S Formulí 1 měli do činění více či méně. Ale zanechali v ní jistou stopu, každý trochu jinou, někteří ověnčenou nenaplněnými finančními přísliby, jiní chováním spíše humorným než nebezpečným. Přijměte tedy pozvání na setkání s druhou sedmičkou šíbrů, kteří F1 rozhodně čest neudělali.
8. Fernando Gonzáles Luna (Lamborghini)
Slavné latinské rčení říká Veni, Vidi, Vici. Překládat jistě netřeba. V případě projektu GLAS bychom mohli parafrázovat na Veni, Vidi, Erat (a nemyslíme tím žádného hokejistu). Prostě pan Gonzáles Luna přišel, viděl a zdrhl.
Jeho vstup byl vcelku velkolepý. Zmínil částku 20 milionů, vznik společnosti Gonzáles Luna y Asociados, záměr postavit skutečně mexickou formuli 1 a pro své zájmy si vybral italskou pomoc. Podařilo se mu ve spojení s bývalým konstruktérem Ferrari ing. Mauro Forghierim iniciovat vznik závodní divize Lamborghini Engineering, z níž poté putovaly motory k prvním zákazníkům (Larrouse, Lotus) a v roce 1991 už měl trati Grand Prix brázdit mexický vůz. Za jeho volantem se měl představit poměrně neznámý Ital Giovanni Aloi z F3000, záhy se však vysvětlilo, že jde o syna jednoho z hlavních podílníků pana Luny. Ten nelenil a na 24. června 1990 naplánoval velkou akci na okruh Hermanos Rodríguez, kde měl být nový mexický vůz slavnostně odhalen. Forghieri se snažil a funkční model v poměru 1:3 byl po 300 hodin ofukován v aerodynamickém tunelu, aby se vychytaly všechny mouchy.
Nepolapila se však ta hlavní. Krátce před avizovanou show se nenápadně vytratil hlavní muž celého podniku, Gonzáles Luna. Podle zpráv z tábora „přeživších“ s sebou vzal i podstatnou částku z pokladny, a jak dokládaly další zprávy, rozhodně to nebyly jediné peníze, které se mu zadřely za nehty. Leč ani Interpol nedokázal vypátrat, kterým směrem mazaný Luna zamířil. Ozývaly se však i hlasy, že si peněz dlouho neužil, nejčastěji se v tomto směru vzpomínalo na vyřizování účtů v oblasti jihoamerických drogových kartelů.
Vůz nakonec nasadil Team Modena jako Lamborghini, ale na tratích Grand Prix setrval jedinou a neúspěšnou sezónu.
9. Cyril de Rouvre (AGS, Ligier)
Tento francouzský průmyslník, plným jménem Cyril Hubert Marie Bourlon de Rouvre, ve své „nejlepší“ době přebývající v Ženevě, dospěl ke svému jmění poněkud bizarním způsobem – v roce 1979 zavraždil jeho otce komorník a tehdy třiatřicetiletý rodák z Boulogne-Bilancourt převzal rodinné impérium sestávající z cukrové rafinérie z dalších 28 firem. Cyril tento majetek úspěšně rozšiřoval především na pařížské burze: když se v roce 1989 postavil do čela francouzského týmu AGS, byla to už jeho 56. firemní investice. Nebyl to v tom roce jeho jediný úspěch, zabodoval i na poli politickém a posadil se do křesla starosty Chaumontu. De Rouvre měl ve své portfoliu obchody s cukrem, letadly a také ve světě stříbrného plátna jako filmový distributor.
„Už jako dítě jsem měl rád autíčka,“ suše vysvětloval svůj zájem o F1, ale že tu není jenom kvůli sentimentu, to doložil rezolutním prohlášením, že pokud si tým na sebe nevydělá, nemá v F1 co pohledávat. Což v případě AGS došlo naplnění, de Rouvre v něm měl majoritní podíl a během necelých tří let ho tato legrace stála zhruba 18 milionů dolarů. Vedlo to k nutnému odpordeji některých firem a nakonec i samotného týmu F1, kupci se stali Italové Patrizio Cantú a Gabriele Rafanelli.
