). Ovšem tým byl v podstatě v rozkladu. První pilot David Kennedy se nedokázal kvalifikovat, druhý muž stáje Stefan Johansson, angažovaný sedm hodin před odletem do Jižní Ameriky k úvodním závodům, utekl po dvou neúspěšných pokusech. Vozy se přestavovaly za pochodu a na tratích se objevovaly podivné složeniny. Nakonec Don Nichols pochopil marnost svého snažení a zadlužený tým před Grand Prix Francie prodal dalšímu motoristickému nadšenci Teddy Yipovi.
Tím také stopa Dona Nicholse v F1 končí. V tichosti se vytratil z paddocku a jeho typický klobouk nadobro zmizel ze světa nejen Formule 1, ale motorsportu vůbec. Teprve po mnoha letech se začal objevovat jako čestný host při setkání historických formulí. Jeho život skončil 21. srpna letošního roku ve věku nedožitých 93. narozenin.
