Asijská oblast je pro Formuli 1 zlatým dolem. Když se před devíti lety jel první závod pod umělým osvětlením, bylo zajímavé sledovat, jak bude tato novinka přijata. Osobně, coby známý skeptik, jsem v tomto přínosu neviděl nic jiného, než když film, který sám o sobě má děj (lhostejno jaký) strčíte z prostředí, kde se mohl a měl odehrávat, do nějakého jiného, ani ne tak nepravděpodobného jako okázalého. F1 postupně klesala popularita, proto se sáhlo k podobnému opatření. Argument, že piloti většinou byli nadšení a vehementně danou myšlenku podporovali lze brát s rezervou – zcela určitě tu platí pověstné koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Nakonec se „světélková“ Grand Prix uchytila a do jisté míry, opakuji do jisté míry, zevšedněla. Pohled na ligotající město, který ovšem známe z mnoha filmů, kdy se tvůrci snaží umocnit dojem a nad noční metropolí udělají dva tři letecké záběry, možná může vzbuzovat ohromnou extázi u lidí, kteří jsou placeni za to, aby na podobný jev několikrát upozornili, ale hlavním bodem, a dalo by se říci prakticky jediným, by měly být závody. Lze uznat, že jízda v nočních ulicích může do jisté míry znásobit nárok na umění pilota, ale zase tak strašné to nebude. Bez snahy podceňovat schopnosti mistrů volantu je jedním dechem nutné dodat, že vše se mnohokrát vyzkoušelo, aby drahé hvězdy v kokpitech nevystavovali sebe a stejně cenné vozy nějakému nebezpečí. Jistě, kombinace osvětlených ulic je jiná než klasický závod v Monte Carlu, ale i při devátém ročníku na okruhu Marina Bay si čas od času člověk pomyslí, nakolik by byl závod méně atraktivní, kdyby se jel ve dne.
Vzpomínka na rok 1979, Grand Prix Francie - vzpomínáte? Arnoux a Gilles Villeneuve v souboji, na který se dodnes poukazuje | foto: Renault Sport F1
Jenže Formule 1 musí být show, potud se tedy zdá být všechno v pořádku. Ostatně stejný názor mají noví majitelé, kteří už si brousí drápky na to, jakým způsobem ji pozvednou do nadoblačných výšin. Chystají spoustu nových možností zejména po technické stránce, jen ať čtu podobné smělé výhledy zleva, zprava, zezadu i zepředu, případně shora i zdola, chybí mi tam jedna věc – neustále se jen mluví o prezentaci pro diváky, ale nikoli i větší atraktivitě. Cílem bude ji zpřístupnit, zřejmě obalit ještě větším množstvím kamer (ne, že by to tu nebylo, namátkou vzpomeňme třeba na rok 1994, kdy měl Ukyo Katayama kameru ve výši kolen, takže jsme se mohli potěšit prací jeho nohou na pedálech), dělat mnohem více reportáží z boxů, zapojit více fanoušky – ale pořád jsem se nedozvěděl, jak chtějí dosáhnout toho, aby byla sama o sobě atraktivnější po závodní stránce. Pokud se totiž nepovede v první řadě zvýšit její prestiž v této oblasti, bude to jen zajímavý, velkolepý, ale pořád balast. Možná už jsem použil výrok baskytaristy skupiny Kiss Gene Simmonse, který jednom na otázku ohledně „válečných barev“ v jistých částech jejich kariéry prohlásil: „Náš make-up je něco jako poleva na koláči. Jeho základem vždy byly, jsou a budou písně. A když bude základ toho koláče špatný, tak to žádnou polevou nezachráníte, i když jí budete přidávat vrstvu za vrstvou.“
Chápu, že dnes je mladá generace zhýčkaná digitálními vymoženostmi a brzy možná přijdou takové, které už budou hraničit s virtuální realitou. Je pochopitelné, že hlavním záměrem je tyto davy nadchnout pro F1, jinými slovy dodat jim produkt až pod nos, aby stačilo jen „push the button“ a tím všechno skončilo. S ohledem na dobu je to pochopitelné. Éra, kterou jsme my pravověrní příznivci prošli, je dávno pryč a pro ty mladší je nepochopitelná a může hraničit až s názorem, že jsme to neměli v hlavě tak docela v pořádku. Ale na druhou stranu oni přišli o ten skutečný zájem. Pídění po časopisech, kde se zrovna objevil nějaký obrázek, reportáž, shánění informací, v útlejším věku boj s rodiči, aby nás nechali koukat na noční záznamy. Vlastní statistické hodnocení, pracné vymýšlení různých tabulek a v neposlední řadě i bohaté výstřižkové sešity či podobné svazky, do kterých jsme si tvořili vlastní přehledy sezón. Je to nostalgie a nijak se za ní neomlouvám. Když si dnes projdete výpravné a bohatě ilustrované publikace, najdete třeba o velice zajímavém roce 1979 stránku až dvě. Na webových stránkách v mnoha případech narazíte na stati, které se hemží v lepším případě notoricky známými informacemi, v tom horším vytrhanými celými bloky přepsaných vět. A když jste hnidopich a chcete vědět, proč „král dragsterů“ Danny Ongais přes podepsanou smlouvu nakonec nenastoupil u Shadow, proč odešel Daly uprostřed sezóny od Ensignu a co bylo za jeho návratem v závěru k Tyrrellu, strávíte na všemocném internetu celý den a stejně většinou nenajdete nic.
