Největší debatu po minulém závodě rozpoutaly „tiché motory“. A ono to téma vůbec není tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jistě, onen řádný „kravál“ k závodění patří a chápu, že nejeden fanoušek, přestože si přímo v místě dění chrání uši co to dá, bude absence řevu ušlechtilých agregátů želet. Bohužel doba kráčí stále dál a ne vždy jen a výlučně kupředu, takže jsme dospěli do stadia, kdy si budeme muset odpouštět stále více a více. Bude nám vysvětleno, že to všechno je pro naše dobro – dobře, takže formule 1 je nyní tišší, ale o to více atraktivní a dramatická. Na jednu stranu je možné říci, že komu jde jen o hluk, ať usedne doma do křesla, pustí si z reproduktorů nahrané zvuky a bude na vrcholu blaha. Nebo ať si za směšný pakatel koupí nějakou vysloužilou pohonnou jednotku F1 a provozuje ji k radosti vlastní i sousedů na dvorku či zahradě. V nadsázce jsem chtěl říci, že takových příznivců F1, kterým jde opravdu jen o ten řev spoutaných koní, je minimum. Atmosféra závodů se tím lehce degraduje, ale pořád je naděje, že nám to vyváží, jak bylo řečeno výše, dramatická podívaná. Jenže ta zatím nějak nedorazila – už několik let a nezdá se, že by se to zlepšilo.
V závěrečném hodnocení Grand Prix Malajsie nám dvojice Richter-Fabry sdělila, že se pořád něco dělo a bylo to tak napínavé, že bych jako divák měl mít strach odejít od obrazovky i za cenu, že budu muset oželet nejzásadnější tělesné funkce, abych o něco naprosto skvělého nepřišel. Může se stát, že jsem si nevšiml záplavy předjížděcích manévrů a skutečně vyhrocených soubojů, něco ve stylu legendárního duelu Arnoux – Villeneuve v Dijonu 1979, případně opakování souboje Arnoux – Cheever v Long Beach o čtyři roky později. Nevylučuji ani další památné bitvy na trati. Nebudu říkat, že se na Sepang International Circuit vůbec nepředjíždělo, to by bylo unfair. Byly tu duely, ale většinou čerpající z momentální výhody DRS nebo odlišné strategie a tudíž pneumatik v lepší kondici. Ruku na krajinu, kde tepají naše srdce, stále ještě oddaná F1, dokáže nás uchvátit fantastický souboj mezi Räikkönenem na 18. příčce, jak se snaží zdolat Ericssona? Asi těžko, zvláště když si uvědomíme pochopitelný rozdíl mezi Ferrari a Caterhamem. Jenže na čele to žádné kolo na kolo nebylo od třetí zatáčky prvního kola. Hamilton diktoval tempo s převahou fotbalové Sparty v naší lize a Rosberg mu ani nemusel krýt záda, Vettel jen krátkou dobu detailně studoval krásy odtokové hrany jeho zadního spoileru, pak už jen mohl spoléhat na to, že selže pověstná německá preciznost. Což se nestalo. Ani čtvrtý Alonso při svém zdolávání Hülkenberga nemusel prožívat těžká muka a obávat se hrubé obrany za použití všech prostředků. Nico se svou strategií vlastně uspěl-neuspěl, neboť se sice posunul o dvě místa kupředu, ale jen díky faktu, že Räikkönen ztratil své šance kvůli Magnussenově nešetrném ataku a Ricciardo se bahní ve kbelíku se smůlou způsobem, který by mu snad i Webber mohl závidět. Jakmile totiž vyjel po třetí výměně Alonso na trať, bylo rovněž jasné, že jeho útok a předjetí Hülkenberga bude takovou formalitou, jakou je zhusta přejezd státních hranic v Schengenském prostoru. Němec se bránit nemohl, a tak by nějaká ta divočina na trati neměla význam. Tak trochu mi to připomnělo poslední roky turboéry, kdy se piloti nedívali po soupeřích, ale na display v palubní desce a zoufale toužili, aby jim poslední kapka paliva došla až za cílovou čarou. Prostě, technologie, nikoli piloti, nám buď dovolí nebo zhatí podívanou a špičkové předjíždění a souboje o pozice. To víme už dávno, jen se nám to pořád někdo snaží rozmluvit s argumenty, které až tak nemají reálný podklad.
