GP Kanady 1973: Fittipaldi se cítí jako vítěz, tím skutečným je Revson

Grand Prix Kanady v Mosport Parku roku 1973 se do dějin formule 1 zapsala docela významně. Byl zde totiž poprvé v historii použit zpomalovací vůz čili safety car. Premiéra dosud neznámého elementu však vnesla do celkových výsledků pořádný zmatek. Za právoplatného vítěze GP Kanady se dodnes považuje Emerson Fittipaldi, neboť jej nikdo nepředjel. Pravdou je, že do konečného výsledku nešikovně promluvil safety car, jenž odchytil špatného závodníka a ve vlastnoručních zápisech časoměřičů způsobil notný chaos.

Každý tým si vedl (správné, či nesprávné) statistiky a když domnělý lídr Fittipaldi vítězoslavně vjížděl na cílovou rovinku, k dokonání prvenství mu chyběla jedna zásadní věc – odmávnutí šachovnicovým praporkem. Ten, k úžasu přihlížejících, spatřil jako první Peter Revson…

Podpásovka na Regazzoniho, Ferrari s jedním monopostem
V paddocku okruhu Mosport se objevila řada známých, staronových i nových tváří. Se zakaboněným výrazem v obličeji se po garážích potloukal v civilu oblečený Clay Regazzoni. S týmem Marlboro BRM odletěl do Kanady s vědomím, že u britské stáje absolvuje další závod sezóny, ale po příjezdu na okruh mu šéf BRM Louis Stanley ¹ oznámil, že s ním počítá jako s náhradním jezdcem. Stanley z blíže neznámého důvodu odsunul Regazzoniho na střídačku a do hry povolal Petera Gethina, který se do  BRM vrátil po roční přestávce. Gethin byl ze Stanleyho politických procesů trochu nesvůj a raději se plně soustředil jen na své řemeslo – vždyť za volant F1 usedal po dlouhých 12 měsících a o takovou šanci rozhodně nechtěl přijít. Nadšení z modelu P160E ale záhy vystřídalo nemilé prozření. BRM nemělo v porovnání s rokem 1972 ani o jednoho koně navíc a řízení zůstalo stejně bezútěšné jako předtím. Jen brzdy byly o něco lepší.

Kudrnatý Ital Arturo Merzario s okázalým cowboyským kloboukem startoval s monopostem Ferrari 312B2 a po boku BRM doplnil skromný seznam týmů bez agregátu Cosworth. Všechny ostatní stáje využívaly služeb tohoto jedinečného motoru z dílny Mika Costina a Keitha Duckwortha.

Seznam odběratelů britské pohonné jednotky byl hodně dlouhý, což dokazovalo nejen oblibu Cosworthu, ale i cenovou dostupnost. Na seznamu figurovala zejména britská uskupení v čele s týmy Lotus a Tyrrell. Ken Tyrrell obohatil důvěrně známou dvojici - Jackie Stewart a Francois Cevert - o Novozélanďana Chrise Amona, jenž po strastiplné sezóně s tragikomickým týmem Tecno přijal od Tyrrella nabídku na zámořské závody ².

Po boku modrých tyrrellů patřily k favoritům závodu i černozlaté lotusy s Ronniem Petersonem a Emersonem Fittipaldim. Brazilec byl podle tisku po Grand Prix Itálie na odchodu z týmu. Rozepře nad týmovou strategií a údajné Petersonovo nerespektování pozice týmové dvojky ochladilo již tak ponurou náladu uvnitř Lotusu, což nakonec vyústilo ve Fittipaldiho odchod – nicméně až na konci sezóny.  V Kanadě rozdávala trojice Peterson, Fittipaldi a Colin Chapman úsměvy na všechny světové strany. Snad jen Fittipaldiho úsměv byl více křečovitější než obvykle, náhradní Lotus 72 totiž opět nesl jméno Peterson.

Rovněž stáj McLaren posílila sestavu o jednoho spolubojovníka. Po boku stálic Dennyho Hulma a Petera Revsona se poprvé od svého divokého vystoupení v Silverstone ³ svezl i Jody Scheckter. Teddy Mayer pro kudrnatého jihoafričana připravil model M23/24, s nimž Peter Revson vyhrál zmiňovanou GP Velké Británie.

