Na úvod je třeba si říci jednu základní věc. Prakticky po celou dobu existence automobilových závodů jsou to především diváci, kteří touží po akci, dramatu, zápletce - a podvědomě i po karambolech. Ve slavném italském dokumentu Formula Uno: febbre della velocita to dokonce přiznává herec James Coburn. Přišel do hlediště také kvůli tomu, že očekával nějaký ten zborcený plech. Nakolik nás nehody fascinují dokazuje nejen zmíněný film, ale záplava kompilací na internetu většinou se skrývajících pod titulem v duchu The Best Crash of F1 Ever či výběr těch "nej" nehod za daný rok. Jenže je třeba si přiznat, že ne každá nehoda končí dobře, ačkoliv by si to všichni přáli.
Strach nebo touha po jistotě?
Aby se piloti na tratích mrzačili nebo zabíjeli může chtít jen duševně vyšinutý jedinec. Proto prošel nejen motoristický, ale vlastně celý sport různými úrovněmi proměn. Přitom je přes veškerá opatření jasné, že i nadále v sobě skrývá kus nebezpečí. Zajímavé ale je, že se jiných kategoriích zdaleka tolik nemluví. Možná je to mediální "provařeností" F1, možná jiným přístupem.
Přitom existuje jen malé množství sportů, které se mohou řadit do kategorie relativně bezpečných - a nemáme tím na mysli hned úmrtí. Vzpomínám si na vtipnou poznámku Ivana Mládka, popisujícího nebezpečí šachu, kdy jeden z hráčů si tak dlouho rozmýšlel tahy, že jeho soupeř nad šachovnicí usnul a při poklesu hlavy si vypíchl oko o pindíka. Ale žerty stranou, nebezpečí zranění hrozí prakticky všude, přesto různá sportovní odvětví neprovází tak bouřlivá debata a snaha měnit věci dávno zavedené. Ovšemže probíhají postupné úpravy výstroje (někdy ale poněkud zavádějící), upravují se hrací plochy, ale to ještě neznamená, že nebezpečí zcela pominulo.
Formule 1 má v tomto směru do jisté míry výsadní postavení. Rychlost byla vždy vnímána jako nebezpečná a na piloty se vzhlíželo jako na muže neohrožené, svým způsobem gladiátory, jak je označil Flavio Briatore, kteří požívají všeobecné úcty a obdivu. Je pochopitelné, že je minimum cyniků, kteří by škádlili kmotřičku s kosou a ignorovali by nebezpečí. Že se tak dělo v dřevních dobách F1 je dáno přirozeným vývojem. Piloti v 70. letech mohli jen snít o spoustě vymožeností a ještě v 80. letech zažívali Piquet & spol. adrenalin v podobě pedálů před přední nápravou.
Lotusy se vždy pohybovaly na hraně rizika, i proto se jím říkalo létající krabice od bot | foto: Lotus Cars
Takže bezpečnost pro piloty je nutná, o tom není pochyb. Otázkou jenom zůstává, v jaké míře má být vnímána a realizována. Zaznívají totiž hlasy, že místo neohrožených moderních rytířů se nám smečka pilotů mění v rozmazlené ufňukance, kteří by nejraději jezdili ve vatě. Tak znělo několikeré vyjádření na celosvětových fórech a není až tak podstatné, kolik lidí s nimi souhlasilo a kolik ho kategoricky odmítlo.
Přehnané vize nebo naznačená cesta?
Nejčastějším názorem je, že piloti v některých případech oprávněně požadují stále větší prvky nejen pasivní bezpečnosti. V podstatě by mělo jít o vozidlo (s ohledem na další si lze opravdu dobře rozmyslet, zda budeme ještě využívat termín monopost), které bude absolutně bezpečné. Piloti sice připouštějí, že F1 bude nebezpečná vždy, ale když se na to podíváme v širším kontextu, snaží se nebezpečí vytěsnit na úkor jistoty. Aniž bychom lačnili po krvi a zlámaných kostech, když zbavíme F1 jistého puncu nebezpečí a výjimečnosti, co na ní bude ještě zajímavé?
Vezměme to snad trochu přehnaně, ale držme se faktů - zakryjeme kokpit. Zatím se hovoří pouze o "Halo efektu," který navrhl Mercedes, ale dříve nebo později se zjistí, že to vůbec není dostačující. Koneckonců existují názory, že ani toto řešení by nešťastnému Bianchimu příliš nepomohlo a v případě Massy a letící pružiny je otázka, zda by odlomený kus Barrichellova vozu zasáhl přesně navrhovaný rám.
Takže aby se jezdci cítili bezpečně, schováme je pod komletní kryt. Brzy potom mohou přijít na přetřes kola - ostatně o možnosti zahákování se hovoří už od samotných počátku F1 a nemálo nehod, i těch tragických, jako v případě Wolfganga von Tripse na Monze 1961 nebo Gillese Villeneuva v Zolderu 1982 bylo způsobeno právě nárazem kola na kolo. Nuže, zakryjeme je. Jděme dále - zavzpomínejte, jaké problémy dělají upadlé spoilery.
V nedávné paměti je nehoda Nica Hülkenberga v Maďarsku, to samé tam v roce 1992 absolvoval Michael Schumacher, jen mu ulétl spoiler zadní. A když jsme už ve výčtu nehod, smrtelná havárie Rolanda Ratzenbergera na Imole 1994 měla jako prvotní příčinu rovněž upadlý přední spoiler a ztrátu přítlaku.
