Rakouská Grand Prix, ať jí titulovali Österreichring, A1-ring, Spielberg či Red Bull Ring (a někdy také chybně Zeltweg) má pro mě hodně osobní vazbu. Když jsem jako jinoch nezodpovědně přechodil zápal plic, v rámci uchování mé tělesné schránky v klidu a tepla lože jsem dostal stolní hru Formule 1 z produkce n.p. Tofa Semily. Až dodatečně jsem mohl ocenit snahu tvůrce, který si velice vzdáleně vybral linie Österreichringu. Kdykoliv jsem pak na jeho plánek či záběr pohlédl, vždy jsem si tuto životní epizodu vybavil. Ostatně myslím, že nejeden fanoušek tento zjevně převzatý a rozhodně ne špatný produkt ještě vlastní.
Trať ležící na vrcholu pomyslného trojúhelníku Knittelfeld - Zeltweg - Spielberg měla pro našince určité kouzlo. Jak jsem vždy slýchal od fanoušků F1 v dobách předrevolučních, pokud už se někdo chtěl dostat na nějakou Grand Prix, vždycky to pro její relativně malou vzdálenost od Dolního Dvořiště vyhrával Österreichring. Ostatně to byl i případ známého komika Josefa Dvořáka, mnozí z nás jistě narazili na barvité líčení v různých periodikách, kterak se chytrý český Pepa doslova protlačil s Fittipaldiho McLarenem až do depa - a byl posléze vyveden. Pamatuji si i Čedokem pořádané zájezdy (které jsem si nikdy nevybrečel), ale také finanční tahanice kolem ročníku 1979, kdy jsem hnal rodinu v poledne z chaty, abych viděl televizní přenos. Místo toho mi pan Pecháček sdělil, že ČsT dostala na poslední chvíli ultimatum v podobě zvýšených poplatků, takže F1 měla poté v domácnosti ještě více odpůrců, snad i včetně kocoura, který mohl spokojeně chytat myši. Ale nebyl by to další chytrý Čech, kdyby tehdy neoblafl i všemocného Bernieho. Novinář Josef Raub se totiž onoho závodu zúčastnil a dokonce byl natolik suverénní, že na ruční kameru něco z něj natočil. Byl však lapen bdělým Maxem Mosleyem a přístroj mu byl zabaven. Ecclestone pak byl ochoten kameru vydat, ale nikoli s filmem. Pan Raub jej tedy s úsměvem vytáhl z nitra Meoluxu a Bernie, spokojen s tím, že pás byl osvícen, vše vrátil majitel. Ten však zničil pouze ještě nenaexponovaný materiál; cívka se záběry už byla dávno pečlivě ukrytá. Kolik je na tomto příběhu pravdy netuším, ale s ohledem na fakt, že byl prezentován v tehdejším tisku, věřím že se tak mohl stát a stal.
Vöest-Hügel či Hella-Light "S", i tudy kráčela historie. | foto: MiZ, F1NEWS.cz
Pláně kolem trati zažily nejedno dobrodružství, zvláště když pršelo a z vlídné zeleně se stalo téměř vojenské cvičiště mající prověřit odolnosti fanoušků. Tím se ale stávalo krajně nebezpečným i pro samotné piloty. Nemám teď až tak na mysli rok 1975, kdy po námi uvedené tragické overtuře v podobě havárie Marka Donohuea (článek zde) skončil závod totálním chaosem v proudech vody. Lilo tu i o dva roky později a to byla jedna z příčin, proč na stupních vítězů nestála žádná zavedená star, nýbrž téměř neznámý Alan Jones. Přinesl radost jedné dívce z mnoha desítek tisíců návštěvníků. Té totiž vůbec nic neříkaly výsledky, Alan se jí prostě líbil. A tak si na něj sama samotinká vsadila - a vyhrála balík. Voda tu tekla i o rok později a dodnes vidím tyrrell Didiera Pironiho, jak se statečně probíjí vodní clonou bez příďového segmentu.
