To ale neplatilo pro britskou Grand Prix 1977. Všichni byli unešeni sedmadvacetiletým Kanaďanem, který už předtím ohromil Waltera Wolfa, když v jeho voze Wolf-Dallara pro CanAm při testech v St. Jovie zdrtil mnohem zkušenějšího Chrise Amona rozdílem 2,7 vteřiny. A protože McLaren už měl připravený nový typ M26 i pro Jochena Masse, šéf týmy Teddy Mayer připravil třetí vůz pro Gillese. Onu historku už dobře známe - mladík se startovním číslem 40 po odpichu z 9. místa na roštu suverénně obhajoval 7. pozici, ovšem na konci 9. kola míří do boxů - voda v chladicím oběhu podle teploměru musela víc než vřít, protože vykazovala šílených 180°C. Jenže ať mechanici hledali, jak hledali, na žádnou závadu nepřišli. Viníkem byl vadný teploměr a Gilles se ztrátou dvou kol dorazil do cíle na 11. místě.
Poznáváte budoucího mistra světa? Tehdy jenom obdivoval, co dělá tatínek | foto: Jacques Villeneuve
Jeho přestup k Ferrari byl hodnocen jako neuvážený a předčasný. Když se Lauda předčasně po zisku titulu rozžehnal s italskou značkou, měl být Villeneuve pro tradičního účastníka šampionátu "novým Nuvolarim", ostatně jistou podobu potvrdil i sám Enzo Ferrari. Jenže debut ve věhlasném týmu na domácí půdě znamenal nepříliš přesvědčivý výkon - v tréninku se Gilles potuloval mimo trať a sedmnácté místo na startu rozhodně nenaplnilo naděje v něj vkládané. Závod byl ve znamení marného dotahování předních pozic, nakonec osm kilometrů před cílem podobně jako tři další kolegové neodhadl záludnost olejové skvrny z motoru Andrettiho lotusu a skončil na svodidlech.
Čas nutného zrání
Mnoho fanoušků F1 Gillese zatratilo po japonské Grand Prix, kde po kolizi s Petersonem skončil jeho ferrari koly vzhůru mimo trať a vůz navíc zabil dva diváky. Villeneuve z "místa činu" utekl a jeho vyjádření po nehodě mohlo zavánět až cynismem. Faktem je, že vrak skončil v zóně, kde diváci neměli co dělat a pokud se tam ocitli, tak na vlastní nebezpečí. Ferrari se po závodě omluvilo Tyrrellovi a Petersonovi a nepřímo přiznali Kanaďanovu vinu. Ale navzdory očekávání veřejnosti i odborníků stáj nijak nezpochybnila jeho další setrvání v kokpitu rudých ořů z Maranella.
Přiznávám, že mi zpočátku sezóny 1978 bylo Gillese až líto. Měl nálepku ničitele vozů a v druhém závodě sezóny ji potvrdil "odstřelem" Petersona, ale pak měl po čisté jízdě v Long Beach na dosah první vítězství - a jeho naděje ukončil o kolo zpět jedoucí Clay Regazzoni. V Monacu hájil čtvrté místo, když mu v tunelu praskla přední pneumatika a jeho ferrari skončilo zavěšeno na svodidlech. Tehdy dostoupil hněv fanoušků vrcholu a dožadovali se Villeneuvova odchodu, ale nejen Enzo Ferrari, ale i konstruktér Mauro Forghieri se za Kanaďana postavili. Dá se s odstupem času říci, že absolvent boloňské techniky a tvůrce mnoha úspěšných vozů se vzpínajícím se koníkem měl dobrou předtuchu: "Gilles je ještě velice mladý, ale také velmi nadaný. V současné době ještě nepatří k absolutní špici, ale to nebyl ani případ Laudy, když v F1 začínal. Člověk musí mít strpení. Villeneuva podceňujete, on se prosadí..."
A jakoby Gilles chtěl jeho slova potvrdit, v následujícím závodě v Belgii dojel čtvrtý a získal své první body. Bohužel pro něj se v tomto závodě také objevil Lotus 79 a boj o špici byl tím pádem de facto rozhodnut. Navíc měl Ferrari v té sezóně ještě jednoho soupeře - pneumatiky Michelin, na které před sezónou přešel. A často se s nimi potýkal a laborování sráželo oba piloty na nižší pozice.
