Životní jubileum slaví Alan Jones, jehož novináři nazývali "ctihodným šampionem"

Robert RoBertino Pavelka, 2. listopadu 2016, 10:00 Google+

Na výsluní se nedržel nijak dlouho - vlastně jenom tři roky. Poté byl dle vlastních slov F1 natolik znechucen, že odešel do "závodnického důchodu". Jeho další marné pokusy už byly jen epizodou, přesto si tento Australan zaslouží vzpomínku.

Počet komentářů:  3 komentáře (Poslední 06.11. 21:24) Napište svůj názor
Mistr světa 1980 Alan Jones slaví kulaté sedmdesátiny

Mistr světa 1980 Alan Jones slaví kulaté sedmdesátiny | foto: Red Bull Racing

Sdílejte článek

"Ostří hoši z kolonií", jak se někdy říkalo zámořským pilotům na obě strany, jmenovitě tedy zástupci Austrálie a Nového Zélandu, zanechali v první dvacetiletce F1 úctyhodnou stopu. Tři tituly Johna Arthura "Black Jack" Brabhama, jeden Denise Clive "Denny" Hulmea a výborné výkony Bruce Leslie McLarena a Christophera Arthura "Chrise" Amona vydobyly zástupcům pátého kontinentu zasloužený obdiv. Jenže po smrti McLarena a odchodu Brabhama začala kariéra Hulmea pomalu stagnovat, Amon neustále trpěl na smolné zážitky a po roce 1974 se zdálo, že motoristické příznivce této oblasti čeká půst. Piloti jako Vern Schuppan, Larry Perkins, Graham McRae nebo Brian McGuire nedali fanouškům šanci, aby si jejich jména důkladněji zapamatovali. 

Změnit tuto situaci měl Alan Stanley Jones. Narodil se 2. listopadu 1946 v Melbourne jako syn známého australského závodníka, který v rané době Brabhamova závodění pořádně Black Jacka proháněl. "Můj otec byl nejlepší ve Victorii, Jackovi zase patřil Nový Jižní Wales. Ale když se utkali, tak táta Jacka často porážel. Jednou projel Brabham cílem, a táta už měl vypitou do poloviny lahev coca-coly," vzpomíná Alan. Dostal tedy závodění do vínku, ale nikoli finanční podporu, protože Stan Jones dokázal podle slov svého potomka peníze vydělat, ale stejně rychle je i utrácet.

Stejně jako mnoho pilotů před ním Jones pochopil, že má-li něco znamenat, musí zamířit do Evropy. S počátečním vkladem 250 $, které mu mimochodem věnovala jeho nastávající Beverly, provozoval v Anglii obchod s ojetými vozy Morris a obytnými přívěsy. Ve volném čase proháněl malý Mini-Cooper, do kterého se sotva vešel. Šanci pro něj znamená March F3, ale přichází trpké zjištění, že monopost není totéž co cestovní auto - tříměsíční léčení po těžké nehodě téměř ukončí jeho kariéru. Ale Alan je houževnatý člověk, v roce 1972 už se etabluje v F3 a o rok později jako člen týmu DART Racing na voze GRD bojuje o mistrovský titul. Jeho soupeřem je Tony Brise a Australan s ním svádí urputný duel až do posledního závodu - ve kterém neuspěje. Další smutnou událostí v tomto roce je úmrtí jeho otce, který neunesl bankrot automobilového zastoupení v Melbourne a nepřežil druhý infarkt v krátké době...

