Svůj úmysl přednesl na kongresu FIA a jeho návrh byl bez váhání přijat. Proč také ne, že? Dosud bylo na nejvyšším stupínku mistrovství Evropy jezdců (AIACR) a zahájit rok 1950 světovým mistrovstvím znamenalo ještě větší prestiž. FIA nesmírně potěšila italský autoklub „Automobile Club d´Itálie“, protože nejlepšími vozy i jezdci disponoval právě tento národ.
Pochopitelně se musely sestavit nějaká pravidla určující obsah motoru nebo bodování za umístění v závodech. Technická specifikace zněla jasně: obsah motoru 4500 ccm bez kompresoru, 1500 ccm s kompresorem. Žádná jiná omezení se nekonala, ani tak oblíbené pravidlo pro maximální nebo minimální váhu vozu nenašlo své uplatnění. V průběhu roku bylo naplánováno 22 závodů, ale jen sedm jich bylo vybráno jako mistrovských. Byla to GP Evropy, Monaka, závod Indianapolis 500, GP Švýcarska, Belgie, Francie a Itálie. Americký závod Indianapolis 500 se vždy konal na slavném oválu a byl výhradně obsazován domácími jezdci. Závodníci formule 1 nevěnovali tomuto podniku pozornost, jen výjimečně na něm startoval nějaký evropský jezdec. Bodovací systém uděloval prvnímu jezdci 8 bodů, druhý získal 6, třetí 4, čtvrtý 3 a pátý 2. Navíc se uděloval jeden bod za nejrychlejší kolo v závodě. Jelikož tehdejší doba ještě neznala počítačové měření času a lidský faktor není neomylný, stávalo se, že dva i více jezdců zajeli nejrychlejší kola závodu. V tom případě se jeden bod dělil mezi všechny jezdce, kteří dosáhli rekordního času. Závody byly vypsány maximálně na 500 km, což se značně podepisovalo na únavě pilotů. Pravidla roku 1950 dovolovaly jejich střídání za volantem jednoho vozu. Pokud tato situace vznikla, dělili si případné body za umístění v první pětce.
Mistrovství světa bylo vypsáno jen pro jezdce, nikoli pro závodní týmy. První udělený pohár konstruktérů dostal až tým Vanwall v roce 1958.
Vozy a jezdci roku 1950
Prvního ročníku MS formule 1 se zúčastnilo čtyřicetšest jezdců. S nadsázkou by se dalo říct, že se skládalo z „bandy staříků“ – jejich průměrný věk byl 39 let a šest měsíců! Tento průměr navyšovali hlavně předváleční závodníci jako byl Farina, Fagioli, Etancelin, Chiron a další. Z celkového počtu 46 startujících se jen šest zúčastnilo všech šesti závodů (mimo Indianapolis). Dva jezdci pěti závodů, čtyři čtyř závodů a pět tří grand prix. Třináct jich startovalo ve dvou grand prix a šestnáct jen v jediném závodě. Národnostní většinu představovala Itálie a Anglie, každý po třinácti účastnících. V závěsu jim byla Francie s dvanácti účastníky, čtyři z ostatních částí Evropy a čtyři z jiných světadílů. Argentina měla svého Fangia a Gonzalese, USA Harryho Schelle a až z Thajska pocházel Princ Bira. Čtyři nejstarší jezdci se narodili ještě před rokem 1900 – Francouz Philippe Etancelin, Italové Luigi Fagioli, Clemente Biondetti a starý lišák Louis Chiron z Monackého knížectví. K nejmladším patřili devětadvacetiletý Jose Froilan Gonzales, syn americké multimilionářky Harry Schell a anglický amatér Geoff Crossley.
Alfa Romeo
Vývoj Alfy Romeo 158, známé jako Alfetta, započal již v roce 1938. Osmiválcový motor o objemu 1.5 l se stal stěžejním úspěchem této milánské značky. Ještě před prvními výstřely z německých děl stihla s tímto vozem vyhrát několik závodů. Říká se, že během války byly její vozy uschovány v továrně na sýry v severní Itálii. 9. července 1946 se konal první poválečný závod. Ten ještě Alfetta nevyhrála, ale z dalších jedenácti podniků roku odešla neporažena. Od června 1948 až do ledna 1949 zažíval tým Alfa Romeo traumatické období. Během sedmi měsíců ztratila tři nejlepší italské jezdce. Achille Varzi se zabil na promoklé trati ve Švýcarsku, hrabě Felice Trossi podlehl zákeřné rakovině a Jean-Pierre Wimille zahynul v Grand prix Argentiny. Alfa Romeo ukončila na začátku roku 1949 závodní činnost, ale jakmile bylo schváleno pořádání MS, vrátila se automobilka na závodní dráhu. Povolala italské veterány Giuseppeho Farinu, Luigiho Fagioliho a k nim se přidala stoupající hvězda z Argentiny – Juan Manuel Fangio.