Až v deštivém Rakousku se Gilles prosadil na stupně vítězů - premiérová účast měla bronzovou podobu. V Itálii dlouho vedl, dojel druhý, jenže tu byl drobný problém v podobě předčasného startu - trestná minuta ho odsunula až na sedmou příčku. Pak ale přišel poslední závod sezóny. O titulu i dalších pozicích bylo rozhodnuto, Gilles v chladném počasí na nové trati na ostrově Notre-Dame v Montrealu mohl jet dle své chuti. A když byl smůlou stižen vynikající Jarier na lotusu, mohl rozpálit fanoušky na tribunách a zavřít ústa pochybovačům, kteří ho v úvodu sezóny v kokpitu Ferrari nechtěli akceptovat.
Z vrcholu na samé dno
S Reutemannem Gilles nijak zvlášť nevycházel, ale kdo s Argentincem zvaným El Lole nebo Indián nalezl společnou řeč? To s Jody Scheckterem, který zakotvil v Maranellu před sezónou 1979 to byla jiná písnička. Dokonce se na dálku hecovali a měřili si čas, který potřebovali na jízdu ze svých domovů na testovací trať ve Fioranu. Gilles také po úvodních rozpacích předvedl brilantní nástup a v Jižní Africe a USA-západ (Long Beach) zahnal konkurenci do kouta. Ale přes blížící se třicítku pořád zůstával bezprostředním klukem - v Kyalami nadšením bez sebe vyskočil z vozu tak rozverně, že si podvrtl kotník...
Rok 1979 byl pro Gillese jednoznačně nejlepší | foto: Scuderia Ferrari
Další nezapomenutelný zážitek předvedl Gilles divákům na trati Dijon-Prenois památným soubojem s René Arnouxem. Ačkoliv jejich souboj byl z mnoha stran kritizován a oba piloti nařčeni ze ztráty soudnosti, dnes je jejich duel označován za klasiku F1. Pak ale začala štěstěna od Gillese odvracet svou tvář - v Anglii mu došlo těsně před cílem palivo a naděje na titul rozcupoval Kanaďan v Holandsku, kdy přes "ubývající" pneumatiky odmítl zajet do boxů a po dvou výletech mimo trať zničil levou zadní pneumatiku a do boxů dojel s utrženým závěsem. Sice ho mechanici uznale plácali po zádech, ale Forghieri volil jediné slovo: "Idiot!" A nic na tom nemění fakt, že po letech jeho výkon hodnotil docela jinak.
Závěr sezóny už měl Gilles jasné pokyny - podpořit Schecktera k cestě za titulem, protože Jihoafričan měl bodový náskok a ke slovu se dostával "arabský zázrak" Williams. Gilles přes vytrvalý boj prohrál na domácí půdě s Jonesem, tak aspoň zakončil sezónu vítězstvím ve Watkins Glenu. Kdyby tehdy tušil, že to je na rok a půl poslední vítězství.
Rok 1980 musel pro být pro piloty Ferrari jako noc a den. A stejné to bylo i v jejich pojetí - Gilles se i s nepovedeným vozem rval a nic nevzdával. Bojoval o místo v druhé desítce stejně jako o bodované, zatímco Scheckter brzy svou snahu vzdal a nakonec z týmu odpadl jako suchý list ze stromu. Když pak bylo jasné, že se vše začíná podřizovat nasazení turbomotoru, Gilles byl tím, kdo ho "učil" jezdit. I v tomto nelichotivém prostředí děsil diváky nehodami, ale většinou už bez vlastního přičinění. Nemalému počtu tuhla krev v žilách například v Imole, kde v zatáčce později osudné Rolandu Ratzenbergerovi nejspíš chtěl dokázat, že andělé strážní mu jsou stále nakloněni.
Nedokončená mise
Od roku 1981 se od Ferrariho žádné zázraky nečekaly, vždyť Renault potřeboval na zrání s turbomotorem dva roky, ale Gilles ve spolupráci s týmem naučili auto rychle jezdit a soupeři s ním museli začít počítat. V monackých ulicích, kde podle mnohých mělo být turbo v jasné nevýhodě, dokázal Gilles udržet za svými zády obhájce titulu Jonese a že nešlo o náhodu, dokázal o tři týdny později v Jaramě, kde za svými zády zvládl udržet hned čtveřici soupeřů - Laffite, Watson, Reutemann a de Angelis se mu na kobylku dostat nedokázali a museli se spokojit s vteřinovým odstupem.
