Vodou zalitá trať a dešťová clona jsou vždy záležitostí krajně ožehavou a existují závody, kterým právě extrémní podmínky dodají punc výjimečnosti. Ovšem zdaleka ne vždy jednoznačný. Od oslav k zatracení vede velice krátká cestička a stačí opravdu málo, aby se vše zvrtlo nesprávným směrem. Případů zaplavených závodů známe dost a je zajímavé, že mnohokrát se díky tomu vyprofilovala významná osobnost. V minulosti měl svět F1 své "rainmastery" nebo "regenmeistery". Zvláštní třeba bylo, že jako specialista na mokrou trať byl označován Jacky Ickx, přestože Belgičan se v závěru své kariéry svěřil, že mu tyto podmínky příliš nevyhovují.
Připomínat Grand Prix Monaca 1984, kdy si o hodně velkou pozornost řekli Ayrton Senna a Stefan Bellof, je asi zbytečné, psalo se o ní mnohokrát, přesto se dodnes vedou spory, zda by Senna dokázal vyhrát, kdyby právě Jacky Ickx v roli ředitele závodu neodmávl předčasně konec (dokonce se tehdy tvrdilo, že příkaz vydal Jean-Maria Balestre, aby vyhrál francouzský pilot, což byl totální nesmysl, už jenom proto, že později dostal Ickx od Balestra pokutu a nesměl v Monaku ředitelovat). Pak tu byly jiné dramatické vodní bitvy, v nichž hrála prim taková Austrálie, ještě na trati v Adelaide. V roce 1989 tu byly podmínky takové, že Piquet po závodě prohlásil: "Jestli dorazíme do cíle nebo ne, záleželo jen a jen na náhodě. Jeli jsme poslepu, podle sluchu. Když jsem slyšel, že ten přede mnou řadí dolů, udělal jsem to taky. To bylo jediné znamení, že přijde zatáčka." Tedy podmínky dost podobné těm, které jsme viděli na Interlagosu. Ale řeč je o hrdinech a třeba takový Ayrton Senna, který v Donningtonu 1993 měl před sebou tři piloty, kteří rozhodně nepatřili mezi snadné soupeře: Alain Prost, Damon Hill a Michael Schumacher ho v prvním kole nedokázali zastavit v jeho úchvatné jízdě. Pravda, podmínky na britské trati nebyly tak svízelné jako letos v Brazílii, ale Sennův výkon zasluhuje absolutorium. Ostatně, podívejte se sami.
V Brazílii dokáže pršet opravdu vydatně a pak se občas nezbývá než modlit, aby se všem kolem vás podařilo zavčasu zmizet a nedostali se do vaší blízkosti. Těch případů je opravdu víc než dost, počínaje zmoklým závodem v roce 2003, kdy se v dnešní Senna Esses naštosovala podél svodidel hezká řádka monopostů včetně takového esa, jakým byl Michael Schumacher. Do pasti vlétl také čtyřnásobný mistr světa Alain Prost, dokonce opakované, když v roce 1992 na zaplavené rovince zaregistroval před ním se točícího Christiana Fittipaldiho a ve smyku si o jeho minardi urazil příď. Další moment se sice odehrál v Jacarepagui a jeho aktéry byli Pironi a Prost; i ten ilustruje záludnosti závodu v mokrých podmínkách. Bez varování se vám najednou v "kufru" objeví nezvaný kolega a vy můžete udělat za vlastním snažením smutnou bilanci.
Tím se dostáváme k věčnému soupeření São Paula a Rio de Janeira. Když se konečně Brazílie prosadila do kalendáře F1, zejména díky Wilsonu Fittipaldimu sr. drželo nejbohatší a největší město Latinské Ameriky pevně otěže v rukou. Jenže ambiciózní a dravé Rio odmítlo setrvalý stav a první varování přišlo v roce 1978, kdy Jacarepagua uzmula Grand Prix poprvé pro sebe. V dalším souboji, kdy bne vždycky panovaly zrovna férové prostředky se od roku 1981 jelo dalších devět Grand Prix právě v Riu. Interlagos mezitím prošel zásadní úpravou, která dodnes dělí jeho fanoušky na dva tábory. První, postupně slábnoucí, hodnotí zkrácení okruhu jako svatokrádež, "vykastrování tradice" a ztrátu atraktivity, protože velice členitá a zajímavá střední část de facto přestala existovat. Zastánci zase argumentují faktem, že kdyby k podobné reformě nedošlo, nejspíš by nadále vládli činovníci z Jacarepagui. To lze jen těžko posuzovat, protože tento okruh se už dnes řadí do kategorie vzpomínkových - v roce 2012 byl srovnán se zemí a na jeho místě dnes stojí Parc Barra, v jehož areálu byla umístěna sportoviště LOH 2016. Některé prameny tvrdí, že se Rio prosadilo do kalendáře především díky Nelsonu Piquetovi - nechci nikomu brát jeho iluze, ale když se závod F1 jel v roce 1978 v Jacarepagui poprvé, Nelson ještě ve startovním poli nebyl. Rozhodně tedy nelze tvrdit, že se úřady rozhodly postavit dráhu kvůli jeho stoupající hvězdě...