Skrovné začátky v F1

V roce 1974 kromě účasti ve Formuli Atlantic přichází pro Jonese důležitý muž - někdejší závodník Harry Stiller angažuje Alana do F5000, kde Australan pilotuje Chevron B24. Důležitější je následující rok, kdy za přispění firmy Custom Made pořizuje Stiller Hesketh 308C a posílá s ním ve své režii Jonese na tratě Grand Prix. Generálka v dubnovém nemistrovském BRDC International Trophy na Silverstone nedopadne vůbec špatně, sedmé místo je slušným úvodem. Pak se nezvykle černý Hesketh objevuje ve čtyřech Grand Prix - Jones se počínaje Monakem vždy kvalifikuje, ale pouze v posledním závodě ve Stillerových barvách vidí cílovou vlajku. Rozhodně to nebylo ale jenom ono 12. místo ve Švédsku, které posunulo jeho kariéru vpřed.

Když se v Grand Prix Španělska zranil v kokpitu Loly-Hill Rolf Stommelen, nahrazovali jej postupně François Migault a Vern Schuppan. Ani s jedním ale nebyl manažer Hillova týmu Ray Brimble spokojen, a tak z dalších čtrnácti adeptů sáhl po Jonesovi. Ten se mu odvděčil spolehlivým výkonem, dokončil všechny čtyři závody, do kterých byl nasazen, a v těžké Grand Prix Německa dokonce dojel pátý! Jenže pak se vrátil do týmu uzdravený Stommelen a Jones se musel spokojit se závody sportovních  vozů. 

V sezóně 1976 se do světa F1 naplno vracel John Surtees a domluvil se na celoročním angažmá s Jonesem, ale protože Alan nedisponoval silným sponzorským zázemím jako jeho týmový kolega Lunger, musel si na vůz počkat až do GP USA v Long Beach. Jeho starty vzbuzovaly jisté rozpaky, protože vozil reklamu firmy Durex, takže kvůli tomu BBC zrušila přenos tradičního Race of Champions. Byla to škoda především pro Jonese, protože tam dojel druhý... Skutečné body přivezl po dvouletém čekání "Big Johnovi" v Belgii a bodovanou pozici si ještě dvakrát zopakoval, po pátém místě v Británii byl čtvrtý v Japonsku. Jenže ani Jones se nevyhnul horšícímu se vztahu se Surteesem a pokud ještě v polovině roku tvrdil, že s "Big Johnem" vychází výborně, na konci roku už byl rád, že se jejich cesty rozejdou. Jako jeden z důvodů se uváděl Jonesův zájem o F5000, kterou jezdil Alan pro Teddyho Yipa, jenže s ohledem na fakt, že této kategorii pomalu docházel dech se to jeví jako málo pravděpodobné.

Nečekaný triumf

Vyhlídka na rok 1977 nebyla pro Jonese nijak lákavá - bez angažmná v F1 se nabízely hlavně závody v USA (CART, F5000, CanAm), což pro Australana, který už se zabydlel v Londýně, nebylo nejpříjemnější. Než se však sezóna naplno rozběhla naplno, došlo k další shodě okolností, která otevřela Jonesovi opět dveře do F1. Při Grand Prix Jižní Afriky se zabil Tom Pryce a Don Nichols, poté co mu nevyšlo zpětné angažmá Jariera, sáhl po volném Jonesovi. Ten se velice rychle sžil s vozem Shadow DN 8, který označil možná za příliš robustní, ale jinak velice slušný a začal sbírat body. A pak přišlo jeho velké představení v Rakousku. Přitom Jones startoval ze 14. místa, což bylo do té doby nejhorší postavení na startu pro pozdějšího vítěze. V deštivém počasí vytrvale postupoval a v 15. kole už byl na druhém místě za vedoucím Huntem. Se značnou ztrátou, ale také náskokem na ostatní. A když Hunt ve 44. kole odpadl, zrodil se nečekaný vítěz - Jones poprvé vystoupil na stupně vítězů a hned na ten nejvyšší. Ze všech sázejících na okruhu si ho tehdy vybrala jediná dívka, které se Alan líbil. Po skončení závodu byl asi ještě krásnější.

