"Byl to ten největší ďábel, se kterým jsem se kdy ve Formuli 1 setkal." Niki Lauda o G.Villeneuvovi
Joseph Gilles Henri Villeneuve se narodil 18.ledna 1950 ve městě St-Jean-sur-Richelieu, zhruba 50 kilometrů od Montréalu, v kanadské provincii Québec. Jeho život byl krátký, ale velmi zajímavý. V podstatě celý svůj život obětoval Gilles závodění a byl pro něj schopný udělat cokoli. Za svou vášeň pro rychlost nakonec při tragické havárii během VC Belgie 1982 zaplatil životem. Pojďme si společně krátce připomenout život otce pozdějšího mistra světa z roku 1997, Jacquese Villeneuva.
Gilles projevoval talent a cit pro ovládání volantu už od mládí. Vyrůstal ve vesnici Berthierville a poprvé se projel v nákladním voze svého otce. V patnácti letech si půjčil jeho Pontiac, který byl po Gillesově jízdě na odpis.
Stejně dopadlo i sportovní auto MGA, které si pořídil v šestnácti letech, kdy získal řidičský průkaz. Později vlastnil i českou Škodu 1000MB, která sice zacházení svého majitele přežila, nicméně Gillesův divoký styl jízdy se brzy nechvalně proslavil po celém okolí.
Závodní kariéra mladého Kanaďana začala právě tehdy, v šestnácti letech. Na automobilového závodníka však velmi netradičně - Gilles začínal na sněžných skútrech, jejichž závody jsou v zemi javorového listu velmi populární. A právě náročné podmínky závodění ve sněhu a na ledovce ho naučily skvělým reflexům, které později zúročil i při jízdě s monopostem po mokré trati.
V Monaku 1978
"V každé sezoně nabouráte tři až čtyřikrát," vzpomínal na své začátky Villeneuve. "A mluvím o tom, že jste vymrštěni ze sedačky v rychlosti okolo 100 mil za hodinu. Tyhle věcičky (skútry) zatraceně kloužou, a to mě naučilo dobře ovládat vůz. A viditelnost? Hrozná! Pokud nejste ve vedení, tak nevidíte nic. Všude spousta sněhu, létá pořád kolem vás. Díky tomu jsem se potom nebál jezdit rychle na mokré trati."
Jistě stojí za povšimnutí, že v roce 1973 se Gilles stal šampionem Světové série sněžných skútrů. Mezitím závodil i v soutěžích dragsterů, do kterých nastupoval se svým upraveným Fordem Mustang. Závodní licenci získal roku 1967 v Jim Russel Racing School na okruhu Mont Treblant, který také několikrát hostil Velkou Cenu Kanady Formule 1.
V roce 1970 se oženil se svojí přítelkyní Joanne, se kterou později měli dvě děti. O rok později se jim narodil syn Jacques, pozdější úspěšný závodník a mistr světa z roku 1997, a v roce 1973 dcera Mélanie.
Rodina to s Gillesem neměla snadné. Závodění byl opravdu schopen obětovat všechno, a bylo to znát. Rozhodně si nežili v luxusu. Co Gilles vydělal závoděním, hned zase do závodění investoval. Rád riskoval na trati i mimo ní, a proto prodal téměř všechen rodinný majetek, aby mohl pokračovat v kariéře.
Přes Formuli Ford, ve které i s dva roky starým vozem suverénně získal titul, postoupil v roce 1973 do Formule Atlantic. Bohužel, risk se tak úplně nevyplatil. Pro vstup do vytoužené Formule Atlantic zvolil Gilles nezkušený tým Ecurie Canada a málem na to doplatil. Samozřejmě, požadované výsledky se nedostavily.
Zdálo se, že bude dalším z mnoha talentů, kteří budou muset kvůli dluhům a nedostatku financí ukončit kariéru. Naštěstí pro něj přišel zázrak - ozval se mu jeho bývalý tým Skiroule, se kterým závodil na sněžných skútrech. Dostal nabídku odjet za ně sezonu 1975. Souhlasil, ovšem s podmínkou, že stáj zafinancuje i jeho start ve Formuli Atlantic.
