Na počátku roku 1977 představila francouzská automobilka revoluční RS01, řízený Jean-Pierrem Jabouillem. Jednalo se o první vůz F1, poháněný V6 turbomotorem. Již od prvních kilometru bylo vidět, že tento koncept má obrovský potenciál. Přestože mu na kráse zatím ubíraly dvě drobné chybičky…
Tou první byla citelná prodleva turba při akceleraci. Ovšem daleko větší problém představovala katastrofická nespolehlivost. Ze čtyř absolvovaných závodů RS01 ani jednou nepřeťal cílovou pásku. Z celkem 254 kol se mu povedlo odkroužit jen 108.
Vývoj turba tedy postupoval poměrně pomalu. Roku 1978 dominoval Lotus, plně těžící z výhod „ground effectu“, zatímco Renault z třinácti závodů dokončil jen čtyři. Ovšem již tou dobou se tu a tam již objevoval náznak jeho možností. Během VC USA ve Watkins Glen získal Jabouille své první body za 4. místo. A na Österreichringu a v italské Monze svůj monopost kvalifikoval na výborné 3. pozici. Ani jeden tento závod ovšem kvůli technickým problémům nedokončil.
Následujícího roku získal titul Jody Scheckter na Ferrari, zatímco Renault se i nadále zlepšoval. Přibyl druhý pilot, kterým se stal René Arnoux a od VC Španělska tým pozvolna přešel na nový model RS10. A konečně během domácího podniku v Dijonu získal Jabouille pro Renault a jeho turbomotor první vítězství V F1. Úspěch týmu podtrhl ještě třetím místem týmový kolega. Arnoux tehdy svedl překrásný souboj kolo na kolo o místo druhé s Gillesem Villeneuvem, bohužel pro Renault prohrál o 0,3s.
V konečném zúčtování nakonec francouzský výrobce vybojoval 6 pole positions a 4 pódia. Ovšem tým i nadále sužovaly opakující se problémy se spolehlivostí. Jezdcům Renaultu se povedlo jen 8x projet cílem, zatímco 13x museli odstoupit pro technickou závadu – převážně na motoru.
Další zlomový bod nastal roku 1980. Sezónu ovládl Alan Jones a Williams, zatímco obhájce titulu Ferrari naprosto propadl. A tak se Scuderia rozhodla jednat. V Imole veřejnosti představila svůj vlastní koncept V6 turbomotoru, který hodlá nasadit v sezoně 1981. Mezitím Renault, i přes přetrvávající problémy s výdrží techniky, získává tři vítězství (Interlagos, Kyalami a Österreichring) a v poháru konstruktéru obsazuje 4. místo s 38 body.
I přes vítězství týmů, užívajících konvenční motory od Cosworthu, v letech 1981 a 1982 je již patrné, že nástup turbomotorů je nezastavitelný. Přestože v roce 1982 celkem 11 týmů používá motory Cosworth, vozy s turbem vyhrávají polovinu z celkem 16. závodů - 4x vítězí Renault, 3x Ferrari a 1x Brabham s novým BMW L4 turbo.
A tak přichází rok 1983 – mnohými odborníky označován jako start éry turba v F1. Titul získává Nelson Piquet na Brabhamu, poháněným přeplňovaným motorem BMW. Taktéž McLaren představuje nový turbomotor TAG-Porsche. Na turbo přechází také Lotus (Renault EF1 V6 t), Williams (Honda RA163E V6 t), Alfa Romeo (Alfa Romeo 890T V8 t) a další týmy. Z celkem patnácti VC jen 3 vyhrají konvenční motory od Cosworthu.
Následující sezonu nenasadí turbomotory jen Tyrrell, který je tak nucen uchýlit se k podvádění. Nakonec je však přistižen a diskvalifikován z celé sezony. Titul v témže roce pro sebe získá Niki Lauda, když o 0,5b porazí svého týmového kolegu Alaina Prosta – oba využívající motory TAG-Porsche.
Výrobci motorů jako Renault, Ferrari, TAG, BMW a celá řada dalších touto dobou vytváří jedny z těch nejpozoruhodnějších pohonných jednotek v historii F1, které tlačí stále více na limit. Výkon turbomotorů tak postupem času stoupá z počátečních cca 500 koňských sil (290 kW) až na přibližně 900 koní (670 kW) v závodech a na neuvěřitelných 1,500! koní (1,120kW) při kvalifikacích.
Ovšem před sezonou 1989, tedy v době, kdy nejlepší z těchto motorů dosahují čtyřmístný počet koní, vstupují v platnost nové předpisy, které tyto agregáty posílají na zasloužený odpočinek. A tímto krokem též končí první éra turbomotorů - éra, kdy F1 zažila ty nejsilnější motory od jejího startu v roce 1950…