Jenže už za necelý rok je de Rouvre zpět – za údajných 200 milionů francouzských franků se stává v druhé polovině roku 1992 majítelem týmu Ligier. To je rozhodně lepší položka než předchozí stáj, přičemž de Rouvre o francouzskou značku svedl úspěšný boj s Alainem Prostem. Tým se pod jeho vedením také začíná zvedat z podprůměru, ale pak přichází těžký úder. Už v roce 1992 byl de Rouvre obviněn, že coby majitel vytuneloval filmový distribuční podnik Robur Cofragec a zanechal pohledávky vůči koncernu UGC ve výši 172,6 milionu franků, kteréžto neoprávněně využil ke koupi týmu Ligier. De Rouvre sice slíbil částku uhradit do konce roku 1992, ale když se tak nestalo, soudkyně Eva Joly vyhověla 14. prosince 1993 žalující straně, de Rouvre následně strávil dva měsíce ve vězení a už předtím se musel vzdát i své politické kariéry. Ligier mezitím prodal Flavio Briatoremu a v oblasti motoristického sportu se už nikdy neobjevil.
10. Vratislav Čekan (Larrousse)
Přes všechna negativa patří příbramskému rodákovi jeden primát – byl to on, kdo přivedl jako první nějaký český podnik do F1 v takové míře, aby se vyhříval na konkrétní části monopostu. Čekan, který v roce 1980 emigroval do sousedního Německa a samozřejmě jeho lákavější části, se přes různé profese se dopracoval k vlastní pojišťovně I.O.M. Tu krátce před listopadem 1989 se ziskem prodal, po "Sametové revoluci" se opět vrátil na česká pole kapitalismem teprve mírně rozoraná a začal úřadovat.
Jeho postava je spjatá především s pražským týmem FK Viktoria Žižkov, kterou dokázal z míst s ohledem na její historii krajně nelichotivých dotáhnout až téměř k mistrovskému titulu. To se stalo v roce 1992 a aby Vratislav neměl pocit, že zůstává nevytížený, zprivatizoval podnik Elektroodbyt Praha, za nějž ale jaksi „zapomněl“ zaplatit pakatel, nějakých 305 milionů korun. V roce 1993 se jeho stopa objevuje v týmu Larrousse a později se spekulovalo, že podstatná část úvěrů ve výši 370 milionů korun, které Čekan díky zisku Elektroodbytu získal, šla právě do týmu F1, kde si Vratislav zajistil 30 % účast. Leč šéf týmu Gérard Larrousse neměl na společníky štěstí. V roce 1989 neunesl jeho obchodní partner Didier Calmels psychicky nevěru své manželky a zastřelil ji, v roce 1992 zaměstnal Němce Rainera Walldorfa, aby později zjistil, že muž, zvaný „Klaus Walz“ má na svědomí čtyřnásobnou vraždu. U Čekana ho nic tak strašného nečekalo, ale výrazná loga firmy Elektroodbyt Praha na červených předních spoilerech po dvou třetinách sezóny zmizela. Důvod? Jak prostý, drahý Watsone. Peníze neplynuly tam, kam měly. Dva roky poté byl Čekan vyšetřován z poškození státu při privatizaci, přičemž jeho dluh byl největší položkou vůči Fondu národního majetku (FNM). Čekan na oplátku žaloval FNM z nactiutrhání, protože Elektroodbyt prý vůbec neměl hodnotu, za kterou byl zprivatizován. Z archivních zpráv ČTK vyplývá, že Čekan spor o ochranu osobnosti s FNM prohrál, nicméně policie v roce 1996 případ odložila.
11. Viktor Kožený (Sauber)
Kdo by si nepamatoval slavný slogan „jistota desetinásobku“. Byl to právě Pražák Kožený, který nastartoval kupónovou privatizaci a díky své strategii, podpořené drtivou televizní reklamou, získal pro společnost Harvard Capital & Consulting odhadem 800 000 knížek. Sluší se jenom dodat, že HC&C neměly absolutně nic společného s Harvard University, snad jenom to, že právě tady v roce 1989 získal Kožený, který v roce 1979 ilegálně opustil republiku, bakalářský titul v oboru ekonomie. Jinak po právní stránce se jménem Harvard nakládal Kožený neoprávněně.
Formule 1 je prostředí pro obchodní dravce, jakým byl „pirát z Prahy“, takřka nutným místem působení. Kožený v roce 1994 prostřednictvím svých fondů Harvard a investičního časopisu Broker získal ve švýcarské stáji velkorysý prostor k reklamě. Jenže to už mu pomalu začal zvonit ekonomický umíráček. Tunelování firem ve velkém a pomalý, ale setrvalý odklon politické přízně přinutil „pražského piráta“ zvednout kotvy a zamířit na Bahamy. Po Grand Prix Monaka Sauber musel konstatovat, že neuvidí peníze ani od HC&C, ani od Brokeru a horko těžko zachraňoval situaci dodatečnými smlouvami s hodinářským koncernem Tissot a firmou Sonax.