Pohled do zákulisí bude určitě zajímavý, ale eliminací závodění určitě nenahradí | foto: Honda Racing F1
Už cítím otevírající se diskusní příspěvky a rady, abych s historií dal konečně pokoj. Přitom od věhlasných pilotů, šéfů týmů a nakonec od samotného Bernie Ecclestonea slýcháme, že historie je nesmírně důležitá a jen podporuje tradici. Je tedy otázkou, jak celý projekt Liberty Media dopadne – pokud jenom rozšíří dostupnost F1 i na holografické stěny do kanceláří a nadále budeme koukat na dopředu odhadnutelné závody, moc nových fanoušků to nezíská. Otázkou samozřejmě je, co udělat pro větší atraktivitu, protože se to poslední roky nějak nedaří. Právě Singapur může být vhodným příkladem. Očekávalo se, že se tu dění na čele alespoň trochu zdramatizuje. Po sobotní kvalifikaci asi všem zůstala čelist v hodně nízké pozici, protože Nico Rosberg tu vytřel konkurenci zrak spolehlivěji než značkové oční kapky. Mohla to být do jisté míry propracovaná mediální taktika Mercedesu, který vysílal do světa opatrné reference, jak to bude na Marina Bay obtížné, aby pak ledabyle opět postupoval podle letos zažitého scénáře – totiž pokud se Stříbrné šípy nezlikvidují samy nebo se jeden či druhý pilot nedopustí zásadní chyby, mají soupeři smůlu.
A to platí i v případě Daniela Ricciarda a jeho útoku na vítězství. Pochopitelně u Mercedesu mohla panovat určitá obava, jestli Rosberg neskončí jako Vettel v Rakousku, ale domnívám se, že všechno bylo pečlivě spočítáno. Ricciardo na nových pneumatikách samozřejmě srážel náskok německého pilota obřími skoky, ale už v minulosti jsme zažili podobné případy, kdy byl většinou ve výhodě ten vpředu. Opakuji většinou. Někdy do věci promluvili opozdilci, jindy stíhaný lehce znervózněl a udělal chybu, která byla pro daný souboj rozhodující. Rosbergovi vlastně stačilo jediné – kroužit si svá kola a být natolik ohleduplný k pneumatikám, aby vydržely případný závěrečný duel. Daniel musel jet na hraně, což jeho pneumatiky a brzdy rozhodně poznamenalo. Piloti o kolo zpět nebyli až takovým rozhodujícím činitelem, i když každý ze zmíněných soupeřů se přes ně dostával v jiné části trati a za odlišných podmínek. Nakonec se nenaplnil odhad Red Bullu z boxové zídky a Ricciardo nedostihl Rosberga čtyři kola před cílem, nýbrž až pár set metrů před čarou znamenající konec závodu. Troufám si říci, že kdyby skutečně „dorazil“ Nica ne v 61. kole, ale v osmapadesátém, dalo by se s tím ještě něco udělat, i když i tady platí okřídlené: jedna věc je soupeře dojet, druhá předjet. To už ale nevyřešíme. Faktem je, že tento stav jenom naznačuje, jakou převahu Mercedes má, protože asi jen málokterý vůz by takto obstál. Stačí si vzpomenout na minulý závod v Itálii, kde se rozdíl v pneumatikách projevil mezi Bottasem a Ricciardem.
Na Kevina Magnussena bychom neměli zapomenout, po čtyřech a půl měsíci opět zapsal Renault do bodovaného pořadí | foto: Renault Sport F1
Jen mi poněkud uniká důvod, proč všichni tak nadšeně hovoří o fantastickém závodě. Pravda, Daniel předvedl výbornou stíhací jízdu, ale to bylo celkem pochopitelné, vždyť měl podstatně lepší pneumatiky, tak by bylo spíš divné, kdyby se nezačal přibližovat. To je vlastně klasický handicapový závod. Ale opravdu se mi zdá přehnané vynášet do nebes pouhou stíhací jízdu. Těch jsme viděli v minulosti tolik, namátkou si vzpomínám na Laudu, který proháněl v roce 1977 v Monaku Schecktera, o dva roky později téhož pilota stíhal Regazzoni. Můžete mě kamenovat, ale pořád si myslím, že tu pravou „šťávu“ by měl závod tehdy, kdyby si to Ricciardo a Rosberg rozdali kolo na kolo v boji o vedení. Podobně jako to udělal Verstappen a Kvjat. Určitě je i tato varianta, kdy se měří zmenšující se odstup, zajímavá, ale pořád to není to skutečné zápolení, jen vypracovaná taktická přehlídka. A Formule 1 potřebuje nejen legrácky v boxech a okázalé programy, musí mít atraktivní souboje, důkaz, že pilot A je schopen zaútočit a předjet třeba i tam, kde to podle názoru některých nejde. Nebo vám nechybí souboje jako Mansell – Senna ve Španělsku 1991, Bellof – Berger v Monaku 1984, Regazzoni – Pace v Anglii 1975 nebo famózní bitva mezi Amonem a Pedrem Rodriguezem ve Spa 1970? Není mnohem hezčí vidět dojezd do cíle jako v Itálii 1971, kdy se ještě v posledním kole pětice jezdců dvakrát vystřídala ve vedení? Ale to je otázka, kterou si klademe už dlouho, snad bude odpověď na ni ze strany nových vlivů v F1 méně roztažená do šířky a mnohem více zaměřená dopředu.
