Když slavili němečtí fotbalisté titul mistra světa – pro pořádek tím míním i bývalou NSR, aby nedošlo ke zbytečným dohadům – zatím nebylo příliš mnoho důvodů to spojovat s formulí 1. V roce 1954, to se německá jedenáctka slavným (a také dodnes poněkud záhadným) způsobem vypořádala se „Zázračnými Maďary“, zvítězil na Nürburgringu Fangio. O dvacet let později na stejném místě triumfoval Regazzoni (Němci v Mnichově porazili Holanďany 2:1), v roce 1990 po vítězném duelu fotbalistů s Argentinou dokonce nebyl na Hockenheimringu v závodním poli jediný německý pilot! Takže tentokrát se mohlo zdát, že konečně dojde k tuplované oslavě, vždyť naši severozápadní sousedé měli ve startovním poli hned dva zářící démanty.
Hockenheimring je tratí do jisté míry rozporuplnou. F1 se tu v mistrovské podobě jela až v roce 1970, kdy si piloti vyvzdorovali bojkot neblaze proslulého „Zeleného pekla“, ovšem po jednom pokusu se jim po oněch spletitostech Nürburgringu nějak zastesklo. Hockenheimring byl označen za sterilní a nezajímavý. Jistě zvláštní hodnocení, když se tu v premiérovém závodě F1 dvanáctkrát vystřídali jezdci na vedoucí pozici – a to je údaj měřený pouze při průjezdu cílem. Kdybychom chtěli spočítat všechny výměny, museli bychom jít ke třem desítkám. Řekl bych, že to je poněkud jiné pojetí dramatičnosti a napínavosti než dnes. Tehdy vyhrál s těsným náskokem Rindt a byl to jeho vůbec poslední triumf v F1, aniž to kdokoli mohl tušit. Na dalších šest let se „efjedničky“ přestěhovaly opět do pohoří Eifelu a Hockenheimring čekal. Čekal až Lauda projde ohnivým infernem, aby zaujal místo po legendě a začal budovat tu svou vlastní. Přitom přes veškeré moderní a progresivní pojetí trati, jíž dominoval především vnitřní Motodrom, tedy úsek viditelný z hlavní tribuny celý bezezbytku, měl na svém kontě černé kříže – tím nejdiskutovanějším byl bezesporu Jim Clark, jehož život vyprchal při závodě formule 2 v úseku zvaném Krabbenspitze. Ten jako mnoho dalších úseků už najdeme jen ve vzpomínkách, literatuře či pláncích. Paradoxem je, že Clark neměl vůbec v Německu startovat, ale rozpory Chapmana s Fordem zapříčinily, že došlo k výměně podniků, což se pro dvojnásobného mistra světa F1 stalo osudné. Také Patrick Depailler nalezl smrt v obávané Östkurve (1980) při předzávodním testu a jeho skon provází nemálo otazníků. Třeba i ten, zda by měl šanci na přežití, kdyby už v zatáčce byly nataženy záchytné ploty. Francouz se svým týmem tu bohužel byl příliš brzo, už týden před závodem. Naposledy tu také usedl do kokpitu Markus Höttiger, velká rakouská naděje, pro nějž život skončil podobně jako u Clarka v závodě F2 poté, co ho po kolizi trefilo do přilby kolo utržené z vozu Dereka Warwicka.
"Gratuluju, brácho, já jsem rád, že mám hlavu celou," mohl říkat v roce 2001 Michael Schumacher bratru Ralfovi, který Grand Prix na Hockenheimringu vyhrál.
Pootevřeme-li bohatou knihu historie této trati, která byla vždy na kordy s Nürburgringem, a tato rivalita se stále nemění, najdeme tu mnoho událostí, při nichž mrazilo v zádech, tajil se dech nebo také lehce zacukalo v koutcích. Vedle mnohokrát zmiňovaného incidentu z roku 2000, kdy si to podél trati štrádovala postava v pláštěnce, z níž se vyklubal propuštěný – a tudíž řádně zhrzený exzaměstnanec Mercedesu s cílem to bývalému živiteli řádně osolit. Zajímavé je, že si ani dlouho nepobyl ve vězení; mannheimský soud se spokojil s kaucí ve výši 945 $ a nechal tohoto „hrdinu jednoho okamžiku“ přemýšlet nad tím, čeho vlastně dosáhl. Méně už se připomíná vážná nehoda Jeana Alesiho ve stejném roce, který kolidoval v tehdejší třetí šikaně (nesoucí později Sennovo jméno) a následky životu nebezpečné rotace cítil ještě tři dny poté, kdy ho sužovaly silné závratě. Nelze také vynechat rok 1994, kdy se Jos Verstappen mohl cítil podobně jako Jan Hus v Kostnici – při tankování se vzňal jeho benetton a kromě pěti mechaniků si drobné popáleniny připsal na účet i holandský pilot. A Benetton se dlouho třásl, zda vůbec v té sezóně setrvá v závodním poli. Nakonec byl spasen zajímavou právnickou kličkou: „Tým pravidla nedodržel, ale zároveň je zásadně neporušil.“ Inu, Flavio Briatore dokázal leccos, tentokrát v roli samotného šéfa italské stáje. Hodně lidí si určitě vzpomene i na letecký den Michaela Schumachera a Luciana Burtiho v roce 2001, kdy ferrari posloužil za odpalovací rampu pro Brazilcův prost. Proti tomu byl letošní Massův kotrmelec spíše rozcvičkou. Schumacher měl vůbec na domácí půdě nesmírně velký, až fanatický obdiv – když mu v roce 1994 v tréninku neuvolnil Coulthard dostatečně rychle trať, létaly z tribuny jeho směrem rachejtle. A zdá se skoro neuvěřitelné, že v témže roce - to se Schumi výrazně blížil svému prvnímu titulu - tu týden před závodem kempovalo 40 000 lidí. Letos k naplnění tribun nestačily ani poměrně razantní slevy na vstupném.
