V našich krajích se o Zorzim příliš nevědělo, spíš byl vždy spojován s tragickou nehodou Toma Pryce v Kyalami 1977. Byl však velice talentovaným závodníkem a pokud se v F1 neprosadil, pak to bylo především proto, že za ním nestál tolik potřebný silný mecenáš na mezinárodní úrovni.
Už v datu narození měl rodák z italského Ziana di Fiemme nedaleko města Trentino jednu zvláštnost: přišel na svět ve stejný den a rok jako Emerson Fittipaldi: 12. prosince 1946. Do závodního světa však vstoupil poměrně pozdě, v pětadvaceti se jeho jméno objevuje na startovní listině italské formule F 850, používající jednotné motory FIAT. Zde získává své první zkušenosti za volantem monopostu a o rok později už usedá do italské F3. Postupně vystřídá značky Tecno a Monteverdi, potom se přesouvá do známější a prestižnější Formule Ford, kde jezdí na voze Dulon. V jeho prospěch hovoří i zaměstnání u pneumatikového koncernu Pirelli, kde má post testovacího jezdce.
Právě tisíce a tisíce naježděných kilometrů se mu hodí na závodní dráze. Odborníci dokáží ocenit jeho způsob jízdy, ale místo nabídek přichází jen rozčarování. Epizodní starty na Brabhamu a prakticky neznámých konstrukcích Branca a Quasar mu věhlas nezískají. Navíc Zorzi nemá žádného silného sponzora, který by mu hradil starty především v Anglii, která je jakousi výkladní skříní motorsportu. Takže v roce 1974 sice má k dispozici britský vůz GRD, podporovaný turínskou firmou GRD-Monzeglio, takto importérem a ladičem vozů Alfa Romeo, ale na cesty do zahraničí to většinou nestačí, tam mnohem více jezdí jeho týmový kolega Giorgio Francia. Zorzi absolvuje "v cizině" jen malé množství závodů a nijak v nich neoslní.
Nastává však bod zlomu nebo také den D. Grand Prix Monaca v dobách existence F3 měla zavedený pořádek a jednou z pravidelných položek seznamu byl i prestižní závod F3. Už jsme se několikrát zmínili, že pokud někdo v tomto klání zaujal, většinou mohl počítat s brzkou nabídkou pro kokpit F1. A Renzo nebyl výjimkou: v roce 1975 startoval na GRD, budícím trochu i shovívavé pohledy (také kvůli motoru, protože zatímco závodnímu poli dominovaly Fordy a Toyoty, poháněl Italův vůz agregát Lancia Beta v úpravě Repetto). Po čtvrtém čase v tréninku ukázal Zorzi nejen skvělé ovládání vozu, ale také dostatečný klid: poté, co vyhrál před Ribeirem a Svenssonem svou rozjížďku, zkušeně kroužil ulicemi Monte Carla ve finální jízdě a nenechal se vyprovokovat k divokým honičkám jako Brise a Ribeiro (skončili po vzájemné kolizi) nebo Larry Perkins (zbytečně havaroval). Druhé místo 21 vteřin za vítězným Conny Anderssonem mu vzápětí ještě zesládlo: Švéd byl penalizován minutou za předčasný start a Zorzi si připsal prestižní triumf.
Tímto výsledkem se zařadil do lepší poloviny osazenstva evropského šampionátu Formule 3, nakonec mu patřila bronzová příčka. Zvláštní je, že v domácím šampionátu se mu zdaleka tak nedařilo a deváté místo bylo v podstatě zklamáním. To ale přehlušila lukrativní nabídka: krátce před Grand Prix Itálie mu zavolal Frank Williams a nabídl mu pro tento závod vůz. Podařilo se mu získat i podporu několika domácích firem, ať už to byla Immobiliare Petri či výrobce přileb Nava. Grand Prix, památná především tím, že zde Ferrari díky Niki Laudovi oslavil opět po více než deseti letech titul mistra světa, odstartoval Zorzi z 22. místa a nakonec skončil jako poslední klasifikovaný s šesti koly ztráty (14. místo). Odborníci však nešetřili chválou, vždyť Renzo do té doby jezdil pouze s monoposty F3 a nemálo dalších pilotů se s přechodem do silnější kategorie nedokázalo vůbec vyrovnat. Že byl pro mnohé naprosto neznámou postavou dokládá i skutečnost, že některá motoristická periodika "upravila" jeho křestní jméno na Enzo.