Co tedy s nimi? Udělat z nich nedílnou součást vozu nebo rovnou pro jistotu natolik popřít jejich funkci, aby k podobným problémům nedocházelo? Kdo si myslí, že jsem zešílel, nechť si prohledné slavný Pininfarinův projekt Sigma F1, případně neméně známou kreaci Václava Krále, obojí s datem vzniku v 70. letech. Jestliže Ital šel cestou vyplnění bočních segmentů mezi koly, náš designér, závodník, kreslíř a konstruktér pro jistotu zakryl kola úplně.
A nebyl v té době, ani o něco později jediným, kdo hodlal jít touto cestou. Každopádně oba zmínění designéři ještě počítají se spoilerem, ale třeba příď už je ho prostá, má solidní a mohutný kompaktní tvar. Čímž se vlastně Formule 1 dostává na úroveň sportovního vozu. Jaký tedy potom je důvod k dělení kategorií? Asi nulový.
Aspekt nebezpečí
Na jednu stranu se pokoušíme odstraňovat vše, co by pilota nějak ohrozilo, na druhou stranu ale voláme po vývoji a vyšších rychlostech. Solidní monokok dokáže ochránit před velice tvrdým nárazem, ostatně vzpomeňme na zázrak jménem David Purley, který v předkvalifikaci na Grand Prix Velké Británie 1977 se svým vozem LEC narazil do ochranného valu a v té chvíli přežil přetížení 179,8 G, což je údajně nejvyšší známá hodnota, která neskončila smrtí. Takové štěstí ale provází nemalý soubor šťastných okolností. Troufám si tvrdit, že nekontrolovaný náraz v rychlosti kolem 300 km/h do pevné překážky lze asi bezezbytku eliminovat jen stěží.
Felipe Massa má své traumatizující zážitky, ale může na 100 % říci, že by ho Halo effect od těžkého zranění ochránil? | foto: Scuderia Ferrari
Pořád je tu ale plno dalších okolností, které jsou nepředvídatelné a těžko se jim zamezí záplavou preventivních opatření, snad jen naprosto sterilní krytou dráhou. Kolikrát jsme byli svědky vpádu zvířecí říše na trati, existují vlivy počasí, ale také lidský faktor v podobě různě střelených jedinců, kteří vůbec nedomýšlejí důsledky svého chování. Ti by měli mít jako povinnou týdenní terapii záběry z Grand Prix JAR 1977 a střet Toma Pryce s Jansenen van Vuurenem.
Právě takové momenty nelze nikdy eliminovat, pokud nebude okolí trati neprodyšně uzavřeno. A jak se říká, že svoboda jednoho existuje na úkor svobody druhého, platí to i tady. Co pak ještě bude pro diváky tak přitažlivé? To už se opravdu mohou dívat na závody dálkově řízených modelů v životní velikosti, zatímco piloti budou sedět v simulátorových kukaních někde v hlavní budově závodu a odtud ovládat své náčiní.
Přiznejme si, že nebezpečí láká
Dlouho se tvrdilo a pořád se říká, že F1 je především výzva dosáhnout vrcholu. Bylo by naprosto tragické jít cestou "turistických" výprav na Mt. Everest. F1 by měla budit zdání, že je metou, ke které mnoho lidí bude vzhlížet, ale dosáhnou ji jen ti nejlepší. Že to mnohokrát změnily tučné šeky nebo jiné vazby, to je bohužel také historie. Ale pořád by tu mělo platit: pilot F1 by měl být proti řidiči v běžném provozu schopen předvést něco, za co si zaslouží z hlediska normálního smrtelníka pohádkový plat.
Jděme opět do říše absurdity. Trať vypiplaná do posledního kamínku, vůz, který i při sebetvrdším nárazu nedozná úhony, ochrana před jakýmkoli vnějším vlivem, motory dotažené do takové dokonalosti, že je vyloučena jejich porucha jakož i selhání jakékoli jiné součástky, je eliminována možnost kolize (jakým způsobem raději psát nebudu, protože nechci do F1 zatahovat sci-fi), vyloučena i chyba lidského faktoru v boxech. Pak si nutně položíme otázku, zda člověk, který uprostřed toho všeho sedí, musí brát za sezónu miliony, když vlastně v rámci maximální bezpečnosti ztrácí svou identitu. A prakticky vůbec nic neriskuje.
Když jsem čítal o Regazzonim, Laudovi, Huntovi, Depaillerovi, Scheckterovi a celé té smečce "bláznů" ze 70. let, připadali mi skutečně jako hrdinové. Čím víc jsem s Formulí 1 postupoval dál, ten pocit stále sílil. Možná začínám chápat narůstající počet extrémních sportů, které dost možná brzy přijdou jako krajně nebezpečné na přetřes.
Položme si ale otázku, proč jsou tedy při takových akcích nabité stadiony nebo plné stráně přírodních amfiteatrů? Jenom proto, že lidé chtějí vidět tragédii? Nebo prostě proto, že jsou schopni vzdát hold něčemu co sami nedokážou? Pro někoho budou předchozí řádky brány jako nesmysl a pohrdání životy pilotů nejen F1.
Já znovu musím opakovat, že najdeme opravdu naprosté minimum zcela bezpečných sportů, ani nemluvě o běžném životě, kde je těch rizik ještě mnohem víc. Stačí si připomenout, co jednou řekl Denny Hulme na otázku, proč riskuje život v závodních vozech: "Osobně si myslím, že daleko víc riskuji, když v nějakém velkoměstě přecházím ulici."
ale teď naprosto souhlasím...…