Jody Scheckter startoval s číslem 0 (foto: www.f1-facts.com)

Ani Brabham nezůstával pozadu a přes velkou louži přepravil tři ze svých čtyř modelů BT42 pro Carlose Reutemanna, Wilsona Fittipaldiho a Rolfa Stommelena, nadále zaskakujícího za zraněného Andrea de Adamiche ⁴.

V týmu motocyklového a formulového šampióna Johna Surteese bojovali o přízeň problematické šéfa Mike Hailwood a Carlos Pace. Ve službách Franka Williamse přetrvával Tim Schenken, marně čekající na dokončení monopostu Rondel ⁵. V druhém „pronajímatelném“ williamsu tentokrát seděl po roční pauze Howden Ganley.

Z výhody téměř domácího prostředí hlavního mecenáše těžil Shadow. Nepřehlédnutelný sponzor Universal Oil Products očekával od Jackieho Olivera a Georga Follmera dobré výsledky, neboť Shadow dovezl model DN1 s upraveným zadním zavěšením a delším rozvorem kol. V plánu byl i třetí vůz pro Briana Redmana, ale nedostatek prostoru pro třetí stroj v přepravních kontajnerech šanci britského talentu rozcupoval.

Po jednom monopostu podali přihlášku Graham Hill za stáj Embassy a Rikky von Opel za tým Ensign. Nechyběly ani vozy March 731 – tovární model v rukou Jeana-Pierra Jariera, v úpravě Harveyho Postlewaita pro Jamese Hunta a soukromý March 731 Mika Beuttlera s názvem Clarke-Mordaunt-Guthrie-Durlacher.

Sečteno a podtrženo, na Grand Prix Kanady 1973 se přihlásilo 26 jezdců 14 národností – avšak bez jediného Kanaďana. Možná proto si mnoho fanoušků nenašlo cestu na okruh. Dalším faktorem v malé návštěvnosti bylo nepříznivé počasí…

Kvalifikační král Peterson je o vteřinu rychlejší
Závodní víkend začal ospale. Úvodním pátečním tréninků přihlížela jen hrstka fanoušků, kteří navzdory nepříznivé nedělní předpovědi neodolali nutkání spatřit světovou špičku na jejich nádherném okruhu. Mosport Park má četná převýšení, rychlé sjezdy a strmé stoupání v zatáčkách. Divácky atraktivní zápolení pilotů neodradily ani všudypřítomné poukazy na to, že majitelům okruhu chyběly peníze na revitalizaci areálu. Peníze chyběly i na opravu povrchu dráhy, jenž čelil krutým kanadským zimám a rok od roku se jeho stav horšil.

Motivovaní závodníci se v pátek probouzeli do chladného slunečného rána. Post nejrychlejšího muže dne si odnesl Ronnie Peterson s časem 1:14.6. K překonání kvalifikačního rekordu z roku 1972 mu chyběla vteřina a podle sobotních předpovědí to vypadalo, že rekord zůstane minimálně rok nepokořen. Druhý nejrychlejší čas zajel Carlos Reutemann. První trojku uzavřel Jody Scheckter, který navzdory několikatýdenní nucené přestávce neztratil cit pro řízení monopostu F1.

Ronnie Peterson opět dominoval kvalifikačním tréninkům (foto: www.f1-facts.com)

Kritický moment si prožil Merzario, pro nějž mohl skončit víkend ještě dříve, než začal. V třetí ošemetné zatáčce ztratil kontrolu nad ferrari a zastavil se až u druhé řady pletiva. Tehdejší bezpečnostní systém v podobě klasického drátěného plotu fungoval velmi efektivně. Monopost F1 v ní připomínal mouchu chycenou v pavoučí síti. Ke smůle mechaniků, ve většině případů strhávalo pletivo různé aerodynamické prvky vozu. Kdo se chytl do plotu, stěží vyvázl bez úhony. Merzariovo ferrari nebylo výjimkou, naštěstí nedošlo k poškození šasi a vyděšený Ital si mohl oddychnout. Enzo Ferrari ho totiž poslal do Severní Ameriky bez náhradního vozu a jakékoliv vážnější poškození jediného ferrari by znamenalo předčasné balení kufrů.

