Osobně jsem se vždy podivoval známému citátu Le Roi est mort, vive le Roi! Překládat výrok, jenž nejspíš poprvé zazněl v roce 1422 (ovšem jako většina tvrzení má i své odpůrce), by možná bylo dehonestující, ale ne každý plynně hovoří francouzsky. Já si myslím, že citát Král je mrtev, ať žije král! nevystihuje v mnoha případech, kdy je užito, onen význam mu přisouzený. Jestliže se budeme klonit k jednomu z výkladů, že trůn nesmí být nikdy bez vládce, pak jsme ho v F1 neměli celých 329 dnů bez vládce. Ne že by to byla záležitost nějak nová, neboť známe ročníky 1952 (Fangio do sezóny vůbec nenastoupil), 1959 (obhájce Hawthorn ukončil kariéru), 1971 (Rindt získal v předchozím roce titul in memoriam), 1974 (Stewart skončil se závoděním), 1993 (Mansell po rozporu s týmem odešel závodit do USA), 1994 (Prost podruhé odešel z F1) – ve všech uvedených letech panovalo z tohoto hlediska v F1 bezvládí. Shodněme se tedy na Le Roi est parti, vive le Roi!
Dohady o tom, kdo si titul zaslouží a proč bychom mohli označit za bezpředmětné. Vzpomínám si na dalekosáhlou debatu o tom, že by se Keke Rosberg nikdy nestal mistrem, nebýt tragédie týmu Ferrari, jenže osudové okamžiky k dennímu životu prostě patří. Stejně tak totiž můžeme argumentovat, co by se stalo, nebýt kolize v Singapuru. Když už se pohybujeme ve světě rčení a citátů, pak jeden praví – štěstí přeje připraveným. A nebude asi náhodou, že Mercedes za celý ročník 2017 v rozhodujícím, tedy závodním režimu vykázal jednu jedinou chybu u obou vozů. Když k tomu přidáme i piloty, kteří se dokázali vyvarovat kolizí a jezdeckých nepředložeností, těžko se mohl stát mistrem světa někdo jiný. Na nástrahu v podobě otázky jaké šance měl Bottas lze reagovat poměrně jasně – nový tým vyžaduje jistou adaptaci a pochopení jeho běhu. Valtteri samozřejmě nebude hned od počátku mít řeči poraženecké, ale jeho šance by rostla úměrně s chybami Hamiltona – a ten je nedělal. Zvládl i několik kritických situací, kdy se musel dostávat do hry ze zadních pozic, což jenom dokazuje, že titul je v dobrých rukou. Zda i ve správných, to nechť posoudí příznivci. Osobně si myslím, že i ti, kdož Lewise „nemusí“, s chladnou hlavou přiznají jeho kvality.
Ferrari je kapitolka oblíbená a čas od času se opakující. Namátkou mi vypluly na mysl roky 1974 1983 nebo 1985 (ale bylo jich rozhodně víc), kdy koník přestal řehtat a začal funět. Na finiš se mu nedostávalo sil. Nelze přehlédnout, že Maranello se vzepjalo a Hamilton místo komfortního tahu na branku musel hlídat, co se mu děje za zády, a občas i před nosem. Ale nemohl jsem se místy zbavit pocitu, že ten „malér“ ze strany rudých ořů přijde. Možná to budete brát jako dokazování ex post, neboť po prohrané bitvě je každý generálem, ale něco mi u Ferrari chybělo. Asi bych to nazval schopnost dotírat na Mercedesy kdekoliv a kdykoliv. Pořád bylo vidět, že jsou trati, které Ferrari sedí, ale na ostatních měl občas potíže se poprat i s Red Bullem. Proto šampionát dopadl tak, jak dopadl.