Ferrari
Scuderia Ferrari byla založena 1. prosince 1929. Pod touto značkou se její zakladatel Enzo Ferrari staral o závodní vozy Alfa Romeo. Automobilka se nečekaně rozhodla ukončit veškeré sportovní aktivity a své vozy předala pod křídla svého zaměstnance Ferrariho. Ironií osudu je výrazný podíl Enza Ferrariho na vývoji nové Alfy Romeo 158, proti které tvrdě bojoval v počátcích MS. Po válce se pustil do výroby vlastních vozů a do své stáje angažoval Alberta Ascariho s Luigim Villoresim. Třetí pilot, který často řídil Ferrari 125 byl Angličan Peter Whitehead. I přes své vítězství na Grand prix Československa 1949 nedostal důvěru v tovární vůz a vždy startoval jen jako soukromý jezdec.
Maserati
The Officine Alfieri Maserati bylo založeno v roce 1912 čtyřmi bratry s rodným jménem Maserati. V roce 1926 postavili svůj vůbec první závodní vůz s názvem Tipo 26. V roce 1939 spatřilo světlo světa Maserati 4CL s čtyřválcovým motorem o objemu 1.5 l s kompresorem. O devět let později bylo spolu s úpravami na šasi vozu, konstrukčně změněno zavěšení. Maserati vyhrálo s novým 4CLT/48 svůj první závod v San Remu.
Čtrnáct jezdců řídilo v mistrovství světa roku 1950 vůz stáje Maserati. Devět z nich typ ze San Rema, dva modifikovaný typ 4CLT/50 a tři závodili na starém modelu z roku 1939. Nejlepším pilotem Maserati byl bezesporu Louis Chiron. Ještě do roku 1949 se objevoval za volantem Talbot-Lago, ale do další sezóny vystřídal modrou za červenou. Dalším jezdcem byl Princ Bira, vnuk Krále Mongut. Bira vystupoval pod prostým B Bira, jelikož jeho jméno bylo dlouhé a těžké k vyslovení. No posuďte sami: Princ Birabongse Bhanuban.
Talbot-Lago
Charles-Chetwynd Talbot založil v roce 1903 továrnu na automobily Talbot. Tu později odkoupil Anthony Lago a v roce 1939 postavil vozy Talbot-Lago MC90 a MD90. Osadil je šestiválcovými motory o objemu 4.5 litru bez kompresoru a stejné motory využívaly i nový typ T26C. V roce 1949 chyběla na závodních tratích Alfa Romeo a díky tomu mohli být diváci svědky nečekaného vítězství Louise Rosiera na Grand prix Belgie a francouzského prvenství Louise Chirona.
Simca-Gordini
Amedee Gordini, původem Ital, postavil na začátku třicátých let svůj první vůz do něhož vsadil čtyřválcový motor Simca o objemu 1.5 litru. Světlomodrý automobil startoval ve třech závodech mistrovství světa, kde jej řídili Maurice Trintignant a Robert Manzon.
ERA
ERA nebo English Racing Automobiles Ltd byla založena v roce 1934 anglickým automobilovým závodníkem Raymondem Maysem a jeho přítelem Humphreyem Cookem. Zkonstruovaly čtyři vozy typu „A“ a třináct „Béček“ s šestiválcovým motorem o objemu 1.1 l, 1.5 l a 2.0 litru. Některé typy „B“ byly upraveny na další písmeno v abecedě, „C“. Automobily vyhrály několik předválečných závodů, ale po válce už se s konkurencí měřit nemohly. Společnost byla prodána Lesliemu Johnsonovi, který nasadil do prvního závodu šampionátu ERA „E“. Přesto proti ostatním vozům neuspěl.
Alta
„Alta Car“ a Engineering Company byla založena britským inženýrem Geoffreyem Taylorem. Ten na objednávku postavil tři vozy s označením GP, GP2 a GP3. Geoff Crossley si zakoupil typ GP2 a GP3 byl prodán Joemu Kelly. Vozy poháněl čtyřválcový motor s kompresorem o objemu 1.5 litru.
Reportáž z první Grand prix roku přineseme příští týden.
Foto: www.f1-facts.com
