Bruce byl na sklonku 60. let v maximálním tažení, týmy v Can-Am, formuli 1 a nově v IndyCar mu braly všechen čas, včetně toho času, jenž by měl každý člověk využívat k odpočinku a spaní. Bruce odpočíval jen v letadlech, cesty přes Atlantický oceán pro něj byly na denním pořádku. Stísněný prostor letadel mu dopřával jediný, opravdu efektivní nástroj k odpočinku.
MCLAREN A INDY
Každým rokem se McLaren rozrůstal, sílící profesionalita celé organizace vyžadovala čím dál větší organizační náležitosti a Bruce si toho byl vědom. Proto spousta lidí kroutila hlavou nad tím, když Bruce se svým týmem zvolil jako další nepokořenou metu slavný podnik Indianapolis 500. Klenot amerického motorsportu budil v očích Evropanů triviální dojem. Monoposty Indy se příliš nelišily od vozů formule 1 a ovál tvořily jen čtyři zatáčky a dlouhé rovinky. Opak byl ale pravdou a toto tvrzení platí dodnes.
S nápadem účasti McLarenu v Indy přišel Denny Hulme, který okusil atmosféru obřího areálu v roce 1967 a na pravidelné květnové klání se vydával i v dalších letech. Bruce se po zvažování pro a proti rozhodl dobýt i Indianapolis. Základem modelu M15 byl vůz série Can-Am, jež tým přetvořil na agresivně vzhlížející monopost s ohromnými palivovými nádržemi po boku kokpitu jezdce.
Ale celý měsíc květen, kdy probíhá série tréninků a kvalifikací, dopadl pro McLaren katastrofálně. Denny Hulme zažil nepříjemné inferno při tréninku, vůz znenadání zachvátil neviditelný požár. Hulme okamžitě věděl, že má čest s neobávanějším živlem. Ač oheň neviděl, extrémně rychle vzrůstající teplota ho donutila vyskočit z monopostu a válet sudy po dráze kolem projíždějících aut. Teprve potom si záchranáři uvědomili, že kromě monopostu je v plamenech i jezdec.
Hulme utrpěl popáleniny na rukou a start v Indy mu byl logicky odepřen. Chrisovi Amonovi chyběla rychlost a sám Bruce zájem o start nejevil. McLaren M15 s turbomotorem Offenhuaser přenechal Peteru Revsonovi a Carlu Williamsovi, který s ním dojel na slušném devátém místě.
Proč Bruce odmítl startovat v Indianapolisu? Pomalu totiž přemýšlel nad odchodem ze scény. Řízení týmu ho vysilovalo natolik, že ukončení kariéry závodního pilota bylo jen otázkou zdánlivě krátkého času. Po Indianapolisu odjel Bruce do Goodwoodu testovat nový mclaren šampionátu Can-Am. Z Goodwoodu se už se nikdy nevrátil živý.
Bruce s M8D jezdil dopoledne, pak si odskočil na oběd a odpoledne znovu nastartoval motor Chevrolet. Oranžový mclaren měl v Goodwoodu novinku, utvrzující tým o další dominantní sezóně v Can-Am. Bylo to vysoké zadní přítlačné křídlo, poskytující ohromný přítlak na zadní nápravu a tím lepší jízdní vlastnosti. Bruce McLaren se blížil do rychlé zatáčky Lavant Straight v rychlosti kolem 250 km/h, když najednou mechanická část zadního křídla selhala.
Bruce ztratil kontrolu nad vozem a ve vysoké rychlosti narazil do betonové věže traťových komisařů. Šlo o jednu z posledních věží v Goodwoodu. Náraz do betonové překážky 32 letého pilota okamžitě usmrtil.
Zpráva se mezi jeho nejbližší roznášela postupně. Mechanikům bylo řečeno, že továrna bude druhého dne zavřená, ale ráno se v ní objevil každý mechanik, který pod Brucem pracoval.
Mnoho lidí si myslelo, že tým bez svého zakladatele umře, ale to by bylo to poslední, co by si Bruce přál. Správu nad McLarenem převzal Teddy Mayer, s nímž Bruce spoluzakládal tým, a dál vedl stáj skrz Can-Am až do zániku série v roce 1974. Úspěšné tažení pokračovalo i v Indianapolisu, kde McLaren třikrát stanul v Aleji vítězů. První významný úspěch v F1 se dostavil v roce 1974 s Emersonem Fittipaldim. Tým, nově v červenobílých sponzorských barvách, získal první titul mistra světa v poháru jezdců a konstruktérů.
Teddy Mayer zažil úspěch ještě s Jamesem a poté McLaren roku 1982 opustil prodejem svého podílu. Vládu nad týmem a krátce potom i nad šampionátem převzal Ron Dennis, pod nímž McLaren zažil svá nejúspěšnější léta.
Komerční sdělení
