Proto v redakcích některých periodik lidé nedbali na „prohnilost“ královny motoristického sportu a prakticky pravidelně dostávaly tyto články prostor i v místech, která se na první pohled se světem rychlých kol neslučovala. Hodnota takových statí byla přímo úměrná odbornosti periodika, ale i v těch serióznějších se kolikrát komolila jména nebo nekvalitně přebíraly zprávy, ačkoli nemálo autorů mělo přístup ke zdrojům, o nichž se běžnému čtenáři ani nesnilo. A především, neměli jsme „všemocné“ počítače, aby se prostřednictvím vyhledávačů zadalo patřičné heslo a během chvíle jsme si mohli přečíst, co jsme chtěli.
Ostatně, ani dnes, v době vyspělé komunikace, není situace zdaleka tak růžová. Na internetu bohužel existují stránky, jejichž tvůrci volí nejraději metodu Ctrl+C a Ctrl+V a pokud přímo nekradou texty odjinud, přepisují pouze to, co mnozí notoricky znají. Za všechny takové případy bych jmenoval stať o Jochenu Rindtovi nesoucí název Žila jsem s atomovou bombou, která pochopitelně na sítích nefiguruje pod tímto jménem. Ale text je tam téměř nebo zcela identický.
VZHŮRU DO SVĚTA PERIODIK
Při svém bádání v archivech a prostřednictvím dotazů u zúčastněných osob jsem pochopil dobu a samotný přístup k F1. Ač nám byl snaživě servírován socialistický protiklad v podobě Poháru Míru a přátelství, tedy známá Formule Easter – a našly se tam skutečně zajímavé technické kousky – věhlas F1 kraloval a nešlo ho přehlédnout. Nebylo však možné ani to, co by se logicky nabízelo: vytvořit periodikum speciálně zaměřené jen na formuli 1. I takové dotazy občas padly – v jejich zodpovězení nevidím až tak snahu z daného námětu vykličkovat. Následné řádky nám ukáží, že o F1 se skutečně nepsalo jen občas a okrajově, takže dost možná ani zájem o realizaci časopisu věnovanému F1 nebyl na pořadu dne – poměrně dost periodik by totiž přišlo o lákavá témata.
V komentářích na internetu se nemálo žehrá na kvalitu tisku, informací či fotografií oněch dobových titulů. Nelze však říci, že by vše šlo na vrub politické situace v Československu. Byl to spíš odraz doby, postupného prokousávání se vpřed a hledání cest obtížným způsobem, zapříčiněným spoustou „odborníků“, kteří se pletli do oboru skutečným fachmanům. Rozhodně však nesouhlasím s názorem, že v periodikách byl postaven hlavní úzus „vše nejlepší ze SSSR“, stačí si ony letité ročníky prohlédnout a srovnat objemy článků z různých destinací.
Vstupme tedy do imaginární prodejny PNS či Tabáku, případně se opřeme o pultík stánku s časopisy a rozhlédněme se, kde mohla duše fanouška F1 najít uspokojení.
Svět motorů
Rozhodování, kde naši procházku začít, bylo nelehké, ale nakonec padlo na veterána na poli časopiseckém, přestože v určité době byl ve stínu jiných periodik, určitě co do počtu vydávaných materiálů. Na stránkách titulu, který se poprvé na pultech objevil 20. ledna 1947, byly zpočátku jen kusé informace, později doplněné nějakou větší statí. I výsledkové informace byly sporadické, dlouho pouze začleněné do textu. Většinou jednou až dvakrát do roka byl vybrán jeden závod, jemuž se věnovala celá dvoustrana včetně podrobnější statistiky, občas se formule dostaly i na titulní stranu.
