Pro Valtteriho Bottase mluví především čtyřletá zkušenost a nádavkem znalost motoru Mercedes, se kterým závodí už tři roky. Takže z tohoto hlediska by se mohlo mluvit o ideálním volbě. Jenže je tu ještě jedna záležitost, kterou někteří fanoušci i odborníci nazývají "syndrom Johansson". Je to poněkud nespravedlivé, protože ona záležitost, které se tento jev týká, není zdaleka svázána jen s tímto jedním pilotem.
Stefan Johansson vstoupil do F1 nejdřív skutečně okrajově, neúspěšným pokusem v týmu Shadow a záhy si uvědomil, že to je cesta do slepé uličky. Z F1 na tři roky vycouval a vrátil se až v experimentálním počinu Hondy na podvozku Spirit. Poté dostal dvě sporadické příležitosti, až došlo na vzdáleně podobnou situaci jako u Mercedesu - René Arnoux se zle rozkmotřil s Ferrari a Johansson náhle dostal svou obrovskou šanci. A hned ji málem využil, když se v dramatické Grand Prix San Marina 1985 ocitl tři kola před cílem ve vedení. Jenže se mu zadřel motor a tím jako by se zasekly i jeho šance. Ferrari v roce 1985 mělo mistrovský potenciál, ale Johansson nevyhrál ani jeden závod. A to samé následovalo v roce 1987, když přestoupil k McLarenu. Začalo se tvrdit, že Stefan je zkrátka moc "hodný", spolehlivý pilot, který ale nedokáže překročit určitou hranici. Minimálně dvě sezóny měl na to ukázat, co v něm opravdu je, ale neuspěl.
Nebyl samozřejmě jediný - stačí vzpomenout na Johna Milese, který působil vedle dominantního Jochena Rindta v Lotusu (1970) ještě hůře než učedník. V roce 1972 zajel Fittipaldi mistrovskou sezónu, jeho týmový kolega Dave Walker nezískal ani jeden bod. Znám je i případ Jochena Masse, který strávil tři roky v tehdy silném McLarenu (1975-1977) a dokázal vyhrát jen jediný závod, pohříchu španělskou Grand Prix 1975, poznamenanou tragédií Rolfa Stommelena. V podobné situaci byl i Johnny Herbert u Benettonu v roce 1995, kdy byl na hony daleko za Michaelem Schumacherem. Ani Heinz-Harald Frentzen po příchodu do mistrovského Williamsu nepředvedl tak oslnivý výkon, jaký se od něj nejspíš čekal. A z poslední doby můžeme vzpomenout Heikki Kovalainena - ani on svou příležitost v kvalitním týmu nevyužil.
A to je právě jeden z varovných aspektů u Bottase. I když je mu teprve sedmadvacet, ve srovnání s mladými puškami typu Verstappena či Strolla je už málem za zenitem. Dokázal zajet devět pódiových umístění, ale to vše za tři roky, přičemž v sezóně 2014 určitě měl na víc. Prakticky nemá žádnou zkušenost s jízdou ve vedení a obhajování takové pozice, těch 26 kilometrů, které v čele odkroužil, jsou poskládány z pěti kol ze tří různých závodů. A navíc, protože už Valtteri má něco za sebou, bude evidentní, že očekávání bude velké. Zvláště proto, že Hamilton potřebuje katalyzátor pro své další úspěchy. Pokud se Bottas stane poslušnou dvojkou (třebaže to po něm nikdo nebude chtít), může jeho velká šance velice rychle skončit. Ti, kteří se domnívají, že by pro něj byl Mercedes příliš velké sousto, argumentují tím, že Fin vlastně ještě nezajel opravdu riskantní, agresivní závod, těžil spíš z pozice, okolností a strategie.
Pascal Wehrlein má určitě v něčem velkou výhodu. Věk by mu nemusel být překážkou, v jeho letech nemálo pilotů brázdilo trati v kvalitních vozech. I s těmi zkušenostmi to není tak jednoznačné - Wehrlein už si Mercedes mohl vyzkoušet při testech, což je do jisté míry výhodou. Jeho odpůrci mohou namítnout, že technika pro nadcházející sezónu může být natolik odlišná, že mu to k ničemu nebude. Že zatím na trati vodil nepříliš kvalitní Manor také není rozhodující, vždyť Fernando Alonso začínal na Minardi, které rozhodně nebylo týmem bojujícím o stupně vítězů. Ani tlak, který na něj bude vyvíjen, ho nemusí až tak trápit, jak říká okřídlený výrok, může jenom získat.
Navíc tu je ještě jeden aspekt, který zmínila dvojice Ecclestone - Wolff při rozhovoru na Monze, který jsme rovněž uvedli (najdete jej zde). Když byl de facto k mání zázrak Max Verstappen, byla v Mercedesu taková situace, že ho nebylo jak získat. Nikde není řečeno, že Wehrlein, který už své ambice naznačil, nebude při soustavné práci ve špičkovém týmu stejně dobrý, ne-li lepší. U Mercedesu by si asi hodně drbali hlavu, kdyby po roce byl Wehrlein nedostupný, případně dostupný, ale za podstatně vyšší cenu. Proto nelze zdánlivě jednoduché rozhodování podcenit.
Historie se možná neopakuje, Bottas se třeba syndromu Johansson elegantně vyhne a vytře všem pochybovačům zrak. Jenže namlouvání a získávání pilotů není vždy a jenom o talentu, je tu mnoho dalších veličin, které se nedají přehlížet. Do budoucnosti nikdo nevidí, třebaže právě Mercedes by za to teď možná pustil i nějaký ten motor docela zadarmo.