Některé níže uvedené postavy jsem již zmínil v publikaci Formule 1 od startu k cíli (2011), ale protože stále existují důvody si bohatou historii F1 připomínat, pojďme nyní na procházku se "sedmičkou" osob, které Formuli 1 příliš velkou čest a prestiž neudělaly.
1. John MacDonald (RAM)
Brit, který svou kariéru v F1 začal způsobem, který ho přivedl až do amsterdamského kriminálu. Po původní myšlence provozovat tým F5000 přišel na lepší nápad: odkoupit na sklonku roku 1975 od Bernie Ecclestonea brabhamy vybavené motory Ford Cosworth (Brabham tehdy přecházel na dvanáctiválce Alfa Romeo) a založit stáj Brabham-RAM. Jeho hlavní hvězdou byl Švýcar Loris Kessel, který do krajně nejistého podniku vložil 300 000 švýcarských franků - právě za ně se koupily zmíněné brabhamy. Jeden měl mít k dispozici Švýcar, druhý hodlal MacDonald pronajímat, ale bídná příprava vykonala své. Navíc šéf týmu nebyl spokojen s Kesselovým výkonem a po pěti pokusech ho z týmu vyhodil navzdory uzavřené smlouvě. Když Švýcar nedostal svůj vklad, prosadil u německého soudu v Koblenz na svého šéfa žalobu. Hned první krok mužů zákona byl úspěšný - při Grand Prix Německa 1976 MacDonaldovi zabavili veškeré vybavení stáje a předali ho Kesselovi. Ten však udělal na první pohled nepochopitelnou věc: opět svolil, aby MacDonald tým vedl. Snad si myslel, že se hříšník polepší, ale John ho záhy přesvědčil o opaku. Při Grand Prix Holandska s materiálem z depa prostě zmizel. Kessel se tentokrát obrátil na Interpol, který po roce MacDonalda opět v depu holandské Grand Prix zatkl. Boss tak putoval do amsterdamské věznice, odkud se však záhy (i díky návrhu na mimosoudní vyrovnání s Kesselem) dostal.
MacDonald potom ještě působil v F1 po boku Robina Herda ve spojenectví March-RAM, dva roky provozoval vlastní značku RAM, než se z F1 definitivně stáhl.
2. Franco Ambrosio (RAM, Shadow, Arrows)
Postava jak z romantických filmů v černém širáku a plášti - to byl "obilný král" Franco Ambrosio. Mihl se v MacDonaldově Brabham-RAMu coby jeden z mecenášů, v roce 1977 zprostředkoval pro tým Shadow podporu své Banco Ambrosio. Po čtvrt roce se po něm slehla zem: hovořilo se o machinacích a potížemi s platbou daní. Sotva se však rok s rokem sešel, Ambrosio byl zpět a stál u "krádeže" plánů vozu Shadow, když finančně podpořil skupinu přeběhlíků reformujících se v nový tým Arrows (říkalo se, že název týmu složený z iniciál zakladatelů mu vyhradil první dvě písmena, i když to moc smysl nedává), jenže z ní zase záhy zmizel.
Kolem Ambrosia se nakumulovalo příliš mnoho podivných okolností. Skrze Banco Ambrosio měl být propojen se zednářskou loží Propaganda Due, finanční ústav byl zapleten i do vyšetřování záhadného úmrtí papeže Jana Pavla I. a korupčního skandálu kolem bývalého ministra pro rozvoj Paola Cirina Pomicina. V roce 1994 čelila jeho firma Italgrani obvinění z defraudace 32,4 milionu eur určerných na nákup obilí pro hladovějící Afriku. Nespasil ji ani fingovaný bankrot, po průtazích byl Ambrosio v roce 2008 obviněn z machinací a odsouzen na devět let. Ještě než mohl nastoupit výkon trestu, zabil ho na jaře 2009 v jeho sídle nedaleko Neapole společně s jeho ženou rumunský gang vykradačů luxusních domů.
3. David Thieme (Essex)
Ambrosiovi byl v něčem podobný, rovněž nosil výrazný klobouk zvaný fedora, černé hranaté brýle a pečlivě zastřiženou bradku. Jmění tento Američan získal prostřednictvím firmy Essex Overseas Petroleum Corporation, s ní také vstoupil do Champanova Lotusu nejdříve jako jeden ze sponzorů (1979), o rok později už byl hlavním mecenášem. V paddocku F1 proslul bohatýrskými večírky v duchu Lorda Hesketha nebo později Eddie Jordana. Kdykoliv se naskytla příležitost, pózoval před objektivy fotoaparátů a rozesílal do světa úsměvy stejně jako rozhazoval peníze plnými hrstmi. Své hlavní sídlo měl v monackém Hotel de Paris, jeho roční příjem se odhadoval na 70 milionů dolarů.