To byl případ reportáže z Grand Prix Itálie 1974 nebo popisu Grand Prix Monaca 1976 v článku Šestikolky útočí. Stranou nezůstaly ani dramatické deštivé bitvy ze Silverstone 1975 nebo Zmoklé naděje (Rakousko téhož roku). Poměrně rozsáhlý a fotograficky hodnotný byl i materiál týkající se Laudovy nehody na Nürburgringu. Nejčastěji se od první třetiny 70. let mohli čtenáři těšit na popis jednotlivých závodů ve formě třetinové dvoustrany. Později došlo ke změně formátu a vůbec celé koncepce časopisu, pro námi sledované období však bude nejcharakterističtější velký týdeník na slabém křídovém papíře.
A ještě jeden malý dodatek – osm let (1973 - 1980) fungovala v SM rubrika Dospělým vstup zakázán, a v číslech 45-48 (ročník 1979) se tu objevil malý unikát: papírový model vozu F1 Ligier JS 11. Jeho autorem byl Václav Bílek – modrobílá raketa právě v tomto roce tak úspěšná byla v měřítku 1:32. Ačkoliv těch „papíráků“ vyšlo v časopise povícero, „efjednička“ byla ojedinělá.
MOTORistická současnost
K předchozímu periodiku se váže i existence titulu, často zvaného familiérně MOTOR. To proto, že v letech 1955-1957 vycházel jako čtvrtletní příloha Světa motorů. Po delší odmlce se ke čtenářům vrátil v nové podobě a periodicitě – jako dvouměsíčník nastoupil existenci v roce 1969. Mínusem byl velice nekvalitní papír a tudíž naprosto mizerné fotografie, což nemohla kompenzovat ani celobarevná křídová obálka. Změna nastala až v roce 1976 díky přechodu na metodu hlubotisku. I tak si ale museli čtenáři na celobarevnost ještě několik let počkat.
Fanoušky F1 si MOTOR získal v roce 1974 – tehdy přišel s novinkou zajišťující mu velkou oblibu. Začal tisknout podrobné reportáže z každého závodu F1 doplněné téměř vyčerpávajícími statistickými údaji, jen nesmělo čtenářům vadit, že se objevovaly s téměř čtvrtletním zpožděním (takže o lednových závodech si podrobně přečetli v dubnu). Zakrátko byly tyto články zahrnuty pod souborný název Svět F1, o nějž se nejvíc zasloužil Petr Haura.
Bohužel postupem času byl prostor vymezený pro F1 zmenšován, od roku 1984 se v jeho psaní střídali různí autoři (vedle Haury ještě Pavel Dufek a příležitostně Karel Hrubec) a nakonec se zastavil na jedné stránce na závod, což poznamenalo především obrazový materiál. Naštěstí zůstala nedotčena ona statistická část, takže nemálo fanoušků si doplňovalo informace podle legendárních televizních záznamů vysílaných v neděli před půlnocí, případně z krátkých šotů v pořadu Sport ve světě. Ti šťastnější hltali přenosy z německých či rakouských kanálů a my jim nepokrytě záviděli. Byla to občas taková kouzelná anomálie – jeden dům na sídlišti bez problémů „Němce“ chytal, vedlejší už ne.
Ale zpět k tištěným periodikům. MOTOR, který po svém krátkém extempore přešel od Ministerstva národní obrany pod křídla vojenského vydavatelství Magnet, připravoval pro čtenáře ještě dvakrát do roka pravidelné přílohy. V prvním pololetí vycházel Grand Prix Sport ve formátu A4, ve druhém Piloti F1 v atypické velikosti 15,5 x 26 cm. V rozporu s názvem v první příloze byly uváděny životopisné profily pilotů F1 nejčastěji z pera novináře Toma Hyana, v druhé „ročence“ se věnoval prostor historii týmů, pravidlem byly také přehledné sestavy jednotlivých stájí, na rozdíl od začátku sezóny aktualizované. Pochopitelně se v obou svazcích nacházelo i mnoho dalších článků týkajících se F1. Od roku 1981 došlo u příloh ke změně – formátově i názvem byly sjednoceny do podoby Grand Prix Sport. Až v samotném závěru existence MOTORu byly vydány v rozměru původních Pilotů F1 dvě poslední ročenky nesoucí titul MOTOR sport (1990).