Ročník 1975 se mu povedl o něco lépe. Stále to sice nebylo ideální, ale vyhrál jeden závod a celkově skončil pátý. Opět to bylo spíše vinou týmu, který rozhodně nepatřil mezi špičku.
Důležitým bodem v jeho kariéře byl nemistrovský závod v Trois Riviéres. Nezapočítával se sice do celkového pořadí, ale zúčastnilo se ho i několik pilotů F1. Alan Jones, Patrick Depailler, Patrick Tambay a především James Hunt. Nemusím dodávat, že jim Gilles všem ukázal záda a vyhrál.
Gilles (ve voze) a jeho syn Jacques v roce 1979
Štěstí na sebe nenechalo dlouho čekat. James Hunt přesvědčil Teddyho Meyera, tehdejšího šéfa stáje McLaren, aby dal mladému Kanaďanovi šanci. Dočkal se ve Velké ceně Velké Británie 1977, která mimo jiné vešla do dějin i tím, že šlo o debutový závod stáje Renault, která svým přístupem a použitím turbomotorů výrazně ovlivnila závodní scénu v osmdesátých letech.
Ve volném tréninku si sice na starší model McLaren M23 hodně zvykal, několikrát se dostal do hodin, vůz ale vyvázl nepoškozen.
V kvalifikaci potom způsobil senzaci - umístil se devátý, za sebou nechal i stálého jezdce McLarenu, Jochena Masse s novějším modelem M26.
Závod začal skvěle, propracovával se dopředu, nakonec ale vinou poruchy teploměru musel do boxů, kde se zdržel dvě kola a nakonec dojel na jedenáctém místě.
Poté se Gilles vrátil zpět do Formule Atlantic, kde si pohlídal zisk mistrovského titulu, a očekával nabídku McLarenu pro sezonu 1978. Přednost však dostal Patrick Tambay. Štěstí však znovu stálo na jeho straně. Vybral si ho Enzo Ferrari, aby pro poslední dva závody ročníku 1977 nahradil Nikiho Laudu.
Ten si už dva závody před koncem sbalil v Maranellu svých pět švestek a odešel do týmu Brabham, který tehdy vlastnil Bernie Ecclestone. Titul už měl jistý a zbylé dva závody odjet nepotřeboval.
"Když mi ukázali toho "piccolo canadese," velice mi připomínal Tazia Nuvolariho," řekl tehdy zakladatel stáje Ferrari. A byla to velká pocta, protože Nuvolari patřil před druhou světovou válkou k největším jezdeckým esům.
Villeneuve byl touto velkou šancí nadšen. "Kdyby se mě někdo zeptal, jaká tři největší přání jsem kdy měl, jako první bych jmenoval začátek závodění, potom dostat se do Formule 1 a posledním je závodit za Ferrari."
Hned ve VC Japonska na sebe ale upozornil spíše negativně. Kolidoval s Ronniem Petersonem, ztratil kontrolu nad vozem a usmrtil dva u trati postávající diváky. Jistě, nehodu zavinil, ale smrt diváků nebyla to jeho vina. Oba fanoušci totiž stáli příliš blízko.
"Je mi líto, co se stalo. Ale byla to jejich vina. Přelezli ochranné ploty a neměli tam vůbec co dělat," vzpomínal na nehodu Villeneuve.
Sezona 1978 také nebyla žádný med. Ferrari se trápilo s novými pneumatikami Michelin. Do VC Západních USA startoval z přední řady, závod ale kvůli havárii nedokončil a fanoušci volali po nahrazení Villeneuva jiným jezdcem. Enzo Ferrari se za něj ale postavil a on u týmu zůstal.
Rozhodnutí šéfa týmu se vyplatilo. V Itálii dojel i po minutové penalizaci za ulitý start na druhém místě, Velkou cenu Kanady dokonce vyhrál. Dodnes je jediným Kanaďanem, který dokázal vyhrát svůj domácí závod.
