S týmem Williams jsme se rozloučili na sklonku sezóny 1985, kdy se zdál být neporazitelný. Mansell vyhrál Grand Prix Evropy a JAR, Rosberg ho napodobil v Austrálii, kdy se vítězstvím rozloučil se svou čtyřletou kariérou se stájí, v níž dobyl pěti vítězství a jednoho titulu mistra světa. Náhrada za něj měla být velmi kvalitní - dvojnásobný mistr světa Nelson Piquet zaručoval solidnost výsledků, spolupráce s Hondou byla také na špičkové úrovni. Jenže osud připravil především Franku Williamsovi velmi krutou zkoušku.
ÚSPĚŠNÉ, PŘITOM KRITICKÉ OBDOBÍ
Tým Williams, stejně jako jeho soupeři, testoval své vozy na okruhu Paul Ricard v Le Castellet. Jedna z posledních prověrek nového typu Williams FW 11 Honda se odehrávala za přítomnosti šéfa týmu, pro nějž se sobota 8. března 1986 stala osudovým dnem. Ve vypůjčeném voze Ford Sierra se spolujezdcem Peterem Windsorem, který měl u týmu na starosti public relations, pospíchal po okresce z Le Castellet do Nice na letiště. Williams neodhadl rychlost, v zatáčce nezvládl vůz a bohužel trefil kámen vedle vozovky. Ford se několikrát převrátil a Williams utrpěl těžká zranění, v jejichž důsledku se stal tetraplegikem. Windsor nehodu přežil bez úhony.
"Na ten okamžik si dobře vzpomínám. Spěchal jsem, protože jsem chtěl chytit poslední letadlo z Nice, proto jsem vyletěl ze silnice. Byl jsem velmi netrpělivý. Když se na to podívám zpětně, jel jsem tak, že jsem si o tu nehodu vysloveně koledoval. Nikomu bych neradil, aby jel způsobem, jakým jsem se tehdy vracel z okruhu, každý by měl dodržovat omezení rychlosti," vyznal se dnes třiasedmdesátiletý rodák z Tyne ze svých pocitů. Tehdy chybělo opravdu jen velmi málo a Frank své čtyřiačtyřicáté narozeniny 16. dubna neoslavil.
Tým dočasně vedl jeho partner Patrick Head (tehdy mu patřilo 30 % týmových akcií). A Nelson Piquet, jako by chtěl dokázat oprávněnost své volby a dát zraněnému šéfovi hojivou náplast, vyhrál první závod sezóny 1986 na domácí půdě v Brazílii.
"Banda čtyř", která dominovala ročníkům 1986 a 1987 | foto: Williams F1 Team
Slibně rozjetá sezóna, které dominovala "banda čtyř", tedy duo Williamsu Piquet-Mansell, dále Alain Prost na McLarenu a Ayrton Senna na Lotusu, se ale začala postupně zadrhávat. Určitým důsledkem Williamsovy absence byly narůstající neshody mezi dvěma kohouty na jednom smetišti: Piquet i Mansell žili v přesvědčení, že právě oni jsou určeni k tomu, aby bojovali o mistrovský titul. Otevřený boj mezi špičkovými piloty nahrával jejich soupeřům, a čím víc ztrácel díky nespolehlivosti Lotusu své šance Senna, o to víc se do závětří Williamsu blížil Prost, jehož McLaren už zdaleka nebyl tak dominantní, jako letech 1984 a 1985. Francouz však dokázal těžit z každého zaváhání znesvářené dvojice a jejich sveřepého boje o vítězství v jednotlivých závodech. Podle odborníků byl pro Williams klíčový závod v Mexiku, kde oba jezdci doplatili na špatnou volbu pneumatik (tehdy vyhrál zcela nečekaně Gerhard Berger a přivezl první triumf Benettonu). Finále se tak přesunulo do Adelaide a přineslo dramatické rozuzlení boje o korunu automobilového šampiona. Mansell odpadl z třetího místa, zajišťujícího mu titul po roztržení levé zadní pneumatiky na cílové rovince při nájezdu do 64. kola. Kdo by si nevybavil smýkající se vůz, v jehož kokpitu bojoval Brit nikoli už o vidinu mistra světa, ale aby z vozu vystoupil bez zranění. Piquet, zděšený kolegovým osudem, raději zvolil zastávku v boxech (to už měl za sebou nemilou a nedobrovolnou piruetu) a tím se potvrdilo rčení - dva se perou, třetí se směje. Málo pravděpodobná varianta došla naplnění: vyhrál Prost a s náskokem dvou bodů překonal nešťastného Mansella.
FATÁLNÍ ROZHODOVÁNÍ
Williams se od týmu odloučil opravdu jen na nezbytně nutnou dobu, i když byl nyní trvale upoután na kolečkové křeslo. Sdílel tak podobný osud jako jeho někdejší pilot Clay Regazzoni (a tři roky poté i Philippe Streiff), ale i za podpory fanoušků zvládal těžkou pozici statečně - vzpomínám na bouřlivý potlesk, když před závodem v Maďarsku 1987 projížděl na vozíku boxovou uličkou.
