Návrat do F1 může být považován za poněkud ošemetnou věc. Pochopitelně pokud se vracíte jako někdejší úspěšný pilot, neřku-li mistr světa, od něhož se očekává další série vítězství a titulů. V minulosti už jsme připomínali osudy těch, kteří se k takovému kroku rozhodli, i jak dopadli. Ale co je k tomu vede? Proč jdou znovu s kůží na trh, chtějí riskovat nejen prestiž, ale i život?
Vždyť technický pokrok doslova letí kupředu a i v roce 1980, kdy se po dvouleté pauze v F1 znovu posadil do kokpitu Harald Ertl, byl dle vlastních slov doslova zděšen: "Jedním slovem jsem F1 podcenil. Je to až k neuvěření, jak tvrdě a brutálně se tady jezdí - a jakou rychlostí se dá projet zatáčka. To jsou dimenze, které jsou mi cizí. Nemám chuť pokoušet osud, na to se mám příliš rád a navíc mám rodinu."
V dřívějších dobách, kdy v F1 vládla uvolněná morálka, pokud to tak můžeme napsat, a určitá část pilotů si prostě sem tam zajela nějaký závod, byly návraty po určité době vlastně běžné. Navíc se jezdilo ještě mnoho dalších závodů, především nemistrovských, Formule 2 byla dokonce někdy honorována lépe, nebylo divu, že fluktuace byla značná. Teprve když se začalo víc dbát na přípravu a vyladění vozu, ale i specializaci, tento jev se začal pomalu vytrácet, i když ještě v roce 1974 měl například Frank Williams ve svém týmu na jedno místo dva adepty (van Lennep, Belsø). Kontrakty nabývaly ná síle a důvěryhodnosti, takže odchody už nebyly na jedné straně impulsivní nebo "do ztracena", ale většinou byly avizovány s delším předstihem.
Některé odchody byly vysloveně pikantní a debaty kolem nich se vedly hodně dlouho. Příčiny byly různé, samozřejmě bez většího povšimnutí probíhaly u méně slavných pilotů, kteří prostě nedostali smlouvu a skončili v propadlišti dějin. U hvězd se občas dala vypozorovat jistá kalkulace s popularitou a publicitou. Jedním z takových případů mohl být "rozklad" týmové dvojice Jones-Reutemann. Jejich tahanice v roce 1981 došla tak daleko, že se Jones nechal slyšet, že s takovým přístupem týmu dál závodit nebude - a když Reutemann prohrál titul, impulsivně se rovněž vzdal kariéry. Jenže mu to nejspíš nepřišlo dobře "prodané" a jeho odchod se nejspíš nesl i tady v Jonesově stínu, tak ještě odjel první dva závody v roce 1982 - a pak sekl s volantem podruhé a definitivně.
Jones byl jedním z těch, kteří se do F1 vrátili | foto: Williams F1 Team
My se ale bavíme o návratech. Oba dva, jak Jones, tak Reutemann, krátce po svém odchodu začali svého rozhodnutí litovat. Jones to potvrdil nejdřív epizodním startem u týmu Arrows (1983) a poté comebackem na plný úvazek u amerického týmu F.O.R.C.E Haas-Lola (1985-1986). Málo se ale ví, že Reutemann v letech 1983 a 1984 opětovně pošilhával po F1. Jenže díky své povaze, kvůli které vyšel snad jen s Ecclestonem, nedostal angažmá, takže zůstalo u jediného, exhibičního vystoupení před Grand Prix Argentiny 1995, kdy tehdejší guvernér provincie Santa Fé usedl do červeného Ferrari se startovním číslem 11 a demonstrativně odkroužil na mokré trati několik kol.
Emerson Fittipaldi podle některých názorů obětoval svou kariéru snu jménem Copersucar-Fittipaldi. Pro mnohé byl jeho náhlý a nečekaný odchod od vlastního týmu v roce 1980 překvapením, ale Emerson to tehdy komentoval "Před deseti lety jsem v tichosti do F1 přišel, teď jsem se rozhodl stejným způsobem odejít. To je věc stylu." Jenže na exmistra světa dolehla nouze a proto se v roce 1984 zcela nečekaně objevuje opět v kokpitu. Tým Spirit potřeboval zvučné jméno v kokpitu, které mu dodnes velmi málo známý Mario-Fulvio Ballabio neposkytl - proto se na scéně objevil Brazilec a záhy se ukázalo, že Emmo ještě umí sešlápnout plyn. On sám se na obnovenou kariéru vysloveně těšil, jenže stop mu vystavil nejdřív sponzor a poté nutnost angažovat pilota s řádným "věnem" v ranci přes rameno.