Své závodnické umění znovu prokázal v příští sezoně, do paměti se fanouškům určitě vryla Velká cena Francie v Dijonu. Tam svedl památný souboj s René Arnouxem, kdy v posledních kolech oba matadoři tvrdě bojovali o druhé místo. Nakonec zvítězil Villeneuve. Soupeř po závodě prohlásil:
"Nevadí mi, že jsem prohrál. Porazil mě nejlepší jezdec na světě."
Památný souboj s René Arnouxem v Dijonu 1979
Předvedl se i v tréninku na VC USA, který proběhl za velmi nepříznivých podmínek. Velmi silně pršelo, v současnosti by ředitelství závodu určitě nenechalo nikoho vyjet na trať. Ani tehdy se konec konců nikomu na trať moc nechtělo. Kromě jistého sebevědomého Kanaďana s výbornou technikou ovládání vozu.
Nejen že byl na trati a trénoval, ale všem soupeřům nadělil jedenáct sekund! Podobný výkon už nikdy nikdo nepředvedl.
"Bylo opravdu hrozné počasí," řekl Jody Scheckter, Villeneuvův týmový kolega. "Myslel jsem, že budu nejrychlejší, ale pak jsem uviděl Gillesův čas. Jedenáct sekund! Dodnes nevím, jak to dokázal. Ve Formuli 1 se hraje o desetiny, mnohdy i tisíciny, a on nám všem ujel o 11 sekund."
A právě se Scheckterem, který v týmu nahradil Carlose Reutemanna, navázal Gilles velmi přátelský vztah. Jezdci Ferrari ročníku 1979 dominovali a o titulu se rozhodovalo prakticky jen mezi Villeneuvem a Scheckterem. I když mohl Villeneuve na titul reálně útočit, rozhodl se poslechnout týmové příkazy a vítězství ve VC Itálie a zároveň celém šampionátu přenechal Scheckterovi.
Pravda, Gilles měl tak trochu smůlu, co se týče spolehlivosti. Často měl technické problémy s vozem, zatímco Scheckter dojel bez problémů ve všech závodech. Dalo se očekávat, že v příští sezoně se karta obrátí a titul získá za pomoci Jodyho Gilles. Nebylo mu ale přáno.
Sezona 1980 byla pro tým katastrofální. Vůz postrádal rychlost i spolehlivost a ani jeden z jezdců nedokázal v této sezoně vyhrát závod. Určitě není třeba zmiňovat, co podobné výsledky znamenají v takovém týmu, jakým je právě Scuderia Ferrari.
Ročník 1981 se nesl v duchu změn. První přišla už na začátku sezony, kdy místo Schecktera přišel do týmu Francouz Didier Pironi. Zklamaný Scheckter ukončil po sezoně kariéru. Ze začátku nic nenasvědčovalo neshodám, které v budoucnosti vznikly a dá se říct, že zapříčinily osudovou havárii Gillese Villeneuva v Belgii. Vraťme se ale zpět do roku 1981. Gilles přivítal nového kolegu velmi vřele.
"Gilles měl ve Ferrari téměř rodinné zázemí, ale přivítal mě tak, že jsem se tam přes noc cítil jako doma. Jednal se mnou jako rovný s rovným ve všech ohledech," vzpomínal na první dny v italské stáji Pironi.
Souboj s Pironim v San Marinu 1982
I v tomto roce se Gilles předvedl jako mistr jízdy na vodě. Podstatnou část VC Kanady odjel s poškozeným předním křídlem a omezeným výhledem, poté se přítlačný prvek utrhl a Gilles jel bez něj. Ne do boxů, ale do cíle. Nakonec dojel třetí, což byl opravdu skvělý výkon.
Sezona 1982 začala slibně. Vůz Ferrari 126/C2 byl rychlý a vypadalo to, že Gilles bude útočit na titul. První osudový zlom ale přišel ve VC San Marina v italské Imole. Spory mezi FISA a FOCA byly na vrcholu a některé týmy se rozhodly nenastoupit. Na start se nakonec postavilo jen 14 vozů.
