Protože James Howden Ganley, rovněž už spíše pozapomenutý pilot, má právě dnes důvod k okázalejší oslavě. Na svět v novozélandském Hamiltonu přišel právě před třemi čtvrtinami století. Dovolíme si mu i za čtenáře našich stránek F1NEWS.cz popřát a v krátkosti připomenout jeho kariéru.
Že se na ostrově v sousedství Austrálie jezdí rychle, o tom svědčí především úspěchy tří novozélandských mušketýrů Bruce McLarena, Denny Hulmea a Chrise Amona. Další jména - Graham McRae, John Nicholson, Tony Shelly či Mike Thackwell - jsou už spíš jen epizodními účastníky světa F1. Ganley tvoří jakýsi střed mezi oběma skupinami. Závodnickou vášeň v něm probudila Grand Prix Nového Zélandu v Ardmore (1955), kde se na startu sešla taková esa jako princ Bira, Jack Brabham, Tony Gaze nebo jediný Brit Peter Whitehead. Šlo tehdy o závod, v němž startovali především Australané, neměl mistrovský statut a Howdena na něj vzal jeho otec. Mladík byl lapen vůní benzínu a po ukončení školní docházky se stal reportérem listu Waikato Times, kde byl pravidelným přispivatelem do sloupku Sport Car Illustrated. Howden se potom vydal cestou, kterou absolvovali mnozí další piloti, stal se mechanikem a odtud se přesunul na závodní dráhu. Na tu se dostal z dnešního hlediska vysloveně pozdě, v osmnácti začal zkoušet své štěstí na upravených cestovních vozech, jedním z nich byl rodinný Morris Minor, o nějž požádal Howden svou matku. O rok později už seděl v monopostu Cooper. Ostruhy si vysloužil na nepříliš kvalitních domácích tratích, takže měl výhodu v umění se vypořádat s krajně nepříznivými podmínkami. Nejčastěji se prezentoval v Champanově voze Lotus Eleven, který ho stál 1300 liber. Polovinu si Howden poctivě vydělal, když vystřídal několik příležitostných prací, od úklidu v restauracích a výčepech až po funkci čerpadláře u pumpy.
Další podobnost u Ganleye s jeho předchůdci spočívala v tom, že rychle pochopil nutnost se etablovat v Evropě. Proto v roce 1961 zamířil na nejstarší kontinent, kde se však dlouho protloukal pouze jako mechanik a jeden čas pracoval i jako předák na stavbách. Několik příležitostných závodů F3 nebylo nijak zásadních, nakonec se Ganleyovi podařilo dostat do týmu svého krajana Bruce McLarena - opět na pozici mechanika. Test monopostu F1 neskončil angažováním, ale Howden byl Brucem doporučen Barrymu Newmanovi pro méně slavnou a levnější F5000.
Přišel rok 1970, který byl pro Howdena šťastný i smutný zároveň. V F5000 na McLarenu M10B Chevrolet svého chlebodárce Newmana skončil na druhém místě za Peterem Gethinem. Ten měl stejný vůz, ale drtivý náskok 29 bodů. Ganley vyhrál v sezóně čítající 20 závodů pouze Gold Cup v Oulton Parku. Tou smutnou zprávou pro něj byla smrt jeho přítele Bruce McLarena v Goodwoodu, když v červnu 1970 zahynul při testování vozu pro Can-Am. Úspěch v F5000 všal vedl Newmana k dohodě s Louisem Stanleyem, podpořené patřičnou finanční částkou, a Ganley se tak v roce 1971 ocitl poprvé v F1 v barvách týmu BRM.
V týmu působil Howden vedle ostřílených matadorů Pedra Rodrigueze a Jo Sifferta. Zpočátku se s vrtošivým vozem nemohl srovnat, i když z prvních šesti závodů sezóny čtyřikrát dojel v první desítce (nekvalifikoval se v Monaku, které si nikdy příliš nezamiloval). Druhá část roku už byla ve znamení smutku za zahynuvším Rodriguezem, na jehož místo posléze přišel od McLarenu vyhozený, Novozélanďanův někdejší soupeř z F5000 Peter Gethin. Ten ve vší slávě vyhrál GP Itálie a právě tam Howden dosáhl na první body ve svém životě. Páté místo bylo potvrzením jeho nejlepším postavením na startu, do závodu vyrážel ze 4. pozice. V následujícím závodě v Kanadě si vedl rovněž výborně, ale zhatil své šance havárií v závěru tréninku. O to větší radost měl v posledním závodě sezóny v USA, kde mu na stupně vítězů a třetího Petersona chybělo 12,69 vteřin.
I pro rok 1972 měl zajištěnou pozici u BRM, jenže ta se poněkud zakymácela, protože Stanley nasadil do F1 doslova "armádu" pilotů. Howden nadále zůstal až třetím v řadě za Beltoisem a Gethinem a opět se rozjel až v druhé polovině. Na jejím počátku musel zhltnout nemilou pilulku v podobě Grand Prix Anglie, kde mu tým vůbec neposkytl vůz - což později vedlo k rozhodnutí od BRM odejít. Poté vyrovnal svůj nejlepší výkon v Německu, kde na Nürburgringu skončil čtvrtý a před ním byl opět Peterson. Ovšem tentokrát Švéd najel na svého soupeře minutu a čtrnáct vteřin. V Rakousku přidal Ganley šesté místo a tudíž bod, ale cítil, že jeho působení ve stáji BRM nebude mít dlouhého trvání. Ve hře se ocitl Niki Lauda s příslibem plné peněženky (jak se později ukázalo, nic takového Rakušan neměl), BRM rovněž líčilo na Claye Regazzoniho a vynaložilo na něj sumu blížící se 60 000 liber, a Ganley chápal, že by pro něj nemuselo zbýt místo, proto se rozhodl změnit působiště.
