Ten rozdíl byl zřejmý nejen co se dění na závodní trati týkalo, stačilo vnímat ochozy a vůbec celkovou atmosféru. Dalo by se říci, že Japonci na svou Grand Prix čekali dost dlouho a je jisté, že si ji umí vážit. Vždyť když po dlouhých jednáních a odkladech konečně mohla smečka F1 zamířit pod posvátnou horu Fuji, byl z toho závod na samé hranici regulérnosti, dost možná i za ní, a v tomto prostředí se rozhodovalo o mistru světa pro rok 1976. Kdo by čekal, že to o rok později bude lepší, se zlou by se potázal. Smrt dvou diváků, které v zóně, kde neměli co dělat, převálcoval Villeneuvův ferrari, zatáhla nad japonskými závody černou oponu. On se ten závod vůbec nějak nevyvedl – hodně poruch, zmatky v boxech a pak zcela ošizené stupně vítězů, chyběl na nich vítěz Hunt, jenž si nechtěl nechat ulétnout letadlo, Reutemann byl natolik líný, že za sebe poslal mechanika. Jak se měl asi cítit třetí v cíli Depailler?
Další návrat Japonců do světa Grand Prix byl dobře známou dramatickou pětiletkou, na níž hodně dlouho nezapomene například Nigel Mansell, který tu v roce 1987 přišel v tréninku nejen o vidinu titulu, ale málem i o zdraví (kvůli namoženým krčním svalům nejel ani na poslední závod), Alain Prost a Ayrton Senna tu předvedli jedno z nejznámějších extempore v historii F1, a je zajímavé, jak se zvláště druhý incident nenápadně, o to víc intenzivně posouvá do sféry zapomnění, aby velký Senna neměl na svém štítě nějakou pihu na kráse. A to i přesto, že svůj záměrný likvidační útok přiznal. Ostatně to nebyl jediný skandál, který si Brazilec v Suzuce užil a o němž například životopisný film nemluví – jeho fackovaná s Eddie Irvinem v roce 1993 také vešla do dějin. A když jsme u těch návratů na místo činu – Mansell si v roce 1991 opět zkusil, jaké to je si nechat proklouznout další korunu krále F1 mezi prsty. Byl to ten závod, v němž měl Senna „za dobrou spolupráci během celé sezóny pustit Bergera na první místo“, což udělal tak okatě a doplnil to na stupních vítězů takovým výrazem, že nebylo potřeba být ani specialistou na čtení z tváře či odborníkem na řeč těla…
Jsme tedy na Suzuce, jedné z těch jedinečných tratí, které se mohou pyšnit něčím výjimečným. Monaco zůstalo solitérem co se tunelu týče, Belgie má zase neuvěřitelné převýšení, Singapur ještě pořád dominuje coby závod s umělým osvětlením – a k tomu se přidává japonská „osmička“, místo, kde můžete v jednu chvíli mít bez větších karambolů soupeře nad sebou či pod sebou. Pár drobných změn v letech 1991, 2002 a 2003 znamenalo tu natažení, tu ubrání pouhých několika desítek metrů, na povahu trati to nemělo zásadní vliv. Proto jsme letos mohli v Suzuce oslavit (mnozí samozřejmě jen pomyslně na dálku) v přítomnosti obřího ruského kola už 25. Grand Prix na této trati.
Ještě než se dostanu k závodu samému, rád bych se vrátil k jedné věci krajně nemilé, neboť úmrtí jen málokdy není spjato se smutkem. Maria de Villota, dcera nepříliš úspěšného Španěla Emilia de Villoty, který se tři sezóny téměř vždy marně pokoušel prolomit kvalifikační limit, skončila svou životní pouť v sevillském hotelu ve věku pouhých 33 let.
Maria de Villota, Marrusia / GP Evropy 2012 (Valencia) / zdroj: Marrusia F1 Team
Svět formule 1 je zdrcen a v šoku. A já si vzpomínám na rok 1992, na začátek sezóny, kdy se s naším světem rozloučila jiná žena, a svět F1 to přešel decentním mlčením. Jen proto, že tehdy nebyl ještě tak rozvinutý zpravodajský systém? Těžko, agentury chrlily novinky pomalu o každém šroubku, který byl do té které formule zatočen, o každé čárce v designu vozů, o každém písmenku sponzora. Maria Grazia „Lella“ Lombardi, která toho ve formuli 1 dokázala ze všech žen nejvíc a s rozdílem třídy je předčí, i kdyby spojily všechny své výsledky dohromady, zůstává ve stínu Španělky, jejíž největší „sláva“ bohužel začala až po tragické nehodě. Lella měla tu smůlu, že jezdila ve vozech, které by dnešním pilotům naháněly nejspíš panickou hrůzu, prostých všech degradujících vymožeností, přesto elegantních a plnokrevných. Kdo ještě neviděl film Rush, najde jich tam plno. Ona drobná Italka by neměla být zapomenuta jen proto, že její tělesnou schránku nepoznamenala nehoda, nýbrž prostý lidský osud pronásledující miliony lidí na celém světě. Nevzpomínám si, že by loni bylo dvacáté výročí jejího úmrtí nějak významně připomínáno. Proto ctím památku Marie kosmické formule 1 s přáním, aby ona pozapomenutější Maria nikdy nezmizela z mysli skutečných fanoušků F1 a její památka nezapadla.
