ČEKÁNÍ NA SPRÁVNÝ TÝM
Chris Amon po dvou sezónách a dvou bodech díru do světa neudělal, proto spoléhal na manažerský um nového šéfa. Tim Parnell totiž vybojoval u BRM dodávku výkonnějších motorů. Ale nebylo to zadarmo. Vedení britské stáje dalo Parnellovi souhlas pod podmínkou angažmá Richarda Attwooda. Amon se rázem stal nadbytečným jezdcem a pro Parnella odjel až čtvrtý závod sezóny 1965 v Clermont-Ferrand, neboť zraněný Attwood odpočíval. Poté co Innes Ireland, druhý regulérní pilot stáje, nemohl nastoupit na Grand Prix Německa, Amon se zapřáhl s týmem Parnell Racing naposledy.
V období zevlování o Amona projevil zájem Ian Raby, pravidelně startující závodník v domácí Grand Prix Británie. Raby objednal druhý monopost, ale dodávka se zpozdila. Po marném čekání na spásný příjezd transportéru se na start postavil pouze Raby.
V podstatě nezaměstnanému Amonovi vypomohl Bruce McLaren. O šest let starší krajan zakládal tým F1 a k finančnímu krytí nákladného projektu mu měla posloužit nově vznikající kanadsko-americká série sportovních vozů jménem Can-Am. Vznik bohatě dotovaného šampionátu byl ohlášen na rok 1966, čehož McLaren využil důkladnou přípravou a stavbou rychlého McLarenu M1B. Novozélanďanovi vypomohla i pneumatikářská společnost Firestone, která zaštítila intenzivní testování. Amon za rok 1965 najezdil v mclarenu přes 24 000 testovacích kilometrů.
Chris Amon dostal šanci závodit v prvním McLarenu M1B série Can-Am.
Hodiny strávené na prázdné dráze se začaly vyplácet počínaje rokem 1966. Premiérový ročník série Can-Am zahájili Amon a McLaren pódiovými umístěními. Zatímco McLaren pokračoval ve sbírání pohárů, Amon již šachovnicový praporek kvůli technickým poruchám nespatřil.
Alespoň že po dlouhé době zase usedl do kokpitu formule 1, konkrétně v Grand Prix Francie. Amon nahradil u stáje Cooper odcházejícího Richieho Ginthera a s motorem Maserati za zády dojel po problémech na posledním místě. John Cooper si hodlal udržet Amona až do konce roku, ale po vyhazovu Johna Surteese z Ferrari změnil názor a raději angažoval bývalého šampióna.
Ve formuli 1 se roku 1966 objevil naposledy na okruhu Monza. S vypůjčeným brabhamem a postarším motorem BRM si na vysokorychlostní dráze nedával příliš velké naděje. Jenže Amon nechtěl složit zbraně bez boje. Italským pořadatelům odevzdal přihlášku pod názvem Chris Amon Racing a připravoval se na kvalifikační boj. V nabyté konkurencí se silnějšími motory však byly jeho šance mizivé a pln zklamání sledoval propad mimo pozice zajišťující start.
Kromě formule 1 si vyzkoušel i vůz Vollstedt – Ford amerického šampionátu USAC – dnes IndyCar. Nemistrovský závod hostil nový japonský okruh Fuji s klopenou první zatáčkou. Na dráhu pod posvátnou horou dorazilo 19 amerických pilotů a tři známé tváře z formule 1 – Jackie Stewart, Graham Hill a samozřejmě Amon. Čím promotéři závodu donutili hvězdná jména USA a starého kontinentu k cestě do odlehlého Japonska? Přeci penězi…
Podnik vyhrál Jackie Stewart před Bobby Unserem. Graham Hill s Amonem se cíle nedočkali. Amonova smůla zaúřadovala při dohánění o kolo pozadu jedoucího Chucka Hulse bez zpětných zrcátek. Podle Amona nebyla problémem ani tak zpětná zrcátka jako spíše na pravé oko slepý a na pravé ucho hluchý Hulse. Amon (a ředitelství závodu) o jeho indispozici neměl ani tušení a k předjížděcímu manévru vyrazil pravou stranou. Hulse ho evidentně neviděl ani neslyšel a kolizebyla prakticky nevyhnutelná.
Aby to nevypadalo, že Amon prožíval roku 1966 pouze jedno zklamání za druhým, je třeba zmínit vítězství s Fordem v 24 hodinovém závodu v Le Mans. Z výsledkové listiny lze vyvodit Amonovo a McLarenovo těsné vítězství před týmovými kolegy Kenem Milesem a Dennisem Hulmem. Ve skutečnosti je pravda trochu jiná a pozadí jejich triumfu má zajímavý příběh. Dlouhé hodin vedla posádka Miles – Hulme, stíhána Amonem a McLarenem. Sportovní šéf Fordu Carroll Shelby dostal v posledních hodinách nápad společného průjezd fordů pod šachovnicovým praporkem. Posádka třech fordů uposlechla a cílovou čáru protnula hromadně ve smluveném pořadí.
Jaké pak pro Milese a Hulma bylo překvapení, když organizátoři vyhlásili za vítěze Amona a McLarena. Ti totiž vzhledem ke startu ze čtvrté pozice fakticky urazili větší vzdálenost než Miles – Hulme ze druhé příčky. Nečekaná „centimetrová“ prohra dvojici nepříjemně zasáhla a s hořkostí sledovala, jak Amon s McLarenem slaví nenadálé prvenství.
Chris Amon vyhrál s Fordem GT40 závod 24 Le Mans, byť poněkud neobvyklým způsobem.
Amon vyhrál 24 hodin v Le Mans a v Can-Am patřil k nejrychlejším, ani to však nestačilo k upoutání pozornosti ve formuli 1. Až prostřednictvím Keitha Ballisata ze Schellu obdržel pozvánku od Enza Ferrariho do továrny v Maranellu. Amon odletěl do Itálie mezi závody Can-Am a bez váhání podepsal smlouvu. Vlastně mu kývnutí trvalo pouhé dvě vteřiny. Kontrakt ho zavazoval k závodění „za stáj Ferrari“ a přesně tato klauzule Amona znepokojovala. Ve smlouvě chyběla zmínka o závodění ve formuli 1, což byla klasická Ferrariho praktika.
Upustit od spolupráce s McLarenem bylo z důvodu nového angažmá nutností. Bruce McLaren odchod krajana špatně nesl a jakmile oba přešli stadium napjatých vztahů, McLaren přiznal, že měl s Amonem dlouhodobé plány. I na Amonovi byly patrné známky zklamání, ale Ferrari bylo Ferrari. Amon se stal partnerem Mike Parkeseho, Ludovica Scarfiottiho a Lorenza Bandiniho.