Čas pádí jako zběsilý a občas se až zarazíme, co všechno už je za námi. Já si při Grand Prix Monaka uvědomil, že to bylo právě 45 let, kdy jsem náhodou pustil televizi a viděl jakási podivná auta v ulicích města. Nebudu to dramatizovat, předtím jsem viděl taková vozítka v časopisech, jak jsem psal ve stati o socialistických periodikách, byla k vidění v Ohníčku, Pionýrské stezce, Sedmičce pionýrů, ABC, VTM a mnoha dalších (ty však byly dětské duši méně dostupné). Řešili jsme tehdy s vrstevníky mnoho témat, jenže jak to bývá, po dramatické sezóně 1976 to „pány kluky“ většinou pustilo. Připouštím, že byly chvíle, kdy to vypadalo na zánik velké historie, dominoval jeden tým či pilot a komu by se chtělo koukat na něco, u čeho víte, jak to dopadne? Po chudých létech přišla bohatá, kdy jsme nemohli vstát od obrazovky ne do posledního závodu, ale do posledního kola a doslova posledních metrů. A čím víc jsem si vybavoval tyhle Zlaté okamžiky F1, zároveň jsem litoval, kolik z fanoušků se podobné zážitky vůbec nedozví. Jistě, existují záznamy, k nimž je díky mnoha sociálním sítím dobrý přístup, jenže když nevíte co a kde hledat, tak máte většinou smůlu. S výchozí informací někdo někde boural, ale nevím, kdo, na čem a kdy se daleko nedostanete. A protože jsou lidé, u kterých je od myšlenky k činu podstatně kratší dráha, doputoval jsem až do světa literatury. Pokud se najdou „odborníci“ s názorem, že historie je mrtvá a nezajímavá, dovolím si opět sáhnout k citátu, už dříve použitému a stále živému a dokazujícímu svou pravdu: „Koho nezajímá historie, těžko v přítomnosti udělá něco kvalitního“.
S tím se pojí i otázka o budoucnosti F1 jako takové. Ozývají se fanoušci, připomínky začínají mít i týmy. Gene Simmons, baskytarista skupiny Kiss kdysi na otázku, zda jejich make-up je klíčem k úspěchu trefně poznamenal: To je jenom poleva na koláči. Když je základ sám o sobě špatný, tak ho nijak nezachrání. Což se dá přenést i do F1. Diváky především bude zajímat dění na trati stejně jako všechny příznivce u dalších sportů. Drtivá většina chce vidět góly, souboje, propracované kombinace, techniku jedinců i přemýšlení. U motorsportu je to stejné. Sice jsou lidi, kteří se kochají pohledem na ladné linie vozů a jsou u vytržení z technického řešení. Ale kvůli tomu nemusejí chodit na závody, stačí pro ně uspořádat něco ve stylu Jochen Rindt Show blahé paměti. Mám za to, že závodní vůz už z titulu, který má, by měl závodit. Jistě, akce pro fanoušky před závodem, okázalé divadlo pro masy, to je také řešení, ale spíš pro ty, kteří přijdou jednou a pak už ne. Svého času jsem dostal vynadáno, jak příkře jsem zhodnotil film Rivalové (Rush, 2013). Momentálně se mi přístup nových majitelů k F1 jeví podobně. Přiveďme do ochozů lidi, kteří se budou bavit – a je jedno, jestli zrovna sedí v ochozech NHL, NBA, na SuperBowlu nebo F1. Hodně mě pobavil názor, že podobně lze například přilákat do ochozů při fotbalové lize divačky – vyberte 22 chlapů, kteří budou odpovídat jejich gustu a nechte je běhat v trenýrkách po hřišti. Co na tom, že neumí hrát fotbal, dámy budou ze všeho auf. A platí i vice versa. Jenže má F1, se svou tradicí, potřebu se takhle podbízet?
Ozvou se ti, kteří budou poukazovat na technické vymoženosti, sledování a podobně. Digitalizace tu je a tvářit se, že neexistuje, to nejde. Jenže pořád ještě platí, že vyhrává, nebo by aspoň mělo, závodění. Co nám je platné sledovat efektní záběry na jednotlivá auta, když jedou deset metrů od sebe a kromě jedné či dvou výměn se nic jiného nestane? Existuje určitě mnoho nápadů, jenže je třeba brát na vědomí, že F1 je obrovský obchod a běh na dlouhou trať nikdo nechce. Existuje nějaká cesta ven?, jak zpívá ve svém slavném songu All Along The Watchtower Bob Dylan (nebo i Jimi Hendrix)? Těžko říci, protože zabředávání do různých experimentů stálo F1 hodně prestiže a sil.
Nechci všechno svádět jen na novou, technicky zhýčkanou generaci, která prostě nemá ten odstup v podobně nadšeného shánění informací, té radosti o nových poznatcích, k nimž vedla mnohdy strastiplná cesta. Není její vinou, že má všechno prakticky bez práce přímo před sebou, a jen málokdo řeší takové primitivní otázky, zda je všechno správně. Na internetu kolují miliony snímků, u kterých jsou špatné popisky, stovky stránek, kde se píší nesmysly opsané odjinud – ale to málokdo řeší. Vyhmátnout skutečné příběhy, doladit je a ověřit stojí čas a proč by si s tím někdo dával námahu.