Bohatýrské časy rozkládání vozů hned na trati si Gilles připomněl na Silverstone, kdy těžce doplatil na přílišné "říznutí" zatáčky přes obrubník a v následné kolizi vyprovodil z trati i Jonese a de Cesarise. Přesto s vozem vhodným na totální generálku ujel ještě pár desítek metrů. To byl totiž celý on, vzdával až ve chvíli, kdy už to opravdu nešlo dál. Kolize v Rakousku a Holandsku jako by chtěly připomenout jeho někdejší úlety, ale v Zandvoortu za ni opravdu nemohl. O to úžasnější podívanou přinesl divákům na domácí půdě, kdy jeho ferrari, otlučené souboji s Prostem, Dalym a de Angelisem mělo příď natolik pochroumanou, že zvedající součást se spoilerem znamenala pro Gillese jízdu poslepu. Ale to mu vůbec nebránilo, aby se proháněl po deštěm zalitém okruhu v Montrealu dál, čímž málem způsobil infarkt i tak otrlému člověku, jakým bezesporu je Bernie Ecclestone. Ten dokonce prohlásil: "Měli by ho zastavit, co když to vlétne mezi lidi?" Nakonec Gilles celou příď opravdu ztratil, bez úhony vlastní či diváků ještě zvládl vystoupit na stupně vítězů.
O jeho půtkách v úvodu roku 1982 jsme psali v souvislosti s Grand Prix San Marina. Ferrari se opět dostával do popředí a Gilles byl rozhodně jedním z možných kandidátů na titul. To ostatně potvrdily i pozdější Pironiho výsledky. Místo toho při tréninku na belgickou Grand Prix došlo k tragédii, bohužel v duchu toho, co Gilles na trati předváděl. Řevnivost s Pironim, jehož nejlepší čas chtěl vyrovnat, nešťastná náhoda v duchu smutných kanadských žertíků, kdy Gilles i před ním jedoucí Jochen Mass "vyhnuli" na stejnou stranu, těžký náraz, po kterém ani osm kotevních šroubů neudrželo sedačku na svém místě a následný několikametrový let, který skončil u ochranného plotu fatálními následky, které se nedaly přežít ani zázrakem. To se potvrdilo v podvečerních hodinách, kdy byl Gilles Villeneuve úředně prohlášen za mrtvého.
Jacques navázal na otcův odkaz, ale co do popularity se mu nevyrovnal | foto: Williams F1 Team
Gilles byl a je nezapomenutelný
Nevyhrál žádný titul, v počtu vyhraných Grand Prix se krčí v dolní polovině tabulky vítězů. Dokázal však vdechnout Formuli 1 něco, co lze ne zrovna lehce definovat a přitom každý ví, co je tím myšleno. Nehrál si na celebrity, po závodech jezdil s rodinou v obytném přívěsu, nevyhledával luxusní hotely. Byl svůj a dával to najevo. I proto najdeme připomínku na tohoto fenomenálního Kanaďana po mnoha letech na různých místech. Nezabývejme se detailně tím, že kvůli jeho smrti odešlo dobrovolně z tohoto světa i několik nejfanatičtějších příznivců, spíš si všímejme poct, kterých se mu dostalo, ať to je trať v Montrealu, nesoucí jeho jméno, pamětní deska v Imole (mimochodem, v roce 1983 označili pořadatelé na jeho počest pole-position při GP San Marina kanadskou vlaječkou) nebo příjezdová komunikace k okruhu ve Fioranu, kterou po Villeneuvovi pojmenoval sám Enzo Ferrari. A je do jisté míry symbolické, že ačkoliv Gillesův syn Jacques vyhrál v roce 1997 titul mistra světa, má se za to, že věhlasu svého otce přesto nedosáhl.
Nezapomeneme... | foto: Mercedes AMG F1 Team
8. května si vždy připomeneme tragické události v Zolderu. O Villeneuvovi bychom ale měli hovořit jako o muži, který si splnil své cíle a dokázal jim obětovat opravdu vše. Neměly by to být vzpomínky smutné, ale uctivé, protože nic jiného si tento výjimečný pilot nezaslouží.
Další materiál o Gillesi Villeneuvovi najdete zde.