A tak když už se na trati situace uklidnila, jen Kimi zkoušel z prestižních důvodů zdolat Grosjeana, svého exkolegu z loňského roku, až k cílové čáře, ale i když to několikrát vypadalo, že uspěje, nakonec ani tady se pořadí nehýbalo, vzali jsme aspoň zavděk tématy vyvolávajícími debaty a dohady. Popořádku: bod 1) – střet Räikkönen vs. Magnussen. Dalo by se říci závodní kolize, vyplývající ze snahy předjet, ovšem fakt, že Dán rozpáral Finovi zadní pneumatiku rohem předního spoileru naznačuje, že šlo spíš ze strany nováčka o špatně vyhodnocený atak. Ano, byl potrestán, ale vlastně docela mírně – pět vteřin stop & go spojených s regulérní zastávkou v depu a ještě v době, kdy postižený chce – to mi jako žádný velký trest nepřipadá. Zvláště, když Kimi na tuto nepředloženost doplatil daleko více a spadl až na samotný konec startovního pole. Tady je cítit ona nevyváženost zvláště u tak jasného prohřešku. Ovšem na druhou stranu pochopím, že se pokoušet o odstupňování trestu by ještě víc zkomplikovalo už tak neúměrně složitou strukturu postihů. Ideální by bylo, že viník by měl zůstat v boxech tak dlouho, dokud ho nepředjede ten, jehož problémy způsobil. Na první pohled to vypadá líbivě, ale po střízlivém zamyšlení se domnívám, že by to nejspíš nefungovalo.
A propós – mužem, který o trestech a prověřování v Malajsii rozhodoval, byl další zajímavou postavou v historii F1. Martin Donnelly, zaskakující pilot u Arrowsu (1989) a rok poté dvojka Lotusu vedle Dereka Warwicka je jedním z přeživších doslova vlastní smrt. 28. září 1990, osm minut před koncem pátečního tréninku u jeho vozu došlo k defektu závěsu a nešťastný Severoir vrazil v první zatáčce okruhu ve španělském Jerezu do svodidla takovým stylem, že doslova rozložil svůj lotus na díly určené k sešrotování. Sám zůstal s vytrženou sedačkou na zádech ležet uprostřed trati; měl obrovské štěstí, že pořadatelé stačili zareagovat včas a signalizovat ostatním jezdcům nebezpečí. Přes značné krvácení z uší a nosu Martinova lebka náraz vydržela, ale polámal si obě nohy, hrudní kost, žebra a kvůli pošramocené páteři prakticky nemohl dýchat, několik dní to zvládal jen za pomoci přístrojů. Přesto se dokázal vrátit k podstatně méně náročným závodům a dokonce našel tolik odvahy, že jedenadvacet let po nehodě usedl v rámci přehlídky historických vozidel v Goodwoodu do stejného typu Lotusu T102 Lamborghini, jenž se mu málem stal osudným.
Pět dní před závodem v Malajsii oslavil tento belfastský rodák kulaté narozeniny, padesátku na dortu vystřídalo nemálo práce při závodě. Posuzovat musel například nepříliš povedený pit-stop u týmu Red Bull – tedy bod 2. Postiženému Danielu Ricciardiovi nedotáhl mechanik levé přední kolo, takže vůz musel být odtlačen zpět k boxovému stání a tam došlo k nápravě. Okamžitě se vybaví loňská Grand Prix Německa, kdy Webber v podobné situaci o kolo přišel a kameraman Paul Allen na to tvrdě doplatil. Zarazily mě však následující fakty – Danielovo auto houf mechaniků tlačil na výchozí pozici a hned vedle klusal opět muž s kamerou – žádná přilba, klidně upaloval v dráze a přímo vybízel k dalšímu maléru. Bude ho potřeba, aby takhle nebezpečná hra opravdu skončila? Velkým štěstím bylo, že v boxech v tu chvíli žádná další zastávka neprobíhala, jinak jsme mohli debatovat třeba o mnohem smutnějších věcech.