Berger a Lauda, za jejich jmény se skrývá 16 absolvovaných Grand Prix Rakouska, ale jen jedno jediné vítězství. | foto: Scuderia Ferrari
Ale psal jsem o pláních a ty měly vždy dvojí ostří. Je pravda, že byly dostatečně široké, takže zejména v oblastech Texaco-Schikane pilot mohl plavným skluzem putovat i stovku metrů, než jeho monopost zůstal v zajetí travin. Takový Derek Daly v roce 1980 si musel připadat jako lovec zelených pokladů. To Riccardo Patrese o dva roky později už doputoval až ke svahu obsypanému diváky a jednu blíže nejmenovanou dámu vyděsil opravdu k smrti - video je dostupné a její úprk před řítícím se brabhamem nepřehlédnutelný. Ukázku dlouhého letu předvedli v roce 1986 Sandro Nannini a Alan Jones, u nichž to vypadalo, jako kdyby mezi sebou soupeřili, kdo doplachtí dál. V tomhle roce mi bylo upřímně líto Gerharda Bergera, který měl na to vyhrát domácí závod, jenže při zastávce v depu se přišlo na to, že má vybitou baterii. Z prvního místa klesl hodně dozadu a stíhačka nestačila ani na kýžený bod.
V souvislosti se starou tratí se hodně mluví o startu na etapy v roce 1987, kdy vyšel až třetí pokus (v paměti tyto karamboly zůstaly možná i proto, že to byla na delší dobu poslední rakouská Grand Prix, a pro Österreichring v původní podobě derniéra), ale prim má určitě hrůzyplné představení Itala de Cesarise, který v Texaco-Chicane předvedl nedotažené dvojité salto s jedním vrutem. Mnozí nechápali, jak po tomto karambolu mohl vylézt z auta jen s lehce umazaným levým ramenem. Ostatně pokud připomínám tento incident, je nanejvýš důležité konečně zbourat přetrvávající mýty, které se dodnes objevují. Podle nich byl de Cesaris na základě této nehody vyhozen samotným šéfem Guy Ligierem z týmu. Dokonce se tvrdilo, že prohlásil "... toho muže si nemohu dovolit zaměstnávat". V tomto případě bylo ale všechno opačně. Andrea de Cesaris byl nespokojen s technickou kvalitou vozů, sám uvedl minimálně tři případy, kdy mu dobrý výsledek zhatila technická porucha. Kdyby ho chtěl Ligier vyhodit, určitě by ho nenechal startovat v následující Grand Prix Holandska. Pravdou je, že Ital se právě v Holandsku dohodl s Bernie Ecclestonem a ten mu nabídl na závěr sezóny místo v Brabhamu. Důvodem byly Piquetovy zaječí úmysly, což chtěl Ecclestone ocenit "padákem". Andrea s nabídkou souhlasil a rozvázal s francouzským týmem z vlastní iniciativy smlouvu, leč ouha, protože už Ecclestone z týmu vypoklonkoval na začátku roku neúspěšného Hesnaulta (za něj angažoval Marca Surera), FISA mu s ohledem na platné regule další výměnu nepovolila. A Andrea tak mohl jen konstatovat, že si na nějaký čas od závodění odpočine. Dle vlastních slov si aspoň uspořádal vztahy s některými lidmi. Nejenže o tom existuje otištěný záznam, ale i osobní potvrzení výše jmenovaného. Ten už to bohužel doložit nemůže, ale archivní materál je poměrně dost snadno dohledatelný.