Před sezónou 1976 dostal od Williamse zprávu, že s ním předběžně počítá, navíc britská stáj díky spojení s Walterem Wolfem neměla finanční problémy, proto Zorziho budoucnost vypadala doslova růžově. Úvodní závod v Brazílii absolvoval na starším Williamsu, zatímco jeho stájový kolega startoval na novém typu na bází Heskethu. Zorzi si přesto vedl dobře a skončil devátý. Pak se ale objevil na scéně Francouz Michel Leclére a jeho vazby na firmu ELF vedly Williamse k výměně. Zorzi se pokusil prodloužit svůj pobyt v F1 a postupně kontaktoval týmy Lotus (odkud odcházel Peterson), Brabham-RAM (tam však požadovali nemalé "vstupné"), Shadow a Surtees, ale neuspěl. Vzal tedy zavděk opět závody F3 a k nim si přidal MS značek. Vystřídal i další kategorie, takže jeho blankytně modrá přilba se objevovala ve vozech Lancia Statos, Lola-Ferrari, Osella BMW či Ford Escort.
Když po sezóně 1976 odešel od Shadow nespokojený Jarier, naskytla se Zorzimu další šance. Ale i tady brzy poznal, kdo je povolaný a kdo vyvolený. Zatímco Tom Pryce měl k dispozici nový typ DN 8, Renzo startoval na starší upravené DN 5B. Podle toho vypadaly i kvalifikace, ale v Brazílii, závodě plném zvratů a nehod, opět prokázal svůj klid a s jedním kolem ztráty projel obávaný Interlagos na šestém místě. Bohužel hned následující Grand Prix, v níž už dostal i Zorzi nový typ, byla pro tým Shadow tragická: o kolo zpět jedoucímu Zorzimu na cílové rovince vzplanul motor, k němuž se na pokyn hlavního pořadatele rozběhli přes dráhu dva mladí nezkušení dobrovolní pořadatelé. Do devatenáctiletého Jansena van Vuurena najel rychlostí kolem 270 km/h Zorziho týmový kolega Tom Pryce, najíždějící do 23. kola, a těžký hasicí přístroj mu po nárazu zlomil vaz. Mrtev byl i Jansen. Nehodu většina fanoušků dobře zná především díky filmu Formula Uno - febbre della velocitá, ale na internetu se objevily i další záběry této smrtelné nehody. Největším paradoxem je, že zásah obou mladíků byl zcela zbytečný, Zorzi se z vozu dostal včas a samohasicí zařízení požár zlikvidovalo.
Další dva závody už Zorzimu vůbec nevyšly, odpadl vždy v první třetině. Před Grand Prix Monaca se přihlásil o slovo další italský talent Riccardo Patrese, s mnohem lepšími kontakty a podporou, jíž nemohl Zorzi konkurovat. Navíc Patrese v obtížném Monacu podal výborný výkon, dojel na devátém místě, a šéf týmu Don Nichols se rozhodl uzavřít s ním kontrakt až do konce sezóny. Přitom tento Padovan dokázal Zorziho výsledek v podobě bodu za šesté místo vyrovnat až v poslední Grand Prix sezóny v Japonsku.
Zorziho kariéra pak pokračovala až do poloviny 80. let, kdy se objevoval nejčastěji na poli sportovních automobilů, v monopostu prožil svou derniéru v druhdy populárním seriálu Aurora pro "vysloužilé" vozy F1, na Monze 1980 usedl do Arrowsu A1, ale závod nedokončil. S kariérou se rozloučil opět na tomto italském okruhu v seriálu World Sportcar Championship - populárních 1000 km Monza absolvoval na Porsche 956 v týmu Waltera Bruna s krajanem Massimo Sigalou a Argentincem Oscarem Larraurim. Cílem projeli na šestém místě (jen na okraj, v roce 1979 Zorzi tento závod vyhrál). Poté se Zorzi vrací zpět k testování pneumatik Pirelli, následně po přesídlení na jih Itále přijal post manažera v závodní škole Autodromo di Binetto v Bari.
Jeho životní cesta se definitivně uzavřela v pátek 15. května 2015.