Můžeme si tedy připsat do archivu F1 vedle ptáků, psů, jelenů, hadů, hlodavců a nějakého hmyzu ještě varana skvrnitého, což byl jeden ze zajímavých počinů, na rozdíl od lidí s podivnými myšlenkovými pochody, kteří mají mozek k tomu, aby jím pokud možno mysleli. Výstavní expemplář se naštěstí nezařadil do smutného seznamu obětí, o kterém se tolik nepíše a postaral se o zpestření závodu - zároveň ale byl varujícím elementem. Nejsem dostatečně fundovaný zoolog, takže netuším, jestli podobné obojživelníky odpuzuje hluk, ale nechtěl bych vidět tu situaci, kdyby se podobný tvor rozhodl vběhnout před klubko pilotů soupeřících o pozici. O podvědomých reakcích toho v závodní historii můžeme číst opravdu hodně.
Varan skvrnitý se stal jedním z hrdinů GP Singapuru | foto: Red Bull Racing
Slovíčko ještě věnuji Lewisi Hamiltonovi. Když se z poměrně značného odstupu po první třetině šampionátu dostal do devatenáctibodového náskoku, byl veleben a téměř označován za čtyřnásobného šampiona. Přišla Belgie, vynucený pokles na chvost startovního pole a najednou se situace zase obrátila. Hamilton náhle zabírá stránky médií a všichni široce komentují jeho pokles formy. Trojnásobný mistr světa má zkrátka smůlu, že když udělá chybu on, hned se začne rozebírat ze všech stran a vyvozují se závěry, že je psychicky na dně, neumí čelit Rosbergovu nástupu, ztrácí půdu pod nohama… Zvláštní je, že se v téhle situaci nijak nepitvá zázračné dítko Max Verstappen. Ten totiž zkazil také tři závody po sobě. No, zkazil: v Belgii prodělal známou kontroverzní situaci, ale v Itálii a Singapuru pokaždé na startu chyboval. Jenže není adept na mistrovský titul, tak má relativní klid. Hamilton nikoliv, navíc už několikrát dal najevo, že hodlá i trochu žít a nestát se kopií Laudy v nejproduktivnějším věku (computer Hamilton je opravdu maximální nesmysl, naštěstí). Proto je pod palbou dohadů, co se vlastně stalo, i když se nestalo dohromady vůbec nic. Jen dvakrát nevyhrál, jenom byl třetí, druhý a třetí. Problémem pro něj je pouze fakt, že jeho arcirival všechny závody vyhrál.
F1 se nám pomalu dostává na scestí – nikoli ve špatném slova smyslu. Nakolik se změny podepíší na tom nejdůležitějším, totiž závodním projevu a napínavosti, vyrovnanosti startovního pole a nepředvídatelnosti výsledků, to ještě nějakou dobu potrvá. Byl bych ale rád, zvláště s ohledem na některé připravované vzpomínky, abych mohl porovnávat. Třeba právě s rokem 1979 a mnohokrát vzpomínanou přetahovanou mezi Gillesem Villeneuvem, Jody Scheckterem a Jean-Pierre Jabouillem v Kyalami, trojicí Scheckter-Laffite-Depailler ve Španělsku, už vzpomínaným duelem Scheckter-Regazzoni v Monaku, mnohokrát připomínaným soubojem G. Villeneuve-Arnoux ve Francii, a to jsem vyjmenoval sotva polovinu sezóny. Jsem možná staromilec, ale mám tu výhodu, že mohu srovnávat a nejsem odkázaný jen na kusé informace – tyhle závody jsem zažil a viděl. Proto si troufnu říci, že dostupnost F1 na všech platformách od mikrovlnky po hodiny s vodotryskem bude věci jistě úžasná, ale pokud se jeden závod bude druhému podobat jako vejce vejci, opravdu zůstává otázkou, jak dlouho to bude lidi bavit. Přesto F1 věřím, protože zažila už několik stavů blízkých klinické smrti a dokázala se vždy otřepat a vykročit dál. Jen jí to nesmí příliš dlouho trvat.
!