Charakteristické pro MOTOR byly publikace „na pokračování“ – v každém čísle vycházela čtyřstrana, z níž se sestavil jeden osmistránkový díl formátu A5. K titulům, které se objevily v průběhu existence časopisu se vrátíme v příštím pokračování.
Samotný časopis zanikl v prvním čtvrtletí roku 1991.
Automobil
Nikoli pravidelně, ale fundovaně se formulí 1 zabýval měsíčník Automobil. Poprvé si ho mohli zájemci o techniku přečíst v roce 1957. Protože hlavní náplní článků bylo rozebrat auta „do šroubku“, objevilo se tu nemálo statí zabývajících se vývojem strojů F1, což ovšem neznamenalo, že by autoři věnovali svou pozornost jen a pouze technice. Dokazuje to i článek Chapman: Miluji rychlost zabírající v čísle 10 ročníku 1990 celých jedenáct stránek. Ten sice vyšel už za hranicemi našeho vzpomínání, ale stojí za to si ho připomenout. Častým hostem na stránkách Automobilu byl i všestranný Václav Král, jehož precizní kresby byly často ozdobou předposlední strany křídové obálky. Samotný časopis byl dlouho pouze v černobílém provedení, doplněný duotónovou, nejčastěji modrou barvou.
Signál
Další kůň ze stáje vydavatelství Magnet byl kmenovým periodikem Svazarmu. Tato organizace, jejíž název skrývá Svaz pro spolupráci s armádou, už byla podepsána pod první etapou MOTORistické současnosti. Jeho název si nesmíme plést se stejnojmenným magazínem, který s podtitulem Časopis současné kultury vycházel v letech 1928-1930. Svazarmovský Signál začal svou éru v roce 1965 v týdenní periodicitě. Články o F1 nebyly pravidlem, ale díky spolupráci s významným autorem Karlem Hrubcem a fotografiím Antonína Bahenského se jednalo o zajímavé materiály – a především, vedle později zmíněného Stadionu měl Signál od poloviny 70. let velkou výhodu v celobarevném provedení. Připomeňme si i sérii profilů na poslední straně časopisu vedenou pod souhrnným názvem Galerie nejrychlejších, v níž se dostalo i na nemalé množství pilotů F1.
Signál byl dalším periodikem, jež dlouho nepřečkalo zásadní politické změny – naposledy vyšlo v roce 1994.
Stadion
Sportovní týdeník se věnoval okrajově i formuli 1, to znamená nepřinášel pravidelné stati z této oblasti, ale zhruba jednou za měsíc věnoval královně motoristického sportu poslední vnitřní dvoustranu. Zpravidla mu byly také věnovány čtyři stránky uprostřed při nějaké významnější akci nebo ke zhodnocení sezóny. V tradiční rubrice Giganti světového sportu dostali prostor i někteří piloti F1, ale v tomto případě šlo spíš o výjimku než pravidlo.
Nejčastějším autorem textů byl nám už známý Karel Hrubec a kromě převzatých snímků od světových agentur se tu etabloval rovněž Antonín Bahenský. S ohledem na fakt, že Stadion byl časopis věnovaný sportu obecně lze tvrdit, že tu měla F1 poměrně slušné zastoupení – jasnou výhodou byly rozhodně barevné fotografie a poměrně kvalitní křídový papír – ten vydržel prakticky po celou dobu socialistické existence. Na konci milénia a po jeho změně se časopis nějakou dobu potácel na hraně existence, byl obnovován a opět rušen, aby definitivně zanikl na počátku druhého desetiletí nového století.
SKOK NA SLOVENSKO
V této oblasti budou asi mé znalosti poněkud chudší, ale minimálně dva základní časopisy je nutné vzpomenout, každý měl totiž svou výjimečnost, pro kterou stálo za to sáhnout do kapsy pro nějakou tu korunu.
