Pokud odhlédneme od nepříliš optimistických informací o zdravotním stavu Julese Bianchiho a naopak až podezřele optimistických předpovědí o budoucnosti Michaela Schumachera, rozbouřily vody formule 1 zprávy o potížích Caterhamu, jehož absenci v USA podpořila i Marussia. Okamžitě se začala probírat situace v královně motoristického sportu, protože pokles vozů na pouhých osmnáct, to tu bývalo tak ještě na počátku 70. let, kdy ale v jistých případech radikální omezení míst na startovním roštu bylo činěno na úkor bezpečnosti s ohledem na povahu trati. Tady se ale začíná rýsovat scénář s oblibou zvaný katastrofický a náhle se nám lobování za tři vozy jednoho týmu začínají jevit v jiném světle.
Z minulosti známe několik případů, kdy se tým z jakýchkoli důvodů na jeden dva závody omluvil – aby se pak velice často už vůbec nevrátil. Odchody v průběhu sezóny pamatujeme, ať to byl na sklonku své bohaté kariéry BRM, americké Parnelli, ambiciózní Onyx, neúspěšný nástupce Oselly nesoucí jméno Fondmetal nebo záhadný projekt Life či Forti. Stává se to, chtělo by se říci, jenže zrovna v případě Onyxu a Life si je třeba uvědomit jednu věc – tehdy se v F1 etablovalo nikoli jedenáct, nýbrž devatenáct týmů. A teď se zahleďme do současných vod – pokud Caterham a Marussia nebudou zreinkarnovány či odkoupeny k opětovnému nasazení, hrozí tu pokles na současných 18 vozů, a to si i vrabci na střeše šuškají o velkých potížích Sauberu a Lotusu. K brodu je nejspíš ještě daleko a na spouštění kalhot ke kolenům v duchu známého českého rčení je dost času, ale také se může stát, že se situace bude nadále prohluboval a komplikovat a skutečně dospějeme ke stejnému modelu, jako před několika lety WRC.
Lze argumentovat oním léčebným procesem v podobě třetích vozů, což může skončit podobně jako dřevní počátky F1 – možná by někdo přivítal stejný stav jako ve vůbec prvním závodě oficiálního mistrovství světa formule 1, kdy na startu v Silverstone stálo pět vozů Alfa Romeo (pravda, vedle osmi značek Maserati, doplněných šesti exempláři monopostu ERA a pěti Talboty-Lago). Jako velice chudí příbuzní se pak museli cítit zástupci Alty s pouhými dvěma vozy. Abychom to uvedli ještě na přesnější míru, z pětadvaceti vozů na startu jich polovina patřila soukromníkům. Je otázkou, zda by podobná situace oživila šampionát a co by to udělalo s týmovými vztahy. Stačí si připomenout, co spolu vedou za interní bitvu Hamilton s Rosbergem a teď si to zdvojnásobme.
Scott Speed zatím uzavírá americkou stopu v F1 (Foto: Sutton Motorsport Images)
Přesuňme se raději k příčinám tohoto stavu, který ostatně už Bernie Ecclestone pojmenoval a přiznal jistý podíl viny. Jenže ona je ta situace poněkud složitější. Nelze popřít, že přerozdělování odměn má na existenci týmů nemalý podíl, ale je si také třeba uvědomit, že pokud formule 1 sama o sobě nebude dostatečně atraktivní a lákavá především pro masy diváků, bez podpory prostě nepřežije. Na jejich zájmu staví sponzoři a pokud bude sledovanost z jakýchkoli důvodů stagnovat nebo dokonce klesat, bude ještě hůř.