Kožený se tomu z Baham jenom smál, protože tento ostrovní stát jen výjimečně vydává stíhané osoby do příslušných států, navíc Viktor z údajného odkloněného kapesného ve výši 200 000 000 $ mohl leccos využít jako nevtíravou pozornost. Zaujal ještě druhým privatizačním cirkusem, tentokrát v Ázerbajždánu a krajně neúspěšným, tady mu ve spojení s Američany Frederikem Bourkem a Davidem Pinkertonem pšenka nekvetla – vysoce postavení místní politici se podplatit nedali.
Kožený se v roce 2012 dočkal ve svém bohatém exilu na Bahamách konečného rozsudku za své privatizační kejkle – při 110 obchodech s cennými papíry poškodil na 240 000 akcionářů a zpronevěřil 16 miliard korun. Výrok soudu zněl 10 let nepodmíněně. O Koženého mají zájem i v USA a v Ázerbajdžánu, ale Bahamy ho odmítají vydat. Navíc Kožený je od roku 1995 občanem Irska – i to se dá za příslušné peníze pořídit.
12. Sulajman Al-Kehajmi (Tyrrell)
Zatímco ostatní příběhy byly vysokou hrou v oblasti finančnictví, následující postava spadá spíš do kategorie legendárního Harryho Jelínka, známého krále českých hochštaplerů nebo také toho, kdo prodal Karlštejn.
Al-Kehajmi, v roce 1995 šestatřicetiletý playboy, okouzloval svými bohatýrskými večírky, na nichž dával okázale najevo své finanční možnosti, soukromý Boeing 707 a flotilu vozů prestižních značek v Londýně a Paříži, ale také neopomněl připomínat, že se řadí do rodiny saudských šejků. Že na takovou písničku nikdo neskočí? Ale kdeže. I tak protřelá žena, jakou bezesporu je zpěvačka Cher, naletěla na jeho sladké řečičky (nebo možná nutně potřebovala peníze na další omlazovací kúru) a u příležitosti svých padesátin se nechala na zámku v Monte Carlu během místní Grand Prix 1996 nejen pohostit, ale také obdarovat drobností – Lamborghini Diablem.
Právě v rámci tohoto závodu navštívil Al-Kehajmi stáj Tyrrell a pokusil se dohodnout s marketingovým ředitelem Rupertem Manwaringem obchod, který měl finančně sužovanému týmu přinést pohádkové zahojení. Nepravý šejk vyslovil přání získat 51% podíl týmu; Manwaringovi a Tyrrellovi bylo jenom divné, proč si Al-Kehajmi řekl o 40 000 liber „za účelem reprezentace“. Peníze nevydali a už den po závodě věděli, že dobře udělali. Falešný šejk byl zajištěn a vyslechl si obvinění ze zpronevěry částky přesahující 326 000 liber, což byl výsledek jeho činnosti v době od listopadu 1995 do března 1997. K žalobě se později přidal i Tyrrell plus čtveřice poškozených, od nichž měl Al-Kehajmi vylákat peníze.
Ač to je neuvěřitelné, nakonec byl obvinění ze zpronevěry dvanáctičlennou porotou zproštěn, neboť Al-Kehajmi se hájil, že šlo o legitimní obchodní transakce a hodlal skrze svou firmu Al Wizar investovat do lékařského vybavení a nemocnic. Důvodem nesplácení bylo údajné a neoprávněné zmrazení jeho účtu ve výši 100 milionů liber ze strany ministerstva obrany Saúdské Arábie. Sulajman byl po třech letech vyšetřování na svobodě v listopadu 1999 po jedenáctihodinovém líčení zbaven všech obvinění. Proslýchalo se, že za něj zaplatil nezbytné poplatky nějaký „bohatý perský soused“, navíc žádné další podnikatelské kroky ze strany horlivého podnikatele Al-Kehajmiho nenásledovaly. A jenom na okraj, Cher ze z Diabla dlouho netěšila, bylo jí zabaveno a prodáno kvůli úhradě dluhů.
