Svět rychlých kol Johna Surteese fascinoval již od dětství. Za jeho vášeň pro motorky vděčí především svému otci, jenž pracoval jako prodavač motocyklů. Svůj první závod John vyhrál na britském okruhu Brands Hatch, když mu bylo sedmnáct let. O rok později si odbyl premiéru v mistovství světa silničních motocyklů ve stáji Norton. Jeho jméno je však především spjato se stájí MV Agusta. Na svém kontě má osmatřicet vítězství ze čtyřiceti devíti startů. Získal třikrát titul v kategorii 350 cm3 a čtyřikrát ve třídě 500 cm3.
Na dvou kolech byl Surtees zkrátka těžko k poražení. Šestkrát také například vyhrál prestižní závod TT na Isle of Man. A když se jej v roce 1960 po dominantním vítězství v tomto závodě reportér zeptal, zda si splnil všechny své ambice, odvětil tento rodák z Tutsfieldu: "Předpokládám, že ne. Nevnímám to jako plnění cílů, snažím se jen dělat co nejlépe cokoliv dělám."
Od motorek k formulím
"Byla to vlastně velká náhoda," vzpomíná s úsměvem na přechod ke čtyřem kolům Surtees. Když byl poprvé požádán, aby zkusil závodní auto, jeho reakce byla: "Ne, já jsem motorkář." Nakonec byl však pro. Projel se v Aston Martinu DBR1 a byla mu nabídnuta smlouva. Reagoval stejně, avšak po krátkém přemýšlení si uvědomil, že mu jeho závazky k týmu MV Agusta nezakazují závodění v autech a rozhodl se, že bude dělat obojí.
Jeho úspěchy se budou vyrovnávat jen velmi těžko (foto: Marussia F1 Team)
Zanedlouho poté ho k závodu v Goodwoodu přihlásil Ken Tyrrell, bývalý majitel týmu F1. Surtees si vyjel pole position, ale na vítězství to nestačilo. "Dojel jsem druhý, především protože jsem zapomínal, že mám čtyři kola. Cpal jsem do mezery, kam jsem se nevlezl, při předjíždění vyjížděl na trávu a podobně, ale to byly začátky," vzpomíná v rozhovoru konaném v rámci slavnostního předávání cen Autosportu.
O pár týdnů později k němu přistoupil Colin Chapman s nabídkou, aby vyzkoušel formuli 1 a následně mu nabídl smlouvu. V roce 1960 se potom Surtees definitivně rozhodl, že motocyklovou kariéru pověsí na hřebík a bude se věnovat závodění v F1. Bylo mu dvacet šest let.
Přechod na čtyři si kola užíval. Bral to jako výzvu, která mu nabízela nové možnosti a příležitosti. Debutoval v Monte Carlu a zaujal hned v začátcích. V závodě ve Velké Británii skončil druhý a v následující velké ceně Portugalska si vyjel pole positon a patřilo mu i nejrychlejší kolo závodu. Na svou první výhru si však musel počkat. Přišla až při závodě na německém Nürburgringu o tři roky později, když už jezdil v rudých barvách.
Začátky ale nebyly vůbec lehké. "Obával jsem se, protože jsem si nebyl jistý sám sebou. Byl jsem rychlý, ale nejezdil jsem zrovna bezpečně. Jel jsem na hraně, protože jsem nevěděl, co dělám," přiznává.
Ačkoliv největší úspěchy zažil s týmem Ferrari, s odstupem času si prý uvědomuje, že právě vůz Lotus z jeho prvních dní v F1 byl tím nejkonkurenceschopnnějším autem, za jehož volantem během své kariéry seděl. Na konci roku 1960 k němu přišel Enzo Ferrari, který ho pozval do Maranella. Návštěva však nevyšla zrovna nejlépe.
Surtees se paddocku nevyhýbá ani v pokročilém věku (foto: Scuderia Ferrari)
"Říkal jsem si, že je to na mě příliš velké, že jsem nováček, že nemám zkušenosti, abych to zvládl v italském týmu a řekl jsem ne. Oni odvětili, že dvakrát se ptát nebudou. A to bylo poté, co jsem odmítl status jedničky u Lotusu a nakonec z týmu odešel," vzpomíná. V následujících letech závodil za týmy Yeoman či Lola a na konci roku 1962 se do Maranella vrátil. A oni jej přijali jako závodního jezdce pro nadcházející ročník.
Oslavy mistrovského titulu
Sezónu 1963 ovládl Jim Clark, zatímco John Surtees skončil v tabulce šampionátu na čtvrtém místě. Byl to však on, kdo se měl radovat příště. O titul v roce 1964 bojovali Jim Clark, John Surtees a Graham Hill a rozhodovat se mělo v závěrečném závodě v Mexiku. Hill však kolidoval s Lorenzem Bandinim ve Ferrari a Clark byl nucen odstoupit kvůli technickému problému. Surteesovi tak stačilo předjet svého týmového kolegu, aby si druhým místem zajistil titul o jeden bod před Hillem.
Ziskem tohoto titulu se nesmazatelně zapsal do dějin motorsportu, protože nikomu jinému se dodnes nepodařilo stát se šampionem na dvou i čtyřech kolech. Surtees během své dvanáctileté kariéry v F1 zvítězil šestkrát a čtyřiadvacetkrát stál na stupních vítězů.
Po mistrovském roce však Ferrari svůj úspěch nezopakovalo a navíc Surteese v roce 1965 potkala vážná nehoda v kanadském Ontariu, kde testoval sportovní vůz Lola T70 v sérii Can Am. Z vážných zranění se zotavil a do dalšího ročníku F1 nastoupil v plné síle opět v rudých barvách. V roce 1966 vyhrál závod v belgickém Spa. Následovala rozepře s týmem a odchod ke stáji Cooper, za kterou vyhrál závod v Mexiku a v konečném pořadí šampionátu skončil na druhém místě.
V následujícím roce hájil barvy stáje Honda a vybojoval vítězství v italské Monze. To byl však jeho poslední triumf, i když závodil ještě dalších pět let a to dokonce ve vlastním týmu, který založil v roce 1970. Tým Surtees se však v F1 udržel pouze osm let.
Surteesův poslední triumf (foto: Lucky Strike B.A.R. Honda)
John Surtees na motorsport nezanevřel ani po svém odchodu a to ani po osobní tragédii, která jej potkala v roce 2009. Tehdy při závodě Formule 2 na okruhu Brands Hatch utrpěl jeho osmnáctiletý syn Henry zranění, kterým později v nemocnici podlehl. John poté založil nadaci Henryho Surteese, které se věnuje dodnes.
O jeho…
