Životní osudy vás někdy zavedou do zcela zvláštních uliček, a příběh tohoto rodáka z ryze motoristické oblasti není výjimkou. Jeho rodištěm byl Clermont-Ferrand, místo s proslulým okruhem, zvaným "malý Nürburgring". Patrick André Eugène Joseph Depailler měl tedy k motorům blízko, i když zvolil cestu poněkud klikatější, nikoli však výjimečnou ve srovnání s jinými soupeři.
Mohl být také váženou osobou v bílém plášti, pečující o chrup vybrané klientely, místo toho zubní laborant rezignoval na další vzdělání a podobně jako Henri Pescarolo opustil studia. Přes malolitrážní moped Mobylette dospěl až k půllitrům Norton a Bultaco (ten mu dokonce poskytl jeho budoucí soupeř Beltoise), ale když v roce 1964 absolvoval na Lotusu Super 7 závodní kurs pořádaný francouzskou pobočkou Ford Motor Company, bylo rozhodnuto. Dvouletý separátní život na dvou a čtyřech kolech zakončil stříbrným pohárem v mistrovství Francie na Bultacu o objemu 250 cm3, pak se definitivně se noří do světa závodních automobilů. Postupuje vpřed způsobem, který dnešní piloti vůbec nemohou znát - jezdí sportovní vozy, rallye i monoposty a podílí se na přípravě vozů jako mechanik. Prosazuje se stále více v F3, má na dosah i slušný úspěch v Le Mans 1971, ale na cestě ke stupňům vítězů ho zastaví titěrné ložisko v hodnotě tří franků. Legenda praví, že během noci se spolujezdcem Ligierem sehnali podobnou součástku, upravili ji na soustruhu, ale už nestihli dojet v limitu nutném pro klasifikaci...
Zlom pro Patricka, působícího už v F3 i F2 znamená Grand Prix Monaca formule 3. Tento závod je ostře sledován manažery týmů F1 a vítěz bývá velmi často krátce po svém triumfu předmětem jejich vábení. Nejinak tomu bylo i s Depaillerem - v roce 1972 na Alpine s motorem Renault vyhrál a zakrátko se mu ozval Ken Tyrrell. "Strýček Ken" zavedl při Grand Prix Francie něco jako "test mladých pilotů", vybraný adept dostal k dispozici třetí Tyrrell a měl ukázat, co v něm je. Patrick v dvojím debutu (francouzský závod v místě jeho rodiště) moc důvodů k radosti neměl, kvůli potížím skončil se ztrátou pěti kol v poli neklasifikovaných, ale druhou šanci v americkém Watkins Glen už využil mnohem lépe - dokonce měl na dosah bodovanou šestou příčku.
Zdálo se, že kariéra F1 je dobře našlápnutá, jenže v zimě před sezónou 1973 si Depailler při "kondičním" motocrossu vážně poranil nohu a půl roku padlo na léčení. Ale ne nadarmo se říká, že štěstí jednoho roste z neštěstí druhého. Když se Tyrrellovi rozpadl veleúspěšný tandem Stewart-Cevert, vzpomněl si bývalý dřevař na nadějného Depaillera. Nehleděl na fakt, že rekonvalescent nebyl v dokonalém závodním rozpoložení, ostatně nemá smysl zastírat, že roli v jeho angažmá hrála i podpora olejářského koncernu ELF. Patrick svou "zahřívací" sezónu zvládl se ctí, v Grand Prix Švédska dokonce překvapil bravurním výkonem v tréninku a ziskem pole-position, ale v závodě se musel podrobit týmové režii a krýt záda Scheckterovi, lépe postavenému v průběžné klasifikaci MS. "Měl jsem rozhodně na vítězství," hořce komentoval týmové rozhodnutí Depailler.
Sezóna 1975 byla pro Tyrrell ve znamení mírné výkonnostní krize, ovšem Patrick si ji do jisté míry vykompenzoval účastí na tajném projektu. Byl to právě on, kdo s konstruktérem Gardnerem a Tyrrellem spiklenecky připravili šestikolový vůz a Patrick byl tím, kdo jej potají testoval. Absolvoval s ním také mistgrovský debut v Grand Prix Španělska 1976, ale premiéra "stonožky" skončila po technické závadě havárií.