V odpoledním pátečním tréninku se začalo zrychlovat. Jezdci si trať okoukali, osahali volant a prověřili schopnosti monopostů. Peterson o vteřinu porychlil, třebaže kvalifikační rekord byl nad jeho síly. S náskokem jedné vteřiny si pohodlně vyjel devátou pole-position ze 14 grand prix a potvrdil pověst extrémně rychlého závodníka. Peter Revson svou náklonnost k Mosport Parku nikdy neskrýval a první řada po boku Švédského blonďáka pro něj byla příjemným překvapením.

V sobotu se na lesem obklopený okruh snesla hustá mlha. Nepřítel závodních pilotů ustupoval velmi pozvolna a protože sluneční paprsky stěží prostupovaly hustou vrstvou šedých mračen, dráha zadržovala mokro po celý den. První tréninky byly zahájeny s dvouhodinovým zpožděním. Pořadatelé instruovali jezdce, aby zajeli čtyři cvičná kola a teprve potom začali „tahat“. Do konce tréninkové dne zbývala hodina a půl a přestože byl povrch ještě místy mokrý, našli se odvážlivci, kteří vylepšili pateční časy. Byli to například Francois Cevert a Denny Hulme. Pozice v první řadách ale zůstaly mimo nebezpečí.

Ubrečené počasí
V nedělí ráno se začala naplňovat slibovaná předpověď. Okruh se za ranního rozbřesku probouzel do nepříjemně chladného a zmoklého počasí. Rozespalý diváci se trousili ze svých karavanů, zatímco nově příchozí pomalu bloudili po přírodních tribunách a hledali místo s nejlepším výhledem. Dohromady se jich v teplých bundách sešlo jen 40 000.

Ranní warm-up na mokré dráze nachytal řadu jezdců. Do potíží se dostal i Peterson, který na výjezdu z poslední zatáčky ztratil kontrolu nad lotusem a narazil do Armco svodidel. Svůj závodní speciál očesal natolik, že jej bylo třeba poslat zpět do továrny a z Británie si nechat na další grand prix dovézt úplně nový. Peterson tak startoval s náhradním vozem. Pružnost svodidel a pevnost pletiva dále vyzkoušeli Hunt, Beltoise, Pace a von Opel. Ani v jednom z případů nešlo o vážné nehody. Mechanici se zapotili jen krátce, pošramocené monoposty však stihli opravit.

Kanadská státní vlajka se snesla k zemi s půl hodinovým zpožděním oproti původnímu plánu. Přesně 26 plnokrevných závodních motorů jednohlasně zahřmělo a rozpohybovalo lehounké a křehké monoposty s adrenalinem překypujícími jezdci uvnitř. Jako neřízené stádo se řítili do první kritické zatáčky, ale bylo vidět, že nikdo z nich nechce v šedé stěně stříkající vody riskovat. Pneumatiky do mokra byly jasnou volbou. Jen Beltoise zvolil přechodné v naději, že přestane pršet a dráha začne velmi rychle osychat. Velké věci se očekávaly od vozů BRM, jež obouvali pneumatikáři Firestone s velmi výbornou pověstí mokrých pneumatik. Především na Laudu se upínaly zraky přítomných, neboť své umění na mokru demonstroval již v Nizozemsku.

Stewart nikam nespěchal. Odcházel do důchodu a třetí titul měl již v kapse. (www.f1-facts.com)

Peterson si vedení udržel. Startovní rovinkou projel jako první, sledován Scheckterem, Laudou, Fittipaldim a pátým Stewartem. Ve třetím kole šel Lauda se svou rudou helmou před Schecktera a v dalším kole už poprvé v životě vedl závod formule 1. Kombinace Laudova umění a pneumatik Firestone byla na mokru absolutně dominantní. U rakouské banky zadlužený Vídeňák se v desátém kole těšil náskoku 15 vteřin a dál nepolevoval. Za ním se o druhé místo přetahovali Peterson se Scheckterem a o čtvrté Fittipaldi se Stewartem. Na opačném konci startovního pole se pohyboval Denny Hulme. Od nedělního rána provolával něco o bojkotování závodu kvůli dešti, ale nakonec se rozhodl startovat. V desátém kole držel po dvou defektech pneumatik předposlední příčku. Na úplném chvostu se pohyboval Merzario, který ve druhém kole poškodil přední přítlačné křídlo a zajel do boxu pro nové. Tam zjistil, že žádné není k dispozici a mechanici jej poslali zpět na dráhu s poškozeným. Po patnácti kolech přestalo pršet a dráha nesla známky brzkého osychání. Lauda neohroženě vedl, druhé místo držel Peterson před Fittipaldim, Pacem a klesajícím Scheckterem. V tu chvíli začal být závod pořádně dramatický.