Idyla skončila v dubnu 1981, kdy na něj podala švýcarská banka Credit Suisse žalobu pro podvod ve výši 7,6 milionu dolarů. Thieme byl v Curychu zatčen, ale po dvou týdnech byl opět na svobodě. Zasvěcené hlasy tvrdily, že se o jeho propuštění postaral Akram Ojjeh, otec pozdějšího majitele McLarenu Mansoura Ojjeha (údajně za něj složil kauci ve výši 150 000 $). Zdiskreditovaný Thieme však velice rychle poztrácel své kontrakty a stáhl se do ústraní - Essex sice žaloval FISA za ušlý zisk z důvodu zákazu Lotusu 88, ale ztráta prestiže znamenala rychlý konec. Od roku 1982 už byl Lotus opět v barvách JPS a Essex i Thieme skončili v propadlišti dějin.
4. Joachim Lüthi (Brabham)
Když se Ecclestone po sezóně 1987 definitivně rozžehnal s tradičním účastníkem Grand Prix nesoucím jméno trojnásobného mistra světa, okamžitě se začaly objevovat snahy tuto komerčně zajímavou značku opět vzkřísit. Nejčerstvější vítr zavanul ze Švýcarska, kde projevil zájem Walter Brun, bývalý závodník a majitel v té době existujícícho týmu EuroBrun, v němž nepanovala zrovna idylická nálada, i proto se Švýcar pokoušel získat nové možnosti. Brun sice usiloval o Lotus, ale tam by musel převzít i aktivity Nelsona Piqueta, proto přesměroval svůj zájem na Brabham. Díky "několika přátelům" transakci zrealizoval a dva měsíce byl veden jako majitel týmu.
Ovšem pak se na scéně objevil Joachim Lüthi, rodák z Luzernu, mající v kolonce povolání zapsáno devizový makléř. V kooperaci s golfovým profesionálem Gregem Normanem vytáhli podstatně vyšší karty a nakonec se radovali oni. Sezóna 1989 nedopadla zas tak zle (Modena dokonce dojel v Monacu třetí), ale další plány překazilo Lüthiho zatčení. Byl obviněn z podvodů s cennými papíry a ve vazbě strávil dva roky. Brabham mezitím převzalo značně neprůhledné japonské konsorcium Middlebridge. Lüthi se v roce 1992 vystěhoval do USA, kde žil pod jménem Terry R. Sexton. Kolovaly o něm fantastické historky týkající se koupě opuštěného zlatého dolu, kontaktů s hercem Dennisem Hooperem a přípravě remake kultovního snímku Easy Rider (Bezstarostná jízda).
V roce 1995 však sklapla želízka podruhé - Lüthi alias Sexton byl obviněn z defraudace 200 milionů dolarů a zatčen. Protože o něj měli zájem i Švýcaři, rok se obě země dohadovaly, kdo a kde ho bude soudit. Nakonec vyhrála Evropa, kde se Lüthi v roce 1996 zodpovídal ze svých přečninů a skončil za mřížemi.
5. Jean-Pierre van Rossem (Onyx)
Nepřehlédnutelný kolos s bilým vousem a dlouhými šedivými vlasy. To byl počítačový král, autor peněžního systému Moneytron, jehož prostřednictvím měl být předvídán vývoj na světových burzách. Spíš to byl další trik, jak vytáhnout z investorů peníze, což se později potvrdilo.
Belgičan se v roce 1989 rozhodl finančně zaštítit stáj Onyx, která vstoupila do F1, a učinil tak s neuvěřitelnou pompou. Nechybělo show s najatými hosteskami, které se v pastelových barvách procházely po pit-lane a mechanici měli o zábavu navíc. Ostatně když tenhle extravagantní tělnatý chlapík zásadně nosící měkoučké mokasíny a přepravující se v luxusních vozech (měl prý sbírku 150 Ferrari) vysolil na stůl 9,5 milionu dolarů (67 % akcií týmu), mohl si leccos dovolit. Jeho kontroverzní vzhled a chování jako by charakterizovalo i existenci Onyxu, vyjádřenou klasickým anglickým výrokem from hero to zero. Stefan Johansson měl tu potíže s kvalifikací, aby jindy šokoval svět F1 a v Portugalsku dojel třetí!
