Už jenom proto, že Monza, trať obdivovaná a proklínaná, je legendou všech legend v oficiálním mistrovství světa F1 a ani monacký klenot jí zatím nedokáže dostihnout. Vždyť v letech 1951-1954 drželi v Monte Carlu nedobrovolný půst, zatímco v královském parku nedaleko Milána se nadále vesele jezdilo.
GP Itálie 1951 / Alberto Ascari, Ferrari / zdroj: www.f1-facts.com
Sice ne bez problémů a vždy na stejné trati, ale to už patří k historii závodů. Kdybyste se postavili na původní variantu okruhu, určitě byste nepoznali především slavnou Curva Parabolica, protože tehdy nesla název Curva di Vedano a byly to vlastně dvě zatáčky o poloměru téměř 90 stupňů.
Nelze ani opomenout ambiciózní ovál s klopenými zatáčkami, jehož monumentální vznešenost se hned čtyřikrát zapsala do oficiálních statistik formule 1, ovšem při svém posledním představení to bylo hodně černým inkoustem – v nejhorší tragédii nejrychlejšího mistrovství monopostů německý hrabě Wolfgang von Trips, hnán vidinou mistrovského titulu, ztratil vedle šance především svůj život a s ním i čtrnáct diváků.
Dalších šest změn už bylo menšího významu, týkaly se především postartovní šikany Variante del Rettifilo, která se poprvé objevila vyznačená pouze plastovými kužely v roce 1972. Od stejného roku se Variante Vialone změnila na šikanu nesoucí jméno muže, který při soukromé jízdě přišel na zdejší trati o život – Alberta Ascariho. Přebudovávaly se zatáčky Lesmo, i nově vzniklá Parabolica laškovala s variantami výjezdu.
Kamenem úrazu byl pro závodní okruh právě fakt, že se nachází v místech pod přísným dohledem památkářů a ochránců přírody. Právě jejich přístup měl na konci 70. let pro Monzu nemilé dopady – bezpečnostní komise žádala zlepšení únikových zón, „zelení“ zase zakázali kácet v prostoru parku stromy.
GP Itálie 1978 / kolize po startu / zdroj: www.f1-facts.com
Po dlouhých tahanicích a tragickém úmrtí Ronnie Petersona v roce 1978 (ačkoliv jeho smrt neměla s bezpečností tratě až tak moc společného) bylo dokonce předběžně rozhodnuto, že se Grand Prix Itálie bude jezdit nadále v Imole. První matchball ještě pořadatelé dokázali odvrátit, v roce 1980 už ale Ecclestone prosadil svou. Sice jen na rok, ale právě onen letopočet znamenal jedinou absenci slavné italské trati v šampionátu F1.
Procházet se po chátrajících panelových blocích bývalého klopeného okruhu se nedoporučuje, navíc peníze na rekonstrukci této části okruhu nejsou a nejspíš jednoho dne bude památka éry, kdy se věřilo v rychlost nade vše, tiše snesena.
GP Itálie 2013 / původní část okruhu s klopenou zatáčkou / zdroj: Mercedes AMG F1 Team
Kdo si však chce prohlédnout, jak takový závod asi vypadal, nechť sáhne po zatím nejlepším filmu z oblasti F1 nesoucím název Grand Prix. V onom roce 1966, kdy režisér John Frankenheimer snímek tvořil, nedostal povolení natáčet přímo při závodě, a tak si tři neděle po konání italské Grand Prix musel štáb Monzu „půjčit“, aby tam potřebné záběry zrealizoval.
To organizátoři památeční akce v roce 1999 měli víc štěstí, mohli přivézt na místo nepoužívaného okruhu představitele hlavní role Jamese Garnera a nadšeného exmistra světa Jacquese Villeneuva, který měl možnost se svézt v historickém voze BRM, se kterým se jezdilo v době práce na Grand Prix. Volil tehdy velice opatrné tempo. Garner se do zánovního BARu jenom posadil…
Zkusit psát historii Monzy by bylo totéž, jako sportovním pamětníkům připomínat, co to bylo Nagano 1998 nebo Bělehrad 1976. Neopakovatelná kulisa ještě vyšperkovaná tradičními tifosi, kteří bezmezně milují vzpínajícího se koníka, ovšem jen do té doby, dokud je schopen předvést kvalitní výkon. V opačném případě si jezdec nemůže být ničím jist.