Na šestikolovém Tyrrellu zažil Depailler největší úspěchy. | foto: Jaroslav Vehrle, F1NEWS.cz
Právě tento ročník umocnil přízvisko "korunní princ", kterému se Francouzi dostalo po pěti druhých místech. Nejvíc se mluvilo o tom, které Depailler zajel v kanadském Mosportu. Dlouho se držel v závětří Huntova mclarenu a až do 75. kola z celkových osmdesáti se zdálo, že má kýžené vítězství na dosah. Pak ale jakoby se "šestikolka" zbláznila - v šíleném tempu vůz lítal napříč tratí sem a tam a slabší povahy si zakrývaly oči v předtuše havárie. Naštěstí zavlál šachovnicový prapor a tyrrell se startovním číslem 4 ani neabsolvoval čestné kolo. Patrick zastavil před tribunou s VIP hosty a poté, celebrity necelebrity, vyprázdnil důkladně žaludek a pak se v mdlobách skácel. Popraskalo mu palivové potrubí a výpary putující do kokpitu udělaly svoje. "Čtyři kola před cílem jsem měl před očima černo," popisoval Depailler situaci, kterou musel zvládnout.
Je zvláštní, že až ve 47. Grand Prix své kariéry okusil pilot Tyrrellu pocit z vedoucí pozice. Trval jen dvě kola v Grand Prix Japonska, pak Patricka odsunul na druhé místo Andretti. Pro někoho je tato poznámka možná irelevnatní, ale nutno podotknout, že v té době už měl Francouz na svém kontě osm účastí na pódiu. Další přibývala poněkud klopotněji, protože sezónu 1977 ovlivnily potíže s šestikolovým vozem, zejména problémy s malými předními pneumatikami, které GoodYear nechtěl dál vyvíjet. Depailler zažíval i příhody kuriózní - v Brazílii mu povolil řemínek přilby, ale jízda jednoruč a snaha si výstroj upravit znamenala hodiny. V Monacu se pral se slábnoucím účinkem brzd a místy manipuloval s jejich regulátorem způsobem, že vůbec nedržel volant. Po sezóně přiznal, že výsledek v Kanadě a zejména Japonsku, kde kolo před cílem odpadl jeho krajan Laffite, byly jen malou kompenzací za neuvěřitelnou smůlu.
Pět let v jednom týmu tehdy nebyl obvyklý úkaz - Depailler vstoupil do sezóny 1978 výborně, i když v Kyalami musel opět shltnout hořkou pilulku. Vedl posledních 14 kol a o kýžené vítězství přišel pouhé dva kilometry před cílem (viz video). Přišla ale Grand Prix Monaca a Patrickovi se konečně podařilo to, oč celých pět let usiloval - 69. Grand Prix pro něj znamenala nejen vítězství, ale i krátký pobyt na čele průběžné klasifikace. Tím se ale úspěšná cesta zadrhla a Depailler už jenom klesal v pořadí. I proto padlo rozhodnutí se po dlouhé spolupráci s Tyrrellem rozloučit. "Dlouho jsem to před novináři tajil, s Kenem jsem v tomhle směru neměl problémy. Bylo zřejmé, že další posun vpřed už asi nenastane, chtěl jsem zkusit i něco jiného. A když jsem dostal nabídku od Ligiera, pro nějž jsem kdysi jel 24 hodin Le Mans, nebylo co řešit."