img-responsive

První rok v "arabském zázraku" | foto: Williams F1 Team

Vítězství a další velmi kvalitní výsledky do konce sezóny samozřejmě navýšily Australanovy ambice, i když po jeho triumfu se nechal slyšet Jackie Stewart: "Jones? To jméno můžete zapomenout!" Ozval se Frank Williams a rozprostřel před Alanem nové obzory. "Podíval jsem se na auto, popovídal jsem si s konstruktérem, poslechl si pohádku o milionovém sponzorovi. Všechno to vypadalo až moc růžově, nicméně - řekl jsem ano," popsal Jones první setkání na podzim s Williamsem, kdy už dobře věděl, že u Shadow zůstat nehodlá. Důležité bylo, že rok 1978 byl pro Williams záběhovým rokem, od něhož se nečekaly zázraky, třebaže arabští sponzoři připravili Williamsovi nejednu pernou chvilku. Že je tým na dobré cestě ukázalo druhé místo Jonese v GP USA ve Watkins Glen.

img-responsive

Šťastné spojení - Alan Jones a Frank Williams | foto: Williams F1 Team

Zázraky se přeci jenom dějí

Sezóna 1979 pro Jonese nezačala nijak výjimečně - třetí v Long Beach a kromě prvního závodu v sezóně ani jednou neviděl cíl. Jenže od Belgie už měl k dispozici "arabský zázrak" a jeho šance se začaly zvedat. Triumfovat měl v Anglii, kde totálně vymazal konkurenci v tréninku, ale potom doplatil na poruchu motoru. Německo, Rakousko, Holandsko - tři vítězství v řadě a Jones je najednou králem F1. Nikoli v šampionátu, ten díky malému bodovému zisku z první části sezóny nemá šanci získat, ale jinak si vodí své soupeře jak chce. Dobrou náladu mu neubrala ani italská Grand Prix, kde musel kvůli problémům s akumulátorem k výměně do depa a skončil až devátý. Chuť si napravil vítězstvím v Kanadě po strhujícím souboji s Villeneuvem, a sezónu zakončil hořkou zkušeností z Watkins Glen, kde po přechodu na slicks doplatil na vlastní netrpělivost: mechanikům doslova ujel s nedotaženým pravým zadním kolem. Suma sumárum se však vyprofiloval jako jeden z největších adeptů na mistrovský titul. 

img-responsive

Na cestě za mistrovským titulem s Piquetem v zádech | foto: Williams F1 Team

Sezónu 1980 začal bravurně a v Argentině vyhrál i přes malou lapálii - na chladič se mu nalepil igelitový sáček a Jones kvůli tomu musel do depa. Jenže pak se jeho spanilá jízda zadrhla - z pěti následujících závodů tři nedokončil a ač dvakrát stanul na stupních vítězů, ani jednou na tom nejvyšším. Chytil se až dvěma výhrami (Francie, Anglie), aby si ještě jednou zkomplikoval život, když v Holandsku ztratil koncentraci, po přejetí obrubníku si utrhl těsnící lištu a klesl na konec startovního pole. Definitivní rozuzlení v souboji s Piquetem tak přišlo v Kanadě, kde se oba kohouti postarali o startovní kolizi, z níž vyšel lépe Jones. Piquet sice zvládal opakovaný závod lépe, ale náhradní vůz mu nevydržel a tehdy dvaatřicetiletý Australan mohl slavit. Stal se celkem třetím šampionem z oblasti Austrálie a Oceánie a prvním mistrem na voze Williams.