Frank Williams nikdy neoplýval penězi a vozy ISO-Marlboro, což v úvodu roku nebylo nic jiného než upravené monoposty Politoys druhé verze, trpěly snad všemi možnými neduhy. Prostředky automobilky ISO vázly, přesto Howden dokázal bojovat na hranici první a druhé desítky. Technických poruch přibývalo, třeba v Argentině se mu zadrhával plynový pedál, ve Španělsku odpadl kvůli ucpanému přívodu paliva, v Monaku se mu zničehonic zhroutil závěs. Až v samotném závěru se jela deštivá Grand Prix Kanady, kdy byl poprvé na trať vyslán zpomalovací vůz - tehdy zvaný pace car. Howden je dodnes přesvědčen, že měl být minimálně třetí, pořadatelé ho s Frankem Williamsem chvíli oslavovali jako vítěze, než přišlo definitivní rozuzlení a pád na šesté místo. Ale ani vítězství by nic nezměnilo na Ganleyově rozhodnutí odejít.
Jenže - kam? Novozélanďan neměl za sebou silného sponzora a tak jeho účast v prvních dvou závodech sezóny 1974 v barvách Marchu byla vlastně "podmínečná". Ačkoliv Howden jel v Argentině na dohled bodované šestky (nakonec mu došlo palivo a by klasifikován na desátém místě) a v Brazílii skončil osmý, jeho osudem se stala dvojice Vittorio Brambilla a mecenáš Beta. Max Mosley, který neustále dle vlastních slov balancoval na okraji finanční propasti, po nich sáhl jako po spasení a pro Ganleye místo nezbylo.
Jednoho pozdně jarního dne roku 1974 se v jeho domě v Cippenhamu rozlétly dveře a za nimi stál zástup zdvořilých Japonců halasících "Maki je tady!" Ganley vzpomínal, že se ho zeptali, jestli chce jezdit v jejich voze a zda jim pronajme vlastní dílnu. "Stačilo říci dvakrát ano a zase jsem se vrátil do F1," vzpomínal Howden. Jenže to byl návrat podobný strašné noční můře. Maki F101 byl příšerně těžký, na první pohled možná zajímavý, ale nesmírně špatně ovladatelnů vůz a Ganley záhy pochopil, že s ním žádnou díru do světa neudělá. Proto ho o své vlastní vůli začal v Cippenhamu upravovat a postupně zbavovat všech zbytečných originalit. Poprvé neuspěl při kvalifikaci na Brands Hatch, pak přišel Nürburgring a vážná nehoda. Ganleyovi se v úseku Hatzenbach zlomil držák zadního závěsu a po nárazu na svodidla se vozu utrhla celá příď. Pilot, jemuž čouhaly nechráněné nohy z přídě, měl obrovské štěstí, že úsekem zrovna nikdo nejel. Následoval převoz do nemocnice v Adenau, odkud na zásah sira Louise Stanleye putoval Ganley a s ním i Mike Hailwood, který měl v závodě také těžkou nehodu, vrtulníkem do nemocnice Svatého Tomáše k věhlasnému doktoru Urquartovi, který už se v minulosti postaral o Stirlinga Mosse nebo Johna Surteese. A po 16 dnech od havárie, kdy si zlomil obě nohy a navíc kotník, už nezdolný Howden šmajdal kolem svého lůžka.
Bohužel nehoda znamenala definitivní konec jeho účasti v F1. Devět měsíců po ní seděl na Nürburgringu opět v závodním voze, ale šlo o závodní speciál Mirage při 1000 km, který pilotoval s dalším odloženým mužem F1 Timem Schenkenem. Právě s ním se na sklonku roku 1975 dohodli, že se pustí do stavby monopostů pro Formuli Ford. Tak se zrodila značka TiGa (Tim a Ganley), která vyprodukovala vozy pro Formuli Ford, Formuli Atlantic, vozy skupiny C a Can-Am plus mexickou formuli Ks. Pošilhávali také po Formuli 1 a v roce 1978 byl jejich vlastní vůz na spadnutí ve spolupráci s firmou B&S Fabrications, ale nedostatek penez všechno zhatil.
TiGa vyprodukovala na 400 vozů a po prodeji firmy se Ganley věnoval funkcionářské práci. Byl zvolen ředitelem okruhu v Silverstone a na žádost Johna Fitzpatricka se stal sekretářem britského BRDC. Bohužel po několika týdnech diagnostikovali lékaři u jeho manželky Judy rakovinu a Ganley se rozhodl vzdát všech aktivit a přesídlil do Kalifornie, kde jeho žena ještě osm let bojovala se zákeřnou nemocí.
Ganley po její smrti zůstal v kontaktu se světem rychlých kol a několikrát zavítal na tradiční přehlídky historických vozů F1. V roce 2014 byl přítomen v Goodwoodu na tradičním Festival of Speed a dokonce po 40 letech usedl do kokpitu pečlivě zrenomovaného vozu Maki F101, ve kterém málem přišel o život. Bez velké zášti v něm odkroužil několik kol.
Howden Ganley nepatřil mezi hvězdy F1, ale zanechal po sobě stopu, kterou je dobré si připomínat, vždy v roce 1972 na tovární Matře s Françoisem Cevertem dojel ve 24 hodin Le Mans na druhém místě. Připojujeme se k přání všeho nejlepšího nejen kvůli Štědrému dni, ale také u příležitosti jeho 75. narozenin.