Těsně před japonským závodem jsem náhodou vyslechl rozpravu dvou fanoušků, živě se dohadujíc, zda má smysl ráno vstávat a (cituji): „… koukat na x-tou variantu na dané téma.“ Svým způsobem jim to vyšlo a člověka napadá, co by se muselo stát, aby Vettel v poslední době neprojížděl pod šachovnicovou vlajkou jako první. Útok mimozemského komanda? Bomba na trati? Něco podobného, co se stalo Fangiovi při nemistrovském závodě na Kubě (1958), kde ho unesli místní odpůrci Batistova režimu? Nebo mu prostě ukrást auto, jak to kdosi „zařídil“ v Rallye Paříž-Dakar 1988, kdy se před jednou z etap záhadně ztratil Peugeot 405 finského pilota Ari Vatananena? Zanechte fantazírování. Věřím, že by emzáky odrazil, bombám se vyhnul, únoscům ujel a v posledním případě měl v rukávu minimálně dvě rezervní formulky. Spíš se opět přetřásala smůla druhého pilota stáje, v některých případech už nebezpečně nápadná. Tentokrát mu auto šlapalo jako hodinky, jen ta strategie byla poněkud komplikovanější. Nebo je Webber opravdu takový ras na pneumatiky, že pro jistotu nemohl jet stejnou strategii jako Vettel? Otázky padají a odpovědi budou šikovně zakomponovány do složitých telemetrických dat, ze kterých nadšený fanda, nikoli technický supertalent, vyčte jen to, co vyčíst má.
Mark Webber - Red Bull / GP Japonska 2013 (Suzuka) / zdroj: Red Bull Racing
Až se trochu bojím, že se nám rýsuje nad slunce jasný scénář – Vettel ještě zdrtí konkurenci v Indii, a protože tam by to na velkou oslavu moc nebylo, ještě doloží svou oprávněnost nosit korunu šampiona na hlavě v podstatně mediálně vhodnějším Abú Dhabí. Pak už může být docela jedno, zda najednou maléry sužovaný Webber překvapivě vyhraje poslední dva závody jako „odměnu za zásluhu…“ což už známe – ovšem dost pochybuji, že by na tohle Australan přistoupil, či zda se Vettelovi dostane nenápadného pokynu – tomu taky nevěřím. Navíc je to vlastně jedno, jak to všechno dopadne, protože nějaká vítězství pro statistiky budou jen slabou náplastí za léta příkoří a nenaplněných šancí. Maně se mi vybavuje opět Grand Prix Japonska, tentokrát rok 2001, kdy dlouho preferovaný Mika Häkkinen pouští před sebe Coultharda na třetí místo jako ocenění toho, že mu při zisku dvou titulů a jednoho druhého místa ochotně kryl záda. O té ochotě bychom mohli debatovat, ale za tohle všechno být obdarován jedním třetím místem – z toho musel být tehdy David dojatý ještě dvě další sezóny. Proto nechme dohady zatím stranou, však už brzy uvidíme.
Z Japonska si odneseme pocit, že jsme zase jednou viděli závod a ne jen markýrování, několik zajímavých překvapení, z nichž se mezi největší řadí výkon někdejšího výrobce třísek z drahým kompozitů Grosjeana, první body Gutierréze, který si je ovšem zasloužil už dávno, potažmo s tím stále lepší formu Sauberu, která se už nedá svést na nějakou náhodu. A pak ještě dvojici Lewis Hamilton – Max Chilton.
Max Chilton - Marrusia / GP Japonska 2013 (Suzuka) / zdroj: Marrusia F1 Team
Co mají tihle dva společného? Nějaký přehlédnutý souboj na trati? Zaručené zprávy ze zákulisí? Porvali se někde v baru? Nikoli, po Japonsku zůstává Max posledním pilotem, který ve všech závodech projel pod šachovnicovou vlajkou. Znovu zdůrazňuji projel, protože takový Button je rovněž doposud ve všech závodech klasifikován, ale v Malajsii odpadl tři kola před cílem a klasifikován byl jen díky absolvované vzdálenosti. Hamilton svým kontaktem v samotném úvodu ztratil punc spolehlivosti, ačkoliv to nebylo jeho, a vlastně ničí vinou. Jak praví mnohokrát vyřčený výrok – každá série má svůj začátek i konec.
Po japonském hodokvasu asi přijde indické zklidnění. Jak bylo řečeno, ze země, která formulí 1 žije a umí to dát najevo, se přesuneme do oblasti, která mi připomíná otázku jednoho čínského „takyfandy“ Michaelu Schmacherovi: „Proč máte červené auto? To se vám ta barva tolik líbí?“ Na druhou stranu, pokud se potvrdí výhledy a prognózy, měli bychom indickou Grand Prix sledovat s napětím a zájmem, protože ji uvidíme nejspíš naposledy.
Ale to je ještě budoucnost. Lobby, peníze a nadnárodní zájmy dokáží neuvěřitelné věci. Snad jen jedno jim doposud nejde – sesadit Vettela z trůnu F1.