Ublížený odchod

V roce 1981 měl být Jones tým vyvoleným, kdo na "arabském zázraku" obhájí od dob svého krajana Brabhama mistrovský titul. Skutečně také vyhrál první a poslední závod sezóny, ale pohříchu žádný mezi tím. Rok byl poznamenán revoltou Carlose Reutemanna v druhém závodě v Brazílii, kdy mu odmítl podle vnitrotýmové dohody uvolnit vedoucí pozici. Jones nazval Argentince veřejným nepřítelem, ale jeho soustředění bylo to tam. Občas chyboval, jako v Belgii, někdy mu nepřálo štěstí, jako v Anglii, kde doplatil na nehodu Gillese Villeneuva, nebo v Německu, kde mu vypověděl službu motor. Na Reutemanna mu chyběly v konečném účtování tři body, na vítězného Piqueta ještě o jeden více. Roztrpčenost Jonese byla taková, že už před závěrem sezóny oznámil odchod nejen z týmu, ale z F1 vůbec. A neopomněl dodat, že stáji jako takové neklade žádnou vinu na prohraném šampionátu, ze všeho vinil Reutemanna. 

img-responsive

Rok 1981 - nepovedená obhajoba | foto: Williams F1 Team

Jones se pak stáhl na svou australskou farmu a nadmíru si užíval života. Když ho za dva roky uviděl Marc Surer, upřímně se zděsil jeho postavou boxera, kterou stačil Australan nabrat. Švýcar to komentoval lakonickým "To je důsledek lenošení a popíjení piva". Proč právě Surer? Protože nedostatkem financí zmítaný tým Arrows, kde Marc působil, hodil Jonesovi udičku s cílem využít jeho jména k nalákání sponzorů. Jenže Jones měl tři handicapy - jedním byla váha 93 kg, což pro F1 bylo hodně za únosným limitem. Pak ho omezovalo staré zranění, zlomenina nohy, kvůli kterému nedokočnil jediný mistrovský závod, který v Arrowsu jel (v nakrátko obnoveném Závodě šampionů dojel v omezené konkurenci třetí). Třetí důvod pak byly finance. Ačkoliv jeho vystoupení v Long Beach nebylo vysloveně neúspěšné, Jones si řekl o milion dolarů, což v té době představovalo třetinu rozpočtu týmu. Z angažmá sešlo a Jones se mohl vrátit k farmařině.

Farewell, F1!

Po dalších více než dvou letech se zčistajasna mírně pohublý Jones objevil v barvách týmu F.O.R.C.E. Haas-Lola nebo též Beatrice Haas-Lola. Cítil se být na prahu nové výzvy, tým disponoval solidním rozpočtem a zvučnými jmény - Tyler Alexander, Teddy Mayer, Ross Brawn, Phil Kerr a Neil Oatley a zkušený Alan měl být onou třešničkou na dortu. Jenže záhy se ukázalo, že americký tým měl tak trochu velké oči - do F1 vstoupil až v pěti posledních závodech roku 1985, navíc bez motoru Ford, kterým měl ohromit soupeře. Exmistr světa ani jeden ze tří závodů nedokončil, do GP Jižní Afriky nenastoupil kvůli virové chřipce. V zákulisí se ovšem nesly informace, že za jeho neúčastí byla jiná příčina - Australská vláda totiž neschvalovala politiku apartheidu a postavila se oficiálně proti konání jakýchkoli akcí na území JAR.

V následujícím roku, už s Patrickem Tambayem po boku a turbomotorem Ford za zády zkoušel Jones naplnit očekávání svých šéfů, ale zjistil, že vůz je příliš nevyzrálý. Z 16 Grand Prix dokončil jen pět, z toho dvě na bodovaných příčkách - v Rakousku byl čtvrtý, v Itálii šestý. To byla jeho labutí píseň, protože po sezóně za hodně dramatických okolností tým ukončil své působení a jeho osazenstvo se rozprchlo do všech stran. 

img-responsive

Jones v dobách své závodní kariéry | foto: Williams F1 Team

Malá kuriozita na závěr

Jones samozřejmě absolvoval mnoho dalších závodů, v době svých prostojů v F1 závodil v Austrálii, zkusil si v Kremerově týmu i 24 hodin Le Mans (1984) a další vytrvalostní závody, ve spolupráci se svým posledním chlebodárcem v F1 se jednou posadil i do vozu formule CART, když na Lole T900 Cosworth nahradil zraněného Maria Andrettiho, jemuž onen vůz patřil. Ve Winsconsinu dojel nakonec třetí za J. Villeneuvem sr. a Michaelem Andrettim. S různými přestávkami závodil až do roku 1999, převážně v sérii Australian Touring Car, pak už přijímal jen ojedinělá angažmá. Definitivně skončil v závodě Bathrust 1000 (seriál V8 Supercar Championship) v roce 2002 - dojel tehdy sedmý.

