Maďarsko bylo - přiznejme si to nebo ne - v historii F1 zvláštním bodem. Jak už jsem uvedl ve stati o socialistické formuli (článek najdete zde), konečně padlo nesmyslné tvrzení o mrhání lidským i technickým potenciálem ve službách kapitalistických koncernů kryjících motorsportem své skutečné aktivity. Najednou jsme mohli po několika hodinách vyskočit z auta/autobusu/vlaku, to záleželo na verzi dopravy a zaslechnout onen úžasný řev motorů. Pravda, na stráni proti boxům ještě nebyla zastřešená tribuna a dobu před závodem i při něm jsem proseděl zavrtaný zadkem v dolíku. Na hlavě nefunkční sluchátka Tesla ARF 115 s náušníky, před sebou například René Arnouxe, strojícího se do "práce" a také trable Adriana Sunera Campose v první fázi závodu. Z "Hungároše" jsem odjížděl naprosto zdrcen, protože můj tehdejší favorit Nigel Mansell ztratil pět kol před cílem matici kola a musel zastavit. Psal se rok 1987 a já viděl svou první Grand Prix naživo...
Připomínat, že původně měl okruh vést slavným budapešťským Vidám parkem nebo některé nehody, ať to byla Sennova kolize s Nanninim (1990 - video tu je z ryze nostalgických důvodů) či Schumacherovo upadlé zadní křídlo a děsivý let z trati (1992), už by bylo pro zdejší čtenáře poněkud únavné. Přesto mě vždy překvapilo, že tato trať, považovaná za předem odsouzenou k záhubě, přežila mnohé slavnější konkurentky. Je pomalá, špatně se tu předjíždí, ale naši bývalí jihovýchodní sousedé ji dokázali uhájit. Nakolik jim k tomu pomohl Ecclestone, to je věc vedlejší. Pro nás bylo zásadní, že nám v dosahu zůstala F1, byť se časem zbavila nálepky "za železnou oponou".
Možná by bylo zajímavé vyprovokovat tu debatu na téma Moje první Grand Prix bez televizní obrazovky. Pamatuju si na sílu diváků, mezi nimiž byli samozřejmě zasloužilí matadoři, ale také stovky těch, kteří využili pobytu na stráních Hungaroringu k pořízení tolik kýžených karimatek. Maďarští obchodníci velice promptně zareagovali na zájem především Čechoslováků a hojně se zásobili. Pravda, cesta autobusem tam a zpět během 24 hodin byla poněkud únavná, ale zase to mělo ten půvab, že jsem dorazil do klidu domova a v nočních hodinách ještě mohl shlédnout v televizi záznam toho, co jsem viděl odpoledne.
Pamatujete? Heikki Kovalainen vyhrál v Maďarsku svou jedinou Grand Prix v kariéře | foto: Lotus F1 Team
V Maďarsku by vlastně mělo být povinné nevyhrávat, pokud chce pilot získat titul mistra světa. Protože od roku 2004, kdy tu vyhrál Michael Schumacher, všichni následující vítězové na konci roku museli konstatovat, že maďarské vavříny jsou Pyrrhovými. Ovšem takový Hamilton si z toho nic nedělal a triumfoval tu už posedmé. Že je jednoznačným rekordmanem, to není třeba zdůrazňovat, teď je jenom otázkou, zda dokáže ono maďarské prokletí zlomit. V počtu pole-position musí Lewis čekat ještě do příštího roku, zda se vyrovná Michaelu Schumacherovi, zatímco v počtu nejrychlejších kol mohl stanovit nový nejlepší výkon Kimi Räikkönen - bohužel pátý nejlepší čas v závodě propásl o 0,280 vteřiny.
Letní pauza určitě přinese uvažování, hodnocení a zkoumání možností dvou největších rivalů. Můžeme se na danou problematiku dívat z hlediska předchozí sezóny, jenže tam to byl právě Vettel, kdo po výhře v Maďarsku vedl šampionát o 14 bodů a po prázdninách už jenom vytrvale ztrácel. Jak si někdo rád hraje s odkazy na předchozí šampionáty, jiný zase zkoumá počet pravděpodobnosti, já osobně tyto prázdniny věnuji zkoumání archivu a hledání témat, která jsou i přes obrovskou informovanost ohledně F1 tak trochu bílými místy. Za těch dvacet let, co publikuji o F1 a během patnácti sezón, kdy jsem se pustil - vlastně zpočátku poněkud nedobrovolně - do svého pojetí komentáře jednotlivých závodů, dění kolem F1 a dalších myšlenek, jsem dospěl k názoru, že Formule 1 je oblast natolik rozsáhlá a stále překvapující, že je vlastně bezedná.