Také "Emmo" Fittipaldi pošilhával opětovně po F1 | foto: McLaren
Na rozdíl od Jamese Hunta, který se s díky s F1 rozloučil a už o ní nechtěl slyšet - tedy v pozici pilota v kokpitu, takový Patrick Depailler po svém těžkém zranění po pádu s deltaplánem dle vlastních slov "nemohl dospat", až se opět vrátí za volant. Bohužel se mu to stalo osudným, půl roku po návratu do F1 zahynul při testech na Hockenheimringu v Alfě Romeo. Podobný osud měl Didier Pironi, jehož nehoda se odehrála na stejném místě, jen o dva roky později a nikoli s fatálními následky. Po mnoha operacích, dlouhých rekonvalescencích a příslibech třetího vozu Ferrari dospěl Didier do stadia, kdy měl jistotu připravenosti k návratu do kokpitu. Ale nechtěl nic uspěchat. Nakonec byla kmotřička s kosou rychlejší a našla si Didiera v jiné sportovní kategorii, takže už nemůžeme posoudit, zda by byl po více než pěti letech stejně rychlý. Můžeme slíbit, že o Didieru Pironim chystáme velký životopisný materiál.
Pochopitelně pod dojmem dosaženého triumfu snáze učiníte závažné rozhodnutí. Je to věčné dilema, zda odejít a nepotvrdit vynikající výsledek. I to může být důvod k návratu, abyste zavřeli ústa těm, kteří nepřestanou hovořit o náhodném úspěchu a absenci jeho potvrzení. Vlastně totéž se říkalo o Laudovi v roce 1984, že mu titul vybojoval Nigel Mansell, který v posledním závodě v Portugalsku rozděloval oba McLareny a byl oním pověstným jazýčkem na misce vah. Když mu selhaly brzdy, posunul se Niki na vysněné druhé místo v závodě a tím o půl bodu předstihl rivala Alaina Prosta. Hodně podobná situace z letošním Abú Zabí, i když tehdy byly rozdíly tak obrovské, že by Prost musel zastavit a odskočit si za svodidla, aby ho Lauda a soupeři dojeli.
Gerhard Berger ve výše citovaném článku uvádí, že se Rosberg může po několika letech (ale možná i dříve) pokusit o návrat do F1. Bude mu chybět závodění a navíc, opustil svět rychlých kol v relativně nízkém věku. Od dob Nicova otce se až na Laudu, Damona Hilla a pochopitelně tragicky zahynuvšího Sennu všichni šampioni k závodění vrátili nebo se s ním definitivně nerozloučili. Pravda, je tu ještě Alain Prost, který se ale dokázal po roční pauze a neúspěšném pokusu odkoupit Ligier rozhodl ještě pro roční angažmá, to je ale výjimka potvrzující pravidlo. Piquet to zkoušel v USA, Mansel ho tam následoval a poté ještě zkusil znovu štěstí v F1, Schumacher to bez F1 vydržel tři roky, Mika Häikkinen se uchytil v DTM, Jacques Villeneuve střídal hned několik oblastí, namátkou sportovní vozy, NASCAR a podobně.
Kruh se někdy uzavírá: Nico Rosberg a Mika Häkkinen | foto: Daimler AG
Proto nelze vyloučit, že se Rosbergovi po čase zasteskne po závodění. Nebude sám, protože F1 je bezesporu velkým lákadlem a někteří lidé by ji neopusili ani za nic. Takový Andrea de Cesaris rok před svým odchodem (naposledy jsme ho viděli v barvách Sauberu v roce 1994) prohlásil, že by jezdil klidně dalších deset let, kdyby dostal smlouvu. Něco podobného pronesl i Jenson Button, i když ne ve vztahu s F1. O návratu přemýšlel i Keke Rosberg, ba dokonce čas na rozmyšlenou si v roce 1979 vzal Jackie Stewart - a kdyby tehdy neodmítl Bernie Ecclestona, třeba mohl v roce 1980 svést souboj s Jonesem právě on. Takový Clay Regazzoni nechápal rozhodnutí Jody Schecktera a Jamese Hunta a dával jim jako příklad Grahama Hilla: "Odejít ve třicítce! Graham Hill, to byl vzor, celý chlap! Všechno vyhrál, dvakrát šampionát, 500 mil Indy i 24 hodin Le Mans. A zůstal u závodění i v hubených letech. Když už to opravdu nešlo, založil vlastní stáj a dával šanci mladším. Hill žil pro závody!" Takže si můžeme domyslet, co by asi řekl na adresu Rosberga.