13. Malik Ado Ibrahim (Arrows)
Muži v F1 asi čekají na své lordy Heskethy, zámožné prince a pohádkové dědečky s naplněným měšcem. A když už se zdá, že peníze cinkají hodně blízko, krásný sen se změní v ošklivou realitu. Něco podobného si musel myslet tak zkušený muž, jakým byl šéf týmu Arrows Tom Walkinshaw.
Princ Malik Ado Ibrahim, nigerijský rodák, ovšem vzdělaný ve Velké Británii, se Tomovi představil jako potomek jedné z královských rodin své země. V tomto směru se šéfovi Arrowsu nelze divit, kdo z nás zná zpaměti a bez zaváhání rodokmeny afrických rodů. Zvláště když jich africký almanach Nigérie uvádí na pětasedmdesát.
Malik se choval jako neřízená střela. Sám o sobě prohlašoval, že se v dřívějších dobách účastnil pod pseudonymem 24 hodin Le Mans (pochopitelně se záhy zjistilo, že to není pravda), hodlal najít pro Arrows zázračného pilota z Egypta – „Proč by budoucí Schumacher nemohl být černý?" – a oslňoval dalšími nápady, mezi nimiž samozřejmě figurovala Grand Prix Egypta, jakož i spojení s prestižní a drahou agenturou Freud Communications, která se však pohříchu zabývala více jím než týmem. Malik měl do července 1999 převzít 20 % stáje Arrows, což představovalo hodnotu cca 125 milionů dolarů, které měl mít v pobočce Deutsche Bank, jmenovitě Morgan Grenfell Private Equity. Mezitím se na bocích vozu objevilo logo Ibrahimovy značky T-minus, skrze níž by probíhala propagace značky na výrobcích zájemců o F1, kteří se pak měli na příslušných místech objevit. Malik tvrdil, že je ve hře i spojení s Lamborghini, ale i to byl jen pytel horkého vzduchu. Walkinshaw nikdy neviděl žádné peníze a Malik se dokázal včas vypařit. Ne už však před spravedlností – v roce 2010 se zodpovídal z 11 závažných případů zpronevěry nebo podvodu, navíc čelil těžkému obvinění z křivého svědectví a zcizení částky 200 000 dolarů v době, kdy byl podmínečně odsouzen.
14. Calisto Tanzi (Brabham)
Případ Calista Tanziho někomu jako typický pro tento článek připadat nebude, ale můžeme ho použít jako ukázku božích mlýnů, či těch justičtních, které si někdy klapou pomalu, ale nakonec se dotočí do spravedlivého konce. Calisto Tanzi, jenž krátce po studiích v roce 1961 založil mlékárenský koncern Parmalat expandující do gigantických rozměrů, byl jako snad každý Ital motoristickým fanouškem . A když se mu neotevřely dveře k Ferrari, proč to nezkusit třeba u "podivných" Angličanů? V roce 1978, hlavně díky příchodu Niki Laudy, vystřídal Parmalat na postu hlavního sponzora týmu Brabham alkoholické Martini. Ostatně nebylo by to krásné, kdyby Niki porazil Ferrari na voze s italským motorem a v barvách italského mecenáše? Leč, nestalo se tak.
Spojení s Ecclestonem vypršelo v roce 1984 a Parmalat se na nějakou dobu z F1 stáhl. V 90. letech pak ještě spolupracoval s Brazilcem Pedrem Dinizem a objevil se jako titulární sponzor týmu Forti. Což nebylo vůbec nic zapamatováníhodného.
Na stránky světového tisku se Tanzi vrátil, tím nejhorším možným způsobem v roce 2003. Tehdy musela společnost Parmalat přiznat, že její pohledávky osmkrát převyšují deklarovaný zůstatek a navíc avizované účty v bance na Kajmanských ostrovech s vkladem 4 miliardy eur neexistují. Tanzi byl obviněn z předstíraného bankrotu a zločinného spolčení, za což mu soud v Parmě vyměřil v úhrnu 18 let vězení. Bylo doloženo, že v kauze nazvané „Evropský Enron“ zpronevěřil Tanzi 11,7 miliardy eur. Jeho jednáním bylo postiženo na 135 000 malých investorů, kterým byly de facto poskytnuty bezcenné dluhopisy. Tanzi pak v rámci vyrovnání z popudu advokátů, zastupujících 40 000 poškozených, vymáhajících zpět investované peníze, přišel o 19 mistrovských děl ze své sbírky, mezi nimiž byly obrazy Van Gogha, Picassa, Moneta, Cézanna, Modiglianiho, Maneta a Degase.
