Navíc když fanoušek najde nějakou zvláštnost, raritu, rozhodně ho to potěší a může sklízet, ať lokální nebo větší pocity objevitele. Bezesporu je nás mnoho, kteří najdou určité spojitosti, zvláště když kráčíme svojí cestou a snažíme se nacházet v širokém řečišti zpráv, publikací a informací něco, co nám dává právo na oněch pověstných několik minut slávy, zvláště tehdy, když si podobně věci nevšimnou ani skuteční nebo údajní odborníci. Následující příklady budiž ukázkou několika takových kuriozit, rarit, náhod či zvláštních událostí, které Formuli 1 od jejího vzniku provázejí.
Trojice, která hodně míjela a míjí
Dohromady poskládali devět mistrovských titulů. Některé osobnosti ve stejné éře by toho zvládli více, ale Sebastian Vettel, Lewis Hamilton a Fernando Alonso jsou výjimeční tím, že jsou stále aktivními piloty. Tihle tři spolu soupeří od roku 2007, kdy debutoval Hamilton a v průběhu sezóny Vettel. Tato trojice stála společně na startu 177 Grand Prix a zaznamenala 235 pódiových umístění. Řekli byste si, že se britsko-španělsko-německý triumvirát musel na stupních vítězů scházet velice často. Omyl. V téhle sestavě se postavili na "bednu" jen třikrát, jinak jim vždy do party jeden (nebo dva) chyběli. Poprvé se tak stalo v USA 2012, kdy vyhrál Hamilton před Vettelem a Alonsem. O rok později se v Kanadě a Belgii prezentovali ve stejném pořadí Vettel-Alonso-Hamilton. Takže Fernando, příští rok bys měl konečně zbývající dva na stupních vítězů porazit i ty!
Ojedinělý, i když ne vítaný hattrick
V F1 existuje pojem Grand Chelem, kteří mnozí fanoušci dobře znají (pole-position, vedení od startu do cíle a nejrychlejší kolo). Že to není žádná legrace, dokazuje skutečnost, že v doposud odjetých 956 Grand Prix pouze 24 pilotů dokázalo něco podobného - celkem v 53 případech. Nejlepší je v tomto směru Jim Clark (8). Ze současných pilotů se tímto vynikajícím počinem může chlubit pouze výše uvedená trojice - Vettel (4), Hamilton (2) a Alonso (1).
Existuje však i jiný hattrick, který si autor za rámeček rozhodně nedá. Psal se rok 1977 a ostřílený mazák sportovních vozů a cestovních speciálů, na nichž dosáhl velkých úspěchů, zavítal díky aktivitě sponzora Mampe do F1. Řeč je o Hansu Heyerovi, jehož ochrannou známkou byl pověstný tyrolský klobouk, kterou s sebou vozil jako talisman. Tento rodák z fotbalem proslulého Mönchengladbachu dostal při Grand Prix Německa k dispozici vůz ATS, ale do závodu se nekvalifikoval, ještě před ním zůstali Patrick Neve a Emilio de Villota. Heyer seděl ve voze pro případ, že by na startu měl někdo ze soupeřů potíže, ale i když se prakticky po několika metrech srazili Regazzoni a Jones, nikdo z náhradníků nedostal pokyn vyjet na trať. Heyer si s tím ale hlavu nedělal, ačkoliv neměl povolení, prostě do závodu vyrazil z depa a odkroužil devět kol, než mu selhala spojka. Ale ani to ho neochránilo od následného trestu: Heyer se tak stal prvním - a jediným - pilotem, který se nekvalifikoval do závodu, přesto startoval a odpadl a následně byl diskvalifikován. Takže v obvyklém značení výsledků má ojedinělý zápis u jednoho jediného závodu: DNQ, DNF a DSQ. Jen pro pořádek - něco podobného udělal i Heyerův krajan Harald Ertl v Grand Prix Francie o rok dříve, ale odpadl tak brzo, že se pořadatelé jeho případem dále nezabývali a ve statistikách má uvedenou pouze odpadnutí - bez diskvalifikace.
Jak by se tam seřadili?