Štart
Sportovní časopis, označovaný za obdobu českého Stadionu, ovšem na méně kvalitním papíře a s menším počtem barevných stran, má ve svém křestním listě letopočet 1955. Měl, pokud se ho podařilo odchytit, komentáře k závodům F1 podrobnější a jeden bonus navíc – ve statistických údajích byla uvedena i startovní čísla jednotlivých jezdců, což zejména u příležitostných pilotů či soukromníků byla informace silného kalibru. V roce 1977 se naši slovenští bratia opravdu vytáhli, na poslední straně časopisu bylo uvedeno dvacet půlstránkových „karet“ jednotlivých pilotů – jakási encyklopedie, mající jediný kaz, že zůstala ojedinělá. Bohužel fotografie tohoto periodika byly často na samé hranici únosnosti a přidával se k nim nezřídka i nemilý jev padající na vrub tiskáren – špatné sladění jednotlivých tiskových plátů, takže fotografie byly spíš abstraktním uměleckým dílem. Sluší se ještě dodat, že podobnost se Stadionem evokovala i periodicita Štartu – vycházel jednou týdně a měl zhruba stejný rozměr.
STOP – Auto-Moto-revue
V prvních šesti letech existence měsíčník, později čtrnáctideník odstartoval svou kariéru v roce 1971 a kromě pravidelných půlstránkových reportáží z Grand Prix byly pro fanoušky lákadlem jeho vnitřní dvoustrany pojaté jako plakát – v nepravidelných intervalech tu vycházely fotografie vozů F1. I tady se občas stávalo, že barvy byly vybledlé nebo posunutá splátovanost, ale v každém případě šlo o atraktivní sběratelský materiál – musíme si uvědomit, že podobnou věc skutečně ojediněle zkoušel jen MOTOR (ale takové případy se daly spočítat na prstech jedné ruky) jinak nikdo. Plakáty ze Stopu byly jedním z hlavních důvodů, proč se časopis kupoval, později k nim přibyly i stati autora Jána Koreckého, který tu například otiskoval na pokračování životopisné črty kariéry Keke Rosberga pod názvem Majster zo severu.
DALŠÍ SILNÁ OBLAST
Nelze vynechat ani časopisy pro děti a mládež. I v nich se podařilo namíchat životaschopný koktejl informací mající pro děti školního věku kouzlo nedosažitelného ovoce. Ruku na srdce – mnozí právě dospěli k serióznímu zájmu o F1 přes tato periodika, která si vůbec nic nedělala z toho, že atraktivně popisují oblast sportu zdiskreditovanou kapitalistickými manýry. Nejspíš proto, že i v těchto redakcích seděli odborníci a ne lidé s klapkami na očích.
Pionýrská stezka
Neoddiskutovatelným průkopníkem v časopise, který byl nepsaným nástupcem druhé éry Junáka, byl bezesporu Edmund „Edy“ Koukal. Díky němu se objevovalo na stránkách zprvu čtrnáctideníku, později měsíčníku nejen mnoho zajímavých článků, ale i záplava obrázků a dokonce unikát v podobě proslavené „nástěnky F1“, kterou pro časopis v roce 1976 nakreslil Kája Saudek. Koukal se znal například s uznávaným autorem publikací o F1 Heinzem Prüllerem, a tento kontakt dokonce využil k tomu, že přivezl do redakce použité Stewartovy závodní rukavice či fotografii Laudy s podpisem, o něž mohli čtenáři usilovat v tématických soutěžích. Tváře pilotů F1 se objevovaly i v dlouhodobém projektu časopisu – encyklopedických kartičkách nazvaných Kartotéka Stezky, formuli 1 byly věnovány několikrát i tradiční nástěnky nebo celostránkové portréty.
Po Koukalově předčasném úmrtí převzali jeho štafetu další novináři: Pavel Vitouš, Petr Minařík, opět tu najdeme i Karla Hrubce a přispíval i známý moderátor Luboš Pecháček. Články nebyly pravidelné, ale objevovaly se několikrát do roka.
Po roce 1989 už pouze Stezka přežívala necelé tři roky, než se její existence v roce 1992 definitivně uzavřela.