Vypočítávat všechny kolize, karamboly a zvláštnosti Interlagosu by představovalo poměrně dost dlouhý seznam. Počínaje třeba dost ošklivě vypadající nehodou kvarteta Brundle, Irvine, Bernard a Jos Verstappen v roce 1994, kdy otec letošního hrdiny se svým benettonem předvedl nedotažené salto přes Brundleův mclaren a Irvine za svůj nebezpečný manévr, který stál na počátku Josových problémů, vyfasoval tři závody natvrdo (tedy původně dva, třetí mu apelační komise přidala po odvolání). Jos Verstappen podruhé v hlavní roli figuroval o sedm let později, kdy došlo k pověstné kolizi s Juan Pablem Montoyou, o jejímž viníkovi se také dlouho vedly debaty a obviňovalo se ostošet (Williamsy pak do dalšího závodu měly v prvním tréninku na zadním křídle tabulku s nápisem Keep the Distance). A určitě si vzpomeneme na rok 1977, kdy mechanici po závodě prohlíželi v depu havarovaný ensign Claye Regazzoniho a u stále horkem sálajícího motoru našli metrového zeleného hada. Agentury tehdy neuvěřenily, jestli byl nebo nebyl jedovatý...
Letos se vedly hned několikeré názorové spory, co vlastně s Grand Prix Brazílie - myšleno z hlediska rozhodování, za ji jet nebo ne. Není třeba zdůrazňovat, že jde vždy o určitou sázku do loterie, třebaže tohle srovnání nevystihuje plně odpovědnost těch, kteří pošlou piloty na trať nebo je shromáždí v boxech. Nelze jako výpovědní hodnotu brát vyjádření některých jezdců, například Hamilton si mohl co do výhledu celkem libovat, protože až na opozdilce před ním nikdo nebyl. Maně se v tomto směru nabízí jedno srovnání s francouzskou Grand Prix 1979 v podobě souboje René Arnouxe a Gillese Villeneuva. Kdyby se ti dva v tvrdém souboji kolo na kolo dostali do "klinče" a skončili na svodidlech, zcela určitě by se mluvilo o nezodpovědnosti, lehkomyslnosti až hazardérství. Jenže se to nestalo a Francouz s Kanaďanem byli oslavování za skvělý souboj a náležitou show pro diváky. Brazílie dopadla jak dopadla - i proto se přes zdvižený prst o ni hovoří v superlativech. Jak ale bylo uvedeno v diskusi - stačilo málo, aby Ocon trefil na cílové rovince rotující ferrari Kimi Räikkönena a místo oslavné ódy na statečnost pilotů a citlivého rozhodnutí vedení závodu bychom louskali tvrdé odsouzení odpovědných, které vrhlo muže za volantem do neúměrného nebezpečí.
All is well, that ends well, jak se praví v kolébce motorsportu, což je ekvivalent našeho Konec dobrý, všechno dobré. Že ony čtyři zásadní karamboly skončily šťastně je dílem zásluha řízení osudu, zejména v případě Räikkönena, protože tam šlo opravdu o desítky centimetrů. Massova nehoda dokonce vyvolala některé úsměvné poznámky, že když už Felipe viděl marnost svého snažení ohledně kvalitního výsledku, alespoň si připravil svůj farewell přímo proti fanouškovskému kotli. Spíš mi v té chvíli přišly na um dvě myšlenky. Že onen "Felipe z kostí a massa", jak jsme ho jednou pojmenovali v článku dnes už neexistujícího magazínu Tempo! opravdu uzavírá svou bohatou kariéru a předčasné loučení si připravil poněkud zvláštním způsobem právě tady v Brazílii, na kterou může mít velice smutné vzpomínky (rok 2008 ho asi dodnes v srdci ještě zabolí). Možná v tomhle směru leckdo litoval, že Brazílie neuzavírá letošní šampionát. Onen druhý záblesk se týkal mladšího Brazilce jménem Felipe, který ve stínu Massy vlastně dokázal rovněž úžasnou věc. Na voze, o němž se po první třetině sezóny spekulovalo, zda vůbec letošní rok dokončí, Nasr figuroval (pochopitelně s ohledem na dané podmínky) na vynikajícím šestém místě, a nakonec ho možná až tak nemrzelo, že se propadl dozadu. Pořád to stačilo, aby téměř v hodině dvanácté dal svému týmu větší šanci pro konečné zúčtování - a brazilským divákům dal najevo, že jeden Felipe sice končí, ale druhý ho může v budoucnu důstojně nahradit.