Silná dvojice Laffite-Depailler a skvělý úvod do sezóny 1979 pasovaly Ligier do pozice favoritů. Patrick překonal řeči škarohlídů, že jeho vítězství v Monacu bylo náhodné, a triumfoval ve španělské Grand Prix, aniž by však tušil, že se nad jeho kariérou smráká a vítězství v Jaramě je jeho vůbec posledním pobytem na stupních vítězů. Na vině však nebyl žádný závodní incident, nýbrž další z Patrickových vášní. Ve svém rodném kraji rád létal na rogallu a zejména kroužení kolem Puy-de-Dôme, sopečného dómu o výšce 1464 metrů v pohoří pohoří Chaîne des Puys, měl zvláště v oblibě. Jenže v červnu 1979 se mu to krutě vymstilo - Francouz se na dohled rodného domu zřítil a mohl si vlastně gratulovat, že vyváz ls dvojnásobnou zlomeninou pravé kyčle, levé nohy a trojnásobnou frakturou pravé ruky. Následovala řada operací a pomalé hojení šrámů. I přes polovinu vynechané sezóny skončil Depailler v šampionátu na šestém místě.
Tým Ligier pro sezónu 1979 - zleva Depailler, Ligier a Laffite. | foto: Profimedia.cz
U Ligieru zaujal jeho místo dravý Didier Pironi, Patrick ale našel novou výzvu v podobě Alfy Romeo, která se po návratu na trati chystala absolvovat první kompletní sezónu. V Depaillerovi viděla zkušeného, technicky založeného pilota, jehož znalosti měly dle předpokladů přispět ke konkurenceschopnosti vozu. "Chození mi ještě dělá potíže, ale přidávání plynu rozhodně ne," komentoval Patrick narážky, zda bude dostatečně fit pro náročný program F1. Za půl roku se mu opravdu podařilo posunout Alfu značně vpřed, ale doplácel na spolehlivost: v osmi závodech dojel do cíle jen v jihoafrickém Kyalami, ale tam měl tak velkou ztrátu, že nebyl klasifikován. "Největší kus práce máme za sebou. Teď už se musíme soustředit jen na maličkosti. Je to pouze otázka času," řekl po polovině sezóny optimisticky naladěný Francouz, aniž by tušil, že ten čas je jeho nepřítelem.
Týden před Grand Prix Německa na Hockenheimringu přijela Alfa Romeo do dějiště závodu s cílem vyzkoušet některé změny. V pátek vjela Depaillerova alfa do ožehavé Östkurve rychlostí kolem 260 km/h. Pak se řítila z trati přes travnatý pás a asfaltovou cestu. Bez snahy pilota zatočit nebo brzdit. Protože do tréninků chyběl týden, nebyly dosud v zatáčce záchytné ploty, ale je otázkou, zda by v téhle rychlosti měly nějaký efekt. Snad ano, ale protože jejich balíky ležely za svodidly, kam monopost narazil, můžeme se pouze dohadovat, jak by incident dopadl. Záchranná akce byla fundovaná a blesková, transport na kliniku v Heidelbergu rovněž, ale tam už konstatovali jenom exitus. Francouz utrpěl četné zlomeniny a též měl proraženou spodinu lebeční, někteří záchranáři tvrdili, že už po vyproštění byl klinicky mrtev. Zemřel osm dní před svými 36. narozeninami, 1. srpna 1980 odpoledne.
Nehoda je stále do jisté míry obestřena závojem tajemství, podle vyšetřování mělo jít o prasklou řídící tyč, proč ale pilot vůbec nebrzdil? Byl snad stižen nějakou nevolností? Měsíc před nehodou na Hockenheimringu totiž Patrick havaroval při tréninku v Le Castellet, když ho v zatáčce Curbe de Sygnes v rychlosti blížící se 300 km/h poryv větru doslova vyhodil z trati. Mohlo tehdy dojít k nějakou drobnou indispozici, která se později v tu nejnevhodnější chvíli projevila? To se už nedozvíme.
Sympatický Patrick Depailler určitě z hlediska dnešních stoupenců zdravého životního stylu nebyl takzvaně "in", kouřil, navzdory sponzorským závazkům s Gitanes či Marlboro dvacet až třicet cigaret značky Gauloises denně. Jeho 141 získaných bodů v současné inflaci působí směšně, ovšem dvě vítězství, jedno pole position, čtyři nejrychlejší kola a devatenáct pódiovým umístění během jeho kariéry, čítající 95 Grand Prix, mu nikdo upřít nemůže.
…