Daleko víc potíží mu působila narůstající rivalita mezi jeho "ovečkami". Mansell jako délesloužící Williamsův pilot usiloval o prioritu, té se však dožadoval i Piquet jako dvojnásobný mistr světa. Nálada dostoupila explozivního bodu a ten, kdo ji nezvládl, byl i podle svých tehdejších kolegů a soupeřů Nigel Mansell. Měl sice určitou výhodu, když Piquet v tréninku na Grand Prix San Marina havaroval v nebezpečné zatačce Tamburello. Jeho Williams vyletěl pozadu z trati a narazil do zdi, nehoda to byla hodně podobná jako v případě Gerharda Bergera (1988) či Ayrtona Senny (1994), ale Brazilec dostal jen pro závod preventivní "stopku" od lékařů. Navzdory úsměvným prohlášením je ihned po jejich rozhodnutí označil všechny za blázny...
Mansell ale laboroval s poruchami a takovým typickým příkladem může být Grand Prix Maďarska. Brit neohroženě kroužil v čele a měl stále větší náskok před svými pronásledovali, brazilským duem Piquet-Senna. V polovině 71. kola mu za šikanou, která byla používaná pouze v prvních dvou ročnících, upadla matice pravého zadního kola. Vítězství tak spadlo do klína Piquetovi.
Mansellovi stále více protékala šance na titul mezi prsty, což představovalo značný nápor na jeho nervovou soustavu. V Suzuce měl de facto poslední příležitost ještě odvrátit Piquetův matchball, ale jeho šance se rozplynula hned v prvním tréninku. V druhé zatáčce úseku "S" Curves jeho levé zadní kolo přejelo nečistotami zavátý obrubník a pak už to šlo velice rychle - vůz se dostal do smyku a zadní částí narazil do bariéry z pneumatik. Mansell ihned poté, co se jeho williams zastavil, vyhodil volant a zvrátil hlavu - bylo jasné, že jeho tělesná schránka doznala úhony. Naražená záda a bolestivě namožené krční svaly byly důvodem, proč lékaři striktně trvali na pauze do konce sezóny. Jak měl tým v lásce Piqueta, který při Mansellově nepřítomnosti slavil titul, dokazoval i velký transparent v posledním závodě v Adelaide: Nigel, wish you were here!
NÁVŠTĚVA NIŽŠÍCH PATER
Williams měl tedy třetího šampiona a čtvrtý triumf v Poháru konstruktérů, ale také plnou náruč problémů. Asi nejméně želel odchodu Piqueta, daleko větším problémem pro něj bylo rozkmotření s Hondou. Frank mohl poznat na vlastní kůži, že Japonci jsou nesmírně zdvořilí, ale také velice hrdí na svou pověst a schopnosti. Když Williams zapochyboval o kvalitách Hondy, vyslechl si jejich nekompromisní Sayonara - a následující rok mohl sledovat, jak spřežení McLaren-Honda kráčí od jednoho vítězství k druhému.
Mansell před sezónou udělal razantní kroky - po dlouhé době si oholil svůj typický knír a prohlásil, že chce vyhrát všechny "pomalé" - tedy většinou městské závody (pamatujete, co Rosberg pronesl před pěti lety a jako dopadl?). Měl mu k tomu napomoci i fakt, že byl konečně jasnou jedničkou v týmu, ale jak se říká "s křížkem po funuse". Jeho kolegou se stal Riccardo Patrese, který si williams vyzkoušel už v Austrálii 1987 při Mansellově nucené absenci. Pro vyzkoušení agregátu Judd posloužil typ FW 11C, označovaný jako krajně nevzhledná karikatura, která však brázdila trať jen jako prověrka ve spojení Williamsu s novým motorem. Ten však na konkurenční turbomotory nestačil, navíc se Williams začal potýkat s mnohem větší technickou "úmrtností". Spolehlivě nefungovala elektronika ani hydraulika, nepomohla ani Britova odhodlanost a dravost; ve většině případů končil za okrajem trati s nějakou technickou poruchou. To byl také důvod jeho velmi ostré hádky s Headem, kterého obvinil z "likvidace kariéry". Ze čtrnácti závodů dojel pouze dva - na domácí půdě a ve Španělsku, pokaždé z toho bylo druhé místo. Patrese byl o něco úspěšnější, ale pouze co se dokončených závodů týkalo, na stupně vítězů jeho výkony nestačily.
Mansell už prakticky v polovině sezóny oznámil, že hodlá tým opustit a odejít k Ferrari. Přestože několikrát veřejně prohlásil, že své auto nenávidí, rozchod proběhl (navzdory zmíněnému incidentu s Headem) v gentlemanském duchu a nejeden fanoušek byl přesvědčen, že Mansell u Williamsu neřekl své poslední slovo. Jeho působení u britského týmu v druhé polovině sezóny bylo ovlivněno i nepříjemným onemocněním v podobě planých neštovic, které Nigelovi "předala" jeho malá dcera. Mansell tak vynechal Grand Prix Belgie, kde ho nahradil Martin Brundle, a závod v Monze. Zaskakoval za něj testpilot Jean-Louis Schlesser a byl to právě on, kdo se kolizí se Sennou v první šikaně postaral o skutečnost, že McLareny nevyhrály všechny závody ročníku 1988. Ke cti poškozených nutno podotknout, že mu nikdo nic nevyčítal...