Felipe Nasr v průběhu deštivého závodu v Brazílii | foto: Sauber Motorsport AG
Pochopitelně největší ohlas měla Verstappenova jízda. Jakkoli kontroverzní věci tenhle mladík dělá, upřít mu především řádnou dávku sebevědomí nelze. Bez něj by totiž nikdy nemohl jít do tolika soubojů a navíc v nich uspět. Z historie F1 známe některé "stíhací jízdy", ale většina z nich se neodehrála za tak nepříznivých podmínek. Vybavuje se mi například neuvěřitelný výkon Jean-Pierre Jariera v roce 1978 ve Watkins Glenu prosvištěl po závadě z 21. místa na třetí, ovšem před cílem skončil bez kapky paliva v nádrži. Max v sobě kombinuje dostatečnou dávku víry v sebe sama a své schopnosti, nedělá si těžkou hlavu ze zvučných jmen soupeřů a hlavně, má k dispozici kvalitní vůz. Opakovaně se můžeme vracet k otázce, která nejednou padla: jak by se vyvíjel jeho závodní profil, kdyby Daniil Kvjat neprovedl nepředloženost v Rusku. Možná to není varianta až tak vytažená z palce, že by dřív nebo později využil dr. Helmut Marko zaváhání ruského pilota, protože nejspíš u Red Bullu moc dobře věděli, co jim v Toro Rosso vyrůstá za talent. A podobně jako v případě Felipeho a Felipeho nelze než s uznáním poklepat na rameno Carlosu Sainzovi jr. Také u něj by bylo zajímavé srovnat jeho výkony na silnějším voze, protože po odchodu Verstappena - při vší úctě ke Kvjatovi - táhle Toro Rosso k úspěchům především on.
Superlativy týkající se Maxe jsou bezpochyby oprávněné, ale rozhodně by se neměl přehlížet jeden vykřičník - ono 39. kolo, kdy jeho ctižádost dostala drobnou trhlinu. To byla ona pověstná hranice, přes kterou kdyby se Max přehoupl, sklidil by místo pochvaly příliv kritiky podobně jako v obou svých monackých prezentacích. Z toho plyne, že ačkoliv dosahuje Holanďan vynikajících výsledků, ještě pořád potřebuje svým způsobem dozrát. Je samozřejmě hodně mladý, ale F1 už není dávno kolbištěm rozvážných třicátníků, bez ohledu na trvající dohady, zda je nebo není příliš jednoduchá se zčásti mění na něco, co bychom před několika lety nazvali dorosteneckou F1. Verstappen se nyní nachází ve fázi, kdy každý závod pro něj bude nesmírně důležitý - už má nějakou pozici a očekává se od něj určitá úroveň. A přes některá dílčí klopýtnutí se bude muset naučit ještě jedno - připustit, že ani on není neomylný a někdy může být příčinou neúspěchu svého i jiných. Také to patří ke komplexnímu vybavení pilota Formule 1.
Lewis Hamilton se raduje z vítězství v závodě v Brazílii | foto: Daimler AG
Někomu možná bude chybět zamyšlení nad bojem o mistrovský titul, ale to je záležitost natolik detailně až chirurgicky přesně rozpitvaná, že bych jenom opakoval propočty, prognózy a prohlášení. Pochopitelně se může stát, že zrovna Nicův vůz selže v tom nejdůležitějším závodě, jsou tu nastaveny hodnoty technického vybavení. Po psychologické stránce je opravdu těžké hledat pro a proti - o Hamiltonovi se na jednu stranu říká, že jeho pozice ho nutí útočit za každou cenu a Rosberg s ohledem na kvality Mercedesu může jenom kontrolovat situaci. Ale tyhle případy známe například z fotbalu, poslední krok a třeba v souboji s jasným outsiderem je většinou ten nejtěžší. Přesto už se chystají zejména Nicovi fanoušci zahájit velkolepé oslavy, aby se na trůn F1 po Michaelu Schumacherovi a Sebastianu Vettelovi posadil historicky třetí německý pilot. Navzdory Rosbergovu původu, který je nám všem dobře znám.
Chybí poslední krok a také závěrečné dějství jedné etapy F1. Ať už po odmávnutí závodu v Abú Zabí budeme znát novopečeného mistra světa nebo čtyřnásobného šampiona, pomalu se začneme chystat na další zásadní změny, které by nám F1 měla přinést.