Safety car vstupuje do hry
Peterson chyboval při vjezdu na obrubník, dostal hodiny a narazil do bariéry. Zázrakem udržel motor v chodu, ale po zhlédnutí stavu lotusu mu nezbývalo nic jiného než odstoupit. Krátce po Petersonově havárii přijel k mechanikům Pace, dožadující se suchých pneumatik. Dráha schla extrémní rychlostí a její hrbolatý povrch doslova trhal měkké mokré gumy. I Lauda přijel pro nové obutí, ale BRM vsadilo na jistotu a obulo mu monopost do přechodných pneumatik.

Čelo závodu převzal Fittipaldi a zastávku v boxech oddaloval do nejzazšího momentu. Za ním se držel čerstvě korunovaný šampión Stewart. V průběžném pořadí šplhal směrem nahoru Beltoise, kterému se strategie s přechodními gumami na osychající dráze vyplatila.

Počátkem 30. kola vypukl chaos. Na boxovou uličku zamířili Fittipaldi se Stewartem. Vedoucí dvojice si nechávala vyměnit pneumatiky, Fittipaldimu ještě upravovali zavěšení. První muž na konci uličky měl převzít vedení. Nutno podotknout, že zastávky v boxech probíhaly ve spartánských podmínkách a zpravidla trvaly desítky vteřin. V okamžiku zastávek vedoucích mužů došlo ke kolizi mezi Scheckterem a Cevertem. Nehoda v druhé zatáčce se obešla bez zranění, byť k tomu mnoho nechybělo. Cevert narazil předkem tyrrellu do svodidel a s velkým štěstím nepřišel k úrazu nohou. Plynový pedál se mu nárazem zohnul o 90°! Oba aktéři nehody okamžitě vystoupili z nešikovně stojících monopostů a vášnivou gestikulací na sebe začali házet vinu. Mezitím se vedení závodu rozhodlo poslat k místu nehody sanitku. Ačkoliv bylo patrné, že Scheckter s Cevertem jsou v pořádku, přemíra zodpovědnosti donutila pořadatele vyslat dvě sanitky a odtahový vůz. Nejrychlejší cesta vedla po dráze a vzhledem k novým pravidlům po tragické Grand Prix Nizozemska 1973, nařizující vyslat safety car na dráhu, pokud se na ní nachází jiné záchranné vozy, vstoupilo do hry žluté Porsche 914.

Úplně poprvé vyjel safety car v Rakousku, ale tam se jednalo o pár tréninkových kol. Tentokrát šlo o ostrou zkoušku. A popravdě, řidič Porsche 914 Eppie Wietzes a spolujezdec Peter Macintosh, zástupce FOCA, ji příliš nezvládli. Na výjezdu z boxu čekali na Stewartovo a Fittipaldiho odbavení, ale čas neúprosně ubíhal a Wietzes čekal a čekal. Mezitím dával pokyn ostatním jezdcům k pokračování v jízdě. Teprve až Stewart vyjel z pitlane, dalo se Porsche do pohybu. Shodou okolností vyjel Stewart těsně za Ganleyem a tak safety car odchytl už závodníka Williamsu. Wietzes s Macintoshem si při čekání neuvědomili, že pouštěním jezdců před sebe jim dávají obrovskou výhodu. Beltoise, Oliver a Revson prakticky získali náskok téměř jednoho kola před Stewartem a Fittipaldim!

Procedura se safety carem trvala deset kol. Ganley nehodlal pozbýt zdánlivé vedení lacino. Měl jedinečnou možnost zaujmout přihlížející šéfy týmů a v žádném případě ji nechtěl promarnit. Po restartu zahájil neuvěřitelnou jízdu života. Stewarta a Fittipaldiho za sebou držel dlouhých devět kol a v již suchém závodě zajížděl o tři vteřiny rychlejší časy než v tréninku. Pak nakonec podlehl, nejprve ho předjel Fittipaldi a krátce potom i Stewart. Nedaleko za nimi se odehrával reálný souboj o vedení. V průběhu žluté fáze vedl Beltoise, ale po zajetí safety caru jej předjel Oliver a ujal se vedení. Tým Shadow poprvé v historii vedl závod formule 1 – a skoro nikdo o tom nevěděl! Většina přihlížejících totiž považovala za lídra závodu Fittipaldiho.