Mezi jezdci Ferrari byla dohoda, že pro vítězství si dojede ten z nich, který bude ve vedení. Tudíž že druhý na něj nebude útočit. Poté, co oba Renaulty vypadly ze závodu, mohl Gilles zpomalit a šetřit palivo, jehož spotřeba byla u vozu dost vysoká. Při výjezdu z jedné ze zatáček udělal chybu a Pironi ho předjel...
"Nebál jsem se. Myslel jsem, že pro pobavení fanoušků pojede několik kol na čele a potom mě zase pustí," řekl později Villeneuve.
Znovu ho předjel, jenže Pironiho úmysly byly odlišné. Strhl se souboj, ze kterého nakonec vyšel vítězně Francouz a celý závod vyhrál. Villeneuve byl tak rozhořčen, že se zařekl, že již s Pironim do konce života nepromluví. Kdyby jen tušil, jak blízko konec jeho života je...
Interview po Imole 1982
Osudnou se mu stala kvalifikace na VC Belgie 1982, která se toho roku jela na trati Zolder. Snažil se zajet co nejlepší výsledek, ostatně jako vždy, tentokrát byl ale vybičován tím, že Pironi měl o něco lepší průběžný čas. Že by ho porazil v kvalifikaci? Pro Gillese nepřípustné!
Proto jel Gilles opravdu na hraně. V letmém kole dojel pomalejšího Jochena Masse a chtěl ho předjet. Vyjel proto z ideální stopy, bohužel, shodou okolností uhnul stejným směrem i Mass, který mu chtěl uvolnit místo na trati. Villeneuvovo Ferrari škrtlo o zadní kolo Massova Marche, vzlétlo do vzduchu a k tomu všemu se ještě z vozu utrhla sedačka s pilotem. To vše v rychlosti kolem 225 kilometrů za hodinu.
Netrvalo dlouho a na místě zkázy zastavili jezdci John Watson a Dereck Warwick. Villeneuva našli zaklíněného v záchytném plotě. Lékař byl na místě za 35 sekund a zjistil, že Gilles nedýchá. Jeho tvář byla úplně modrá vlivem nedostatku kyslíku. Měl však alespoň hmatatelný puls a lékařům se povedlo stabilizovat jeho stav natolik, aby byl schopen převozu do nemocnine. Marně.
Tragická nehoda v Belgii
Vlivem silného nárazu měl Gilles silně poškozené orgány, především mozek. Večer shledali lékaři další snahy o jeho udržení při životě zbytečnými. Gilles Villeneuve byl odpojen od přístrojů a prohlášen za mrtvého. V 9 hodin 12 minut vydechl sympatický závodník ve věku 32 let naposledy.
I když svět živých toho osudného květnového dne opustil, jako by Gilles Villeneuve nikdy nezemřel. V srdcích fanoušků a bývalých kolegů žije dál.
"Gilles mi bude chybět ze dvou důvodů. Prvním je, že byl nejrychlejším závodníkem v historii. A za druhé, byl to ten nejupřímnější člověk, kterého jsem poznal. Ale nezemřel. Vzpomínka na to, co dokázal a čeho dosáhl, bude žít dál," prohlásil na jeho pohřbu bývalý týmový kolega a dobrý přítel, Jody Scheckter.
Na jeho památku byl okruh na ostrově Notre Dame, na kterém se dodnes jezdí Velká cena Kanady, pojmenován po něm. Třetí zatáčka na okruhu v Imole byla pojmenována po něm a vstup na testovací dráhu Ferrari ve Fioranu dodnes zdobí jeho busta.
Jeho syn Jacques se také stal úspěšným závodníkem. Stejně jako jeho otec závodil v sérii Formula Atlantic, později také v šampionátu CART a samozřejmě také ve Formuli 1, ve které roku 1997 v barvách Williamsu vybojoval titul mistra světa.
Statistika kariéry v F1:
Stáje: McLaren (1977), Ferrari (1977-1982)
Závody: 68 (nastoupil do 67)
Vítězství: 6
Stupně vítězů: 13
Získané body: 107
Pole position: 2
Nejrychlejší kola: 8
První GP: VC Velké Británie 1977
Poslední GP: VC Belgie 1982