Že se v minulosti, kdy se časy měřily opravdu velice nepřesně, ručními stopkami a podobnými časoměřiči (dlouho se na Nürburgringu v jeho dlouhé podobě uváděly výkony pouze v minutách!) dosahovalo podobných výkonů, to nikoho příliš nepřekvapí. Ale v době digitálních vymožeností, kdy se zaznamenávají časy na tisíciny vteřiny, je opravdu hodně výjimečné, aby se časomíra opakovaně zastavila na stejné hodnotě. Co si ale myslet o Grand Prix Evropy 1997, která vešla do dějin především díky kolizi Michaela Schumachera a Jacquese Villeneuva v boji o mistrovský titul? Byl to právě Kanaďan, kdo zajel jako první čas 1:21,072. Vzápětí se prohnal kolem čidel Michael Schumacher - v navlas stejném výkonu. A svého týmového kolegu u Williamsu záhy napodobil i Heinz-Harald Frentzen: potřetí 1:21,072! Čtvrtý Damon Hill už ztrácel "poměrně masivních" 0,058 vteřiny. Nakonec byli piloti v čele startovního roštu poskládáni podle toho, v jakém pořadí zmíněný čas zajeli.
Odstup z jiné dimenze
Známe případy, kdy je ve výsledkové listině uveden pouze jeden pilot s plným počtem kol, zbytek startovního pole neměl nárok. Jenže to většinou bývá důsledkem nějaké kolize či jiných problémů, jako například v Grand Prix Španělska 1970, kdy se piloti museli prodírat ohnivou clonou, kterou po několik kol v zatáčce Pegio vytvářely vozy Ickxe a Olivera, případně o pět let později - to na Silverstone spláchla prakticky celé pole dešťová přeháňka a v době předčasného ukončení závodu měl jediný E. Fittipaldi plný počet kol. Ovšem co se povedlo Jimu Clarkovi v Belgii 1963, to je výkon srovnatelný snad s jeho dalším fenomenálním závodem v Itálii 1967. Na starém okruhu Spa-Francorchamps, který tehdy měřil 14,100 km, odstartoval Skot za silného deště z osmého místa a ještě v průběhu prvního kola se probojoval do čela. A pak už jenom soupeře drtil. Sluší se připomenout, že tehdy museli piloti na podstatně méně komfortních a bezpečných strojích absolvovat závod o délce 451,200 kilometru! Pokud jsou okruhy tak dlouhé, většinou se nestává, že by vedoucí jezdec nadělil ostatním kolo ztráty, ale tady Clark ujel soupeřům o světelný rok. V cíli ho od druhého Bruce McLarena dělilo propastných 4,54 minuty! Je to vůbec největší odstup prvního od druhého v historii a je lhostejné, že Novozélanďan se tehdy do cíle dostal ve stejném kole jako Clark.
Magické číslo 3
V historii Formule 1 existuji pouze tři vícenásobní šampioni, kteří všechna svá vítězství dosáhli pouze z prvních míst na startu. Vedle Juana Manuela Fangia a Alberta Ascariho to je Sebastian Vettel. Je téměř neuvěřitelné, že německý pilot už vyhrál 42 Grand Prix, ale pro žádné vítězství se de facto nemusel extra nadřít - vždy startoval nejhůře ze třetí pozice na startu. Na jednu stranu to můžeme označit za vysokou míru koncentrace v kvalifikaci i závodě, na druhou tomu chybí trochu onen punc hrdiny, který se za triumfem prožene skrz celé startovní pole. Každopádně je Vettel jediným mužem ve startovním poli, který něco podobného dokázal od roku 1958, kdy se s F1 rozloučil právě El Maestro Fangio.
Pole-position není vše
Dopřejme aspoň malé zviditelnění pilotovi, který se v historii F1 ztrácí proto, že vlastně žádných zvláštních výsledků nedosáhl. Nelze říci, že by se Teodorico Fabi objevoval ve vysloveně špatných vozech, v roce 1984 dokonce po boku Nelsona Piqueta sdílel Brabham, ale tenhle malý kulaťoučký Ital se ve větší míře nedokázal prosadit. Ovšem má na svém kontě hned tři nejlepší časy v kvalifikaci - aniž by na čele odjel jeden jediný kilometr. Poprvé zaskočil konkurenci v Německu 1985, kdy byl v tréninku rychlejší než všechny hvězdy včetně Senny, Prosta, Piqueta, Rosberga, Laudy a dalších. Na druhého Johanssona najel 1,187 vteřiny, ale co mu to bylo platné, když se se svým Tolemanem propadl hned po startu na osmé místo. O rok později v Rakousku dokonce stály v první řadě dva Benettony, a Fabi byl tentokrát rychlejší než Berger. Ani v tomto případě neudržel první místo a 19. kol jel v závěsu svého kolegy. A do třetice následující Itálie 1986, kde si Fabi vybojoval pole-position před Prostem, skončila vůbec nejhůř: Italovi při nájezdu na rošt vysadil motor, a tak musel startovat z posledního místa. Teo tak dosáhl poněkud nemilého rekordu, kdy ze svých tří pole-position nedokázal vytěžit vůbec nic a navíc všechny závody, ve kterých zajel nejlepší kvalifikaci, nedokončil.