Dovolím si jeden ryze soukromý názor, že prestiž této motoristické oblasti utrpěla i snahou ji udělat atraktivní za každou cenu, což platí i pro nesmyslné bodovací rošády, z nichž je smutnou třešničkou na dortu bodovací zběsilost v posledním závodě. To mohl Bernie rovnou udělat devatenáct šampionátů do roka a každého mistra světa dekorovat dalším výmyslem v podobě medailí – a byl by klid. Ale seriál Grand Prix má být a měl by být skutečně celoročním mistrovstvím. Když k tomu přičteme ne vždy jasná pravidla, neustálé laborování s technickými předpisy a neustálé předělávky (tradičně zaštiťované zaklínadlem bezpečnosti pilotů), nelze se divit, že situace pomalu dochází na konec slepé uličky.
Dovolím si připomenout slova Maria Andrettiho, který komentoval zmrazení vývoje motorů následovně: „Těžko lze popsat pocit, když se mi poprvé rozehřměl dvanáctiválec Ferrari za zády. To chlapa motivuje. Co ho má přivést do tranzu, když mu za chvíli bude za zadkem vrkat bezpečná čtyřválcová šestistovka?“ Aby bylo jasno, vývoj se zastavit nedá a bylo by nesmyslné vyhlásit status quo a dál se nerozvíjet. Ale na vývoj by měli dohlížet skuteční odborníci, aby se progres vyvaroval omylů a přešlapů, z nichž později pramení dohady a zbytečné srážení úrovně F1. Některé změny pravidel, ač na první pohled třeba vypadají jako úsporné, mohou být značně kontroverzní. Vzpomínám si na letitý rozhovor s Keithem Duckworthem a otázku, zda by bylo tak složité udělat motor, na který by se celý rok nemuselo sáhnout. „Jistěže by to šlo, ale otázkou zůstává, kolik by to stálo. Pořád je jednodušší motor po závodě repasovat, než vrazit miliony do vývoje všeho možného a pak mít neprodejný agregát.“
Bernie Ecclestone pro F1 udělal hodně, ale také ji způsobil nemálo problémů
(Foto: Red Bull Racing)
Zároveň je nutné dodat, že F1 je vnímána jako špička motoristického sportu a těžko bude v tomto prostředí brán ohled na chudé – prostě víc než kde jinde platí „bez peněz do hospody nelez“. Do pětihvězdičkové restaurace také nepůjdeme se stovkou s představou, že to tam řádně roztočíme. Na druhou stranu pokud se zbavíme menších týmů, na které Christian Horner nechce přispívat, můžeme se skutečně dostat do situace, kdy si to mezi sebou budou rozdávat čtyři nejlepší týmy a zakrátko se z celé slavné F1 stane ještě uzavřenější společnost, než které se báli účastníci šampionátu v 70. letech. Navíc, aby silní vynikli, musí mít koho porážet, protože v úzkém kruhu se může stát, že podobnost bude stále markantnější. Co asi bude diváky přitahovat, když už bude dopředu dané, že v čele pojede trojice či čtveřice z týmu A, za ní stejná sestava B, potom C a nakonec D? Ještě že tohle jsou vize, které snad mají k naplnění hodně daleko… Snad!
Daniel Ricciardo už stanul devětkrát na stupních vítězů (i když v Austrálii byl poté diskvalifikován). Na boj o titul si však musí počkat nejméně do příští sezóny (Foto: Red Bull Racing)
Pojďme do USA, jak nám bylo vysvětleno země F1 zaslíbené, neboť její obliba i nadále stoupá. Zatím je pořád dost krátká doba tohle nadšení exaktně přijmout. Stačí si vybavit slávu a udatné bušení do krajiny hrudního koše při otevírání Long Beach. Americké Monte Carlo mělo jednou dle tamních organizátorů potřít evropský vzor, místo toho po osmi ročnících, když poslední tři se jely už za velice výrazné nevole obyvatel „Dlouhé pláže“ a s výrazným finančním schodem, éra Grand Prix západu skončila.