S blížícím se koncem roku se nesly zvěsti, že van Rossemovy účty jsou prázdné, týmu proto chybí z jeho strany jakákoli podpora. Postupně svým přístupem vyštval z týmu zkušené funkcionáře Mike Earlea a Joe Chamberlaina. Když problémy narůstaly, jednoho dne se prostě van Rossem "rozplynul". Nekomunikoval s týmem a nebyl k nalezení. Opuštěný Onyx převzal švýcarský nadšenec Peter Monteverdi, ovšem jeho snaha skončila po půlroce krachem.
Několik měsíců poté byl van Rossem v Belgii obviněn ze zpronevěry 30 milionů dolarů, které na podílnících systému Moneytron podvodně vylákal. Žádný zázračný program neexistoval a Jean-Pierre putoval na pět let do vězení. A koho překvapí, že v novém tisíciletí se van Rossem objevil na politické scéně?
6. Akira Akagi (Leyton House)
Ambiciózní byznysmen, v duchu japonských tradic pokračující v rodinné linii, dosáhl v Japonsku nemalých úspěchů. Přes společnost Marusho Kosan Ltd.,se díky fúzi těchto subjektů dostal až do Leyton House Group (1984), japonského konsorcia sdružujícího 21 podniků z oblasti realit, restaurací, cestování, sportu a oděvního průmyslu.
Krátce poté se Akagi začal zajímat o motoristický sport, nejdřív podporoval domácího závodníka Akiru Hagiwaru. Ten se však v dubnu 1986 při závodech cestovních vozů na okruhu Sugo zabil, a tak se Akira obrátil na management Ivana Capelliho s tím, že bude Itala podporovat v F3000. Když "Ivano" vyhrál v roce 1987 šampionát, rozhodl se Akagi koupit tým March a z marketingových důvodů jej přejmenovat na Leyton House. Přišlo ho to na 6 milionů dolarů. A proč tým F1? Podle Akagiho měli zaměstnanci jeho firmy moc rádi ta zajímavá a rychlá autíčka, proto jim dvě koupil, aby měli být na co pyšní.
Radostné dny skončily na podzim 1991. V Japonsku propukl obrovský skandál týkající se Fuji Bank - hovořilo se o daňových únicích, podvodech, zpronevěrách, praní špinavých peněz, do nichž mělo být zapleteno velké množství japonských obchodníků. Akagi byl uvězněn, tým převzal jeho asistent Ken Marrable, který jej posléze formálně odkoupil a v příštím roce provozoval už pod původním jménem March. Akagi mohl o svých aktivitách přemýšlet ve vězeňské cele.
7. Andrea Sassetti (Andrea Moda)
Italský playboy a další kontroverzní postava Formule 1. Není až tak přesně znám ani způsob, jak nabyl svého jmění, tvrdí se, že se jeho rodiče vypracovali od píky a úspěšný obuvnický podnik předali svému synovi, jiné zdroje mluví o hazardních hrách (zejména pokeru) a kontaktech s mafií.
Sassetti koupil od svého krajana Enza Coloniho jeho rozpadající se tým, ovšem provozoval ho jako krajní hochštapler. Navíc se nerozpakoval hádat s FIA o oprávněnosti platby vstupního poplatku, takže si vydobyl i přízvisko neomaleného, arogantního, nesympatického jedince. Proslul také pokusy uplácet závodní inženýry jiných týmů, a svévolnými manipulacemi s piloty i přes výslovný zákaz FIA. Však také jeho dobrodružství trvalo jen necelý rok a skončilo obrovskou ostudou.
Během Grand Prix Belgie 1992 byl Sassetti přímo na okruhu zatčen kvůli podezření z falšování faktur. FIA jeho tým okamžitě ze šampionátu vyloučila, což ale Sassettimu, který se vykoupil na kauci, nebránilo v tom, aby poslal na Monzu své vozy. Tuto provokaci ocenila FIA doživotním zákazem vstupu do paddocku jakékoli Grand Prix bez možnosti odvolání.
Sassetti kromě svého obuvnického impéria provozoval i restaurace, zábavní podniky a noční kluby. I v tomto světě měl dost nepřátel, v roce 1992 jeden z jeho klubů na pobřeží Itálie vyhořel a na přítomného Sassettiho někdo střílel. To samé se opakovalo o několik měsíců později.
Pokud budou mít naši čtenáři zájem, v dohledné době bude následovat další sedmička povedených postav ze světa F1.
chceme viac, jednoznacne