Andrea to na Österreichringu dokázal pořádně "roztočit". | foto: Profimedia.cz
Připomeňme další zajímavosti, mezi něž určitě patří těsný dojezd dvojice de Angelis-Rosberg (1982), při němž naposledy vzlétla k nebi tradiční černá čapka Colina Chapmana (vůbec nečekal, že Elio bude mít šanci na vítězství a těsně před koncem pro ni honem pospíchal do motorhomu. Pak se bál, že tím urazil boha štěstěny, ale de Angelis vedoucí pozici uhájil). Nebo si vybavíme roky, kdy piloty na trati ohrožovali jeleni? Graham Hill se mu vyhnul v závodě (1972), Stefan Johansson to v tréninku nezvládl (1986). Vzpomeneme si na rok 1978, kdy jsme viděli poslední vítězství sympatického Ronnie Petersona, který za necelý měsíc podlehl svým zraněním po havárii na Monze? Budeme vyhledávat další nehody jako byly kolize mezi Irvinem a Alesim (1997) či Satem a Heidfeldem (2002)? Nebo se vám vybaví ona nepříliš lichotivá scéna mezi Barrichellem a Schumacherem v roce 2002, která pak měla v komunitě fanoušků F1 dlouhé dozvuky a dokonce létaly pokuty? Případně obrovský finanční propad v roce 1976, kdy Raiffeisenbank coby nový hrdý sponzor prodělala miliony šilinků? Vybírá se těžko, ale je dobře, že je z čeho.
Rosberg předjíždí po startu Hamiltona, tím boj o vedení skončil. | foto: Mercedes AMG F1 Team
Zato pokud se člověk zadívá do současnosti, je to horší. Mluvit o dramatickém závodě roku 2015, tedy v době pětačtyřicátého výročí prvního závodu na této trati, je nadnesené, i když dva mistři světa nám hned za zatáčkou Remus předvedli neortodoxní pokus jak předjet vrchem. Když se člověk podívá na záběry startu z roku 1987, tak by s jistou dávkou cynismu mohl říci - pffff, to ještě nic není. Ale ono nejde o rozbité monoposty, spíš o závod samotný, který od návratu safety caru do boxů vlastně nepřinesl větší napětí. Předjíždělo se, to ano, ovšem to jsou souboje podobné, jako když necháte atleta vbíhajícího do posledního kola závodu na 1500 metrů stíhat čerstvým kolegou, jehož cílem je co nejrychleji uběhnout čtyřstovku. Taky byste asi nejásali, jak spolu krásně bojují. I to je jeden z důvodů, proč se rozproudila v posledních dnech velká debata, jak špatně na tom F1 je. Vyskytly se hlasy, že to ještě není tak zlé, další osobnosti F1 naopak tvrdily, že se blíží brzký konec. Žádají se rychlejší a hůře ovladatelná auta, vymýšlejí se triky, jak zatraktivnit závody a opět diváky nikoli a priori přitáhnout k obrazovkám, ale udržet je tam. V tomto směru je nutno poděkovat našim diskutujícím, kteří také přispěli se svou trochou do mlýna a přednesli své vize.
Tvrdí se, že nelze srovnávat F1 z let minulých s tou dnešní. Je evidentní, že technický pokrok ji sune někam jinam, než k pouhému perfektnímu zvládnutí vozu na trati. Musíte dnes hlídat na volantu spoustu funkcí a ve srovnání s tím popis Laudy, jak měl na starosti pouze otáčkoměr a kontrolku oleje (o které tvrdil, že stejně neukazuje, co má) zní jako špatný vtip. Kdykoli se někdo zmíní o 70. letech, nazývaných Zlatý věk F1, je většinou umravňován fanoušky rychlých kol, pro něž historie končí předchozí sezónou, že to nejde srovnávat. Je to pravda v tom směru, že takové Ferrari 312 T by se s modelem SF15-T po technické stránce nemohlo měřit. Ale po vzhledové? Tam už bych ruku blíže k horké plotně neposunul. Problém je totiž v tom, že pokud něco prožijete, budete k tomu mít vztah. A můžete srovnávat. Technika nás žene do nebezpečně stejných šablon, vozy dnes navrhují počítače, které po zadání parametrů vyplivnou ideální linie a prostoru pro kreativitu a vlastní myšlenky je minimum. Pro ty, kteří nevědí, o čem je řeč, pusťte si třeba záznam z Grand Prix Rakouska 1976. Třeba tenhle a pak řekněte s čistým svědomím, vídáme podobné věci i teď? Aniž bychom museli míchat pořadím povinnými výměnami pneumatik?