POZVOLNÝ VZESTUP
Ještě před sezónou připravil Head další muletto s označením FW12B pro aplikaci motoru Renault. Nebylo málo těch, kteří předvídali tomuto spojení krach: podle mnoha názorů neuměli Francouzi postavit ani sobě vlastní turbo, které by nesužovaly časté poruchy, jejich zkušenosti s atmosférickými motory nebyly valné a navíc měli za sebou v F1 dvouletou absenci. Navíc k týmu nastupoval Thierry Boutsen (o rok později do Benettonu nastoupil Nelson Piquet, takže fanoušci aspoň vzdáleně mohli porovnávat); ten sice v minulosti zajel několik slušných výsledků, ale zatím nedokázal prolomit hranici třetího místa. Ona druhá příčka z Grand Prix San Marina 1985 mu připadla jen díky diskvalifikaci vítězného Prosta. Odborníci mu přisoudili post jezdce, který se nedokáže vymanit ze středu startovního pole, pro Williams měl být spíše krokem zpátky než přínosem.
Double v Kanadě, Patrese a Boutsen slaví úspěch v Montrealu | foto: Williams F1 Team
Nakonec z toho byl poměrně překvapivý úspěch, který rozhodně nikdo nečekal - nemálo kritiků se pak jen zadumaně drbalo za uchem. Desetiválec Renault RS1 se ukázal jako pozoruhodně stabilní, Boutsen poprvé ve své kariéře prožil pocity vítěze Grand Prix, Williams se od Mexika 1987 mohl opět radovat z dalšího týmového double, Patrese ve své dosavadní třináctileté kariéře dosáhl vůbec nejvyššího počtu umístění na stupních vítězů a stanul na třetí příčce konečné klasifikace. Zadostiučiněním mohlo být, že až za ním skončil Mansell, který Williams před rokem opustil. Však také Nigel zaslal týmu dotaz, zda by se v roce 1990 nemohl vrátit, ale nakonec si svůj pobyt v Maranellu prodloužil.
Buďme spravedliví - obě Boutsenova vítězství byla poměrně šťastná: to v Kanadě mu spadlo do klína dvě kola před koncem, kdy odstoupil bezkonkurenčně vedoucí Senna, navíc Belgičan hodně naději ztratil dramaticky vypadajícími hodinami, po nichž si to nějakou chvíli v rychlosti 240 km/h svištěl v protisměru. Jak v zemi javorového listu tak u protinožců mu hodně pomohlo i počasí, protože vytrvalý déšť eliminoval podstatnou část startovního pole. Zvláště v Austrálii se jelo za téměř neregulérních podmínek.
Williams si tak připsal po loňském propadáku v podobě 7. místa v Poháru konstruktérů stříbrnou příčku a nadějně vyhlížel do roku 1990. Neměnila se nakonec jenom jezdecká sestava, do nového desetiletí vstupoval s vylepšeným, o něco lehčím motorem Renault RS2, zajišťujícím o deset koní vyšší výkon, a inovovaným modelem FW13B (předchozí "třináctka" absolvovala poslední čtyři závody v předchozím roce). Nelze říci, že by se jak Boutsen, tak Patrese nějak významně zhoršili, oba dokázali vyhrát po jednom závodě a především Boutsenův výkon v Maďarsku, kde dokázal odolávat Sennovým útokům, byl vysoce ceněn. Jenže tým Ferrari i díky Prostovi a především Benetton se "zázračně" oživlým Piquetem představovaly vedle McLarenu příliš silné soupeře.
Patrick Head navíc už v poslední třetině roku intenzivně pracoval na novém typu, víceméně šitém na míru pro Nigela Mansella. Brit, přes avizované ukončení kariéry, což demonstrativně naznačoval při Grand Prix Velké Británie 1990, nakonec usoudil, že ještě zkusí vyzvat paní Štěstěnu a pokusit se získat titul, který mu už dvakrát proklouzl mezi prsty. Ze hry se tak dostal Boutsen, jak on sám podotkl pouze proto, že byl příliš slušný. Williams dospěl na konec období, které bylo do jisté míry určitým potácením od úspěchu k zatracení, započaté jeho osobní tragédií, z níž se dokázal otřepat. Piquetův titul byl do jisté míry Pyrrhovým úspěchem, na něm se nijak nedalo participvat a jeho důsledkem byl nejen určitý rozkol v týmu, ale i ztráta výsadního postavení - na tento úspěch se nepodařilo nijak navázat. Teď měl opět možnost prokázat, že patří do nejužší špičky Formule 1. Chtělo to jen maličkost - porazit v posledních třech letech velice silný a mistrovský McLaren s fenomenálním Sennou za volantem.
Předchozí části historie Williamsu:
1. Team Williams: Těžké začátky (1969-1978)
2. Team Williams: První vrchol
Galerie stáje Williams 1986 - 1990
V jedné knížce …