I tak otrlý chlapík, jakým bezesporu byl Arturo Merzario, po jezdecké chybě raději vůbec nezastavil na okraji tratě a s utrženým závěsem kola pro jistotu vyjel až daleko za brány, odkud se spasil útěkem, než si ho dav stihl najít. Vyprávět by mohli i jiní, Villeneuve, Arnoux, Alboreto i davem milovaný Regazzoni, který po zbytečné havárii v roce 1972 slízl dokonce několik zásahů plechovkami od různých druhů nápojů.
GP Itálie 2013 / Sebastian Vettel, Red Bull / zdroj: Infiniti Red Bull
Letos fanoušci s červenými šerpami v kombinaci se žlutou mohli hýčkat jistou naději, danou už předchozím závodem v Belgii. Rychlostní trať měla být nevýhodou pro stále důrazněji dominujícího Vettela, a chviličku po startu to tak i vypadalo. Jenže pak se všechno vrátilo do kolejí, které jsou už letoškem značně vyryté – Sebastian si jel, jak potřeboval a zbytek závodního pole jen trpně sledoval nudně stejné „Gives you wings“ na zadním spoileru. To byl také aspekt vedoucí k tomu, že první polovina TOP 10 v závodě byla krajně nezajímavá.
Optimisté možná doufali, že se poněkud vyhrotí duel Alonso-Webber, to bylo ale jen zbožným přáním. Nejnapínavější tak byly přesuny v oblasti přelomu první a druhé desítky, do kterých ale také notně promlouvaly jedněmi hýčkané, druhými nenáviděné pomocné technologie. Vůbec, Monza je pověstná tím, že piloti nejsou od sebe až tak vzdáleni, vypadá to, jako by byli na dostřel, ale právě tohle zdání je velkým omylem.
GP Itálie 2013 / Lewis Hamilton, Mercedes / zdroj: Daimler AG
Vypíchnout někoho z fádní podívané je opravdu těžké – Hamilton předvedl útočný styl a zvládl se posunout vysoko, s ohledem na nepříliš dobrou strategii dokonce hodně vysoko. Jakoby s ukončením předlouhé série bez odpadnutí unavil Räikkönen paní Štěstěnu, a ona mu to teď nemile oplácí. Překvapivě vysoko se jednu chvíli objevil Mexičan Guttierez, ovšem to není v současné strategiemi a taktikou prošpikovanými závody žádné překvapení.
Prostě – chvílemi to na Monze vypadalo, jako kdyby nebylo o co jet a veškerá snaha se zaměřila na přestupové šarády. Ty ještě v dobách, kdy po italské Grand Prix následoval už jen sezónní apendix v podobě dvou či tří mimoevropských závodů, právě ve zdejším prostředí gradovaly a finišovaly. I to je do jisté míry smutné memento, Itálie se v kalendáři přesouvá někam k polovině, zatímco dříve ji patřila čest definitivně usadit na trůn nového či staronového šampiona. Stačí si připomenout roky 1972, 1973, 1975, 1978 či 1979 (a to rok 1977 neuvádím jen proto, že na Monze existovala ještě krajně teoretická možnost, která se samozřejmě nepotvrdila).
Na jednu stranu můžeme být zklamaní, že jsme v Itálii viděli jen typický produkt současné F1, který nám během několika dní vyšumí z hlavy a splyne s mnoha ostatními. Na druhou stranu však tradice onoho místa, kde na vás při závanu větru dýchnou legendy více než šesti desítek let, má své neopakovatelné kouzlo. Jen se obávám, že pokud se bude formule 1 ubírat (přes plno řečí o změnách v souvislosti s novými pravidly) nadále podobným směrem, budeme na tuto trať odvážných rovinek a vražedných zatáček jezdit jenom s nostalgickými zájezdy. Byla by to rozhodně škoda.