Hillové coby malá perlička
Byli první, kteří obohatili svět F1 rčením - jablko nepadá daleko od stromu. Tedy ne v tom směru, že by Damon coby potomek Grahama usedl jako první do kokpitu F1, to už před ním stihli třeba André a Teddy Piletteovi, Jack Braham se syny Garym a Davidem a ve stejné době jako Damon také Christian Fittipaldi, jehož otcem byl Wilson Fittipaldi junior. Každopádně byl ale Damon prvním synem mistra světa, který šířil dále slávu rodiny. Už jsme uvedli, že s ohledem na Grahamovu tragickou smrt (1975) nemohl s otcem sdílet radost z následných úspěchů. O to více se mu věnovali hledači různých znaků a spojitostí. Damon odstartoval svou kariéru v týmu Brabham, v němž jeho otec závodil v sezónách 1971 a 1972. Stejně jako Graham měl i Damon shodný design přilby, osm znaků vesel na černém podkladu. A ještě jedna spojitost. Poslední závod, který Hillové za Brabham jeli, dokončili na 11. místě s odstupem téměř 20 let: Graham v americkém Watkins Glen 1972, Damon na Hungaroringu 1992.
Historie postupuje v kruhu
Když se procházíme záznamy ke Grand Prix, najdeme hodně zvláštních náhod, které se nám postupem času mohou zdát jako určité znamení. Kdyby se jednalo o jeden jediný případ, prosím, ale když je podobná záležitost znásobená, co s tím? Dva piloty, kteří spolu strávili dvě sezóny a od této chvíle spolu válčili na život a na smrt - a nejenom na trati - spojuje zvláštní úkaz. Když Ayrton Senna v roce 1984 debutoval v GP Brazílie, vítězem závodu se stal Alain Prost. A když Francouz jel svou poslední Grand Prix (Austrálie 1993), vyhrál ji - Ayrton Senna.
Není to zdaleka jediný případ a historie nás obloukem vede opět k Prostovi. Když v Grand Prix Argentiny 1980 začínal svou bohatou kariéru, vítězem závodu se stal Alan Jones. Australan pak na voze Lola-Haas v roce 1986 v Austrálii naposledy ve svém životě absolvoval Grand Prix Formule 1. Tento závod vyhrál, kdo jiný, Alain Prost. A do třetice - opět Austrálie, tentokrát ale rok 2000. Dvacetiletý Jenson Button debutuje a na stupínek nejvyšší se postavil Michael Schumacher. Když se pak sedminásobný německý šampion napodruhé loučil s F1 v Grand Prix Brazílie 2012, vyhrál - hádáte správně - Jenson Button.
Na podobný počin si nejspíš nějakou dobu počkáme. Byla tu šance v případě Rosberga a Alonsa (Fernando vyhrál při Nicově debutu), ale tuhle variantu poslední mistr světa svým odchodem zhatil. Ale pořád je tu ještě třeba Kimi Räikkönen a Lewis Hamilton. Když současný trojnásobný šampion v Austrálii 2007 poprvé absolvoval závod F1, Iceman vyhrál. To samé platí i v dalších kombinacích - Fernando Alonso a Daniel Ricciardo, Sebastian Vettel a Lewis Hamilton, případně Max Verstappen a Lewis Hamilton. Jak se zdá, až bude dosud trojnásobný šampion končit, mohla by být z toho pohledu o nejvyšší stupínek docela rvačka.
Také rekord
Kdo si ještě dnes vzpomene na indického pilota Naraina Karthikeyana? Psalo se o něm jako o "ozdobě chvostu startovního pole". Tak docela přesný popis to není, vždyť tento Ind má na svém kontě i pět mistrovských bodů za 4. místo (pohříchu ze smutně proslulé GP USA 2005). Dodnes ale drží jeden nelichotivý primát. Při Grand Prix Evropy 2011 ve Valencii do závodu odstartovalo 24 vozů a také jich čtyřiadvacet projelo cílem. Tím posledním byl právě Karthikeyan. V minulosti už stálo na startu jednoho závodu víc pilotů, třeba v Grand Prix Německa jich bylo čtyřiatřicet. Jenže Narain se může "pyšnit" tím, že se stal pilotem, který dojel na nejhorším klasifikovaném místě v historii F1. Hůře než čtyřiadvacátý nikdo nikdy cílem neprojel.