Dovolil jsem si ještě jednu maličkost - je ryze statistická a nepochybuji o tom, že se mi dostane poučení, že to je jen hra s čísly. Vzal jsem si k ruce právě ročník před 40 lety, kdy mě F1 lákala do svých tenat. Tehdy se na nejvyšším stupni vystřídalo 7 pilotů, loni jen tři. Nejlepší startovní pozici zajelo 6 závodníků, loni opět jen tři. Ovšem loni se na bodovaných příčkách objevilo 14 jmen, zatímco v roce 1974 devatenáct. Má to ovšem háček, tehdy bylo tímto způsobem v cíli odměněno jen prvních šest pilotů. Kdybychom už tehdy uplatnili poněkud kontraproduktivní bodovou inflaci, v klasifikaci by se objevilo 31 jmen. Namítnete, že tehdy se prezentovalo více pilotů, závody byly chaotičtější, hůře organizované a méně bezpečné. Pořád ale byly výsledky rozmanitější a méně schématické, a právě proto jsem si schopen plno Grand Prix ze 70. let dobře vybavit (a to jsem je viděl v nočních záznamech), zatímco třeba Grand Prix Maďarska 2013 mi v paměti vůbec neuvízla. Plus mnoho dalších závodů z posledních let.
Gerhard Berger startoval na domácí půdě pětkrát, ale nevyhrál ani jednou. | foto: Red Bull Content Pool
Jistě, svět se mění, ostatně to dokazuje i fakt, že v onom roce 1974 měl tehdejší kalendář F1 s dnešním společné jen Monte Carlo a Monzu. Brazílie a Rakousko byly ještě podstatně delší, jinak všechny ostatní trati jako nerentabilní či nevyhovující musely ustoupit tilkeringům. Amiralite Brown v Buenos Aires, Kyalami, Jarama, Nivelles, Dijon, Brands Hatch, klasický Nürburgring, Andersdorp, Zandvoort, Mosport, Watkins Glen - to jsou už zapomenuté pomníky našeho mládí, kdy jsme ale usedali k televizi a věděli, na rozdíl od dneška, že vítězství nemá předplacené Lauda, Regazzoni, Reutemann, Scheckter, Fittipaldi, Hulme, Peterson, Pace, Ickx, Hunt a pár dalších. Není to volání po návratu do pravěku, ale žádost udělat zase závody takovými, abychom se jenom nedívali na elegantní křivky vozů a tipovali, jestli to bude dneska Hamilton Rosberg, nebo překvapivě Rosberg Hamilton.
I proto se stále více hovoří, hledá cesta a vyslovují někdy až hodně tvrdé verdikty, kam jsme s naší oblíbenou zábavou došli. Techniku nelze zavřít do krabice a pustit po vodě někam do peřejí, aby ji nikdo nenašel. Stálo by zato ji ale přimět k tomu, aby nediktovala, ale pomáhala. Možná to bude těžké, možná téměř nemožné. Může se i stát, že se naplní ta nejhorší očekávání a budeme moci ten velký cirkus uzavřít s tím, že se přežil, dostal do slepé uličky, přestal přinášet to, co od počátku mělo být jeho náplní. Není to utopie, i když finanční zájmy a páky jsou nepředstavitelné a jen sumy, které v současné době létají kolem změn vlastnických práv, se tak trochu vymykají běžnému uvažování. My, fanoušci, o které by mělo jít na jednom z prvních míst, asi budeme jen sledovat, kam se všechno pohne. Ale určitě si rádi přečteme, jaké máte vzpomínky vy, jak jste vnímali přerod F1 v průběhu let, ale třeba i to, zda když jste kouzlu rychlých kol propadli teprve nedávno, občas zabřednete do oněch "Zlatých let" a litujete nebo s povděkem kvitujete, že tahle doba vás nepotkala. Věřte, že o to opravdu stojíme.