Je zvláštní, kolik pilotů už přede mnou defilovalo. Zažil jsem vzestupy a pády týmů (Brabham, Ligier a vlastně i Williams), tragédie a triumfy (proto jsem tak nazval svou první knihu) a potažmo s tím vším i spoustu zajímavých lidí i nepříjemných situací. Občas to byly chvíle smutné, kdy mi ani nebylo sděleno, že o mé služby už nadále není zájem, vystřídaly je pak okamžiky milé, kdy mi byl poskytnut azyl. Především mě ale - zcela ješitně, to přiznávám - těšil zájem a podpora fanoušků, z nichž jsem s mnohými diskutoval, několika se i sešel a s dobře známou partičkou se každoročně vídáme u obětavého hostitele Odina v Hříměždicích (aniž bychom se vrhali do třicetimetrové hloubky v místním skalním amfiteátru).
Pamatujeme toho opravdu dost... | foto: Jaroslav Vehrle, F1NEWS.cz
Tím bych také rád navázal na debatu pod předchozím paddockem. Je možná pro někoho nestravitelné, že si dovoluji na zdejším webu prezentovat svoje názory, na což jako seriózní autor nemám mít právo. Konkrétně diskutující airwar1939 mi tuto skutečnost vyčetl. Možná by bylo dobré se právě ohlédnout do historie a připomenout, že to byli právě čtenáři, kteří si Paddock po krátké odmlce opět vybojovali. Nikomu v něm nechci nic podsouvat, jen si občas dovolím připomenout něco pozapomenutého, okomentovat situaci a navodit tak atmosféru sdílení názorů. Připomínám, že na ten jediný a správný nemám patent, pokud možno nejpřesnější fakta si schovávám na profilové články a chystanou exkurzi do světa neúspěšných pokusů o vstup na pole Grand Prix. A ještě jednou bych dodal, že většina solidních webů mají svou rubriku, kterou vedou jako komentář určitého autora. Komentář není hodnocení faktů, pokud má někdo tuhle potřebu, ať si vyhledá report ze závodu. Už patnáct let si s fanoušky o F1 povídám a je pro mě potěšením, že 99 % tuhle komunikaci chápe přesně tak, jak jsem zamýšlel.
Předvídat v tuhle chvíli, jak se bude vyvíjet šampionát - krátce poté, co jsme vstoupili do jeho druhé poloviny - je silně ošidné. Při vzpomínce na Niki Laudu a jeho další zdravotní peripetie se mi maně vybavuje rok 1976 a první srpnový den. Do té doby nikdo nepochyboval, že Rakušan obhájí titul s naprostou převahou. O jeho nehodě se popsalo mnoho papíru a uložilo ještě více kilobytů textu. Probíralo se všechno možné, počínaje jezdeckou chybou přes technické selhání, ke slovu přišel dokonce kondiciogram, který na onoho 1. srpna hlásal Laudovi kritický den (František Koudelka v Jáchymovi, co ho má hodit do stroje by mohl vyprávět) až po spiknutí mafie, které se vůbec nelíbilo, že Ferrari dominuje. Vše mělo svůj půvab a my to jako kluci hltali, abychom pak na lavičkách po fotbalovém mači usedli do "diskusní skupiny" a předháněli se ve svých znalostech, načerpaných z tehdy socialistických periodik. Byl jsem při tom a pečlivě hledal v novinách každou zmínku o tom, jak na tom Niki je. I když moje sympatie měl tehdy jeho týmový kolega Clay Regazzoni.
Doufám, že se tu po oněch polovičních prázdninách setkáme v plné síle a nadšení, abychom se přesvědčili o tom, zda naše pohledy na další část šampionátu byla odpovídající nebo bohapustým přáním. Na debaty, názory, připomínky a v neposlední řadě inspiraci pro další články. Mně potěší, pokud Paddocku zachováte přízeň a nadále spolu budeme moci sdílet onu přízeň Formuli 1. Snášejte vedro tak, jak se vám podaří a ať vám vaši favorité na poli pilotů i týmů dělají - pokud možno - radost.
http://youtu.be/BlzpMLTGo4o?t…