Jak se dá zajet nejrychlejší kolo
Že existovaly případy, kdy byl vítěz odmávnut v boxech, to vědí fanoušci dobře. Ale jak ho jednou dokázal vydobýt Ayrton Senna, to nemá obdoby. Stalo se tak v Donningtonu 1993, kdy Senna uchvátil svět svým fantastickým úvodním kolem, kdy se probil ze čtvrtého místa před M. Schumachera, D. Hilla a Prosta do čela. Brazilci tehdy narostla křídla a druhý v cíli, Damon Hill, na něj ztrácel minutu a 23,199 vteřin, což v té době byl skutečně neobvyklý rozdíl. Senna během závodu devětkrát zlepšil nejrychlejší kolo, naposled způsobem hodně raritním. V 57. kole mířil Brazilec do boxů, aby záhy zjistil, že mechanici na jeho příjezd nebyli připraveni. Protože v té době ještě neplatilo omezení rychlosti v boxové uličce, šlápl prostě Senna na plyn a proletěl depo takovým způsobem, že dosáhl absolutního rekordu na trati Donnington Park - 1.18,029, což byl o 1,350 vteřiny lepší čas, než měl druhý Damon Hill. I tak lze přepsat historické tabulky.
Věk je asi opravdu jen číslo
V současné době se neustále rozebírá, zda nejsou piloti pro F1 příliš mladí. Je to asi věc názoru a také měnící se doby. Ale za zmínku stojí dva údaje. Když v roce 1950 stanula na stupních vítězů trojice Nino Farina, Luigi Fagioli a Louis Rosier, součet jejich věku činil ten den 140 let a 93 dní. Pánové by tehdy disponovali průměrným věkem 46 let a 9 měsíců. Když zamíříme na opačný konec, tak pódium v německém Hockenheimringu v letošní sezóně svedlo dohromady Lewise Hamiltona, Daniela Ricciarda a Maxe Verstappena. Věkový průměr této trojice se zastavil na čísle 25 let a 10 měsíců.
Rivalové, kteří se "nepotkali"
Vraťme se ještě jednou do roku 1997. Jacques Villeneuve a Michael Schumacher byli hlavními rivaly v boji o titul a nasbírali za rok úctyhodné výsledky. Ze 17 Grand Prix jich Villeneuve vyhrál sedm, Schumacher pět, Kanaďan zajel 10 pole-position, Michael tři. Ačkoliv každý dosáhl osmi umístění na stupních vítězů, onou obrovskou zvláštností je, že se na nich nikdy v tomto roce nepotkali. Když se na "bednu" dostal Villeneuve, nikdy tam nebyl Schumacher a naopak. Jediný závod, kdy tam chyběli oba, byla GP Itálie. V historii najdeme jediný podobný případ, kdy dva největší adepti na korunu automobilového krále dosahovali střídavě pódiových výsledků: Nino Farina a Juan Manuel Fangio ve vůbec prvním ročníku F1.
Kdo si počká...
O návratech jsme psali už mnohokrát a ne vždy bývají veselé a jednoduché, ostatně o tom vypovídá i vyjádření Haralda Ertla, který po dvouleté pauze usedl do kokpitu a byl zděšen, jak obrovský skok za tu dobu F1 udělala. Byli tu další piloti, kteří opakovaně zatoužili po kokpitu, ale jejich absence byla v porovnání s Johannesem Lammersem vlastně nicotná. Tento Holanďan měl vlastně k závodění ideální podmínky, vždyť přišel na svět v Zandvoortu, kde se léta jezdila holandská Grand Prix. Neměl však štěstí na pořádný vůz, značky Shadow, ATS, Ensign a Theodore ve své době nebyly příkladem úspěchu a spolehlivosti. Poslední závod jel 3. července 1982 na domácí půdě v Zandvoortu, o dalších dvaadvacet dní později se ještě neúspěšně pokusil o kvalifikaci do Grand Prix Francie. Jaké bylo překvapení, když se v závěru sezony 1992 objevil v krachujícím týmu March. Na start Grand Prix Japonska se postavil dne 25. října, což by v přepočtu znamenalo pauzu 3745 dní, pokud bychom brali v úvahu jeho poslední kvalifikační pokus. V případě závodu bychom museli přičíst ještě dalších 22 dní, takže bychom se dostali na hodnotu 3767 dní. Komu se toto číslo nezdá, je třeba připomenout, že v době Lammersovy přestávky proběhly hned tři přestupné roky.
Končí jedna odlehčenější procházka historií F1. A s přáním dalších zábavných výsledků v následujících závodech můžeme položit otázku - nemáte vy coby příznivci F1 také nějaký podobný postřeh, který by stál za zveřejnění? Určitě se o něj rádi podělíme.