Peter Revson se stal šťastným vítězem Grand Prix Kanady 1973 (foto: www.f1-facts.com)

Zbytek závodu probíhal v poklidném tempu. Fittipaldi se pomalu přibližoval k Oliverovi, aby mu (dle svého mínění) nadělil kolo ztráty. Oliver v tu chvíli okupoval třetí příčku, neboť z vedení spadl po krátkých problémech s akcelerátorem. Na čele kroužil Revson, který předjel Olivera i druhého Beltoise.

Oliver s Fittipaldim každým kolem stahovali ztrátu na Beltoise. Francouz neměl tušení, že jede na druhém místě a měl by bránit svou pozici před blížícím se shadowem a lotusem. Fittipaldi nečekal, předjel domnělého kolaře Olivera a poté Beltoise. Osazenstvo Lotusu se zaujetím sledovalo černozlatý monopost se startovním číslem 1, jak na cílové rovince vjíždí do posledního kola.

Colin Chapman vyčkával na správný moment, aby vstoupil na kraj dráhy a oslavil Fittipaldiho jako vítěze Grand Prix Kanady. Jakmile vidí svého jezdce, který mu v předchozí sezóně zajistil titul, vítězoslavně hazí svou leninku do vzduchu. Jenže muž s šachovnicovým praporkem zůstává ledově klidný a Fittipaldiho průjezd ignoruje. V Lotusu panuje zmatek.

Asi o minutu později přijíždí na cílovou rovinku Revson a šachovnicová vlajka se dává konečně do pohybu. Peter Revson se stává vítězem Grand Prix Kanady 1973! Až za ním je na druhém místě klasifikován Fittipaldi, třetí místo patří Oliverovi. Přihlížející diváci, členové týmu a všichni ostatní nevěří vlastním očím. Výsledky jsou naprosto jiné, než od druhé poloviny závodu předpokládali.

Teprve po třech napjatých hodinách sečetli časoměřiči časy a kola všech účastníků a dali dohromady tzv. lap charts, čili pořadí v jednotlivých kolech. A skutečně jim z matematické rovnice vyšel Revson jako vítěz. Nahněvaný Fittipaldi prohlašoval, že právoplatným vítězem je on. Nikdo ho na dráze nikdy nepředjel a tudíž mu náleželo první místo. S tímto tvrzením nelze nesouhlasit, ovšem nový prvek jménem safety car řádně zamíchal pořadím a bez vidu a slechu se na čele ocitl Revson.

Nastal čas si zvyknout na zpomalovací vůz, s moderní dobou a vyššími bezpečnostními nároky se stával čím dál větší součástí grand prix a v dnešní době již patří mezi (téměř) pravidelného účastníka závodů f1.

Grand Prix Kanady roku 1973 tak patří mezi jedny z nejpodivuhodnějších závodů formule 1. V porovnání s moderní dobou, dávalo pravěké období 70. let organizátorům pěkně zabrat…

------

1 Skutečným šéfem BRM byl Sir Alfred Owen, který vlastnil značku BRM. Jeho zdraví však postupem času chřadlo a řízení stáje čím dál více přebíral Louis Stanley, který získal plnou kontrolu po Owenově smrti v roce 1974.

2 Chris Amon obdržel od Kena Tyrrella plnohodnotnou smlouvu na rok 1974, jako náhradu za odcházejícího Jackieho Stewarta. Chris Amon však odmítl.

3 Jody Scheckter v Grand Prix Velké Británie 1973 způsobil hromadnou kolizi, do níž bylo zapleteno téměř tucet monopostů.

4 Andrea de Adamich utrpěl při havárii v Grand Prix Velké Británie 1973 četná poranění. Celý rok se zotavoval až nakonec oznámil ukončení kariéry a stal se uznávaným italským motoristickým novinářem.

5 Stáj Rondel založili v roce 1971 Ron Dennis a Neil Trundle. Už tehdy nesl Rondel všechny rysy Dennisova způsobu vedení – disciplína, čistota a jasně daný systém. Stáj Rondel zanikla v roce 1974 vinou ropné krize.

VÝSLEDKOVÝ SERVIS: F1NEWS.CZ