Což jsou další dva faktory, které hrají možná zásadní roli. V tomto směru se mi velice líbila aktivita jednoho z tradičních přispivatelů uspořádat sraz Fanoušků F1. Jistě, nemáme takové šance jako nejmenovaní jedinci, kteří si mohou podobnou záležitost zpropagovat a zajistit jinak. Co ale na takové akci těžko najdete, je právě onen fandovský duch. Jaké potom bylo rozčarování, když na podobný plánovaný sraz dorazily jen drobty široké obce příznivců. Hledám důvody, co odrazuje. Vzdálenost? Myslím, že jednou za rok pořádáme cesty daleko delší. Časová náročnost? Když o něčem víte cca půl roku dopředu, dá se leccos zařídit. Nemoci? U někoho bychom mohli říci, že se proslaví v medicíně, protože objevit chorobu, která se pravidelně vrací po roce ve stejnou dobu je unikum. Přitom kdo by dorazil, mohl by nejen poznat lidi, kterým F1 něco říká a vyměnit si názory u dobrého jídla a pití, ale také by mohl získat naprosto unikátní materiály, které se jen těžko objeví někde jinde. A určitě bychom i my v redakci měli víc podnětů k práci, kterou se vám snažíme přiblížit váš oblíbený sport.
Není náhodou, že poslední psavý paddock jsem věnoval tomuto tématu. Někomu tím možná budu připadat únavný, ale F1 je oblast, která skutečně není jen sledováním honění aut pořád dokolečka. Má svůj život, dostatečně silný a zajímavý, aby překvapovala a zaujala. To je také jeden z důvodů, proč o ní píšeme a chceme odkrýt tajné komnaty ostatním – nebo se s nimi podělit o jejich poznatky a objevy. Vím, že ne vždy to vyjde podle předpokladů. Příkladem budiž i chystaná publikace o Clayi Regazzonim. Nejde až tak o to, že po poněkud komplikovaném jednání o fotografiích jsem náhle byl postaven před fakt, že jejich cena se zvýšila čtyřnásobně. Spíš do věci vstoupily problémy technické, protože už hotová knížka se bude muset kvůli specifickým požadavkům tiskárny graficky předělat, aby vůbec vypadala k světu. Ale vše zlé je k něčemu dobré – díky Marku Ostrému se mi podařilo navštívit bývalého závodníka Jiřího Bergra, který se s Clayem osobně znal a publikaci obohatil jedinečným svědectvím, které z českého vydání knihy určitě udělá přitažlivý kousek. Ale to už nechám na posouzení těch, kteří se rozhodnou ji vlastnit – i když o něco později, než jsem předpokládal.
Do vánoc ještě pár dní zbývá, ale znáte onen shon doprovázený obavami, že jste na něco zapomněli a při přepočítávání balíčků pod stromečkem s hrůzou zjistíte, že je jich nějak málo. Pro mě byl závěr roku ve znamení určité únavy způsobené i faktem, že se mi připomínají absolvované roky a to dosti nevybíravým způsobem. Nicméně v rámci hodnocení sezóny 2017 bych rád poděkoval všem – za projevy přízně i slova povzbuzující, za připomínky a postřehy, anžto „Nobody’s perfect“ jak pravil Osgood Fielding III ve film Někdo to rád horké, a stejně tak i za nějaké to vynadání, které člověk potřebuje, aby se snesl z výšin a uvědomil si, že je tvor omylný. Já chci věřit, že těch přešlapů bude co nejméně a vám přeji – jak s oblibou říkám – bohatého Jesuse a upřímné těšení na další martyrium s F1. Nikdo nás nenutí, abychom se na ni koukali a nadávali, že se nic neděje, ale přesto většina z nás to zase a znovu udělá. Možná proto, že kdo si tuhle sportovní oblast jednou oblíbí a zamiluje, asi už ho to nepustí. Vím, co píšu, vždyť jsem o něco výše přiznal, že u mě tahle vášeň trvá necelé půlstoletí.
S přáním všeho, co si přejete se těším na shledanou – a třeba nejen u článků na F1NEWS.cz.