Jones se objevil jako mnoho jeho kolegů i na postu televizního komentátora, jednalo se o australský Channel Nine. Později se pohyboval po paddocku domácí GP jako reportér. Od března 2013 spojil své další osudy jako komentátor se stanicí Network Ten. Patří mu Řád britského impéria za služby motoristickému sportu (dostal ho po zisku svého mistrovského titulu v roce 1980) a o pět let později byl uveden do Australské sportovní síně slávy.

Na závěr jednu docela malou perličku. Grand Prix Austrálie nebyla vždy součástí oficiálního mistrovství F1, ale mnoho pilotů F1 sem zajíždělo i těchto dobách. Proto se pouze Graham a Damon Hillové, Keke a Nico Rosbergové a Stan a Alan Jonesové mohou pyšnit, že jsou jedinou trojicí otce a syna, kteří v australské Grand Prix vyhráli. 

F1NEWS.cz se přidává ke gratulaci k Jonesovým 70. narozeninám.

Google+ Vytisknout

Diskuze: Životní jubileum slaví Alan Jones, jehož novináři nazývali "ctihodným šampionem"

Přidejte svůj názor

Počet komentářů: 3, poslední 06.11.2016 21:24 Vložte komentář

Zobrazeny poslední 3 komentáře. Vstupte do diskuze Vložte komentář

Související články

Doporučujeme

Další články

Aktuálně

Slavné jméno se vrací k Ferrari

Mick Schumacher se stává členem Pilotní akademie Ferrari, s F1 týmem ho čekají 2 testy

Adrian Newey se svou rudou složkou

Red Bull přišel na způsob, jak znovu naplno zaujmout Neweyho

Toro Rosso v posledních testech roku 2018 v Abú Zabí

Toro Rosso je ochotno se obětovat, aby pomohlo Red Bullu s Hondou

Fernando Alonso s McLarenem MCL33 v Brazílii

McLaren letos očekává dobré auto, od toho loňského se má hodně lišit

Max Verstappen s trofejí po GP Brazílie

Verstappen už Ricciarda jasně předčí, tvrdí Helmut Marko

Maurizio Arrivabene (vlevo) v pozici šéfa týmu i přes vzrůstající formu Ferrari skončil

Vsadili ve Ferrari při volbě nového šéfa týmu na správnou kartu?

reklama

Průběžné pořadí šampionátu:

1. HAMILTON, 2. VETTEL, 3. RÄ... Celé pořadí

reklama

Doporučujeme

Pneumatiky Pirelli pro sezónu 2016

Jaké pneumatiky volí jezdci pro Brazílii? Williams nejagresivnější

Čtěte dále

Nejčtenější články

  1. Vsadili ve Ferrari při volbě nového šéfa týmu na správnou kartu?

  2. Honda větší změny motoru nechystá, zůstává u konceptu z roku 2017. Dobrá zpráva pro Red Bull?

  3. F1 vytvořila simulátor předjíždění, chce navrhovat zábavnější okruhy. Vietnam má být super

  4. McLaren letos očekává dobré auto, od toho loňského se má hodně lišit

  5. Racing Point stáhne velkou část své ztráty na Mercedes a Ferrari, myslí si Ocon

  6. Verstappen už Ricciarda jasně předčí, tvrdí Helmut Marko

Fotogalerie

reklama

Zprávy odjinud