ABC mladých techniků a přírodovědců
Kdo by neznal „ábíčko“ či „abecečko“! Kultovní titul vycházející od roku 1957 stále existuje, i když v podobě na hony vzdálené od té, kterou asi většina má v paměti. I zde se našlo nemálo článků, formule se dostaly též na titulní strany, opět se tu setkáme se jménem Petra Minaříka, ale to hlavní, čím ABC přispělo k propagaci F1 u nás byly papírové modely.
Vůbec prvním byl Stewartův modrý Tyrrell 005, jehož vydání bylo uvedeno právě na titulní straně. Historie papírových formulí je natolik bohatá, že se k ní vrátíme samostatnou statí, jen dodám, že drtivá většina modelů byla vytvořena v měřítku 1:24 a položila základ pozdější explozi podobných výtvorů, zejména po nástupu počítačové techniky. Pro některé modeláře však jsou ony první formule, v tom nejlepším slova smyslu poznamenané ručním zpracováním mistra vystřihovánek arch. Richarda Vyškovského, skutečnou klasikou.
… A NĚKOLIK DALŠÍCH
Týdeník Sedmička pionýrů nebo čtrnáctideník Ohníček byly další dětské, nebo chcete-li mládežnické časopisy, v nichž jsme mohli tu častěji, tu méně obvykle na formule narazit. U prvně jmenovaného periodika to byly nejčastěji reportáže doplněné fotografiemi, spíš taková atraktivní ukázka; Ohníček zase připravil řadu Králových kreseb nazvanou Galerie závodních automobilů, v nichž si čtenáři vedle krásného obrázku mohli o voze či stáji něco málo přečíst. Byly to informace pochopitelně poplatné typu časopisu, pamatující na věk čtenářů.
Vynechat nelze ani známé VTM (Věda a technika mládeži), kde se objevilo několik článků inklinujících, jak napovídá název titulu, k technice. Jejich výskyt však byl nejen velice nepravidelný, ale daleko méně častý než u předchozích časopisů.
F1 KAM SE PODÍVÁŠ… TEDY SKORO!
Pochopitelně bychom našli nemálo titulů, kde o F1 nebylo ani písmenko, kdo by taky mohl chtít, aby se objevovala v ryze ženských časopisech nebo těch pro opravdu nejmenší. Ale zavedené a letité časopisy jako Květy nebo Mladý svět se touto oblastí okrajově zabývaly. V „Mlaďáku“ to měl často na svědomí kmenový fotograf Miroslav Zajíc, příjemným šokem pro stoupence F1 byl určitě Magazín MS z roku 1974, kde dostaly formule skutečně nezvykle velký prostor.
Sem tam bychom našli kratičké zprávy i v tak oddechovém periodiku, jakým byl Ahoj na sobotu, pokud mě paměť neklame, zmínku o mužích na rychlých kolem dokonce jednou přinesla i Vlasta. To už ale byly jen raritní střípky, mnohdy poznamenané neznalostí prostředí, proto i občas úsměvné. My čtenáři, lační po čemkoli z milované F1, jsme si jako zvuk tam-tamů předávali informace, co se kde objevilo, a pokud někdo byl finančně natolik na úrovni, že mohl vydat vyšší obolus na nárazově dodávané zahraniční časopisy ve známé prodejně v pražské Jungmannově ulici (nejčastěji z bývalé Jugoslávie), byl rázem uznávanou personou. Většina článků po vystřižení skončila nalepena v sešitech, svědcích to propukajícího zájmu o sport tvrdých mužů, rychlých kol a velkých peněz. Někoho to po dvou třech letech přestalo bavit, jiní se smrtelně nakazili a úspěšně odolávali a vzdorují jakékoli léčbě.
Není vůbec vyloučeno, že vám ve zmíněném přehledu bude něco chybět, není a ani nemůže být kompletní. Nebude proto nic milejšího, než když se podělíte o své zkušenosti z nasávání F1 v době dřevní, kdy nevycházely specializované tituly a snad i proto byl boj o formule zajímavější a pestřejší.
RoBertino
Příště: Knihy o F1
V roce 1971 jsem zacal …