Vzpomínám si na obrovské očekávání, jaký boom přinese pořádání mistrovství světa 1994 v USA tamnímu fotbalu (nebo spíše socceru). Místo toho po třech letech elán vyhasl. Když se podíváme na F1, vždy se s velkým elánem nastartuje další etapa, upraví se nebo postaví okruh a pak jako by se čekalo, že vše poběží samo. Američanům v F1 hodně škodí fakt, že nemají svého hrdinu nebo tým, jimiž by se mohli pyšnit. Tituly Phila Hilla a Maria Andrettiho jsou už zaváta nánosem zapomnění (tedy pro průměrného fanouška F1 dnešních dní budou jejich jména znít jako z hodně dávného filmu pro pamětníky), kdo si dnes ještě vzpomene na poslední dílčí úspěchy Eddie Cheevera nebo pokračovatele éry Maria Andrettiho, syna Michaela, který byl v Grand Prix Itálie 1993 posledním zástupcem země neomezených možností, který vystoupil na stupně vítězů. A když si uvědomíme, že to je už sedm let, co jsme na startu viděli posledního Američana, může to s tou budoucností F1 v USA být více zamračené, než se na první pohled zdá.
Takto Estebana Guttiéreze často nevidíme... (Foto: Sauber Motorsport AG)
Co ale zajímá fanoušky F1 nejvíc je gradující souboj Hamiltona s Rosbergem. Po dalším navýšení bodového přídělu exmistra světa z roku 2008 se zdá, že skutečně dojde k pochybnému scénáři v Abu Dhabí. Jestliže nemálo odborníků ohodnotilo Rosbergovu snahu jako stále více křečovitou, což se projevilo zejména v Soči, může jeho drobná chyba v Austinu být dalším pochybením, z nějž může vzejít kocovina s názvem vicemistr světa. V takovém souboji, jaký spolu piloti Mercedesu svádí, může hrát roli opravdu maličkost naprosto nepatrného významu. Pochopitelně se už množí matematické spekulace, jsou propočítávány možnosti i eventuality krajně nepravděpodobné. Přitom z Grand Prix Belgie víme, že stačí jeden lehký kontakt kola s křídlem a všechny teorie se zbortí jako domeček z karet.
K Austinu tahle ozdoba hlavy prostě patří. To ví i Nico Hülkenberg (Foto: Sahara Force India)
Je to vůči ostatním nespravedlivé, ale vždy, když vstupoval boj o mistrovský titul do finále, šlo všechno ostatní stranou. I proto, že snaživě podporovaná teorie o Ricciardově možnosti ještě zasáhnout do boje o titul vzala definitivně zasvé. Ani 75 bodů, tedy počet, jehož v minulosti (před nesmyslnou bodovou inflací) dosáhl málokterý mistr světa, nemůže přepsat pořadí na prvních dvou místech prozatímní klasifikace. A pokud bychom si už měli hrát s čísly a vrátili se k bodování z let 1961-1990, také by ještě nebylo rozhodnuto, i když by měl Hamilton k titulu podstatně blíže. Položme si otázku, opakovanou a stále aktuální, proč tedy taková hra s čísly?
Můžeme nabýt dojmu, že je důležité bojovat o další pozice a rvát se o co nejlepší příčky v Poháru konstruktérů, jenže i tam jsou rozdíly s ohledem na rozložení sil víceméně dané a navíc – když i Ecclestone připustil, že přerozdělování peněz není tak docela v pořádku, další dotaz bude zcela evidentní: má se ještě smysl snažit urvat nějaké lepší místo? Závodníci pochopitelně řeknou, že jejich cílem je snaha dosáhnout co nejlepšího umístění, ale že by se týmy na 7. – 10. místě dočkaly nějakého významného výsledku se dá čekat jen s velkým optimismem.
Vzhůru do Brazílie, neboť tam se opravdu hodně napoví.
P.S.: Jen pro pořádek – bráno oním starým bodovacím systémem, byl by současný stav následující:
Hamilton 110 bodů
Rosberg 99
Ricciardo 59
Bottas 34
Vettel 32
Alonso 31
Button 18
Massa 14
Hülkenberg 10
Magnussen 8
Pérez 5
Räikkönen 4
Vergne 1
A pořád by bylo, alespoň u Hamiltona s Rosbergem, o co usilovat.