Rozloučíme se připomínkou pěstního souboje mezi Nelsonem Piquetem a Chilanem Eliseo Salazarem (1982), jejichž incident v Östkurve si Brazilec vysvětlil po svém. Kdyby tehdy Salazar neměl na hlavě přilbu, dost možná by mu Nelson zasadil úspěšné k.o. I tato boxerská vložka se odehrála v Östkurve, tedy v místech, která při přestavbě v letech 2001-2002 vzala zasvé. Ostatně názory na radikální změnu trati se často štěpí: jedni tvrdí, že zkrácení a vypuštění rychlostní pasáže odebralo Hockenheimringu jedinečnost a zbavilo ho charakteristického rysu. Oponenti této teorie namítají, což zmínilo i televizní studio, že trať je dramatičtější, přehlednější a vyžaduje větší míru jezdeckého umění. Těžko říci – starý „Ring“ byl podstatně choulostivější na vyladění vozu a souboje před šikanami přinášely nemálo napětí. Fakt, že vozy „zmizely v lese“ a pak byly vidět jen na Motodromu, nelze brát jako zásadní argument pro změnu – obdobné to je na všech tratích (jen bez toho lesa), pouze intervaly jsou rozdílné. Každopádně nemá smysl příliš řešit onu přeměnu – došlo k ní a stará část Hockenheimringu už prostě není. Ostatně, pamatují si ji už jen tři poslední mušketýři – Jenson Button, Kimi Räikkönen a Fernando Alonso. A jen prostřední zmíněný jel na značce, která přes různé peripetie ještě působí ve startovním poli. Určitě si vzpomenete, o jaký tým jde.
Jenson Button patří ke třem pilotům, kteří ještě aktivně pamatují "dlouhý" Hockenheimring. Snímek ho zachycuje při Grand Prix Německa 2000.
Letošní závod přinesl několik dramatických soubojů, ovšem opět spíše plynoucích z rozdílně pojaté strategie, něco odlétnuvších úlomků, které se třeba za Spitzkehre povalovaly poměrně dost dlouho (a tuším, že šlo o segment Räikkönenova spoileru), hořící Kvjatův vůz a jeho následné zamaskování do hasicího prášku a několik jezdeckých chyb. Nico Rosberg si mohl vychutnat svůj první domácí triumf – i když se prostě pořád nějak nemohu smířit s jeho německou příslušností a často mi v souvislosti s jeho osobou skáče na jazyk Finsko. Pokud by ctil vlast svého otce, měli by zástupci Země tisíce jezer tandem snů. Jenže už Keke Rosberg pojal Německo jako svou druhou domovinu, proto se mohou z úspěchů radovat fanoušci hovořící jazykem Goetha či Schillera. Nico odjel závod v dovolenkovém módu a velice záhy bylo jasné, že ho o triumf může připravit jen nešťastná shoda okolností.
V doprovodu Niki Laudy fandil i čerstvý fotbalový mistr světa Lukas Podolski. Ale komu ve startovním poli držel palce agentury zatím neuvedly...