Ale zpět k Ricciardovi – zda bylo nutné ho trestat způsobem, jaký už většina z nás zná, je diskutabilní. Sám pilot asi o manévrech, které mechanici na ploše boxů prováděli, neměl možnost rozhodnout ani je nijak ovlivnit, tak proč ještě posun o deset míst na startu? Spravedlivější by byla pokuta pro tým, protože původcem problémů byli evidentně mechanici. V tomhle směru je trest nesmyslný a absolutně nemá žádnou logiku. Ricciardo zastavil hned, jak to bylo možné, takže udělal jedinou možnou správnou věc. Trestat ho je jako chtít, aby ve fotbale nebyl vyloučen brankář, který hrál rukou mimo pokutové území, ale jeho spoluhráč, co špatnou nahrávkou krizovou situaci vyvolal.
Do třetice – Massa a Bottas, drama u Williamsu. Otázku týmové režie jsme tu už několikrát přetřásali, teď ji ale vidíme z té méně obvyklé strany. Brazilec se vzepřel a neposlechl. Jeden tábor bude jeho čin hodnotit jako a) správný, protože si zachoval tvář a odmítl se podílet na frašce, kterou ostatně už zažil. Tím ale možná, a to slovo je třeba zdůraznit, připravil tým o lepší umístění. Pak je tu druhá skupina, b) a názor, že tým věděl, proč Felipeho žádá o přepuštění místa ve prospěch Bottase a tudíž měl Massa udělat, k čemu je vyzván. Jenže na radikální ano či ne je těžké odpovědět. Massa zvolil rebelii a Williams možná přišel o šesté místo, ale také dost možná by si Bottas s Buttonem neporadil a Brazilec by se cítil právem okraden. Omluvilo by se mu pak vedení? Těžko. Oč by bylo snadnější na začátku závodu dát příkaz – máte jediný pokyn: neohrozit jakkoli týmového kolegu, to znamená sestřelit ho. A šmytec. Pokud byl Bottas o tolik lepší, mohl Massu předjet. Pokud se bál, že se mu to nepovede, je v pořádku že zůstal za ním. Tečka… a puntik tam!
Jinak lze k závodu těžko něco dodávat. Nudnější než Austrálie, startovní pole roztahané, jak bylo sděleno v záplavě doprovodných článků pokračující dominance jedné stáje; a tak snad stojí na závěr zmínit tři maličkosti, kterých nás komentátoři ušetřili, přitom jsou velice zajímavé. Lewis Hamilton se stal poprvé ve své kariéře držitelem vzácné „kořisti“ zvané Grand Chelem: vyhrál Grand Prix, startoval z pole-position, nikdo ho po celou dobu závodu nepředjel a nádavkem mu patří nejrychlejší kolo. Před ním to dokázalo pouhých 22 pilotů, naposledy se něco podobného (už počtvrté v kariéře) povedlo Sebastianu Vettelovi – v GP Jižní Koreje 2013. Mercedes poprvé od 11. září 1955 opět zapsal do svých análů týmové double, před 49 lety vedle nepřekonatelného El Maestra Fangia stál domácí Piero Taruffi. Hamilton s Rosbergem získali pro třícípou hvězdu šesté dvojité týmové vítězství. A Max Chilton načal třetí desítku závodů od počátku své kariéry, aniž by doposud zaznamenal jediné odpadnutí.
Nashledanou za týden, přátelé.