Pozornost se tedy zaměřila na dvě události, široce komentované napříč spektrem fanoušků F1. Bod první: volíš Losnu nebo Mažňáka? Převedeno do řeči formulové – je vinen Felipe nebo Kevin? Massa nasadil mediální páky a ze svého pohledu spravedlivě nahněván nenechal na Dánovi nit suchou. Šalamounsky to vyřešila bezpečnostní komise – a v tomhle směru jí asi bude kdokoli něco vyčítat. Možná největším problémem někdy je, že piloti v souboji neznají pojem, který kdysi pronesl Regazzoni v Monacu 1979, když vzdal útok na Schecktera, skýtající mu poslední šanci na vítězství: „Raději druhé místo, než hromadu šrotu!“ Je jasné, že v postartovní mele se někdy orientace hledá hůř, nelze také říci, kdo měl co udělat se stoprocentní přesností, ale možná to chtělo se zbavit přehnaného optimismu a polechtat brzdový pedál. Jedním dechem je ale nutno dodat, že závodnická krev se jen těžko krotí – a dokud bude pilotům kolovat v žilách, budou i incidenty a nelze se jim vyhnout. Takový fotbal a hokej také nelze odehrát bez faulů plynoucích z přemíry snahy. Massa však má, snad i právem, pocit zkušeného veterána, kterému by mládí mělo občas ustoupit – pro žádného otřískaného jezdce není nic příjemného, když ho z trati vyprovodí nováček.
Druhým sporným bodem bylo Sutilovo představení na cílové rovince. Tedy až tak ne docela jeho, jako spíš následná bezradnost pořadatelů a potažmo Charlie Whitinga. I tady se rozpoutala debata, která by evidentně neměla takovou intenzitu, nebýt předchozí nehody v Silverstone. Na jednu stranu lze dát za pravdu názorům, že vůz nebyl v kritickém průjezdném pásmu, ale stačí si vzpomenout na loňskou Grand Prix Německa a Bianchiho marussju (opravdu tím nemyslím utajenou přítelkyni), která se náhle dala sama od sebe do pohybu. Pravda, rovinka na Hockenheimringu se nikam nesvažuje, ale rozhodně se sauber na trati vyskytoval s ohledem na horem dolem proklamovanou bezpečnost až příliš dlouho. Dva vozy vedle sebe by se do zatáčky asi nepustily, signalizace byla v tomto směru v pořádku. Ale mohla přijít jezdecká chyba, špatný odhad a nechci domýšlet katastrofu, kdyby někdo trefil skupinku maršálů tlačících vůz mimo trať. Těžko někdo může říci na čisté svědomí, že se to stát nemohlo. Proberme si posledních deset výjezdů safety caru, lépeřečeno příčiny, proč byl před startovní pole vyslán – a najednou nám Hamiltonovo láteření nemusí za každou cenu připadat jako stýskání ufňukané primadony.
Lewis Hamilton, dotírající na Jensona Buttona, byl v závodě zdravě agresivní, někdy snad až na hranici tolerance. Po závodě dával najevo svou nevoli ohledně rozhodnutí ředitelství závodu při Sutilově nehodě.
Nakonec vše dobře dopadlo, pro fanoušky Mercedesu v tradičním hávu letošní sezóny, ovšem hrdiny s ohledem na vývoj závodu a materiálové podmínky budeme hledat jinde než u třícípé hvězdy. Skutečně milým překvapením je Valteri Bottas, a i když jeho posloupná řada nevyšla, řadí se do tradičně výborných zástupců severské země, kteří přitom prakticky polovinu existence světového šampionátu v této kategorii nic neznamenali. Snad si ještě někdo vzpomene na rozpačité pokusy Leo Kinnunena či Mikka Kozarowitzkyho. Zpět do současnosti: po Valteriho boku září naplno i Daniel Ricciardo a ony pochybné řeči u Red Bullu, zda se vyrovná s novou rolí a odpovědností, mohou nyní působit jako špatný vtip. Vettel tentokrát uspěl jen díky faktu, že Australan musel objíždět kolidující dvojici v úvodu, pro diváky si Daniel s Alonsem připravili skutečně důstojné vyvrcholení závodu, ve kterém nakonec nebylo až tak podstatné, kdo byl úspěšnější. „Fackovací panák“ Räikkönen stejně jako Massa, při jehož dvou karambolech se mi vybavily podobné osudy Hunta (1973) nebo Regazzoniho (1977), kdy ve dvou závodech po sobě ujeli pár desítek či stovek metrů, asi neusínali s klidnými myšlenkami, a Vettel své odvážné tvrzení třeba někde v koutku koriguje.
Jedna z těch rušnějších chvilek německé Grand Prix aneb otloukánek Räikkönen v mlýnici mezi Vettelem a týmovým kolegou Alonsem.
Ještě zaskočíme na „Ring odvedle“, tedy ten maďarský, a pak nás čeká formulová dovolená. Nechci být špatným prorokem, vlastně nehodlám být vůbec žádným, ale mám dojem, že závod před pauzou jen potvrdí stávající stav a my si můžeme v onom měsíci klidu prokombinovat, zda to vyjde Hamiltonovi nebo Rosbergovi. Ostatní šance se mi zdají, s ohledem na okolnosti kolem panující, poněkud nepravděpodobné.
